Arumuni, Aromuni, Kucovlaši, Maurovlaši, Makedovlaši, CincařiOttův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. V Praze: J. Otto, 1900. sv. 16, s. 1013. Heslo Maurovlaši. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:d9d74a10-12af-11e5-9192-001018b5eb5c.Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. V Praze: J. Otto, 1892. sv. 5, s. 376. Heslo Cincaři. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:89e7e850-07da-11e5-8ce5-005056825209.Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. V Praze: J. Otto, 1904. sv. 22, s. 105–106. Heslo Rumuni. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:b4aa1fc0-107e-11e5-ae7e-001018b5eb5c. nebo Valaši (rumunsky mj. Armãnj, Makedonji-armanji) je etnická skupina Románů roztroušená v horských regionech Severní Makedonie, v jižní a střední Albánii, v severním Řecku, v jižním Bulharsku a rumunské Dobrudži.
Jejich jazyk je arumunština, jazykově jsou příbuzní Rumunům, Meglenorumunům a Istrorumunům; hlavně z pohledu rumunských úřadů a jazykovědců bývá arumunština považována za nářečí rumunštiny. Lze ji považovat za směs rumunštiny a místních nářečí a jazyků, zejména řečtiny a albánštiny.
Původ náhled|Arumuni (červená barva) a Rumuni (zelená barva) Původ Arumunů je předmětem sporů a společně s Albánci patří mezi dodnes nevyjasněné etnické skupiny Balkánu. Jedna z teorií říká, že Arumuni jsou potomci římských legionářů a kolonistů, kteří se usadili jižně od Dunaje a smíchali se s původním obyvatelstvem na území, kde se usadili (Ilyrové, Řekové, Thrákové), přičemž u nich přetrval latinský jazyk. Podle jiné teorie jsou potomci romanizovaných Thráků, kteří se během slovanských vpádů na Balkán v 6. stol. stáhli z Thrákie do horských oblastí po celém Balkáně. Podle další teorie jsou Arumuni potomci romanizovaných Řeků, kteří během slovanských vpádů osídlili ostatní balkánské území, případně se tato teorie vztahuje pouze na řecké Arumuny. Podle jiných názorů pocházejí z Dacie a na jih Balkánu byli vyhnáni Slovany, případně, že se jedná o románské obyvatelstvo dnešního Srbska, které se posunulo na jih. Žádná z těchto teorií se však nedá potvrdit. První zmínka o Arumunech pochází až z 11. stol. od řeckého spisovatele Jeorja Kedrinose, který vzpomíná Valachy v oblasti Kastorie a Prespesu. Název „Arumuni“ pochází od německého romanisty Gustava Weiganda z 19. století.
Etymologie
Specifická exonyma a endonyma Nomenklatura spojená s Aromuny vykazuje značnou variabilitu v závislosti na vnějším (exonymním) či vnitřním (endonymním) úhlu pohledu. Jediným autentickým vnitřním endonymem je výraz Armâńi (případně Rrămăńi), který vznikl přímým jazykovým vývojem z latinského základu Romanus a odkazuje na historický proces romanizace původního antického obyvatelstva Balkánu.WINNIFRITH, Tom J. The Vlachs: The History of a Balkan People. London: Duckworth, 1987. ISBN 0-7156-2135-1.
Vnější označení používaná okolními národy (exonyma) v sobě často fixují historické, profesní či akustické charakteristiky:
Vlach (Vlachové): Široké exonymum odvozené z pragermánského výrazu pro cizince (příbuzné s označeními Welsh či Walloon). Do balkánského a řeckého prostředí se integrovalo prostřednictvím slovanských jazyků, kde postupně ztratilo čistě etnický význam a stalo se spíše označením profesním pro kočovné pastýře, horaly, či obecně venkovské obyvatelstvo.KAHL, Thede. Ethnizität und räumliche Verteilung der Aromunen in Südosteuropa. Münster: Institut für Geographie der Westfälischen Wilhelms-Universität, 1999. ISBN 9783980393577. Cincaři (Tsintsars): Označení užívané převážně Srby, Bulhary a Albánci. Vzniklo onomatopoicky (mimeticky) na základě specifické akustické charakteristiky aromunštiny, konkrétně podle bzučivých a syčivých hlásek, což demonstruje např. výslovnost čísla pět jako „tsintsi“.WACE, Alan John Bayard; THOMPSON, Maurice Sharrington. The Nomads of the Balkans: an account of life and customs in the Wlachs of Northern Pindus. London: Methuen, 1914. Kucovalaši (Kutsovlakhi): Často užívané řecké označení, jehož etymologie má dva pravděpodobné výklady. Buď pochází z tureckého slova küçük (malý), tedy „malí Valaši“, nebo z řeckého koutsós (kulhavý, váhavý), což pejorativně odkazovalo na specifika románské výslovnosti v řeckém prostředí. Vlachofonní Heléni: Politicky motivované označení vytvořené řeckými státními institucemi po roce 1881. Tento konstrukt nese asimilační význam; vyjadřuje oficiální státní narativ, že jádrem identity této skupiny je helenismus (jsou to etničtí Řekové), kteří pouze sekundárně převzali vlašský (románský) jazykový kód.
