Mitrovští z Mitrovic a Nemyšle

Mitrovští z Mitrovic a Nemyšle, starším pravopisem Mitrowský z Mitrowic, též německy Mittrowsky von Mitrowitz byl moravský šlechtický rod českého původu. Pocházeli z jižních Čech a původně se psali podle tvrze Nemyšle u Tábora, od 15. století podle Mitrovic u Písku. Až do 17. století patřili k nižší šlechtě v jižních Čechách, v pobělohorském období dosáhli vyššího společenského postavení a většího majetku. V české linii rod vymřel v roce 1737, mezitím se prosadila moravská větev, která dosáhla panského stavu (1716) a nakonec hraběcího titulu (1769).BRŇOVJÁK, Jiří: Šlechticem z moci úřední. Udělování šlechtických titul v českých zemích 1705–1780; Ostravská univerzita, 2015; s. 98, 299, 317 ISBN 978-80-7464-461-0 Z několika moravských linií pocházely významné osobnosti osvícenství (Jan Nepomuk Mitrovský) a také vlivní státníci habsburské monarchie (Antonín Bedřich I. Mitrovský). Od 18. století vlastnili řadu hradů a zámků na Moravě, díky nákupům a sňatkům vytvořili majetkovou základnu na jižní Moravě, mimo jiné byli posledními soukromými držiteli hradu Pernštejn. Do 20. století přežila jediná linie, která se přihlásila k německé národnosti a veškerý majetek byl v roce 1945 zkonfiskován. Rodina poté přesídlila do Rakouska, poslední mužský potomek zemřel v roce 1980. Významnou architektonickou památkou spojenou se jménem rodu je letohrádek Mitrovských v Brně.

Počátky rodu v Čechách Nejstarším známým předkem tohoto rodu byl Litvín z Nemyšle v jižních Čechách, který zemřel okolo roku 1380. Jan z Nemyšle z jeho přímého potomstva koupil v polovině 15. století od Vratislavů z Mitrovic tvrz a statek Mitrovice, podle nějž se rod začal psát. Mitrovice drželi jeho potomci do konce 16. století. Během 14.–16. století patřili Mitrovští k nižší šlechtě v jižních Čechách, kde krátkodobě drželi řadu menších statků, příjmy získávali mimo jiné službou u nejvýznamnějších rodin (například u Rožmberků nebo pánů z Hradce). Trvalejší majetkové zázemí získali v roce 1541 zakoupením panství Jetřichovice na SedlčanskuHrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl IV. Západní Čechy; Praha, 1985; s. 118, které později rozšiřovali dalšími nákupy (Vrchotice). Jetřichovická tvrz byla během 16. století přestavěna na renesanční zámek. Zatímco někteří členové rodu byli za účast ve stavovském povstání postiženi pobělohorskými konfiskacemi, jiní naopak díky věrnosti Habsburkům dosáhli společenského vzestupu. Jiří mladší Mitrovský z Nemyšle (†1629) byl po Bílé hoře místopísařem Českého království (1622–1623) a purkrabím Pražského hradu (1623–1629). Na svých panstvích v západních a středních Čechách (Manětín, Záběhlice) prosazoval přísnou rekatolizaci.Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, IV. díl Západní Čechy; Praha, 1985; s. 207 Jeho majetek přes manželku Ester přešel do rodiny Lažanských z Bukové. Jeho synovec Vilém Jindřich (†1682) byl královským radou a dlouholetým hejtmanem Vltavského kraje (1659–1674). Tuto funkci zastával i jeho syn František Sezima (†1720), který byl navíc místopísařem (1709–1711) a místosudím (1712–1720) Českého království. Po jeho smrti dědicové prodali Jetřichovice (1721) a tím končí historie Mitrovských v Čechách. Posledním potomkem české linie byl Jan Josef, který zemřel v roce 1737 v Bělehradě jako plukovník císařské armády a rytíř Maltézského řádu.

