Psychopatologie

Psychopatologie je jednou ze základních disciplín psychologie zabývající se duševními poruchami, psychickou tísní a abnormálním či maladaptivním chováním. Termín se nejčastěji používá v psychiatrii, v níž se patologie vztahuje k příznakům (symptomům) a průběhu nemoci. Hranice mezi zdravým a patologickým jedincem je velice úzká, někdy lze jednoznačně určit duševní chorobu, ale někdy je to nejasné. Vznikají pak poměrně rozsáhlé „hraniční oblasti“. Prožívá-li člověk smutek, kde přesně určíme hranici mezi přirozenou reakcí a projevem poruchy? Proto je nutné mít diagnostický systém a klasifikace, díky kterým lze rozlišit „zdravého“ a „nemocného“ jedince.

Normalita je stav, kdy je jedinec psychicky zdravý. Nemá žádné přítomné psychické poruchy, žádná porucha integrace jedince, je emočně zralý, nemá problém s kontaktem s realitou a umí se přizpůsobit ostatním a zároveň je nezávislý. Je to jev, který odpovídá předem očekávaným chováním.

Abnormalita je odchylka od normy. Norma je to, jak se jedinec má správně chovat a jak reagovat. Může to být v oblasti sociální a také u maladaptivního chování. Vyskytují se subjektivní potíže. Občas se abnormalita objevuje i u nadaných či šťastných lidí. To, že je jedinec odlišný nemusí hned znamenat poruchu. Choroba je už objektivní skutečnost a je podpořena symptomy.

Zjišťování poruchy Znaky onemocnění se nejčastěji nazývají symptomy. Více symptomů dohromady se nazývají syndromy. Nějaké symptomy jsou pozorovatelné (např. tempo řeči). Některé jsou naopak naprosto nezřetelné, a hlavně subjektivní pro jedince. Nejdůležitější oblastí pro diagnostikování jsou příčiny, za jakých onemocnění vzniklo. K zjištění příčin se nejčastěji využívají terapie, pomocí kterých se odhalují daná onemocnění a jejich závažnosti. Důležité je i prevence duševních nemocnění a stavů. Pomocí diagnostického klasifikačního systému je lehčí komunikace mezi odborníky a tím lze nastavit správnou terapii, poté se pak lépe odhadne průběh a prognóza (budoucí stav) jedince. V současnosti v České republice máme klasifikační systém 10. revize Mezinárodní klasifikace nemocí.

I v psychiatrii se můžeme setkat s kritikou těchto postupů, kdy odmítají diagnostické jednotky, přičemž diagnostika je nedílnou součástí pozdější léčby. Navíc diagnostikování pomáhá jednotlivým odborníkům si pod kódy představit dané onemocnění a komunikovat o něm. Nikdy by však nemělo toto diagnostikování sklouznout k tzv. „škatulkování“, kdy dáváme pacienty se stejnou diagnózou do jedné skupiny a ke všem přistupujeme stejně. Každý pacient je jiný a mělo by se k němu přistupovat individuálně. Proto bychom měli brát diagnózu jen jako pomocné kategorie.

Příčiny vzniku duševních poruch jsou velice komplikované, různorodé či u některých poruch stále neznámé. Příčina však občas může pomoci při léčbě. Musí se při diagnostikování koukat z „více úhlů“. Zohledňují se oblasti biologické, psychické, užší sociální rovina (rodina) a širší sociální rovina (spolužáci, kolegové, členové komunity). Všechny zmíněné oblasti jsou důležité a nejsou oddělitelné a jakmile se naruší jedna oblast, tak to ovlivní všechny.

Léčba a péče o pacienty s poruchou Psychiatrická péče v České republice je realizovaná prostřednictvím psychiatrických zařízení. Spolupráce mezi jednotlivými zařízeními je klíčová pro efektivní léčbu. Důležité je i propojenost služeb psychologických, psychoterapeutických a sociálních. Pro některé je psychická hospitalizace nezbytná. Lze se nechat hospitalizovat buď v nemocničním oddělení psychiatrie, psychiatrických klinikách nebo v psychiatrických nemocnicích. Psychiatrické léčebny či nemocnice jsou většinou spádové (jsou určeny pro danou oblast). Člení se na specializovaná oddělení (psychotické, neurotické…). Rozdíly mezi psychiatrickým oddělením, psychiatrickou klinikou a psychiatrickou nemocnicí (léčebnou) jsou druhy pacientů, které přijímají, množství, které přijímají a také v možnosti délky pacientova pobytu.

