Allan Holdsworth (6. srpna 1946 – 16. dubna 2017)Brandle, Lars (17 April 2017). "Musicians React to Allan Holdsworth's Death". Billboard. Retrieved 17 April 2017. byl anglický jazzrockový kytarista, houslista a skladatel. Kromě sólového působení přispěl svou hrou k úspěchu četných kapel, mezi nimi Soft Machine, U.K., The Tony Williams Lifetime, Pierre Moerlen's Gong a Bruford.
Život Holdsworth se narodil v Bradfordu, kde byl vychováván svými prarodiči z matčiny strany, Samem a Elsie Holdsworthovými. Sam Holdsworth byl jazzový pianista, který se předtím přestěhoval do Londýna, aby si tam vybudoval hudební kariéru, ale nakonec se vrátil do Bradfordu. Holdsworth dostal svou první kytaru v 17 letech a jeho první hudební výuku obstaral dědeček. Allan zahájil svou profesionální dráhu, když začal hrát ve skupině Glen South Band, která vystupovala v klubech Mecca po celé severní Anglii.
Holdsworth byl známý svým esoterickým a svérázným používáním pokročilých konceptů hudební teorie, zejména pokud jde o melodii a harmonii. Jeho hudba zahrnuje širokou škálu složitých akordických postupů, časté používání neobvyklých tvarů akordů abstraktním způsobem založeným na jeho osobitém chápání „akordických stupnic“ a složitá improvizovaná sóla, často s pohybem po různých tonálních centrech. Používal různé stupnice často odvozené od jiných, jako jsou např. lydická, zmenšená, harmonická durová, zvětšená, celotónová, chromatická a alterované stupnice, což často vede k nepředvídatelnému a disonantnímu „cizímu“ zvuku. Jeho jedinečná legatová technika sólové hry pramenila z jeho původní touhy hrát na saxofon. Protože si tento nástroj nemohl dovolit, snažil se použít kytaru k vytvoření podobně hladkých tónových řad / melodických linek. Byl také spojován s hraním na ranou formu kytarového syntezátoru zvaného SynthAxe, společnosti, kterou propagoval v 80. letech.
Holdsworth měl vliv na mnoho rockových, metalových a jazzových kytaristů, jako např. Eddie Van Halen, Joe Satriani, Greg Howe, Shawn Lane, Richie Kotzen, John Petrucci, Alex Lifeson, Kurt Rosenwinkel, Yngwie Malmsteen, Michael Romeo, Ty Tabor, Fredrik Thordendal, Daniel Mongrain, John Frusciante, a Tom Morello. Frank Zappa o něm kdysi pochvalně prohlásil, že je to „jeden z nejzajímavějších chlápků přes kytaru na planetě“, Robben Ford o něm řekl: „Myslím, že Allan Holdsworth je John Coltrane kytary. Nemyslím, že by kdokoli jiný dokázal na kytaru zahrát tolik, co dokáže Allan Holdsworth.“
Hudební dráha
Začátky a 70. léta Holdsworth poprvé nahrával v roce 1969 s kapelou 'Igginbottom v jejich vlastní produkci album 'Igginbottom's Wrench (později znovu vydáno pod názvem skupiny "Allan Holdsworth & Friends"). V roce 1971 se připojil k Sunship, improvizační kapele s klávesákem Alanem Gowenem, budoucím perkusionistou King Crimson Jamiem Muirem a baskytaristou Laurie Bakerem. Hráli živě, ale nikdy nevydali žádnou nahrávku. Pak přišlo krátké působení v jazzrockové kapele Nucleus, se kterou Holdsworth nahrál album Belladonna z roku 1972; podobně účinkoval v progresivní rockové kapele Tempest na jejich prvním stejnojmenném studiovém albu v roce 1973. Jeho kytarovou hru je možno také slyšet na živém koncertu BBC Radio z téhož roku, který byl součástí kompilačního alba skupiny Tempest Under the Blossom: The Anthology, vydaného až o několik desetiletí později v roce 2005.
V polovině sedmdesátých let Holdsworth spolupracoval s různými známými progresivními rockovými a fusion jazzovými umělci, jako např. Soft Machine (Bundles a Land of Cockayne), The New Tony Williams Lifetime (Believe It, Million Dollar Legs), Pierre Moerlen's Gong (Gazeuse!, Expresso II a Time is the Key) a Jean-Luc Ponty (Enigmatic Ocean) a získal cenné zkušenosti zejména díky spolupráci s bubeníkem Tonym Williamsem. V roce 1976 přišlo první z jeho mnoha zklamání z hudebního průmyslu: CTI Records totiž vydalo jako oficiální studiové album „Velvet Darkness“ nahrávku toho, co Holdsworth považoval jen za zkoušku. To ho rozlítilo a ještě o pár desetiletí poté řekl, že se mu album hnusí a přál by si, aby nebylo nikdy vydáno.
