Sociologie města (též urbánní sociologie) je disciplína sociologie zabývající se studiem společenského života a lidské interakce v metropolitních oblastech. Je hlavní součástí sociologie lidských sídel. Zaměřuje se na město jako na sociálně prostorovou organizaci lidských společenství. Sociologie města se snaží studovat strukturace těchto společenství, procesy při jejich vytváření a problémy městských oblastí, čímž poskytuje materiál pro plánování a politiku. Vývoj sociologie města je úzce spjat se změnou industrializace ve společnosti, s hromadným stěhováním obyvatel do města a s tvorbou nového způsobu života. Sociologie pro svůj výzkum využívá i prvky geografie, antropologie, historie či filozofie a výsledné poznatky se podílejí i při urbánním plánování a teorii architektury. Jedná se tedy o interdisciplinární vědu, jejíž náplň mnohdy splývá s polem působnosti dalších vědních disciplín a objevuje se tak i nové označení – urbánní studia.
Město Definice města se neustále mění s vyvíjejícím se životním stylem města i jeho obyvatel. Obecně však platí následující:
Město je společenství, které sdružuje různé kulturní a sociální prvky, u nichž můžeme pozorovat neustálé vzájemné působení. Jakékoli porušení rovnováhy mezi těmito silami má znatelný výsledek na chod města. Ve městě dochází k rychlému rozvoji institucí, každý rys lidské povahy je viditelný a umožňuje jedinci najít společnost, která mu vyhovuje.
Robert Ezra Park město definuje jako materiální (mj. budovy, silnice, infrastruktura a technologie v ní použité) a sociální prostředí (svět lidí a mezilidských vztahů); zároveň se jedná o kulturní výtvor člověka a člověk a město se následně vzájemně ovlivňují (vliv na lidské chování a myšlení).
V sedmdesátých letech 20. století přispěl sociologii města svým učením i Raymond Edward Pahl, který město charakterizuje slovy jako uzavřený sociálně-prostorový systém či ohraničený celek s jasným centrem.
V průběhu času se město vyvíjelo (co do velikosti, ale i počtu obyvatel, hustoty zalidnění atd.) a definice města se tak více specifikovaly. Na počátku 21. století sociolog a geograf Michael J. Dear nahlíží na město jako fragmentované uskupení různých čtvrtí a mnoha center. M. Jayne usuzuje, že města jsou součástí městských regionů a rozsáhlých konurbací. Pro M. Castellse je město uzlem, v němž dochází k protínání globálních proudů ekonomických, informačních a proudů lidí a zároveň se jedná o místo každodenního života. A v neposlední řadě si můžeme vyslechnout názor na definici města od Ashe Amina a Stephena Grahama, čili, že město je proměnlivý a otevřený systém, ve kterém se mísí rozmanité činnosti v odlišných a paralelních rytmech, každodennost se prolíná s historickým časem a neživé prostředí se potkává s živými bytostmi.
Různé definice města, jak již bylo řečeno, přicházely s neustálým rozvojem měst a člověka obecně – a to nejen historickým, ale i ekonomickým, dále s novými technologiemi v komunikaci, dopravě, novými politickými ideologiemi i s rozdílným chápáním měst v globálním měřítku (viz Brno, New York, Irkutsk atd.).
Historie Sociologie města jako vědní disciplína se začíná formovat od konce 19. století. Na tom, co bylo prvotním spouštěčem vzniku sociologie města jako vědy, se sociologové neshodují. Tento první krok je však nejvíce spojován s vydáním článku Roberta E. Parka „The City: Suggestions for the Investigation of Human Behavior in the Urban Environment“ v American Journal of Sociology roku 1915. Sám Park ho později ve své práci označil za počátek urbánních studií. Přesto někteří kritici tvrdí, že se počátky sociologie města opírají o některé starší teorie, jako je například Durkheimova sociologie, Darwinova teorie, nebo vychází z průzkumů, pozorování a komentářů ze života v moderních průmyslových velkoměstech (jako autora těchto průzkumů můžeme označit například Charlese Bootha).
