náhled|Vlajka Moravy, tak jak byla kodifikována v letech 2002–2003, a nejstarší doložený prapor Moravy, dodnes používaný. vpravo|náhled|Vlajka Jihomoravského kraje. V dolním vlajícím poli je žluto-červeně šachovaná orlice, která tam byla umístěna jako symbol smíření a integrace různých jazykových, náboženských, národnostních skupin žijících historicky na jižní Moravě. Moravská vlajka je symbol používaný pro reprezentaci Moravy.
První zobrazení moravského zemského znaku na praporu, neboť ve středověku se prapor odvozoval od znaku, se nachází na markraběcím praporu vyobrazeném v Gelnhausenově kodexu z roku 1407 (stříbrno-červená orlice se zlatou zbrojí a zlatou korunou v modrém poli), první písemný popis je ještě o století starší. Markrabství moravské, země Morava ani země Moravskoslezská si přesto nepořídily vlajku, ani žádným právním aktem nestanovily svou vlajku jako právní subjekt. Vycházelo se z různých historických dokumentů, kreseb a popisů, jejichž používání nemělo žádný právní základ. Ten získala moravská vlajka až v letech 2002 až 2003 udělením znaků a vlajek současným krajům, tedy půl století po zrušení zemského zřízení a zavedení krajského zřízení. Vlajka je kodifikována v horním žerďovém poli vlajek krajů Vysočina, Jihomoravského, Olomouckého a Zlínského a také v horním vlajícím poli vlajek krajů Pardubického a Moravskoslezského a to takto: vlajka je modrá, uprostřed modrého pole je bílo-červeně šachovaná orlice se žlutou korunou a žlutou zbrojí.
V této podobě byla také v roce 2023 navržena skupinou poslanců a v roce 2026 Radkem Vondráčkem v návrhu zákona o zemských znacích a vlajkách.
Historie Nejstarší zmínka o moravském praporu (na rozdíl od vlajky pevně spojen s žerdí) a barvách je z kroniky Ottokara Štýrského z přelomu 13. a 14. století. Jedná se o popis bitvy u Kressenbrunnu, která se odehrála 12. července 1260. Znaky Čech a Moravy v kronice Bélovi IV. popsal jeho pobočník Jindřich Preissler. V čele nastupujícího českého vojska jel Přemysl Otakar II., v jehož blízkosti vlál prapor s bílým lvem na červeném sametu a vedle něj prapor s červeno-bíle šachovanou moravskou orlicí.
náhled|vpravo|Nejstarší dochované barevné vyobrazení znaku markraběcí Moravy v Gozzoburgu
Vlastimil Brom (Ústav germanistiky, nordistiky a nederlandistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně) tyto verše překládá takto:
Své prapory měli také ti,
kteří byli z Moravy:
Šachovanou orlici
červené a bílé barvy
nad nimi bylo vidět docela
vlát ve větru.
Později se barevnost praporu odvozovala od barevnosti heraldického znaku.
Od doby vlády Přemysla Otakara II. reprezentuje markraběte moravského znak stříbrno-červeně šachované orlice se zlatou korunou a pařáty, která hledí vpravo a je umístěna na modrém štítu. Původ šachování moravské orlice a jeho tinktur se snažila vysvětlit řada badatelů.
Nejstarší barevné vyobrazení šachované orlice se nachází v Gozzoburgu, další se objevují na konci 13. a začátku 14. století. Fresková výzdoba sálu hradu Gozzoburg v Kremži byla provedena nejpozději kolem roku 1270 (1269), nebo v souvislosti s nově postavenou Kateřininou kaplí (1267), rozhodně po roce 1262. V sále jsou přítomny znaky Čech, Moravy, Rakous a Štýrska (viz typ jezdecké pečeti Přemysla Otakara II. po korunovaci na krále se čtyřmi znaky zemí, shodnými s Gozzoburgem), ne však znaky Korutan a Kraňska, které Přemysl Otakar II. zdědil v roce 1269.
náhled|Moravský prapor Jošta Lucemburského v Gelnhausenově kodexu na foliu 63r.
Šachovaná orlice byla za zemský znak Moravy považována nejpozději od lucemburské doby.