V roce 1977 Holdswortha přemluvil bubeník a zakladatel skupiny Yes Bill Bruford, aby zahrál na jeho debutovém albu Feels Good to Me (vydáno v lednu 1978). Krátce poté Bruford vytvořil progresivní rockovou superskupinu U.K. s klávesistou a houslistou Eddiem Jobsonem a basistou Johnem Wettonem; Brudford doporučil přibrat i Holdswortha. Přestože s nimi Holdsworth osobně vycházel dobře a užil si nahrávání jejich stejnojmenného alba z roku 1978, tvrdil, že se mu čas strávený se skupinou protivil a že to bylo „nesnesitelné“ kvůli četným rozdílům v názorech na interpretaci během turné; jmenovitě mu vadilo, že Jobson a Wetton trvali na tom, aby Holdsworth hrál na každém vystoupení svá sóla v organizované struktuře, proti čemuž vehementně protestoval.
Zatímco kapela U.K. pokračovala s různými hudebníky, Bruford se vrátil do základní sestavy své sólové kapely, jednoduše pojmenované Bruford, přičemž Holdsworth u něj zůstal jako kytarista. Druhé album, One of a Kind, k jehož výsledné podobě Holdsworth výrazně přispěl svou hrou, vydali v roce 1979. Nicméně tehdy už Holdsworth toužil také uspokojovat své vlastní hudební ambice a brzy skupinu opustil, i když se k tomu nejprve chvíli odhodlával.
80. léta První Holdsworthovou významnou spoluprací byla účast na albu Sunbird jazzového pianisty Gordona Becka v roce 1979. Jejich první společně vydané album The Things You See následovalo v roce 1980 a bylo do značné míry podobným počinem, ale bez perkusí a basy. Brzy poté se Holdsworth spojil s bubeníkem Garym Husbandem a baskytaristou Paulem Carmichaelem v triu, které se posléze proslavilo jako False Alarm. Zde Holdsworth poprvé vystupoval v roli kapelníka. Po akvizici bývalého zpěváka Tempest Paula Williamse se kapela přejmenovala na I.O.U. Jejich stejnojmenné debutové album vyšlo nezávisle v roce 1982, následováno reedicí u mainstreamové společnosti Enigma Records v roce 1985.
Ihned po vydání I.O.U. kytarista Eddie Van Halen upozornil na Holdswortha výkonného ředitele Warner Bros. Records Mo Ostina. Van Halen se předtím nadchl pro Holdswortha v roce 1980 v časopise Guitar Player, kde prohlásil, že „ten chlap je šílenej! Je fantastickej, miluju ho,“ a že Holdsworth je podle něj nejlepší na světě. V roce 1981 v rozhovoru pro časopis Guitar World ještě řekl, že: „Pro mě je Allan Holdsworth číslo jedna.“
Seznámení s Ostinem vyústilo v roce 1983 ve vydání EP Road Games u Warner Bros. Produkoval ho dlouholetý výkonný producent Van Halen Ted Templeman a EP v roce 1984 získalo nominaci na cenu Grammy za nejlepší rockový instrumentální výkon. Holdsworthovi se však Road Games nelíbilo kvůli tvůrčím neshodám s Templemanem. Bývalý baskytarista a zpěvák Cream Jack Bruce přispěl na Road Games svým zpěvem (Holdsworth a Bruce už dříve hráli spolu s Billym Cobhamem, Didierem Lockwoodem a Davidem Sanciousem pod názvem A Gathering of Minds v Montreux v roce 1982). V později pozměněné podobě kapely I.O.U. působili zpěvák Paul Williams, bubeník Chad Wackerman (který se spolu s Garym Husbandem stal na další tři desetiletí pravidelným členem Holdsworthovy kapely) a baskytarista Jeff Berlin.
Poté, co se Holdsworth natrvalo přestěhoval do jižní Kalifornie a definitivně se rozešel s Warner Bros., podepsal smlouvu s Enigmou, kde vydal v roce 1985 album Metal Fatigue (spolu s reedicí alba I.O.U.). V této době se ke kapele připojil Jimmy Johnson, baskytarista skupiny Flim & the BB, a stejně jako Husband a Wackerman se pravidelně účastnil Holdsworthových turné až do jeho smrti. Naposledy mu zde zazpíval Paul Williams, s nímž se Holdsworth nedlouho poté rozhádal, podle svého tvrzení kvůli prodeji pirátských nahrávek živých vystoupení.