Na psychiatrických odděleních a psychiatrických klinikách trvá délka pobytu pár dní či týdnů (podle pacientova stavu). V psychiatrických léčebnách se pobyt může prodloužit na několik měsíců až několik let. Zajišťují jak dobrovolnou, tak nedobrovolnou léčbu. Následně se odlišují i léčebny pro závislé. Rozlišujeme uzavřená a otevřená psychiatrická oddělení. Uzavřená oddělení se vyznačuje omezeným pohybem pacienta. Je to nezbytné u pacientů dezorientovaných, zmatených nebo pro ty, kteří nemají kontakt s realitou. Pacienti by mohli být nebezpeční pro sebe, ale také pro okolí. Pokud to stav pacienta dovolí, tak i pacienti z uzavřeného oddělení mohou přijímat návštěvy či jít na procházku s doprovodem nebo i sami.

Oddělení otevřené je pro pacienty, kteří nemají tak vážný stav a nepotřebují neustálou kontrolu. Pokud budou dodržovat pravidla zařízení, tak se mohou volně pohybovat.

Ambulantní psychiatrická péče umožňuje pacientům pravidelně docházet na kontroly jejich stavů a sledovat, jak onemocnění postupuje. Zde se upravuje i medikace. Mnoho psychiatrických poruch nepotřebuje hospitalizaci a vystačí si jen s ambulantní péčí. Ambulantní péče také může předcházet hospitalizaci nebo naopak může na hospitalizaci navazovat a držet poruchu „pod kontrolou“. Také slouží k tomu, aby se stav nezhoršil a nemuselo dojít k opětovné hospitalizaci. Nejdůležitější je však podchytit poruchu v čas. Existuje síť psychiatrických ambulancí, které pacientovi vyhledají nejbližší ambulanci, aby to měl co nejblíže a mohl tam v případě potřeby (např. zhoršení stavu) docházet.

Psychopatologické poruchy Následující kapitoly se zabývají poruchami psychopatologie. K poruchám psychopatologie patří porucha vnímání, porucha myšlení, porucha paměti, porucha řeči, porucha emocí, porucha pozornosti, porucha jednání, porucha vůle a porucha pudů. V každé z těchto kapitol je stručně popsáno, jaké choroby do těchto poruch spadají a vysvětleno, co se jedinci děje při onemocnění a jak se při tom chová.

Poruchy vnímání Každá porucha vnímání je zároveň symptomem mnoha chorob, a to i u zdravých lidí.

Lehčí poruchy vnímání (iluze, optické klamy) nemusí znamenat duševní nemoc, může je mít občas každý. Vliv na vnímání mají zájmy, sociokulturní prostředí, v němž jedinec vyrůstal či v něm žije.

Vážnější poruchy – psychóza, hluboké duševní poruchy.

Nelze oddělit od paměti, způsobu myšlení apod.

Smyslové klamy Způsobené subjektivním zpracováním smyslové zkušenosti, orgánovou nedokonalostí + fyzikální náležitostí objektů (společně všem lidem). Naše smyslové orgány nejsou dokonalé, jsou senzoricky omezeny. Nejčastěji jde o chyby v odhadu vzdálenosti, velikosti podnětů (např. ponoření hole do vody = vypadá jako zlomená (díky lomu světla)).

Paobrazy Stopy (doznívání) zrakových vjemů. Negativní či pozitivní. Většinou v komplementárních barvách (např. Pozorujeme-li černý čtverec a pak se podíváme na šedou plochu uvidíme čtverec bílý). Tyto paobrazy trvaní pouze pár vteřin.

Eidetismus Schopnost vyvolat smyslovou představu s velkými detaily a přesností, že kopíruje skutečnost. Představa, kterou si člověk vybaví, je natolik reálna, že překrývá skutečnost. Do jistého věku je to normální. Často je u dětí a u umělců.

Živá představa Není tak přesná, méně detailní. Má určitou senzorialitu. Je častá. Když se v ní jedinec ztratí může to vyvolat halucinaci. Důležité je zde emoční zážitek – síla (např. žena si myslí, že je těhotná i když není). Může zvýraznit míru prožívání situace a vést až k hysterii.

Synestesie Sloučení dvou smyslových vjemů. Nejčastěji to jsou zrak a sluch (ten znak) slyšet barevně (fotismus), zvukový doprovod při vidění (fonismus). Např. poslech daného zvuku vyvolává barevný vjem nebo naopak pohled na nějakou barvu vyvolá v nás určitý zvuk.

Iluze Iluze jsou nesprávné, zkreslené a deformované vnímání reálných podnětů.

Pravé iluze nemocný jedinec prožívá bez jakékoli korekce, myslí si, že je to skutečné, je o tom naprosto přesvědčen. K tomu, co skutečně vnímá přidává cizí, nereálné vlastnosti a věří, že vjem odpovídá skutečnosti. Jsou lehce zaměnitelné s halucinacemi.