Jedním z prvních doložených vyobrazení praporu s moravskou orlicí bylo zobrazení v Gelnhausenově kodexu, na kterém je postava moravského markraběte Jošta Moravského s modrým praporem, na němž je položena moravská bílo-červeně šachovaná orlice se žlutou korunkou a žlutou zbrojí (logicky bez štítu). Kodex vznikl někdy v poslední třetině 14. až první třetině 15. století.
Erbovní list císaře Fridricha III. vydaný 7. prosince 1462 z podnětu moravského zemského hejtmana a maršálka Českého království Jindřicha z Lipé moravským stavům byl dokument, který za panování Jiřího z Poděbrad změnil původní stříbrnou tinkturu moravské orlice tak, že stříbrná pole šachování změnil na zlatá, čímž vytvořil nový „stavovský“ znak („color albus in glaucum sive aureum transmutetur“ (barva bílá na žlutou neboli zlatou změněna)). Vydání listu je ukázkou vměšování se do vnitřních záležitostí českých zemí, neboť Fridrich III. Habsburský jej udělil moravským stavům jako římský císař. Morava však byla součástí Koruny české a podle zákonů vydaných Karlem IV. k takovému kroku římský panovník neměl pravomoc, protože Morava byla pod přímým panstvím českého krále.
Historicky existovalo několik verzí moravských vlajek, které byly především v průběhu 19. století používány souběžně v dvojí nebo trojí barevnosti, odvozené od tinktur zemského znaku.Ke státní a zemské symbolice českého státu v období 1526–1918, s. 167. Podle některých autorů je moravská vlajka bílo-červeno-modrá, v uvedeném pořadí vodorovně pruhovaná. Tato kombinace barev byla vlajkou moravských vlastenců už v 19. století.
Varianty vlajky Po roce 1918 nebyla moravská vlajka používána. Spontánně se začala objevovat v roce 1989 a to ve dvou hlavních variantách: modrá vlajka s moravskou orlicí, vlajka se žluto-červenou bikolórou. Z iniciativy občanského sdružení Moravská národní obec začala být moravská vlajka vyvěšována po roce 2010 i obcemi.
Modrá vlajka s moravskou orlicí
V odborném vexilologickém stanovisku k moravské vlajce vydaném 1. června 2013 experty Podvýboru pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (podvýbor Výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu) Zbyškem Svobodou, Pavlem Fojtíkem, Petrem Exnerem a předsedou České vexilologické společnosti Jaroslavem Martykánem se za historicky nejvhodnější moravskou vlajku a prapor považuje její nejstarší doložená podoba, tedy modrý list s bílo-červeně šachovanou orlicí.
V článku Moravská vlajka. Jaká, a jak? 2. část zveřejněném v časopise Vexilologie Pavel Fojtík na otázku, zda může existovat moravská vlajka, odpověděl kladně. Vladimír Růžek se však svým textem Několik poznámek k moravskému praporu zveřejněným v roce 2013 ve stejném časopise staví proti novotvaru vlajky MNO a jeho předobrazu z poloviny 19. století a zároveň za jediný správný považuje historický prapor, a to pro jeho sílu nejstaršího dokladu.
Na otázku, zda je vhodná modrá vlajka Moravy s bílo-červeně šachovanou orlicí, „modrá moravská vlajka“, Pavel Fojtík odpověděl, že „nejvhodnější pro Moravu je modrý list s bílo-červeně šachovanou korunovanou orlicí se zlatou zbrojí, a to z jednoduchého důvodu. Moravská orlice na vlajce je na Moravě jasně a jednoznačně nejstarším doloženým objektem připomínajícím moravskou státnost tohoto druhu, který je mnohem starší, než v roce 1848 zemským sněmem stanovené barvy žlutá a červená. Jedinečnost vlajky s moravskou orlicí a celosvětová nezaměnitelnost je její zásadní výhodou.“
Tato vlajka je od roku 2014 vyvěšována na budově Nové radnice v Brně.