Album Atavachron vydané v roce 1986 bylo mezníkem v tom, že zde poprvé Holdsworth pracoval se zbrusu novým nástrojem jménem SynthAxe. Tento neobvykle navržený MIDI ovladač (nejde o druh kytarového syntezátoru) se stal základem Holdsworthovy hry po zbytek jeho nahrávací dráhy, během níž se prakticky stal veřejnou tváří tohoto nástroje. Rok poté vyšlo čtvrté album Sand, které neobsahovalo žádné vokály a představilo další experimentování se SynthAxe. Druhá spolupráce s Gordonem Beckem, With a Heart in My Song, následovala v roce 1988.
Na konci 80. let si Holdsworth založil vlastní nahrávací studio s názvem The Brewery v North County, San Diego, které se stalo jedním z hlavních nahrávacích míst pro všechna jeho studiová alba počínaje albem Secrets v roce 1989 a dalších nahrávek v průběhu 90. let. V rozhovoru z roku 2005 uvedl, že studio přestal vlastnit, když se v roce 1999 rozvedl. Na albu Secrets představil pianistu Steva Hunta, který hrál na klávesy jako člen živě vystupující Holdsworthovy kapely a také na dalších dvou Holdsworthových albech.
90. léta V roce 1990 začal Holdsworth spolupracovat s fusion kytaristou Frankem Gambalem ve formaci Truth in Shredding, ambiciózním společném projektu, který dal dohromady Mark Varney (bratr zakladatele Shrapnel Records Mika Varneyho) prostřednictvím jeho labelu Legato Records. V prosinci téhož roku, po smrti kytaristy Level 42 Alana Murphyho v roce 1989, si Holdswortha kapela najala, aby zahrál jako host na sérii koncertů v londýnském Hammersmith Odeon. Znovu měl příležitost hrát s bývalým členem I.O.U. Garym Husbandem, který tehdy v Level 42 bubnoval. Do jejich alba Guaranteed vydaného v roce 1991 Holdsworth přispěl kytarovou hrou na pěti skladbách vydané. Holdsworth také hrál na prvních dvou studiových albech Chada Wackermana, Forty Reasons (1991) a The View (1993).
Holdsworthovým prvním sólovým albem této dekády bylo Wardenclyffe Tower z roku 1992, na němž si opět zahrál na SynthAxe, ale také se zde projevil jeho nový zájem o barytonové kytary, které si sám navrhl a které mu postavil loutnista Bill DeLap. S vydáním alba Hard Hat Area se Holdsworthova kapela na turné v roce 1994 a následující rok skládala ze Steve Hunta, manžela a baskytaristy Skúliho Sverrissona. Spolupráce v roce 1996 s bratry Andersem a Jensem Johanssonovými vyústila v Heavy Machinery, album s tvrdšími hrami od Holdswortha, než bylo obvyklé. Ve stejném roce se k němu opět připojil Gordon Beck na None Too Soon, který obsahoval interpretace některých Holdsworthových oblíbených jazzových standardů. Dne 17. března 1997 zahrál Allan Holdsworth také pro české publikum v pražském Lucerna Music Baru.
2000-2017 Třetí tisíciletí začalo úspěšně vydáním alba The Sixteen Men of Tain v roce 2000, což bylo poslední Holdsworthovo album nahrané ve studiu The Brewery. Bezprostředně poté takřka zmizel ze sólové hudební scény kvůli událostem v osobním životě. Dvojice oficiálních živých alb All Night Wrong a Then! byla vydána v roce 2002 a 2003, spolu s kompilačním dvojalbem The Best of Allan Holdsworth: Against the Clock v roce 2005.
Jeho jedenácté album Flat Tire: Music for a Non-Existent Movie vyšlo v roce 2001. V rozhovoru z roku 2008 Holdsworth zmínil, že nové studiové album s názvem Snakes and Ladders bylo naplánováno k vydání ve stejném roce u labelu Favored Nations kytaristy Steva Vaie, k čemuž nakonec nedošlo. Také uvedl, že se pracuje na dalším novém materiálu s Chadem Wackermanem a Jimmym Johnsonem. V rozhovoru z roku 2010 tvrdil, že má dostatek materiálu na dvě alba, která plánoval začít nahrávat po koncertě v Tel Avivu.
Během druhé poloviny roku 2000 absolvoval rozsáhlé turné po Severní Americe i Evropě a hrál jako host na albech mnoha umělců. Zejména stojí za zmínku, že se objevil na albu Mythology klávesisty Dereka Sheriniana z roku 2004 a také si zahrál s progresivní metalovou superskupinou Planet X na jejich albu Quantum z roku 2007.