Historie V 19. století se zapojili do národněosvobozeneckého hnutí. Roku 1905 uznal sultán Abdulhamid II. Arumuny za samostatnou národnost. Ve středověku hráli v rámci Balkánu významnou roli zejména v oblasti obchodu s vlnou a látkami a také jako průvodci karavan. Jejich obchodní kontakty sahaly až do severní Evropy. V rámci Osmanské říše požívali jisté autonomie.
V průběhu 20. století byli pronásledováni, zvláště v Bulharsku a v Řecku. Během 2. světové války vznikl pod italskou patronací na Balkáně arumunský stát Knížectví Pindus (arumunsky Printsipat di la Pind), který však měl jen malou rozlohu a krátké trvání. Dnešní počet Arumunů není znám, odhady kolísají mezi 100 000 – 250 000. Většinou jsou pravoslavného vyznání.
Rozkvět ve Voskopojë a role při formování moderního Řecka Největší kulturní a hospodářský rozkvět zažili Aromuni v 18. století v městě Voskopojë (Moschopolis, na území dnešní jihovýchodní Albánie), které se rozvinulo v přední metropoli balkánského obchodu a vzdělanosti s vlastní akademií a tiskárnou. Tento zlatý věk byl ukončen na konci 18. století, kdy město opakovaně vydrancovala a vypálila vojska Aliho Paši Janinského, což vedlo k masové migraci aromunských elit po celém Balkáně a do střední Evropy.KATSANIS, N. The Vlachs: Pages from the History, Language and Tradition. Thessalonica: University Studio Press, 2010.
Historické povědomí a identita Aromunů na území dnešního Řecka se následně pevně spjaly se vznikem moderního řeckého národního státu. Při vypuknutí řecké osvobozenecké války proti Osmanské říši v roce 1821 se Aromuni masově zapojili do ozbrojených bojů. Význačné aromunské rodiny (např. Sinas, Zappas, Doumbas či Tossizza) se po získání nezávislosti staly hlavními mecenáši řeckého státu – ze svých soukromých prostředků financovali stavbu klíčových národních institucí, univerzit, škol a muzeí v Athénách.TSIAMITROS, Yannis K. The Vlach issue in chronology / Το Βλάχικο ζήτημα σε χρονολογίες. Přeložil Stavros Tsiepas. Aktualizováno 2022 [cit. 2026-06-10]. Dostupné z: https://vlahoi.net Významnou politickou postavou aromunského původu byl první ústavní premiér Řecka Ioannis Kolettis, který zformuloval koncept Megali Idea (Velká myšlenka) – státní doktrínu usilující o sjednocení všech území s řeckým obyvatelstvem.
Reakce na Pindské knížectví a asimilační tlaky Během rozpadu Osmanské říše a balkánských válek se aromunská identita stala předmětem geopolitických sporů, zejména kvůli propagandistické kampani rumunské vlády, která Aromuny nárokovala jako svou vzdálenou diasporu a financovala v regionu vlastní vlašské školy. Většina Aromunů v Řecku však na tento tlak reagovala psychologickým obranným mechanismem – radikálním vyzdvihováním helenismu, aby vyvrátila jakékoli podezření z neloajality vůči řeckému státu.ABADZI, Helen. The Vlachs of Greece and their Misunderstood History. The Newsletter of the Society Farsarotul. 2004, vol. 17, no. 1-2.
Tento postoj se plně projevil během druhé světové války za okupace Řecka silami Osy. Italské fašistické úřady se pokusily zneužít románského původu Aromunů a v pohoří Pindos vyhlásily autonomní loutkový stát, tzv. Pindské knížectví (či Pindskou republiku). Drtivá většina aromunského obyvatelstva však tento projekt striktně odmítla, navrženého vládce z regionu vyhnala a aktivně se zapojila do řeckého protifašistického odboje, čímž demonstrovala loajalitu k Řecku.
