Operace Ten-gó ( (kjúdžitai) nebo (šindžitai), Ten-gó sakusen ~ Operace Nebesa), nebo též operace Ten-iči-gó ( Ten-iči-gó sakusen ~ Operace Nebesa 1), byla poslední velká námořní operace japonského císařského námořnictva během druhé světové války v Pacifiku. Jejím cílem bylo odrazit spojeneckou invazi na Okinawu vysláním největší bitevní lodě na světě do sebevražedné mise. Následující střetnutí je též někdy uváděno jako bitva ve Východočínském moři.
Odpoledne 6. dubna 1945 vyplula z Japonska bitevní loď Jamato a spolu s devíti dalšími doprovodnými plavidly se vydala prakticky bez leteckého krytí proti spojeneckým silám u Okinawy. Spojenci byli o vyplutí informováni z odposlechů, leteckého průzkumu a během noci s japonským svazem navázaly kontakt americké ponorky, které se ale k útoku nedostaly. Dopoledne následujícího dne po vyplutí byl japonský svaz zpozorován americkými průzkumnými letouny a následně v půlce cesty napaden třemi útočnými vlnami palubních letounů z amerického svazu letadlových lodí TF 58 operujícího u Okinawy. Během následující přibližně dvouhodinové bitvy byl japonský svaz téměř celý zničen. Bitevní loď Jamato, lehký křižník Jahagi a torpédoborce Asašimo, Hamakaze, Isokaze a Kasumi byly potopeny a císařské námořnictvo přestalo prakticky existovat jako bojeschopná síla.Dull, str. 335
Střetnutí ukázalo zranitelnost hladinových lodí bez leteckého krytí před leteckým útokem. Bitva také předvedla japonské odhodlání obětovat mnoho lidských životů v zoufalém pokusu o zpomalení spojeneckého postupu na japonské ostrovy.
U japonských jmen je rodné jméno uváděno na prvním místě a rodové jméno na druhém Při přepisu japonštiny byla použita česká transkripce Míry jsou uváděny v jednotkách uváděných v pramenech s případným přepočtem do metrické soustavy v závorce. Tam, kde není jasné, zda se jedná o míle statutární či námořní je přepočet uveden ve formátu „statutární/námořní“ U hodností císařského námořnictva bylo vypuštěno upřesnění „kaigun“ () Všechny časy jsou v GMT+9
Pozadí
Po první světové válce se japonské císařské námořnictvo začalo připravovat na nové střetnutí, ve kterém měly být hlavními protivníky námořní síly Spojených států a Velké Británie. Podle doktríny Kantai kessen ( ~ loďstvo rozhodující bitvy) mělo Japonsko vyhrát válku svedením rozhodující velké bitvy s loďstvem protivníka – obdobně, jako bitva u Cušimy zakončila rusko-japonskou válku. Za tím účelem plánovalo císařské námořnictvo vybudování silného hladinového loďstva, založeného primárně na velkých lodích s těžkými děly: bitevních lodích a bitevních křižnících. Washingtonská a londýnská námořní odzbrojovací konference sice na nějaký čas zbrzdily výstavbu nových jednotek, ale po vypršení platnosti smluv omezujících zbrojení se císařské námořnictvo vrhlo do projektování největších bitevních lodí, jaké kdy spatřily světlo světa. Jelikož ve střetnutí s americkým námořnictvem muselo císařské námořnictvo počítat s tím, že bude přečísleno počtem bitevních lodí, rozhodli se Japonci kompenzovat kvantitu kvalitou a postavit bitevní lodě, které by v rozhodující bitvě překonaly své protějšky ráží a dostřelem svých děl. To by umožnilo Japoncům svést rozhodující bitvu na vzdálenost mimo dostřel děl protivníka.
