Italské účetnictví je jedním z označení pro podvojné účetnictví. Bývá označováno též jako účetnictví kupecké. Název je odvozen od místa původu, odkud se podvojné účetnictví šířilo do ostatních evropských zemí. Tento způsob vedení účetnictví popsal v roce 1494 Luca Pacioli, jehož traktát Particularis de Computis et Scripturis, který byl součástí spisu Summa de Arithmetica, Geometria, Proportioni et Proportionalita,Fuksa, s. 286. se v následujících letech rozšířil do většiny zemí a díky tomu se italské účetnictví stalo základem pro současné účetní systémy, které jsou z něj odvozeny pouze drobnými úpravami,Fuksa, s. 284. přičemž základní pravidla zůstávají od 14. století nezměněna.Fuksa, s. 307.
Principy italského účetnictví
Italské účetnictví je založeno na zásadě, že každou hodnotu majetku (či spíše každý pohyb majetku) si lze představit současně pozitivně i negativně. Vnímání kladných nebo záporných hodnot součástí majetku převzali Italové na počátku 13. století od Arabů.Fuksa, s. 295.
Do konce 14. století vedli kupci v Itálii své účetnictví podle různých pravidel. Ve 2. polovině 14. století nabývá vrchu používání zásad benátského účetnictví. Tento způsob se objevuje nejen v Benátkách a dalších italských městech, ale i v místech, kde benátští kupci obchodovali, např. v Cařihradu, jižní Francii a v horním Německu. Velký význam pro rozšíření benátského účetnictví mělo i vzdělávání cizinců, zejména Němců, v obchodních dovednostech v Benátkách, které byly nazývány vysokou obchodní školou.
Historický vývoj italského účetnictví
Italské účetnictví vzniklo a rozvíjelo se v italských městských státech, jakými byly Janov, Florencie nebo Benátky, které byly od 11. století centry evropského obchodu. Italští obchodníci své znalosti podvojného účetnictví získali nejspíše v Alexandrii, Konstantinopoli nebo některém jiném z východních center. Někteří historikové považují za původce podvojného účetnictví arabské obchodníky, kteří přikládali důležitost častému sepisování majetku kvůli sledování jeho přírůstků a úbytků.
12.-13. století
Nejstaršími doklady používání podvojného účetnictví jsou účetní knihy obsahující účty o dvou stranách, u nichž však nelze prokázat podvojnost zápisu každé transakce. Mezi tyto památky patří fragment účtu z roku 1134 zachovaný v Egyptě nebo část účetní knihy bankovní společnosti z Florencie z roku 1211, která obsahuje pouze osobní účty – pro každého obchodního partnera byl vyhrazen jeden účet, jehož zůstatek vykazoval pohledávku resp. závazek k příslušné osobě. Jiný zachovaný účet z Florencie z roku 1216 obsahuje Má dáti (dover avere) a Dal (aver dato) zaznamenávané pod sebou. Evidence v obchodních knihách byla stanovena statutem:
každý obchod musel být zapsán pod přesným vročením dny musely být udány postupně za sebou, nikoliv ale podle římského kalendáře číslice musili být psány číslicemi římskými, nikoliv arabskými
Koncem 13. století již byly podle zachovalé účetní knihy z roku 1297 používány u florentských kupců účty věcné a účty čistě výsledkové. Zachované fragmenty účetních knih obchodníků-bankéřů Rinieri Finiho (datované 1296–1305) a Giovanni Farolfiho (datované 1299–1300) naznačují, že každý záznam dává opačný odkaz na korespondující (dříve nebo později) debet nebo kredit.Lauwers, Willekens, s. 300.
14. století
Nejstarší záznamy, které lze považovat za účetní systém vedený téměř podle zásad podvojného účetnictví, se zachovaly v Janově v účetních knihách městských finančních úředníků z roku 1340 (Massaria communis nebo též Messari). Tyto knihy nejen obsahují debety a kredity v dvoustranné formě, ale jsou založeny na základním principu podvojného účetnictví – každá transakce je zaznamenána v hlavní knize dvakrát. Hlavní kniha z roku 1340 navíc obsahuje salda přenesená z předchozí knihy z roku 1339. Žádné záznamy před rokem 1340 nebyly v janovských archivech nalezeny. Vzorem pro vytvoření těchto knih byly cartularie bankéřů.
Další podvojné zápisy se objevují později také ve Florencií, Benátkách, Pise a v městech na pobřeží Dalmácie – Dubrovníku a Zadaru.Štursa, s. 7. Příkladem může být 500 účetních knih velkého podniku, jehož majitelem byl Francesco di Marco (1355–1410), zabývající se obchodem se zbožím, bankovními obchody a výrobou látek.Fiala, s. 14.
