Eduard hrabě Taaffe ( Eduard Franz Joseph Reichsgraf Taaffe) (24. února 1833 Vídeň – 29. listopadu 1895 Nalžovy) byl rakousko-uherský, respektive předlitavský státník, konzervativní sociální reformátor a zemský prezident Salcburska, Horních Rakous a Tyrolska. Jeho rod pocházel z Irska, kde měl titul Viscount Taaffe of Corren and Baron of Ballymote. V letech 1868–1870 a 1879–1893 byl Taaffe předsedou předlitavské vlády, přičemž druhá vláda Eduarda Taaffeho byla nejdéle fungujícím kabinetem v dějinách Předlitavska a v rámci tzv. železného kruhu pravice spojila německorakouské konzervativce, Čechy a Poláky do stabilní vládní koalice.Ottův_slovník_naučný, díl XXV.; Praha, 1906; s. 1–2 (heslo Taaffe) dostupné online
Biografie vlevo|náhled|Hrabě Eduard Taaffe s dekorací Řádu zlatého rouna Byl druhorozeným synem Ludwiga Taaffeho (1791–1855), prezidenta nejvyššího soudního dvora. Eduard získal soukromé vzdělání. V letech 1850–1852 potom studoval práva na Vídeňské univerzitě. Po studiích nastoupil jako praktikant na dolnorakouské místodržitelství a následně zastával různé posty ve státní správě, včetně Uherska.
Do roku 1861 byl tajemníkem na místodržitelství v Praze. Koncem roku 1861 byl povýšen na místodržitelského radu a vedoucího krajského úřadu v Praze. Od 28. dubna 1863 do 8. ledna 1867 zastával úřad zemského prezidenta (místodržícího, tedy nejvyššího představitele státní správy) v korunní zemi Salcbursko, pak přešel na post místodržícího Horních Rakous. 1. března 1867 obdržel titul tajného rady.
V únoru 1864 byl v doplňovací volbě za kurii velkostatkářskou zvolen poslancem Českého zemského sněmu.Das Vaterland, 2. 3. 1864, s. 2. Zemským poslancem byl do roku 1866. Rezignoval v listopadu 1866.Das Vaterland 18. 11. 1866, s. 2. Již v zemských volbách v Čechách v březnu 1867 byl opět zvolen (v kurii velkostatkářské za svěřenecké velkostatky) do Českého zemského sněmu.http://www.psp.cz/eknih/1867_69skc/1/stenprot/001schuz/s001005.htm Zemský sněm ho 13. dubna 1867 delegoval i do Říšské rady. Na mandát ve vídeňském parlamentu rezignoval v roce 1868.Databáze stenografických protokolů a rejstříků Říšské rady z příslušných volebních období, http://alex.onb.ac.at/spa.htm. V 60. letech hlasoval s německými liberály (liberálně a centralisticky orientovaná Ústavní strana). V roce 1870 přešel do Panské sněmovny (jmenovaná horní komora Říšské rady). vlevo|náhled|Erb rodu Taaffe Jeho politická kariéra vrcholila v 60. – 90. letech 19. století. V předlitavské vládě Ferdinanda von Beusta byl od 2. března 1867 do 23. prosince 1867 ministrem vnitra. Do této funkce se ještě vrátil ve vládě Alfreda von Potockého od 12. dubna 1870 do 4. února 1871. V Beustově kabinetu kromě toho od 2. března 1867 do 27. června 1867 zastával post ministra kultu a vyučování (školství). Dvakrát byl v této době rovněž správcem (dočasně pověřeným šéfem rezortu) ministra zeměbrany Předlitavska, a to ve vládě Karla von Auersperga od 30. prosince 1867 do 1. února 1870 a ve vládě Alfreda von Potockého od 13. dubna 1870 do 5. května 1870. Již tehdy rovněž poprvé usedl na nejvyšší exekutivní post, když byl od 8. září 1868 do 15. ledna 1870 předsedou vlády Předlitavska, ovšem rovněž jen jako správce pověřený vedením vlády, když její dosavadní předseda, Karel Vilém z Auerspergu odstoupil z funkce. Na samotný vrchol politického života pronikl po jisté přestávce (během ní byl v období let 1871–1879 místodržícím TyrolskaHof- und Staatshandbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie für das Jahr 1878; Vídeň, 1878; s. 464 dostupné online) koncem 70. let. Od 13. srpna 1879 až do 11. listopadu 1893 působil jako předseda vlády Předlitavska a zároveň od 15. února 1879 do 11. listopadu 1893 zastával kromě funkce ministerského předsedy i úřad ministra vnitra.