Předchůdci sociologie města
Friedrich Engels V roce 1845 vydává v Lipsku knihu s názvem Postavení dělnické třídy v Anglii. Kniha sice není přímo zaměřena na města, ale právě z měst pochází veškeré Engelsovy poznámky. Městům věnoval jednu kapitolu s názvem „Velká města“, přestože jejím hlavním cílem nebylo město jako takové, ale analýza situace dělnické třídy v Anglii (jmenovitě šlo o města Spojeného království jako Londýn, Bristol, Birmingham, Leeds, Edinburgh, Glasgow, Manchester a další). Ačkoliv je přinejmenším první vydání adresováno především německému čtenáři, probíhá Engelsův výzkum v Anglii právě proto, neboť se podle Engelse jednalo o typický příklad kapitalistické země. Anglie byla v očích Engelse prototypem situace, která se může rozšířit po celém světě (včetně Německa).
Ve svém díle Engels mimo jiné popisuje pro sociologii města důležité poznatky jako prostorové oddělení různých společenských vrstev a tříd, výstavbu továren a s ní související nahuštěné ubytování pro dělníky (ti měli být podle plánu podnikatelů co nejblíže místu práce), podmínky práce a bydlení – továrníci si pronajímali pozemky, na nichž levně a rychle postavili ubytování pro dělníky. Těm bylo sice ubytování zprostředkováno dráž, avšak odbyt se vždy našel. Město samo je vystavěno podivuhodným způsobem; můžete v něm léta bydlet a chodit denně sem a tam a nepřijdete vůbec do dělnické čtvrti nebo jen do styku s dělníky – pokud totiž chodíte jen za svými záležitostmi nebo na procházku. A to hlavně proto, že jak nevědomou, mlčenlivou dohodou, tak z vědomého a úmyslného záměru jsou dělnické čtvrti co nejpřísněji odděleny od čtvrtí obývaných střední nebo – kde to nejde – zahaleny pláštíkem filantropie.
Město z jeho pohledu představovalo místo, kde se nejzřetelněji projevovaly důsledky „rozvoje průmyslu a obchodu“. Město obecně pak vznikalo kvůli rostoucímu tlaku kapitalismu a poptávce shromáždit infrastrukturu, obchod a pracovní sílu na jednom místě. Ačkoliv dále nahlíží na město jako na místo, kde se neduhy kapitalismu jako například vykořisťování tříd utužují (avšak nevznikají tu), přidává i postřeh, že město může přinášet dělníkům a jejich hnutím díky vysoké koncentraci obyvatelstva i příležitosti, nové možnosti a jiné benefity.
Jeho pozorování města pak posloužila budoucím sociologům jako výchozí bod zejména v problematice městské chudoby a zkoumání dopadů kapitalistické výroby na ni.
Charles Booth Je dalším představitelem „předsociologického“ období. Podobně jako Engels pocházel i Booth ze sociálního zázemí rodiny průmyslníků, která počítala s jeho budoucím zapojením do podniku. Cílem Bootha bylo prozkoumat propojení mezi chudobou a vykonávanou prací a obecně zjistit důvody chudoby – měl tedy stejné záměry jako Engels, užíval však jiné metody. Samotný výzkum a pozorování mu zabraly 20 let.
Dle tehdejších údajů Sociálnědemokratické federace vyplývalo, že si zhruba čtvrtina londýnské dělnické třídy vydělává méně, než stačí na obživu. Rozhodl se proto zjistit vlastním zkoumáním skutečnou nezkreslenou situaci, čísla a fakta. Brzy však došel k závěru, že čísla jsou dokonce podhodnocena a skutečná hodnota se pohybuje kolem 31%. Mezi metody užité pro jeho pozorování patřily mimo jiné následující: sbíral data inspektorů jednotlivých školních okrsků o rodinách, jejich podmínkách života a bydlení, které následně statisticky vyhodnocoval; analyzoval účty domácností, data o příjmech, ale i cenách bydlení, údaje z cenzů o hustotě zástavby, o počtu lidí obývajících jednu místnost, o kvalitě bydlení a prostředí. Dále vypracoval ze svých poznámek o jednotlivých ulicích barevně rozlišenou mapu Londýna na základě socioekonomické situace. V této mapě rozpoznal i tzv. pasti chudoby, tedy oblasti oddělené od zbytku města, odříznuté od dopravního spojení, místa, kde se chudoba jen prohlubuje. V neposlední řadě pro pochopení důvodů chudoby a jejího řešení rozdělil obyvatelstvo do osmi tříd A–H dle jejich vztahu a přístupu k práci, způsobu života, pravidelnosti a výše příjmu a další. Situaci zhodnotil jako kritickou u třídy, která sice do práce chodila, ale trpěla nedostatečným příjmem – takovou situaci bylo potřeba řešit reformami.
