Černínové z Chudenic (též Czerninové z Chudenic, ) jsou starobylý český šlechtický rod připomínaný od 12. století. Jejich nejstarší sídlo Chudenice jim patřilo více než 650 let (1291–1945). Později dosáhli hraběcího titulu (1624) a vlastnili rozsáhlý majetek v různých částech Českého království. Zakladatelem rodového bohatství v 17. století byl významný diplomat a dvořan Heřman Černín (1576–1651). Jeho nástupci na svých statcích zanechali řadu významných památek barokní architektury (Černínský palác, Humprecht, Krásný Dvůr, Kozel). Po hospodářském úpadku v první polovině 18. století poklesl jejich význam, ale později se znovu zapojili do veřejného života. Významnou osobností byl Otakar Černín (1872–1932), předposlední rakousko-uherský ministr zahraničí. Ještě na počátku 20. století patřili Černínové vedle Schwarzenbergů k největším velkostatkářům v Čechách. V roce 1945 většina černínského majetku v Československu propadla konfiskaci. V jedné linii patřily Dymokury Černínům do roku 1948 a byly pak restituovány po roce 1989. Současným představitelem této vinořské linie a majitelem Dymokur je senátor Tomáš Czernin (* 1962).
V dalších liniích žijí členové rodu v Rakousku, Německu, Velké Británii, Portugalsku nebo USA. Hlavou celého rodu je Karl-Eugen Czernin (* 1956 Vídeň), který v roce 2009 po mimosoudní dohodě získal zpět do svého majetku zámek Lázeň u Chudenic a využívá ho jako letní sídlo.
Historie rodu Černínové patří k rozrodu Drslaviců, k nimž patří rodiny Švihovských z Rýzmberka, pánů ze Žinkov nebo Zádubských ze Schönthalu. Prvním doloženým předkem je Drslav, v letech 1160–1165 kastelán plzeňského hradu. Sledovatelný rodokmen Černínů začíná až v polovině 14. století, kdy postupně získávali statky v západních Čechách. Podle rodových sídel se v 15. století začaly označovat rodové větve tasnovická, radnická, chudenická a nedrahovická. Radnická větev zanikla koncem 16. století, na Tasnovicích se Černínové udrželi do roku 1630, ale potomstvo této linie vymřelo až v roce 1720.
Chudenická větev náhled|vlevo|upright|Hrabě Heřman Černín z Chudenic (1576–1651), císařský diplomat a dvořan, zakladatel rodového bohatství v 17. století
Zakladatelem chudenické větve byl Humprecht Černín (1525–1601), který zastával funkce hejtmana Pražského hradu a nejvyššího podkomořího. Kromě Chudenic koupil koncem 16. století panství a hrad Švihov, jeho potomci pak v roce 1629 získali panský stav. V dalších generacích zastávali Černínové v této linii nižší zemské úřady a sloužili v armádě, mezitím v roce 1700 ztratili Švihov, který přešel do majetku nedrahovické větve. Jan Václav Černín (1667–1743) žil na statku své první manželky v Mileticích u Janovic nad Úhlavou. Na přímluvu Františka Josefa Černína (1697–1733) z nedrahovické větve, nejvyššího dvorského sudího, získal v roce 1721 úřad královského hejtmana Nového Města pražského a v roce 1729 Starého Města pražského. Jeho nejmladší syn Heřman Jakub Černín (1706–1784) od nedrahovické větve získal v roce 1739 panství Šťáhlavy a Nebílovy a šťáhlavský zámek se stal jeho hlavním sídlem. Jeho syn Jan Vojtěch (1745–1816) byl nejvyšším lovčím a nechal postavit lovecký zámek Kozel. Zemřel bez potomstva a jeho majetek zdědili spříznění Valdštejnové.
Nedrahovická větev náhled|Hrad Švihov, majetek Černínů v letech 1598–1945
Nedrahovice na Sedlčansku byly původním sídlem nedrahovické větve Černínů, přestavbu tvrze na renesanční zámek podnikl Jan Černín (1534–1580), hejtman Vltavského kraje. Jeho nejstarší syn Diviš (1565–1621) byl hejtmanem Pražského hradu (1611–1619) a poté se zapojil do stavovského povstání, zastával funkci nejvyššího hofmistra Fridricha Falckého. Za účast ve vzpouře byl popraven na Staroměstském náměstí a byl jediným katolíkem mezi potrestanými povstalci. Jeho nejmladší bratr Heřman (1576–1651) vynikl jako diplomat, dvakrát byl vyslancem v Turecku, později zastával vysoké úřady v Čechách. Proslul také jako zdatný obchodník, mimo jiné zbohatl jako proviantmistr Valdštejnovy armády. V roce 1623 byl povýšen do panského stavu a v roce 1627 obdržel titul hraběte. V pobělohorských konfiskacích získal obrovský majetek v různých částech Čech a v rodové historii byl označován jako fundator (zakladatel). Zemřel ale bezdětný, jeho dědicem se stal prasynovec Humprecht Jan (1628–1682), významný diplomat, vyslanec v Benátkách a iniciátor stavby Černínského paláce, začal také stavět na svých venkovských panstvích (zámek Humprecht).
Zásadní skutečností, která ovlivnila rozvoj černínského majetku byl fakt, že většina černínských statků přežila třicetiletou válku bez větší úhony, a to nejen drancování cizích armád, ale především kontribuce a vydržování císařské armády v Čechách, což byl častý jev, protože císařská armáda se na zimu často vracela do Čech. Nebylo věcí náhody, že z přibližně 150 000 deskových statků v Čechách přežila válku sotva třetina a černínské byly mezi nimi. Na přetrvání obrovského majetku měl zásluhu jejich příbuzný a český šlechtic v císařské armádě Jan Zikmund Myslík z Hyršova. Jan Zikmund byl manželem sestry Humprechta Jana a jeho dceru Zuzanu vychovávala Humprechtova matka Zuzana Černínová, rozená z Harasova. I po smrti Zikmundovy ženy, zůstávala Zuzana na dvoře své babičky a později svého strýce Humprechta Jana. Zikmund Myslík se stal nedílnou součástí rodiny Černínů a jako polní podmaršál císařské armády a oblíbený pobočník arcivévody Leopolda Viléma často a velmi záměrně působil tak, aby válečná vřava a neustálé vydržování vojska se jako zázrakem vyhýbalo všem černínským statkům, čímž provedl obrovský majetek rodu skrze válku bez úhony, aby se tak po válce stali Černínové jedním z nových velkopanských rodů v Čechách.
Pokračovatelem rodu byl Humprechtův syn Heřman Jakub (1659–1710), který působil jako diplomat v Polsku, poté byl českým nejvyšším hofmistrem (1700–1704) a nakonec nejvyšším purkrabím (1704–1710). Proslul jako mecenáš umění a pokračoval také ve stavebních aktivitách (zámky Petrohrad, Kosmonosy a Hořín). Významně také přispěl k rozšíření rodového majetku, protože díky sňatku s Marií Josefou Slavatovou z Chlumu (1669–1708) získal největší podíl obrovského dědictví vymřelého rodu Slavatů, a sice Jindřichův Hradec. Po Slavatech Černínové převzali také titul vladař domu hradeckého a dědičnou hodnost nejvyššího číšníka Českého království.
Za synů Heřmana Jakuba dosáhlo černínské dominium svého největšího rozsahu, v době jejich nezletilosti spravoval jejich statky jako poručník švagr František Josef z Valdštejna, který spolu s vlastním majetkem ovládal po roce 1710 největší soukromý majetek v Čechách. Za bratrů Františka Josefa a Františka Antonína pokračovala rozsáhlá stavební aktivita (zámek Krásný Dvůr, Hořín), dočasně byl znovu rozšiřován také majetek. Zároveň se ale Černínové dostávali do vleklé finanční krize způsobené mimo jiné díky nikdy nesplaceným úvěrům, které poskytovali dvoru na vedení válek. Po smrti Františka Josefa bylo proto v letech 1733–1740 prodáno celkem 11 panství, další ztrátou bylo panství Mělník, které sňatkem přešlo v roce 1753 na rod Lobkoviců.
V polovině 18. století byl jediným pokračovatelem nedrahovické větve syn Františka Josefa Prokop Vojtěch (1726–1777). V této době kvůli hospodářskému úpadku byli Černínové zcela vyřazeni z veřejného života a ke konsolidaci financí došlo až v další generaci, kdy se rod rozdělil na dvě nové linie, jindřichohradeckou a vinořskou.