Po odchodu z politického života odešel na své rodové sídlo, zámek Nalžovy v západních Čechách, kde také 29. listopadu 1895 zemřel. Pochován byl v rodové hrobce v kapli sv. Antonína Paduánského nedaleko Nalžovských Hor. Pohřeb se konal 1. prosince 1895, zádušní mši sloužil budějovický biskup Martin Josef Říha. Kromě spřízněných šlechtických rodin a zástupů místních obyvatel se pohřbu zúčastnilo také několik významných osobností, například císařský generální pobočník Eduard Paar, dlouholetý kolega z vlády ministr zeměbrany Zeno Welsersheimb nebo Taaffeho nástupci v úřadu předsedy vlády Kazimir Badeni a Franz Thun-Hohenstein.BEŠTOVÁ, Veronika: Irská emigrace ve střední Evropě a rod Taaffe; Filozofická_fakulta_Univerzity_Karlovy, Praha, 2014 (diplomová práce); s. 72 dostupné online
Vláda Eduarda Taaffeho
vlevo|náhled|Palác Modena (Herrengaße 7, Vídeň), oficiální rezidence Eduarda Taaffeho ve funkci předsedy vlády 1879–1893 V politické praxi postupoval jako pragmatik. Na rozdíl od své politické činnosti v 60. a 70. letech se nyní profiloval coby konzervativní politik, jehož hlavní loajalita směřovala k císaři (od mládí byl osobním přítelem Františka Josefa I.), nikoliv k politickým stranám. Taaffeho koalici podpořili polští velkostatkáři, stoupenci německorakouských konzervativních a křesťanských stran a staročeši (respektive celé české politické spektrum včetně zatím menšinových mladočechů a konzervativní české šlechty). S trváním více než čtrnácti let šlo o nejdéle existující vládu v dějinách Předlitavska.
Sám se hlásil k německé národnosti, ale jak prohlásil v parlamentní rozpravě v roce 1885: „Nepochybuji, že se v německé národnosti nachází poctivý cit vlastenecký. Náležímť také já k německé národnosti a lichotím si, že také tento vlastenecký cit mám; ale tolik nemohu připustiti, že by tento vlastenecký cit byl privilejí jen jedné v Rakousku žijící národnosti.“
V roce 1879 se mu podařilo dojednat prodloužení branného zákona. V roce 1887 provedl obnovení finančního vyrovnání mezi předlitavskou a uherskou částí monarchie. Jeho vláda stabilizovala státní finance a ukončila ústavní a vládní nejistotu. Taaffeho koalice (tzv. železný kruh pravice) dokázala začlenit do vlády federalistické a autonomistické síly Čechů, Poláků a Jihoslovanů a pragmaticky vyvažovat zájmy jednotlivých národností a politických bloků. Coby konzervativně laděná vláda provedla Taaffeho koalice některé revize liberálního zákonodárství z předchozího období, zejména došlo k obnovení vlivu katolické církve na obecné školy.
Roku 1882 jeho vláda provedla důležitou, tzv. Taaffeho volební reformu (snížení volebního censu v městské a venkovské kurii na pět zlatých ročně, čímž se značně rozšířila množina oprávněných voličů o malopodnikatelské střední vrstvy). Zájmy středních vrstev podporoval i nový živnostenský zákon z roku 1883. Proti sílícímu vlivu radikální levice a dělnického socialistického hnutí se Taaffe snažil bojovat zaváděním sociálního zákonodárství, ale i státní represí proti dělnickému hnutí (včetně českému dělnickému hnutí). Českému národnostnímu hnutí vyšel vstříc v jazykové oblasti, když tzv. Stremayrova jazyková nařízení zavedla češtinu do vnější jazykové praxe státních úřadů v Čechách a na Moravě. Za jeho vlády rovněž došlo v roce 1882 k rozdělení pražské univerzity na českou a německou univerzitu, čímž Češi získali kompletní národní školskou soustavu. Za Taaffeho vlády rovněž Český zemský sněm ovládli Češi a konzervativní šlechta, čímž se tento samosprávný zákonodárný sbor zapojil do rozhodování. Ke konci Taaffeho vlády se ovšem v českém politickém táboře zesilovala nespokojenost s tempem státoprávních výdobytků a poté, co koncem 80. let politické spektrum ovládla opozičně naladěná mladočeská strana, se stabilita Taaffeho koalice vytratila. Taaffe se neúspěšně snažil nahradit v koalici Čechy německými liberály. Jeho vláda pak padla v roce 1893, když neuspěla v Říšské radě jí předložená další volební reforma.