15. století
Janovští bankéři, zvláště banka San Giorgio, jejíž knihy se zachovaly od roku 1408, vedli hlavní knihu tak, že do hlavní knihy zapisovaly podvojně všechny položky. Šlo zde o příjmy a vydání v hotovosti popřípadě o převody na osobních účtech. Soupis majetku a uzávěrka knih se v Janově musely provádět každoročně. Knihy se předkládaly při soudních sporech. Oproti pozdějším podvojným systémům chybí v janovském účetnictví řádné rozčlenění účtů věcných a účty čistého jmění.Raulich, s. 42. V Benátkách se dochovaly účetní knihy zaznamenávající obchod se zbožím. Jsou to zejména: část hlavní knihy firmy Donado Soranzo a bratří (Fraterna dei Soranzo) se zápisy z roku 1410–1416 o 50 listech a nová kniha (libro real nuovo) o 168 foliích se zápisy z roku 1406–1434 knihy firmy Barbarigo (hlavní knihy a žurnály se zápisy z let 1430–1440, 1440–1449, 1456–1458).
V knihách firmy Donado Soranzo a bratří se používaly účty, jejichž strany Má dáti a Dal již byly vedle sebe, byly vedeny podle zásad podvojného účetnictví s výjimkou závěrky. V knize libro real nuovo byly účty uzavřeny účtem ztrát a zisků podle zásad podvojného účetnictví. Nejméně od roku 1427 vedla firma memoriál a žurnál a četné pomocné knihy, jako knihu obchodních a domácích nákladů, knihu nájemného apod. Do hlavní knihy se přepisovaly z pomocných knih pouze součty, ovšem třeba za mnoho let najednou, např. domácí náklady za dobu od roku 1409–1418, nájemné za léta 1406–1417. Andrea Barbarigo uzavíral hlavní knihu, jež obsahovala záznamy z let 1430–1440, po prvé roku 1434 a po druhé roku 1440 podle zásad podvojného účetnictví. Zúčtování obchodu bývalo nejméně od 15. století zapisováno a ověřováno notářem, někdy bývaly v deníku doslovně přepsány i smlouvy.Raulich, s. 43.
Mezi účetními historiky je všeobecně akceptováno, že prvním, kdo popsal podvojné účetnictví, byl Benedetto Cotrugli (Benedikt Kotruljevič) v roce 1458.Podrobně viz BONOMELLIOVÁ, Marina. Ars mercatoria: Benedetto Cotrugli a dokonalý kupec. Historický obzor, 2009, 20 (11/12), s. 274-276. ISSN 1210-6097. O podvojném účetnictví se zmiňuje v kapitole nazvané Dell’ordine di tenere le scritture mercantilmente v obecné knize obchodnických praktik Della mercatura e del mercante perfetto. Tato kniha však zůstala nevydána až do roku 1573.Fiala, s. 16 Tento spis je obecným popisem obchodních praktik v 15. století, o účetnictví se zmiňuje pouze stručně a obecně. Cotrugli doporučuje vést tři knihy: memoriál, deník a hlavní knihu. Dále doporučuje vést knihy faktur vydaných, knihy kopírní a uchovávání došlé korespondence. Uzávěrku hlavní knihy popisuje jako současné uzavření všech otevřených účtů převodem zůstatků na poslední list (účet) knihy, odkud se převedou jako počáteční zůstatky nové knihy. Na začátku každého roku předepisuje zisk předešlého období účtovat na účet základní – účet kapitálu.Štursa, s. 8.
Za zakladatele a tvůrce italského účetnictví byl dlouho považován Luca Pacioli, který popsal benátský způsob účetnictví v traktátu Particularis de computis et scripturis.Lauwers, Willekens, s. 290. Tato práce je součástí spisu Summa de Arithmetica, Geometria, Proportioni et Proportionalita, vydaného roku 1494 v Benátkách. Díky tomuto spisu se znalost italského účetnictví rozšířila nejen v Itálii, ale i do jiných evropských zemí.Fiala, s. 17.
16. století
Na Pacioliho práci navazovali v 16. století Giovanni Antonio Tagliente, autor spisu Considerando z roku 1525, podle některých tvůrce jednoduchého účetnictví, či Gerolamo Cardano (Hieronimus Cardanus), který podvojné účetnictví stručně popsal v matematickém spisu Practica arithmetice et mensurandi singularis z roku 1539Fiala, s. 18.