Přestože řecký stát v polovině 20. století uplatňoval rigidní homogenizační politiku, která zahrnovala i represe a fyzické tresty dětí ve školách za používání vlašského jazyka, komunita na tyto asimilační tlaky nereagovala emancipací, nýbrž dobrovolnou jazykovou asimilací. Podle oficiálních sčítání lidu z let 1940 (26 750 mluvčích) a 1951 (39 855 mluvčích) sice počet registrovaných uživatelů jazyka stoupal, od té doby však státní data neexistují a užívání vlašštiny se stáhlo výhradně do privátní sféry starší generace.KAHL, Thede. Aromanians in Greece: Minority or Vlach-speaking Greeks? Jahrbücher für Geschichte und Kultur Südosteuropas. 2004, roč. 5, s. 205–219. ISSN 1438-2091.
Rozdělení náhled|Etnická mapa jižního Balkánu a Anatolie do roku 1923. Řekové = modrá barva, Turci = červená barva, Albánci (příp. Arvanité) = žlutá barva, Arumuni = fialová barva, Bulhaři = zelená barva. Největší počet Arumunů obývá Řecko, konkrétně pohoří severního Pindosu, mezi Epirem a Thesálií. Tito Arumuni se řecky nazývají Κουτσόβλαχοι (Kutsovlachi), z tureckého küçük („malý“ – ve smyslu zeměpisně blízký), na rozdíl od „Velkých Valachů“ (neboli vzdálených), tedy dnešních Rumunů. Nazývají se také βλάχοι (Vlach), nebo také Γραικόβλαχοι (Grekovlachi-Grekovalasi). Nejjižnější osídlení Arumuny bylo v řeckém kraji Akarnania, u obce Stratos, šlo pouze o asi 3 000 lidí, nazývají se Αρβανιτόβλαχοι (Arvanitovlachi-Albanovalasi), neboť sem přišli během turecké doby z dnešní Albánie. Nazývají se také nesprávným termínem Καραγκούνηδες (Karagunides), toto slovo totiž správně označuje řeckomluvící obyvatelstvo Thesálie. Arumuni se v Řecku soustřeďují ve městech Samarina (arum. Santa Marina), Metsovo (arum. Aminciu), Nymfeo (arum. Nevesca) a Klisura (známá jako Vlachoklisura), menšinu tvořili v Larise, Tyrnave, Nause, Greveně, Verii, Serresu, a Kastorii. Malá společenství existují i na thesálských rovinách, kam Arumuni během turecké doby přišli z pohoří Pindos, jde však hlavně o smíšené řecko-arumunské území. Nejznámější město s arumunskou menšinou je v tomto území Farsala, město s etnickou Řecko mluvící většinou a arumunskou menšinou. Místní Arumuni jsou známí jako Farsheroti (Farshãroti). Arumuni žijí i v pár vesnicích v okolí města Volos, nejznámější arumunská vesnice je Sesklo (arum. Shushclu-Šušklu). Z pohoří Pindos osídlili Arumuni i některé vesnice v řecké Makedonii, na hranici s dnešní Severní Makedonií.
V Řecku se počet obyvatel arumunského původu pohybuje kolem 200 000 osob,Assembly.CoE.int: RECOMMENDATION 1333 (1997) on the Aromanian culture and language jde však již o Řeky smíšené s helenizovaným obyvatelstvem, arumunský jazyk ovládá zhruba 20 000 lidí. V Řecku jsou organizováni do různých spolků, které udržují arumunské tradice, pořádají se různé festivaly a výuka jazyka. V Řecku se již tradičně Arumuni cítí být Řeky.
V Albánii se koncentrují ve městech Voskopojë (arum. Moscopole) a Korce (arum. Corceao) a tato města patřila mezi nejvýznamnější centra arumunského osídlení a obchodu. Koncentrují se také ve střední Albánii, v okolí města Fier, kde také žije i řecká menšina. V Albánii se nazývají Copan (pastýři).
Ve slovanských zemích, Srbsku a Severní Makedonii, se nazývají Činčár, jméno je odvozeno od arumunského slova cinci (nebo činčil – „pět“), podle tradice proto, že jde o potomky páté římské legie. V Severní Makedonii žije kolem 100 000 Arumunů, koncentrují se na jihu země, v okolí města Bitola (arum. Monastiri), Krušovo (arum. Crusuva), Struga (slovanizovaný název arumunského slova strunga – „pastevecký dům“) a Kumanovo na severu. Srbští Arumuni už arumunsky nemluví. Hodně Arumunů se začátkem 20. stol. přesídlilo z Řecka do Rumunska, šlo o Arumuny, kteří neměli řecké národní povědomí, pocházeli hlavně z řecké Makedonie a usadili se v rumunské Dobrudži.
Dvojjazyčnost a jazyk arumuni náhled|Arumuni 1914