V březnu 1937 byly dokončeny plány na stavbu bitevních lodí třídy Jamato. Tyto lodě byly větší a silněji pancéřované než jejich americké protějšky a jejich devět děl ráže 460 milimetrů dokázalo poslat 1460 kilogramů vážící protipancéřový granát za hranici 42 kilometrů.Evans & Peattie, str. 370 až 383 Paradoxem je, že to bylo právě císařské námořní letectvo, které potopením „bitevní řady“ v Pearl Harboru a potopením HMS Prince of Wales a HMS Repulse na širém moři, kde mohly oba bitevníky manévrovat a bránit se, demonstrovalo, že nadvláda těžkých bitevních lodí a křižníků s velkými děly skončila – to vše pár dní před zařazením první z těchto superbitevních lodí do služby. Zastánci „dělostřeleckého klubu“ císařského námořnictva ale odmítali uznat nadvládu letadel a prakticky po celou válku v Pacifiku čekali na vysněnou rozhodující bitvu bitevních lodí. Japonské letadlové lodě sice hrály významnou úlohu v bojích v Pacifiku, ale jenom coby předvoj, který měl oslabit protivníka před nasazením bitevníků. K potopení Prince of Wales a Repulse viz a Císařské námořnictvo si své jediné dvě dokončené bitevní lodě třídy Jamato – Jamato a Musaši – šetřilo pro rozhodující bitvu a až do října 1944 je v žádné bitvě nenasadilo – částečně i kvůli jejich spotřebě paliva.Evans & Peattie, str. 379 a
náhled|vlevo|Jamato uhýbá pumám amerických palubních bombardérů ve Vnitřním moři poblíž Kure 19. března 1945. Tentokrát měla bitevní loď ještě štěstí a byla pouze lehce poškozena jednou pumou, která zasáhla můstek. Počátkem roku 1945, dvacátého roku éry Šówa – „zářícího míru“, byla japonská města vypalována do základů nálety amerických armádních bombardérů B-29 Superfortress.; Po bitvách v Šalomounových ostrovech, ve Filipínském moři a u Leyte, byla kdysi impozantní Rengó kantai císařského námořnictva redukována na hrstku bojeschopných válečných lodí, letadel a pilotů. Během operace Šó-iči-gó v říjnu 1944 byla letadly potopena i bitevní loď Musaši, aniž by kdy její děla vystřelila po nepřátelské eskadře. a Většina zbývajících válečných lodí Rengó kantai, včetně Jamato, kotvila v přístavech v Japonsku – zejména v Haširadžimě, Kure a Kóbe.Hara, str. 259 a předchozí; Ito, str. 65 a 111;
S invazí na Saipan a další ostrovy, včetně Iwodžimy, zahájili Spojenci svůj postup na japonské domácí ostrovy. Dne 19. března 1945 se kotviště císařského námořnictva v Kure a jeho okolí stalo poprvé cílem útoku palubních letounů z letadlových lodí (~ operační svaz, zkracováno jako TF) (viceadmirál) Marc A. Mitschera. Američané zasáhli a poškodili bitevní lodě Jamato, Haruna, hybridní bitevní lodě Ise a Hjúga, čtyři letadlové lodě (pro které ale již Japonci tou dobou neměli letadla) a další plavidla. Jamato byla lehce poškozena na můstku.
Jako další krok před plánovaným vyloděním na japonských ostrovech se americké jednotky vylodily nejprve 26. března na Kerama rettó a a poté se 1. dubna vylodily na Okinawě. Během prvních pár dní nenarazili postupující Američané na významnější odpor, neboť rikugun čúdžó ( ~ generálporučík) Micuru Ušidžima se rozhodl vybudovat silnou obranu ve vnitrozemí ostrova. Mezitím se v Japonsku císařská armáda a císařské námořnictvo navzájem obviňovali z neschopnosti.Hara, str. 259 a 260
Na císařské poradě, konané 29. března v protileteckém krytu císařského paláce, císař Hirohito položil náčelníkovi Gunreibu ( ~ námořní generální štáb) taišó ( ~ admirál) Koširó Oikawovi pár otázek ohledně plánovaných protiakcí. Když se dozvěděl o plánovaných počtech letadel kamikaze, zeptal se „…kde je námořnictvo?“ Na tuto otázku Oikawa neměl odpověď. a Gandt, str. 101 až 103. Podle Spurra ze císař zeptal „Ale kde je…“ (), zatímco podle Gandta se měl zeptat „A kde je…“ (). Ani jeden neuvádí japonský originál. Podle Spurra měl císař ještě dodat „Už nemáme žádné lodě?“ ().
Plán operace Ten-gó Poté, co Američané zahájili útoky na cíle v souostroví Rjúkjú, nařídilo 26. března velení Rengó kantai zahájit operaci Ten-gó, která měla spočívat v přesunu bitevní lodě Jamato s doprovodem do Saseba. To mělo vylákat americké letadlové lodě na dosah letadel startujících z pozemních základen na Kjúšú. Navečer 28. března ale americké palubní letouny napadly cíle na jihu Kjúšú a na Amami Óšima – americké letadlové lodě připluly na sever i bez návnady a velitelství Rengó kantai operaci Ten-gó odložilo.