Zrakové V klidném obličeji vidí hrozivý, posměšný výraz – záměna osob = v ošetřovatelce vidí svou dceru, v poštovním doručovateli ďábla.

Sluchové V praskání parket a nábytku slyší hlasy.

Pickovy vize Zkreslení plochy: boření přímek, dojem borcení, posunování křivé stěny. Často představa o procházení zdí a zavřenými dveřmi.

Pseudoiluse (nepravé iluze) Jedinec si uvědomuje že iluze není reálná. Nevěří v jejich reálnou existenci. Zaujme k iluzi kritický postoj. Nepravost si uvědomí sám nebo podle vnějšího prostředí. Zkreslení za normálních okolností (únava, strach, intoxikace).

Pareidolie Schopnost vidět v různých tvarech jiné objekty a tvary, cílená a vědomá činnost. Často využívají kartářky (lití olova). Mraky na obloze nám něco připomínají. Psychologie je používá v projektivních testech (Rorschachův test). Málo strukturovanému podnětu přikládáme konkrétní význam.

Psychosensorické poruchy Porucha vnímání vlastního těla i různých kvalit vnějších skutečností. Vzniká pocit nejistoty, odcizení a neskutečnosti. Zachovaný náhled vědomí, že jde o falešný vjem. Často se objevují při epileptických záchvatech.

Depersonalizace Porucha zřetelného citového prožívání při vnímání sebe nebo okolí (jako ve snu) odcizení. Jedinec má pocit, že není ve svém, ale že je jinde. Může být i u zdravých lidí například při únavě. Často bývá u schizofrenie, epilepsie apod.

Autopsychická Odcizení vlastních myšlenek a emocí (jedinec ví, že miluje své děti, ale necítí k nim žádnou lásku). Duševně si jedinec připadá sám sobě cizí.

Somatopsychická Pocit odcizení. Jedinec má pocit, jako by to nebyl on. Často se kontroluje v zrcadle, jestli je to on.

Allopsychická (derealizace) Pocit cizoty okolí, nereálnosti, neskutečnosti okolního světa.

Derealizace = orientuje se ve světe, ale ten je mu cizí.

Pocit rozdvojení osobnosti Sebe považuje za jinou osobu, ale nechybí pocit identity se svou základní osobností.

Déja Jedinec má pocit, že se setkává s tím, s čím se již dříve setkal.

Vu – pocit už viděného, pocit, že to, co vidíme poprvé jsme už viděli dříve. Vécu – iluze již jednou prožitého, pocit, že právě prožívaná situace se již jednou stala, neumíme však určit čas a ani místo, kde k ní došlo. Entendu – pocit dříve slyšeného. Pocit, že právě vnímané bylo již slyšeno dříve. Eprouvé – iluze nikdy neslyšeného, neviděného, neprožitého.

Porucha vnímání reálných proporcí Fantom údu. Po odnětí končetiny zůstává pocit, že jí stále máme (cítíme bolest, jako by tam stále ta končetina byla).

Metamorfopsie je zrakový klam, změna formy a barvy pohyblivého objektu. Předměty jsou pokřivené – Pickovy vize – rohy a hrany budov jsou vnímány pokřiveně.

Allestesie – vnímání něčeho cizího v prostoru, předměty vidíme umístěné jinde, než ve skutečnosti jsou.

Makropsie – vidíme věci větší, než jsou.

Mikropsie – vidíme věci menší a vzdálenější, než jsou.

Halucinace Halucinace jsou nereálné vjemy bez vnějších podnětů, pro nemocného jedince jsou však reálné. Halucinace ovlivňují jednání a náhled jedince. Je to nejzávažnější porucha smyslového vnímání.

Halucinace elementární Hlavní klamné počitky jsou jiskry před očima, barevné skvrny, oheň, stíny.

Fotony Nemocný vidí záblesky, jiskry jednotlivých barev, na základě poruchy a intoxikace.

Akoasmata Akoasmata jsou jednoduché sluchové halucinace, neurčité zvuky (praskot, šustění, nářek, hukot vody, skřípění).

Olfakce (odorace) Olfakce se týká čichu. Nemocný jedinec cítí nepříjemné pachy (např. plyn).

Gustace Gustace jsou klamné chuťové pocity (to jídlo je zkažené, jedovaté, jedinec cítí odpornou chuť v puse).

Tělocitné halucinace Jedinec cítí bolest a tlak tam, kde ho nemá co bolet. Například: svědění, brnění, že mu pod kůží lezou brouci (podnětem je jeden senzor, odděleno).

Halucinace komplexní