Své dílo dále zasvětil pochopení vztahů mezi staro a novousedlíky, sledoval migraci z/do města, vymezil pojem minimální příjem pro domácnost (dále rozvedeno v sociologii nerovnosti), či se zamýšlel nad reformami, jak by se plánováním výstavby, cenově dostupnou městskou dopravou a celkovým rozvojem města mohlo pomoci zlepšení situace chudých ve městě.
Na město samotné pohlížel v porovnání s venkovem jako na terra incognita (nepoznané území).
Ferdinand Tönnies Ferdinand Tönnies společně s G. Simmelem patří k představitelům první významné sociologické školy (tzv. formální sociologie). Jeho hlavním dílem je Pospolitost a společnost (1887), ve které popisuje dvě základní formy soužití a popisuje historickou proměnu sociálního života. Z pospolitosti, komunity (Gemeinschaft) vyrůstá společnost (Gesselschaft). Děje se tak změnou sociálního řádu: jiné ekonomické a politické vztahy, proměna chápání práva, nové autority, způsoby legitimizace, celková změna myšlení a taktéž proměna mezilidských vztahů (mezi dvěma jednotlivci i mezi jednotlivcem a skupinou). Ke změně došlo například od feudálního systému, kdy byla města závislá a propojena s venkovem, po kapitalismus a rozmach průmyslu, kdy došlo spíše k budování vztahů mezi městem a dalším městem (ve městě si Tönnies všímá rostoucího vlivu obchodnické měšťanské třídy – ta se brzy začne podílet více na rozhodování, a tím dojde i ke změnám politickým). Další proměnou si prošlo i právo (jeho forma i význam) – tedy od zvykového po právo vymahatelné smlouvou, dohodou, normou apod. Morálka byla odsunuta stranou a platným se stalo, co bylo ujednáno písemně. Dle Tönniese se charakter člověka mění v závislosti na místě, kde žije, a vyvíjí se i jeho myšlení. To je spojeno s rozvojem vědy namísto náboženství.
Ve svém díle řeší Tönnies otázku sociální integrace (otázka začlenění jednotlivce do společnosti a jeho fungování v rámci takového soužití). Zatímco pospolitost je postavena na základě konsenzu vůlí, principech morálky, náboženských hodnotách, příbuzenských vazbách a sepětím s půdou, společnost se zakládá na smluvních vztazích a ctění práva, jehož vynucovací funkci plní stát, policie, soudy i veřejné mínění.
Ve společnosti panuje neustálý tlak, protože rodinné i komunitní vazby s jednotlivcem zde tolik neznamenají, čili jednotlivec je ekonomického boji vystaven sám a bojuje sám za sebe. Takový tlak však způsobuje křehkost konceptu společnosti. Pospolitost na druhou stranu nikdy nezanikne, jen oslabuje. V případě změny ve společnosti (revoluce, restrukturalizace, zánik apod.) se však zásady pospolitosti mohou opět dostat méně, či více ke slovu.
Na raněnovověké město nahlíží Tönnies jako na místo, kde dochází k ekonomickým a politickým změnám díky měšťanské obchodní třídě. Z maloměsta vyrůstá velkoměsto a čím víc roste, tím více dochází k přetrhání pospolitých vazeb, tím více je jedinec izolován a společnost se tím více spoléhá na smluvní vztahy. Město je dále spjato s koncentrací výroby a kapitálu a ten si podrobuje vše (i vědu a kulturu). Velkoměsto je pak místo, kde jsou peníze naprosto všemocné, jedná se o světové tržiště, kde se shlukuje světový průmysl, lidé různých národností, tříd apod. Jako byly vesnice a maloměsto vnější formou života pospolitosti, tak jsou anonymizující město a velkoměsto vnější formou života společnosti.
Georg Simmel