Podle Spurra byl autorem sebevražedného výpadu v rámci přepracované operace Ten-gó pětačtyřicetiletý daisa ( ~ námořní kapitán) Šigenori Kami ze štábu Rengó kantai, kterého Spurr popisuje jako obdivovatele nacismu a horlivého zastánce samurajských tradic.Spurr, str. 93 až 97
Plán operace počítal s vysláním 2. kantai ( ~ loďstvo) seskupené kolem bitevní lodě Jamato k Okinawě na „speciální útočnou operaci“. Lodě měly být vybaveny pouze palivem pro cestu tam – s návratem se nepočítalo a paliva byl nedostatek. Ke kotvišti amerických výsadkových lodí u Kadeny a Jomitanu na západním pobřeží ostrova měl japonský svaz dorazit za úsvitu 8. dubna. Jamato spolu s doprovodem měla najet na břeh, zničit americké výsadkové síly a působit jako dělostřelecká baterie až do vyčerpání munice nebo svého zničení. Poté se měli přeživší členové posádek plavidel přidat k pozemním obráncům ostrova a bojovat jako pěchota.Ito, str. 114; Dull, str. 333; O'Neill, str. 116; Spurr, str. 95 a 96 Svaz měl vyplout 6. dubna pod velením čúdžó ( ~ viceadmirál) Seiiči Itóa, čtyřiapadesátiletého velitele 2. kantai, který až do listopadu 1944 zastával štábní funkce a z druhé světové války neměl žádné bojové zkušenosti.Hara, str. 237
Operace Ten-gó byla součástí současně probíhající první operace Kikusui – série společných sebevražedných útoků letadel císařské armády a námořnictva na lodě u Okinawy.Inoguchi & Nakajima & Pineau, str. 150-160 a 162; O'Neill, str. 116 a 168-171 Jako takovou ji zástupci Rengó kantai přednesli na poradě operace Kikusui č. 1 ráno 5. dubna. Členové Gunreibu měli proti operaci Ten-gó námitky, neboť bylo nepředstavitelné, že by svaz bez leteckého krytí dokázal doplout až k Okinawě a celá operace tak byla jimi vnímána jako pouhé plýtvání lidmi i materiálem. Vrchní velitel Rengó kantai taišó Soemu Tojoda ale dokázal prosadit plán operace Ten-gó.Ito, str. 114 a 115
Svoji roli při schválení operace zřejmě sehrála i řevnivost mezi armádou a námořnictvem (armáda posměšně nazývala Jamato „plovoucím hotelem pro líné a nekompetentní admirály“)O'Neill, str. 116 a Hara, str. 264 a snaha o „zachování tváře“ císařského námořnictva: bylo by neobhajitelné, kdyby Jamato přečkala prohranou válku netknutá.Hara, str. 263
Koncept operace Ten-gó ale nebyl v císařském námořnictvu ničím novým. V červnu 1944, po americké invazi na Saipan, se měla bitevní loď Jamaširo vydat na sebevražednou misi jako obří transportér s posilami pro Saipan. Na konci své cesty (pokud by ho vůbec dosáhla) měla Jamaširo najet na mělčinu u Saipanu a podpořit obránce jako dělostřelecká baterie. Po bitvě ve Filipínském moři ale Japonci uznali, že Saipan je ztracen a operace byla zrušena.
Zúčastněné jednotky Japonské císařské námořnictvo 2. kantai nebo též Suidžó tokkó butai ( ~ Speciální útočný hladinový svaz), či 1. júgeki butai ( ~ 1. útočný svaz), velitel čúdžó Seiiči Itó na Jamato: 1. kókú sentai ( ~ divize letadlových lodí) pod přímým velením Seiiči Itóa:Lengerer, str. 69 a 70 bitevní loď Jamato, velitel šóšó ( ~ kontradmirál) Kósaku Ariga (též někdy Aruga) 2. suirai sentai ( ~ eskadra torpédoborců), velitel šóšó Keizó Komura na Jahagi: lehký křižník Jahagi, velitel daisa ( ~ námořní kapitán) Tameiči Hara 17. kučikutai ( ~ divize torpédoborců), velitel daisa Kiiči Šintani na Isokaze: Isokaze, velitel šósa ( ~ korvetní kapitán), nebo čúsa ( ~ fregatní kapitán)Hara, str. 260Lengerer, str. 77 Saneho MaedaHara (str. 260) i Lengerer (str. 70) uvádějí Maedovo rodné jméno jako Saneo. Znaky ale odpovídají čtení Saneho, které uvádí i Nevitt v TROM Isokaze Hamakaze, velitel čúsa Kazue Maekawa, nebo čúsa Isami Mukoi Jukikaze, velitel čúsa Masamiči Terauči 21. kučikutai, velitel daisa Hisao Kotaki na Asašimo: Asašimo, velitel šósa nebo čúsa Joširó SugiharaHara (str. 260) i Lengerer (str. 77) uvádějí, že Sugihara byl čúsa. Podle Nevittova TROM Asašimo byl ale pouze šósa, což uvádí i Matthew Jones (#7560 Date: 2006-11-10 22:44:58) v s tím, že na čúsa byl Sugihara povýšen až posmrtně Kasumi, velitel šósa Macumoto ŠóheiHara (str. 260) uvádí, že velitelem Kasumi byl „čúsa“ Hiró Jamana. Ten byl ale velitelem Kasumi pouze do 1. března 1945, kdy se ujal velení na Fujuzuki a 20. března byl povýšen na daisa – viz TROM Fujuzuki Hacušimo, velitel šósa Masazó Sakawa, nebo čúsa Masazo Sato 41. kučikutai, velitel daisa Masajoši Jošida na Fujuzuki: