náhled|Věra Janoušková, foto Hana Hamplová Věra Janoušková, roz. Havlová (25. června 1922 ÚbislaviceŠetlík J, 1960, nestránkováno – 10. srpna 2010 PrahaZemřela Věra Janoušková, sochařka inspirovaná Picassem i plechem, iDNES 11.8.2010) byla česká sochařka, kolážistka, malířka a grafička, manželka sochaře Vladimíra Janouška. V 60. letech její sochy svařované ze smaltů patřily k vrcholům českého moderního uměníMarie Klimešová, Art and Antiques 12, 2010, s. 40 a po zásluze je uvedena i v Hazanově Nouveau dictionnaire de la sculpture moderne (Paris, 1970). Po okupaci Československa sovětskými vojsky v srpnu 1968 ztratili Věra i Vladimír Janouškovi možnosti vystavovat a tvořili v ústraní. Po pádu komunismu měla Věra Janoušková retrospektivní výstavu v Národní galerii v Praze. Roku 2004 založila Nadaci Věry a Vladimíra Janouškových a celou pozůstalost obou manželů odkázala Museu Kampa.
Život Věra Janoušková (roz. Havlová) se narodila v rodině venkovského kantora jako nejmladší ze tří sester. Na doporučení učitelky, která objevila její kreslířský talent, se přihlásila ke zkouškám na Uměleckoprůmyslové škole v Praze na obor malba a přestože napoprvé neuspěla, atmosféra školy ovlivnila její rozhodnutí věnovat se výtvarnému umění. Po roční praxi v Odborné škole kamenicko-sochařské v blízkých Hořicích, kde navštěvovala kurzy výtvarné teorie a měla možnost kreslit a modelovat (prof. Plichta) byla v roce 1942 přijata na Uměleckoprůmyslovou školu (UPŠ) do sochařského ateliéru prof. Karla Dvořáka.Magda Juříková, Jana Chytilová, 2002, s. 74
Po válce v roce 1945 přešla do ateliéru prof. Josefa Wagnera, kde se jejími spolužáky stali Eva Kmentová, Alina SzapocznikowPrimusová A, 2008, s. 6–9, Olbram Zoubek, Miloslav Chlupáč, Zdeněk Palcr, Vladimír Janoušek, Eugenie Jungová, Antonín Brejník a Vítězslav Jungbauer. UPŠ nahrazovala během nacistické okupace uzavřenou Akademii výtvarných umění, a proto v roce 1945 získala statut jako druhá vysoká škola uměleckého zaměření (Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze). Vyučovali zde profesoři Václav Nebeský, Emil Filla, František Tichý, Josef Kaplický, Jan Bauch, Jan Lauda aj. Ve škole i na poválečných pražských výstavách měli studenti možnost seznámit se s moderním evropským uměním. Janoušková vstřebala nejrůznější vlivy od strukturální abstrakce po pop art, ovšem nejbližší jejímu cítění byla sochařská tvorba Gutfreunda, Picassa, Moora nebo díla Dubuffeta.
Po válce si vyjednávala možnost studovat na École des beaux-arts u tehdy nejlepšího francouzského sochaře-portrétisty Marcela Gimonda (žák Rodina, Maillola), ale komunistický puč roku 1948 tuto možnost zhatil.Magda Juříková, Jana Chytilová, 2002, s. 75 Roku 1948 se Věra Havlová provdala za Vladimíra Janouška a spolu s ním odjela na roční stipendijní pobyt v Akademii výtvarných umění v Sofii. Manželé Janouškovi pracovali v 50. letech ve stodole v Dolní Kalné u Vladimírových rodičů. Svůj první pražský ateliér získali v dílně s přilehlým dvorem v bývalé smíchovské šatlavě v Malátově ulici. Ten se stal místem schůzek a výměn názorů jejich generačních druhůŠetlík J, in: Vladimír Janoušek, 1990, s. 6 i mladších výtvarníků. K blízkým přátelům patřila například Adriena Šimotová.Adriena Šimotová, in: Řeháková N, 2004, nestránkováno V letech 1951–1959 se Věra Janoušková zúčastnila 1. až 4. přehlídky Čs. výtvarného umění a roku 1958 Výstavy mladých v Brně. Na přelomu 50. a 60. let se společenská atmosféra poněkud uvolnila. Následovaly cesty za antickým uměním do Řecka (1958). Roku 1962 navštívili Janouškovi spolu se Zoubkem a Kmentovou Constantina Brâncuși v Târgu Jiu. Kromě Rumunska navštívila také Paříž (1959–1960), Itálii (1967, 1969) a Egypt (1969).Primusová A, 2008, s. 26–27