Mitrovští na Moravě

Předkem moravských větví Mitrovských byl Václav Mitrovský z Mitrovic a Nemyšle († 1596), který se díky sňatku usadil na Těšínsku, kde se také uplatnil v zemských úřadech. Z jeho potomstva vynikl Maxmilián (†1714), který v roce 1687 koupil panství Hrabyně v Opavském knížectví, kde zastával několik vysokých funkcí a v roce 1705 jako první z rodiny získal stav svobodných pánů. Panský stav pak v roce 1716 získal i jeho mladší bratr Arnošt Matyáš (1676–1748), který byl nakonec zemským hejtmanem v Opavsku (1742–1748) a klíčovou osobností v následujících dějinách celého rodu. V roce 1713 koupil panství s hradem VikštejnHrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, II. díl Severní Morava, Praha 1983; s. 275 a o rok později po bratrovi zdědil Hrabyni. V roce 1731 koupil od Lambergů panství Bystřice nad Pernštejnem se zříceninami hradů Zubštejn a Pyšolec.KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku; 1. díl; Praha, 1996; s. 416–417 ISBN 80-85983-12-5 Centrem panství byl zámek Dolní Rožínka, tento majetek vlastnili Mitrovští až do 20. století . Arnošt Matyáš měl ze dvou manželství pět synů, tři z nich založili nové rodové linie, jejichž potomstvo dosáhlo během 18. a 19. století dosáhlo vysokého postavení v habsburské monarchii. Bez potomstva zemřel druhorozený syn Arnošt Benjamin (1706–1774), který byl dědicem Hrabyně a po roce 1750 zde nechal vystavět barokní zámek.Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, II. díl Severní Morava, Praha 1983; s. 84

Uherská linie thumb|left|Generálmajor Antonín Arnošt Mitrovský (1735–1813), stavebník letohrádku Mitrovských v Brně Označení uherské linie vychází z faktu, že její členové působili ve státních a vojenských službách v Uherském království, jejich majetkové zájmy se ale nadále odehrávaly na Moravě. Zakladatelem uherské větve byl druhorozený syn Arnošta Matyáše Jan Nepomuk (1704–1760). Ten svou službu ve státní správě spojil s ekonomickými obory na Moravě a v Čechách, delší dobu byl také ředitelem dolů v Banské Štiavnici a nakonec administrátorem úřadu nejvyššího mincmistra v Českém království. Jeho nejstarší syn Josef Antonín (1733–1808) dosáhl v armádě hodnosti polního zbrojmistra a byl vrchním velitelem v Sedmihradsku. Po strýci Arnoštu Benjaminovi zdědil panství Hrabyně, usídlil se ale na zámku Paskov, který koupil v roce 1778SAHEB, Jan: Dějiny Paskova; Paskov, 2017; s. 207–209 ISBN 978-80-7225-447-7, na severní Moravě získal také další menší statky. Jeho mladší bratr Arnošt Antonín (1735–1813) sloužil také v armádě, v níž dosáhl hodnosti generálmajora, později se usadil v Brně, kde nechal postavit letohrádek Mitrovských.KROUPA, Jiří: Brněnské paláce. Stavby duchovní a světské aristokracie v raném novověku; Kapitola Zahradní kasino Mitrovských; Národní památkový ústav, Brno, 2005; s. 195–208 ISBN 80-7364-016-3 Oba bratři patřili ve druhé polovině 18. století k významným osobnostem osvícenství na Moravě.KROUPA, Jiří: Alchymie štěstí. Pozdní osvícenctví a moravská společnost 1770–1810; Brno, 2006; s. 146–151, 156–157 ISBN 80-7366-063-6 Posledním potomkem uherské linie byl jejich nejmladší bratr Karel (1738–1816), který působil ve státních službách jako důlní rada v hornouherské Banské Štiavnici následně jako nejvyšší komorní rada v Uhrách.

Starší moravská linie

Starší moravskou linii založil další syn Arnošta Matyáše Maxmilián Josef (1709–1782), který sloužil v armádě, dosáhl hodnosti generála jezdectva a byl velitelem v Temešváru. Panství Bystřice nad Pernštejnem s Dolní Rožínkou vlastnil původně spolu s bratry, později tento majetek spravoval samostatně. Jeho syn Jan Nepomuk (1757–1799) patřil k významným osobnostem moravského osvícenstvíKROUPA, Jiří: Alchymie štěstí. Pozdní osvícenctví a moravská společnost 1770–1810; Brno, 2006; s. 153–181 ISBN 80-7366-063-6, věnoval se přírodním vědám, proslul také svou zálibou v cestování. V další generaci přibylo do majetku Mitrovských panství hrad Pernštejn. Jeho polovinu vyženil Janův syn Vilém (1789–1857) s Josefínou Schröfflovou z Mannsbergu v roce 1818, druhou polovinu koupil v roce 1828 od své švagrové Antonie.KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku; 4. díl; Praha, s. 277–278 ISBN 80-85983-16-8 Výraznou osobností veřejného života na Moravě byl Vladimír I. Mitrovský (1814–1899), který byl dlouholetým poslancem moravského zemského sněmuMALÍŘ, Jiří a kolektiv: Biografický slovník poslanců moravského zemského sněmu v letech 1861–1918; Centrum pro studium demokracie a kultury; Brno, 2012; s. 428–430 ISBN 978-80-7325-272-4, zastával řadu funkcí v různých spolcích a podporoval rozvoj školství a zemědělství, věnoval se také podnikání na svých statcích.MYŠKA, Milan a kolektiv: Historická encyklopedie podnikatelů Čech, Moravy a Slezska; Ostravská univerzita, Ostrava, 2003; s. 207 ISBN 80-7042-612-8 Sňatkem se svou první manželkou Antonií Ditrichštejnovou (1821–1847) získal panství Sokolnice a Šlapanice poblíž Brna. Zámek v Sokolnicích se v té době stal hlavním rodovým sídlem a prošel novogotickou úpravou, zatímco na plánovanou přestavbu hradu Pernštejna nedošlo z finančních důvodů. Velkostatky Sokolnice, Dolní Rožínka, Bystřice nad Pernštejnem a Pernštejn zahrnovaly přibližně 10 000 hektarů půdy a tvořily majetkovou základnu rodu do roku 1945.