Velmi populární a mezi obchodníky rozšířenou knihou o účetnictví byl spis Quaderno doppio col suo giornale secondo il costume di VenetiaLauwers, Willekens, s. 301 vydaný v roce 1534 v Benátkách, jehož autorem byl učitel počtářství Domenico Manzoni da Oderzo.Raulich, s. 49. Manzoniho spis je významný zejména názorným vysvětlením účtování obchodních případů, přičemž teoreticky vychází z Pacioliho. Mezi roky 1534 a 1574 bylo toto dílo vydáno nejméně sedmkrát. Ve svém příkladu popisuje rok v životě a jmění benátského obchodníka Alvise Vallaresso. Obchodní rok jeho praktického příkladu počíná 1. březnem 1534 a končí 28. únorem 1535. Doporučuje zapisování drobných vydání mimo pečlivě vedené velké knihy, jimiž byly memoriál a hlavní kniha, i do několika dalších knih, například pro příjmy polí, domácnost, venkovský statek. Do nich se mělo zapisovat podobně jako do memoriálu a po určitém čase, po měsíci nebo týdnu, se měl převést součet všech transakcí jednou položkou do deníku s odvoláním na tyto knihy. Částky doporučuje psát římskými tvary (figurami) kvůli nesnadné falzifikaci a věrohodnosti pro soud. Chybné položky hlavní knihy rušil, aniž by je zaznamenával do deníku a to tak, že chybná slova a čísla přeškrtl tak, aby zůstala čitelná.Raulich, s. 50.
Hlavní vývoj účetních zásad z technické stránky ukončil Don Angelo Pietra. Ve spise Indirizzo degli Economi z roku 1586 popisuje na příkladu hospodaření kláštera uzavírání účtů v hlavní knize a otevření knih nových a sestavování účetních výkazů.Štursa, s. 9.
17.-18. století
Na Pietrův spis navazoval Lodovico Flori della Compagnia di Gesu, da Peruggia. Jeho kniha Trattato del modo di tenere il libro doplil domestici col suo exemplare vyšla v roce 1636 v Palermu na Sicílii, rukopis byl ukončen v roce 1633. V předmluvě uvedl seznam svých předchůdců, mezi nimiž byli Luca dal Borgo (Pacioli), Luigi Casanova, Domenico Manzoni, Giovanni Tagliente, Giovanni Antonio Moschetti, Simone Grisogono, Simon Stevin a Don Angelo Pietra. Jejich dílo doplnil o popis přípravných prací k sestavení rozvahy a výsledovky, u nichž byly jednotlivé účty řazeny pod sebou.Raulich, s. 53. Na rozdíl od Pietry zapisoval počáteční i konečné položky nejen do hlavní knihy, ale předtím i do deníku. Popsal i účtování složitých položek v deníku, kde jednomu zápisu na straně Má dáti odpovídalo více zápisů na straně Dal a obráceně (partita colletiva). Aby souhlasil součet hrubé rozvahy s deníkem, doporučoval stornování položek provádět také položkami v deníku.Raulich, s. 57.
Stav italského účetnictví v 16. a 17. století popsal Giovanni Domenico Peri ve svém díle Il Negoziante, vydaném v roce 1638. V 18. století popsal účetnictví Francesco Marchi z Pescie, zejména pravidlo: účtovat na stranu Má dáti toho, kdo něco dostane (dlužníka), účtovat na stranu Dal toho, kdo něco dá (věřitele).Štursa, s. 10.
Popis účetních knih Mimo Benátky Mimo Benátky se používala jedna kniha účtů nazývaná libro maestro. Nanečisto se všechny obchody zapisovaly do memoriálu (zápisníku). V knize libro maestro byla každému účtu vyhrazena jedna strana, položky se zapisovaly pod sebou. Většina obchodů spočívala pouze v evidenci dluhu a jeho pozdější úhrady. Později z důvodu přibývajících položek se strana vyhrazená účtu dělila na horní a dolní polovinu, aby bylo možné odlišit debety a kredity. Tento způsob účtování zaniká na přelomu 13. a 14. století, kdy se v Benátkách objevují účty o dvou stranách.Fuksa, s. 285.
Benátky ve 14. století Benátské účetnictví používalo 4 účetní knihy: Inventář – soupis majetku, sestavovaný zpravidla podle potřeby po delších obdobích, jinde každoročně či po dvou letech Memoriál – podrobné zápisy obchodních transakcí (vaccheta, squarciafoglio, sbrogliazzo) Žurnál (giornale, zornale) – memoriál načisto Velká kniha (quaderno, quaderno grande, libro grande, maestro) – nazývala se velkou, protože byla nejméně dvakrát silnější než žurnál