V roce 1960 byla zakládající členkou tvůrčí skupiny UB 12 a vystavila sochy na první autorské výstavě v Galerii na Karlově náměstí.Vachtová L., 1967 První výstava UB 12 v Galerii Čs. spisovatel roku 1962 byla třikrát za sebou uzavřena na žádost Národního výboru hl. m. Prahy, byla kritizována v tehdejším stranickém tisku a vyšel k ní fiktivní rozhlasový rozhovor s „pobouřeným“ návštěvníkemŠetlík J, 1994, s. 13-14, což nakonec vedlo k nebývale vysoké návštěvnosti i probuzenému zájmu teoretiků – ChalupeckéhoChalupecký J, 1965, nestránkovánoJindřich Chalupecký, in: Řeháková N, 2004, nestránkováno a Lamače. Sochy Věry Janouškové z nalezených materiálů byly stranickým tiskem uváděny jako zvlášť odstrašující příklad.Pánková M: Věra Janoušková – Škvárovky a koláže, 1993 Roku 1965 měla svou druhou samostatnou výstavu v Galerii Václava Špály, kterou vedl Jindřich Chalupecký. V 60. letech byla zastoupena na významných výstavách českého umění v zahraničí (Budapešť, 1960; Janov, 1965; Lutych, záp. Berlín, 1966; Turín, Middelheim-Antwerpy, Expo 67 Montreal, 1967; Paříž, 1968; Legnano, 1969; záp. Berlín, 1970).Šetlík J, 1986
Ve druhé polovině 60. let získali manželé Janouškovi pozemek v Praze-Košířích, kde si podle návrhu Vladimíra Janouška postavili sochařský ateliér. Schvalovací projekt funkcionalistické stavby vytvořila kancelář Hrubý, Cubr, Pokorný (autoři oceňovaného Čs. pavilonu na Expo 58 v Bruselu)Dolcevita 8, 2009, s. 66–69 a později upravila arch. Alena Šrámková.Sochařský ateliér Věry a Vladimíra Janouškových, Den Architektury Po velmi plodném období 60. let, kdy manželé Janouškovi prezentovali své dílo doma i v zahraničí, byla okupace v srpnu 1968 následovaná dvěma dekádami tvrdé „normalizace“ pro oba pohromou. Příležitosti vystavovat byly vzácné a výstavy se konaly pouze v neoficiálních prostorách nebo daleko mimo Prahu. Veřejné zakázky nedostávali, kontakty se zahraničím byly přerušeny. Výstavu k 60. narozeninám Věry Janouškové nesměla uspořádat žádná oficiální galerie ve větším městě a nakonec proběhla ve skromných prostorách divadla v Českém Těšíně.Zemina J, 1995, nestránkovánoZemina J, 2001, nestránkováno
O emigraci Janouškovi neuvažovali kvůli svým starým rodičům a nakonec převážila silná vazba k zemi a přátelské prostředí uvnitř společenství výtvarníků podobně zahnaných do nedobrovolné izolace. Janouškovi pracovali střídavě v ateliérech v Praze-Košířích a ve Vidonicích u Pecky. V roce 1986 zemřel Vladimír Janoušek a Věra prožila další dlouhou osobní krizi.Zemina J, 1998 V té době tvořila hlavně koláže a ojediněle sochy se silným existenciálním akcentem. V 80. letech se Věra Janoušková podílela na vzniku neoficiálního sborníku Šedá cihla (vyd. Jazzová sekce, ed. Karel Srp) a stala se členkou „Nové skupiny“ výtvarníků (1987).Naďa Řeháková, 2004, nestránkováno
Po roce 1989 mohlo být dílo obou manželů opět představeno širší veřejnosti. Věra Janoušková získala pevné místo v kontextu moderního českého sochařství, konaly se souborné výstavy jejích soch i koláží (Národní galerie v Praze, GU Karlovy Vary, SGVU v Litoměřicích, VČG v Pardubicích, GVUV v Jihlavě, GMU v Hradci Králové, GuBJ v Klatovech, Stodola v Českém Krumlově, GHMP, Mánes, Museum Kampa), znovu vystavovala v zahraničí (Evropa, USA, Asie), bylo jí uděleno čestné občanství města Nové Paky, stala se členkou obnovené Umělecké besedy (1990). V roce 2004 založila Nadaci Věry a Vladimíra Janouškových a vložila do ní značnou část výtvarného díla obou sochařů. Pozůstalost obou výtvarníků spravuje Museum Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových.
Věra Janoušková zemřela 10. srpna 2010 v Praze ve věku 88 let.