Nástupcem Vladimíra I. byl syn Vladimír II. Josef (1864–1930) z otcova druhého manželství. Byl c. k. tajným radou a komořím, ale ve veřejném životě se příliš neangažoval, věnoval se především svým soukromým zájmům (myslivost). Střídal pobyty na zámcích Dolní Rožínka a Sokolnice, do struktury jeho majetku zasáhla pozemková reforma, která postihla především velkostatek Sokolnice. Z toho důvodu byla také ústřední správa statků přesunuta do Dolní Rožínky. Posledním majitelem velkostatků na Moravě byl jeho syn Vladimír III. Antonín (1901–1976), kterému byl majetek zkonfiskován v roce 1945 na základě Benešových dekretů. Rodina poté přesídlila do Rakouska, posledním potomkem rodu byl mladší bratr Vladimíra III. Hubert Vladimír (1902-1980).

Mladší moravská linie thumb|left|Antonín Bedřich I. Mitrovský (1770–1842), moravský zemský hejtman a nejvyšší kancléř Zakladatelem mladší moravské větve byl nejmladší potomek Arnošta Matyáše z jeho druhého manželství Jan Křtitel Mitrovský (1736–1811). Ten od mládí působil ve státních službách na Moravě, kde nakonec dosáhl předního postavení ve společnosti jako nejvyšší zemský sudí (1776–1781) a nejvyšší komoří (1783–1811). Jako své sídlo na Moravě koupil zámek Žádlovice, vlastnil také palác v Brně. Žádlovice zdědil starší syn Alois (1765–1824), který zemřel bezdětný a Žádlovice prodal v roce 1815.Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl II. Severní Morava; Praha, 1983; s. 285 Mladší syn Antonín Bedřich I. (1770–1842) se stal jednou z nejvýznamnějších osobností rodu, během své kariéry byl mimo jiné moravským zemským hejtmanem (1815–1827) a nakonec nejvyšším kancléřem (1830–1842). V rodině Mitrovských se stal také jediným nositelem Řádu zlatého rouna.LOBKOWICZ, František: Zlaté rouno v zemích českých (zvláštní otisk ze Zpravodaje Heraldika a genealogie), Praha, 1991; s. 274 Jako moravský zemský hejtman získal řadu zásluh, mimo jiné nechal upravit park pod Petrovem a byl spoluzakladatelem Moravského zemského muzea. Během života vlastnil řadu statků v různých částech Moravy. Po strýci Josefu Antonínovi z uherské linie zdědil na severní Moravě panství Paskov a Hrabyně, které ale později prodal. V roce 1820 koupil na Vysočině panství Moravec a zdejší zámek nechal klasicistně přestavět.MRKVIČKOVÁ, Jana: Zámek v Moravci. Stavební dějiny (bakalářská práce); Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, Brno, 2007; s. 18–19 dostupné online Také tento majetek v roce 1834 prodal, ale mezitím získal v roce 1833 za 216 000 zlatých panství Loučná nad Desnou (tehdy pod názvem Vízmberk) s železárnami v Sobotíně v podhůří Jeseníků.Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, II. díl Severní Morava, Praha, 1983; s. 147–148 V Sobotíně navázal na podnikatelské aktivity v oboru výroby železa z doby předchozích majitelůMYŠKA, Milan a kolektiv: Historická encyklopedie podnikatelů Čech, Moravy a Slezska; Ostravská univerzita, Ostrava, 2003; s. 206–207 ISBN 80-7042-612-8 a zámek v Loučné nad Desnou se stal jeho hlavním sídlem. Krátce před smrtí koupil ještě Velké Heraltice na Opavsku (1840).