Jindřichohradecká linie náhled|vlevo|upright|Hrabě František Josef Černín (1697–1733), nejvyšší dvorský sudí náhled|upright|Jan Rudolf Černín (1757–1845), prezident Císařské akademie výtvarných umění a císařský nejvyšší hofmistr
Zakladatelem jindřichohradecké větve byl Jan Rudolf Černín (1757–1845), jemuž se podařilo rod Černínů znovu povznést mezi přední šlechtu. Vynikl svým vztahem k vědám a umění a ve vídeňském paláci založil velkou obrazárnu, byl též dlouholetým prezidentem Císařské akademie výtvarných umění. Obdržel Řád zlatého rouna a byl císařským nejvyšším hofmistrem. Značnou pozornost věnoval svým statkům v Čechách a založil anglické parky v Petrohradě a Krásném Dvoře. Nástupcem Jana Rudolfa byl jeho jediný syn Evžen Karel (1796–1868), vynikající znalec české historie a donátor Národního muzea. Na Jindřichově Hradci nechal uspořádat rodinné archivy pánů z Hradce, Slavatů a Černínů. Po více než sto letech byl prvním z Černínů, který znovu mohl přikoupit nový majetek (Mašťov, 1845). V roce 1861 se stal dědičným členem rakouské panské sněmovny.
Po smrti Eugena Karla vlastnil majetek jindřichohradecké linie jeho syn Jaromír Czernin (1818–1908), dědičný člen rakouské panské sněmovny a rytíř Řádu zlatého rouna. Ten měl dva syny, Evžena Jaromíra Františka Czernina (1851–1925) a Františka Evžena Czernina (1857–1932). Oba ale zemřeli bez dalšího potomstva. Jindřichohradecká linie zanikla úmrtím Františka Evžena Czernina, který v roce 1927 adoptoval svého synovce Evžena z linie Černín-Morzinů.
náhled|upright|Černínský palác ve Vídni
Vinořská linie Mladší syn Prokopa Vojtěcha Volfgang Maria (1766–1813) sloužil v armádě a za napoleonských válek dosáhl hodnosti plukovníka. S císařským svolením pro něj bylo z rodového fideikomisu v roce 1797 vyčleněno panství Vinoř u Prahy a stal se tak zakladatelem vinořské větve Černínů. Jeho syn Otakar (1809–1886) se oženil s Rosinou Colloredovou a tímto sňatkem významně rozšířil svůj majetek o panství Dymokury. Významnou osobností vinořské větve byl hrabě Otakar Černín (1872–1932), diplomat, v letech 1913–1916 velvyslanec v Rumunsku a nakonec předposlední rakousko-uherský ministr zahraničí (1916–1918). V této funkci se zkompromitoval v závěru první světové války a dostal se i do osobního sporu s T. G. Masarykem. V důsledku toho měl později omezený přístup na území Československa a velkostatek Vinoř mu byl za finanční kompenzaci vyvlastněn.
Na Dymokurech sídlil Otakarův starší bratr Děpold (Theobald, 1871–1931), c.k. komoří a doživotní člen rakouské panské sněmovny. Jeho syn Rudolf Děpold (Rudolf Theobald, 1904–1984) byl aktérem všech tří deklarací české šlechty v letech 1938 a 1939, za druhé světové války se hlásil k české národnosti, přišel o veškerý majetek (nucený správce ho prodal protektorátu) a nacisté ho poslali do koncentračního tábora. Po válce se o majetek soudil, ale v roce 1952 mu byl znovu zestátněn. Roku 1964 se Rudolfovi podařilo odejít do Vídně. Po revoluci v roce 1989 byly Dymokury této linii Černínů vráceny v restitucích, jejich současným majitelem je Tomáš Czernin (*1962), senátor a místostarosta v Dymokurech.
Czernin-Morzinové Heřman František (1819–1892), mladší bratr hraběte Jaromíra Černína, se v roce 1853 oženil s hraběnkou Aloisií Morzinovou (1832–1907), univerzální dědičkou majetku rodu Morzinů, který vymřel jejím otcem Rudolfem v roce 1881. Jednalo se o rozsáhlé pozemky v Krkonoších (velkostatky Vrchlabí a Horní Maršov) a po její smrti požádal syn Rudolf (1855–1927) o sloučení erbu a jmen obou rodin (Czernin-Morzin, 1908). Z této linie byl Eugen (1892–1955) adoptován strýcem Františkem a předurčen za dědice Jindřichova Hradce a statků v severních Čechách (Krásný Dvůr, Petrohrad). Po druhé světové válce mu byl všechen majetek zkonfiskován. Eugenův bratranec Jaromír (1908–1966) vlastnil Vrchlabí a Horní Maršov, oba tyto velkostatky byly značně zredukovány pozemkovou reformou, za druhé světové války přešlo Vrchlabí pod německou správu a rodina přesídlila do Horního Maršova. I tento majetek propadl v roce 1945 konfiskaci.
Přehled majetku a stavebních aktivit Černínů náhled|Černínský palác v Praze V dějinách českých šlechtických rodů drží Černínové rekord v délce držby jednoho panství – jejich nejstarší sídlo Chudenice na Klatovsku jim patřilo více než 650 let (1291–1945).