Dílo Jedna z prvních prací Věry Janouškové, důležitá v kontextu jejího pozdějšího díla, byla figurální tapisérie „Odysseus“ (1948), šitá z útržků látky na staré dece. Zdrojem inspirace bylo antické umění i rozměrné látkové koláže Rogera Bissiéra, vystavené na přehlídce francouzského moderního umění v Praze roku 1947.Věra Janoušková, in: Anita Pelánová, 2003, s. 84 „Odysseus“ a následující „Autoportrét se sochou“ a „Pierot a Kolombína (1952-1954)“ předznamenávají pozdější barevné papírové koláže i sochy-koláže sestavené z barevných smaltů.
Její sochařské cítění nejvíce ovlivnila Gutfreundova "nová věcnost" a naivismus, stejně jako pozdější klasicistní realismus.Zemina J, 2001, nestránkováno Stejně silné a podnětné bylo seznámení s tvorbou Picassa, Giacomettiho a Dubuffeta, vlámských expresionistů (Constant Permeke, Gustave De Smet), M. Mariniho a Fritze Wotruby. Již v raných sochařských dílech je patrné vše, co zakládá její osobitost – výrazný cit pro objem, barvu a materiál. Janoušková byla typem spontánního a intuitivního tvůrce, pro laiky nepochopitelného a pro výtvarné teoretiky nezařaditelného. Ignorovala soudobé tendence informelu i Nové figurace a bytostně konstruktivním zaměřením své výtvarné činnosti navracela životu odpadky nalezené na smetišti, ze kterých vytvářela nové celky. V tomto ohledu má její skládání jako tvůrčí sochařský princip nejblíže ke Zbyňku Sekalovi, Karlu Neprašovi nebo Aleši Veselému.Zemina J, 1982
Přestože odmítla zprofanované klasické ušlechtilé materiály a vědomě usiluje o popření "krásy", dosahuje její tvorba nezpochybnitelné estetické kvality. Janoušková popírá zažitá kritéria o užitečnosti a neužitečnosti a nalézá hodnotu v něčem, čemu už ostatní jakoukoli hodnotu upřeli a krásu tam, kde všichni shledávají jen rozpad, zkázu a zničení. Její osobní zaujetí, které má charakter "obsese materiálem", nachází inspiraci přímo v nalezeném předmětu. Ten se stává tematickým momentem a východiskem improvizace.Pánková M: Věra Janoušková: Smalty, 1987 Janoušková předem vyloučila náhodnost a neurčitost kombinace nalezených předmětů a spojením vytvořila jejich pevný vztah a jistotu nové reality.Nešlehová M: Věra Janoušková, 1988 Přestože Janoušková patří k umělcům, jejichž tvorba vychází ze spontaneity, provází ji intelektuální kontrola, která díla formuje a činí jasnozřivými.
Osobní traumata z války i invaze sovětských vojsk v srpnu 1968 a následné více než dvacetileté okupace a normalizace zpřítomňují v jejích dílech existenciální téma, navenek patrné jako úsilí potlačit pocity nejistoty a roztříštěnosti a vytvořit systém, který by obsáhl prožitou zkušenost a nabídl možnost jak vrátit světu jeho původní celistvost.
Sochařská tvorba Janouškové socha Sedící (1949) ještě svým poetickým vyzněním odkazuje ke studiu u prof. Wagnera, ale koncem 50. let už tvořila figurální sochy charakteristické expresivní modelací (Černá madona, 1959). Razantní odklon od tradičně chápané figury a modelace se u ní projevil na samém počátku 60. let (Černý totem, 1961, Krystalický totem, 1962). Pro sochy Věry Janouškové je příznačný do krajnosti vypjatý tvar, materiál přiznaný a zdůrazněný až rukopisným pojednáním a určitá brutální vitalita. Později její sochy vznikaly metodou asambláže z nalezených předmětů, domodelované sádrou nebo osinkocementem. Na přelomu 50. a 60. let Janouškovou zaujala také struktura i barevnost škváry, kterou využila pro sérii drobných figurálních plastik (Škvárovky, 1962). Ty připomínají kykladské idoly nebo Věstonickou venuši a vznikly domodelováním skutečných kusů škváry sádrou.Hlaváček J, 1993 Raná sochařská tvorba Věry Janouškové v první polovině 60. let je pozoruhodná úsilím o hledání tvaru a výrazu, experimentováním s různými materiály a jejich vzájemnou kombinací, zdůrazňuje někdy objem, jindy vertikalitu, povrch je výrazně strukturován nebo je asambláží nalezených předmětů, často hraje významnou roli barevnost (Barevná postava, 1962, Sedící postava, 1962). Janoušková postupně opouští modelování a sochy spíše skládá z jednotlivých prvků (Bojovníci, 1963).