Vlajka se žluto-červenou bikolórou alt=Podle odborníků barevně a vexilologicky nesprávná vlajka, neboť znak umístěný na vlajce odporuje pravidlům vexilologie.|náhled|V současnosti používaná verze, která byla pro rozlišení od zákonné vlajky Prahy doplněna štítem s od moravské orlice odlišnou orlicí. Podle odborníků barevně a vexilologicky nesprávná vlajka. náhled|Žluto-červená bikolóra používaná od 19. století, Dále jen Morava: k státoprávnímu postavení země v průběhu věků.Ke státní a zemské symbolice českého státu v období 1526–1918, s. 168. a to především německy hovořícími obyvateli Moravy. V současnosti považovaná některými organizacemi za moravskou vlajku.Moravské barvy a moravská zemská vlajka, s. 165 I tato varianta je předmětem odborné kritiky. Žluto-červenou bikolóru užívá též např. Praha, Varšava, lužickosrbský Baršć, Korutansko, nebo Burgenlandsko. V případě posledně zmíněného má jít údajně o tradiční barvy již od dob Wendů, kteří v Podunají sídlili od 6.–7. století. V České republice žluto-červenou bikolóru kromě Prahy jako vlajku užívají například České Budějovice. Podoba vyvěšované vlajky (žluto-červené bikolóry, zpravidla se zemským znakem, a to nesprávně žluto-červeně šachovaným) se stala předmětem kritiky ze strany části odborné veřejnosti.
Podle heraldika Karla Müllera má tato takzvaná moravská vlajka nulový význam a platnost. Müller upozorňuje, že žlutou a červenou barvu obhajovali především německy mluvící Moravané. Ivan Štarha k otázce barevnosti moravské vlajky napsal, že „moravská vlajka byla po více než padesáti letech po zániku Moravy kodifikována v horním žerďovém poli vlajek krajů Vysočina, Jihomoravského, Olomouckého a Zlínského a také v horním vlajícím poli vlajek krajů Pardubického a Moravskoslezského.“ Na těchto vlajkách (i krajských znacích) jsou moravské orlice bílo-červeně šachované.
Archivář a historik Vladimír Růžek zase konstatoval, že vyvěšováním žluto-červené bikolóry by se funkcionáři městské samosprávy vyjadřovali „...nevhodně a neloajálně vůči českému státu neexistující státoprávní uspořádání a příslušnost k neexistujícímu zemskému útvaru.“ Podle jeho názoru „je svébytnost Moravy jako historické země sdostatek vyjádřena ve velkém státním znaku České republiky, kde v druhém poli čtvrceného štítu je historický a správný znak Moravy.“ Růžek dále argumentuje, že červeno-žlutá bikolóra je problematická z řady historických důvodů. Zmiňované znakové privilegium císaře Fridricha III. považuje Růžek za neplatné respektive nesměrodatné vzhledem k tomu, že na základě existujících právních vztahů mohl takové privilegium udělit nebo potvrdit jenom český král jako lenní pán Moravy. Římskému císaři taková kompetence nepříslušela, a to od doby Karla IV. Tento argument potvrzuje také historik Ivan Štarha, když explicitně říká, že „Fridrich III. překročil své pravomoci a jeho privilegium bylo od počátku neplatné.“
Růžek je toho názoru, že v době, kdy vznikal moravský znak (ze kterého se barvy odvozují), tedy v době vlády krále Přemysla Otakara II., byl tento znak odvozen od tinktur znaku českého krále (a království) a vyjadřoval spojitost mezi Moravou a českým králem. S ohledem k těmto okolnostem Růžek dovozuje, že užití červeno-žluté bikolóry vyjadřuje „...více či méně (vědomě či nevědomě) přerušení této státoprávní spojitosti Čech s Moravou a demonstruje se naopak souvislost Moravy se Svatou říší římskou... která měla tendenci považovat Moravu za bezprostřední léno říše...“ Ukazuje rovněž na to, že zlatou barvu prosazovali v 19. století především Moravané německé národnosti, zastoupení dominantně v samosprávných moravských orgánech a podařilo se jim ji prosadit až v roce 1915. Příklon ke zlaté barvě (ve znaku a na vlajce) tedy s sebou nese „vážnou vnitřní symboliku, jíž se vyjadřují i státoprávní stanoviska s patřičnými důsledky,“ připomíná V. Růžek. Růžek adresně tvrdí, že červeno-žlutá bikolóra podporovaná a prosazovaná MNO o.s. fakticky podporuje moravsko-separatistické záměry a vyzývá MNO přehodnotit podobu vlajky, kterou nepovažuje z odborného hlediska za historicky správnou. Další námitkou V. Růžka proti verzi podporované a šířené MNO je skutečnost, že z vexilologického hlediska se znak nekladl na vlajku, což označuje Růžek za „estetický i symbolický nonsens“. Podoba praporu by podle něj měla souznít s historickým znakem, ale také s platným znakem České republiky.
Chybná tvrzení