Majetkové poměry vlevo|náhled|Zámek Nalžovy, hlavní rodové sídlo v letech 1769–1937 Eduard Taaffe byl majitelem několika velkostatků v západních Čechách na Klatovsku. Rodový majetek převzal v roce 1873 po úmrtí staršího bezdětného bratra Karla (1823–1873). K rodovým statkům patřily Nalžovy a Kolinec s připojenými menšími statky Jindřichovice, Ujčín a Zavlekov. Rozloha velkostatků činila koncem 19. století přes 2 700 hektarů půdy a roční výnos se pohyboval kolem 18 000 zlatých.PROCHÁZKA, Johann: Topographisch-statistischer Schematismus des Grossgrundbesitzes im Königreiche Böhmen 1891; Praha, 1891; s. 590–591 dostupné online Významnou příjmovou položkou Eduarda Taaffe byl plat vysokého státního úředníka a jako dlouholetý ministerský předseda pobíral 12 000 zlatých ročně. Eduardův otec Ludwig realizoval v polovině 19. století řadu stavebních úprav na rodových statcích, zámky v Kolinci, Ujčíně a Jindřichovicích sloužily již jen správním a hospodářským účelům.ÚLOVEC, Jiří: Hrady, zámky a tvrze Klatovska; Praha, 2004; s. 105, 239 ISBN 80-7277-240-6 Hlavním sídlem rodiny byl zámek Nalžovy, který za Ludwiga Taaffeho prošel novogotickou přestavbou podle projektu architekta Heinricha Kocha. Podle některých zdrojů se v zámeckém archivu měly nacházet citlivé dokumenty spojené se sebevraždou korunního prince Rudolfa (1889), k nimž měl mít Eduard Taaffe jako tehdejší předseda vlády přístup.Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl IV. Západní Čechy; Praha, 1985; s. 223 Tyto materiály z rodového archivu zmizely ve 20. století, podle všeho je osobně spálil Eduardův syn Jindřich.MARKUS, Georg: Causa Mayerling. Život a smrt Mary Vetserové.; Praha, 1993; s. 127BEŠTOVÁ, Veronika: Irská emigrace ve střední Evropě a rod Taaffe; Filozofická_fakulta_Univerzity_Karlovy, Praha, 2014 (diplomová práce); s. 70–71, 90 dostupné online Ve Vídni rodina sídlila v pronajatém apartmánu v ulici Wipplingerstraße 11.Wiener Addressbuch 1886; Vídeň, 1886; s. 1070 dostupné online
Rodina vlevo|náhled|Syn Heinrich Taaffe (1872–1928, Wiener Salonblatt, 1893) náhled|Eduardova manželka Irma, rozená hraběnka Csákyová (1838–1912) Oženil se v roce 1860 s uherskou šlechtičnou hraběnkou Irmou Csákyovou de Körösszegh (1838–1912). Irma byla dcerou c. k. komořího hraběte Emanuela Csákyho (1802–1876) a později dědičkou části rodových statků v Uhrách.Rodokmen rodu Csákyů dostupné online Manželství bylo uzavřeno v Šoproni 15. února 1860. Irma se stala c. k. palácovou dámou a dámou Řádu hvězdového kříže. V době manželova působení v dlouholeté funkci ministerského předsedy byla také významnou osobností společenského života ve Vídni. Z jejich manželství se narodilo šest dětí.Gothaisches genealogisches Taschenbuch der deutschen gräflichen Häuser 1882; Gotha, 1882; s. 947 dostupné online Na přelomu 19. a 20. století provázelo rodinu několik skandálů. Jediný syn a dědic rodového majetku Jindřich se oženil s učitelkou neurozeného původu.Gothaisches genealogisches Taschenbuch der gräflichen Häuser 1908; Gotha, 1907; s. 902 dostupné online Dcera Helena se za skandálních okolností rozvedla se svým prvním manželem baronem Mattencloitem a podruhé se provdala za židovského lékaře.ŽÁKOVÁ, Michaela: Chudé aristokratky? Strategie šlechtičen k uchování společenského postavení v dlouhém 19. století; Praha, Academia, 2023; s. 199–201 ISBN 978-80-200-3381-9
1. Ludvík (1861–1862) 2. Marie Amálie (1866–1928), ∞ 1889 Max hrabě Coudenhove (1866–1928), zemský prezident ve Slezsku (1908–1915), místodržitel v Čechách (1915–1918) 3. Luisa (1868–1921), čestná dáma Ústavu šlechtičen v BrněKapitola Luisa komtesa Taaffová in: ŽÁKOVÁ, Michaela: Chudé aristokratky? Strategie šlechtičen k uchování společenského postavení v dlouhém 19. století; Praha, Academia, 2023; s. 188–206 ISBN 978-80-200-3381-9 4. Helena (1870–1942), 1. ∞ 1889 Richard svobodný pán Mattencloit-Ubelli (1862–1925), poslanec Slezského zemského sněmu, majitel velkostatků Orlová, Prostřední Suchá a Pyšely,Richard Mattencloit-Ubelli na webu Knihovny Těšín dostupné online 2. ∞ 1904 MUDr. Julius Demkö 5. Jindřich (1872–1928), JUDr., majitel velkostatku Nalžovy a Kolinec, ∞ 1897 Marie Magdalena Fuchsová (1871–1918) 6. Klementina (1875–1887)