náhled|upright|vpravo|Titulní list Poutníka cherubínského (1674), sbírky básní slezského mystika Angela Silesia Barokní literatura nebo také literatura doby baroka je literatura, která byla napsána v období baroka, tedy v 17. století, popřípadě ještě v první třetině 18. století. Její časové vymezení se může lišit podle zemí a podle badatele. Václav Černý dával počátek barokní éry do souvislosti s dobovými náboženskými válkami v jednotlivých oblastech (třicetiletá válka, anglická občanská válka, hugenotské války) a navazujícím pocitem zmaru a nicotnosti člověka a světa. Ve Francii je literatura tohoto období často označována za raný klasicismus, byť zejména v novějších textech se již hovoří i o francouzské barokní literatuře. Někteří moderní badatelé, například Miloš Sládek nebo Jan Malura, také upozornili na značnou kontinuitu mezi obdobím humanismu a barokem, například ve způsobu rozšiřování literárních textů, tématech děl, silném vlivu antiky nebo převládajících žánrech. Malura proto za vhodnější označil pojem literatura raného novověku, do nějž lze zahrnout díla vzniklá zhruba mezi lety 1550 a 1750.
Barokní literatura navazuje na antické a humanistické písemnictví, což ve spojení s důrazem na náboženství často vede k fantastickým analogiím a mísení motivů nebo postav klasického starověku či pohanství a motivů křesťanských. Jedním z klíčových motivů je vanitas, marnost, vedoucí k časté tematizaci smrtelnosti a smrti jako cíle a smyslu lidského života. Často se objevuje rovněž obraz světa jako divadla, iluze nebo snu. Významnou hodnotou je pro barokní spisovatele vynalézavost, nejčastěji v oblasti jazyka (anagramy, akrostichy, zvukomalebnost textů) a obraznosti (práce s metaforami, alegoriemi, podobenstvími, emblematikou a podobně).
Kromě antických a humanistických zdrojů čerpala barokní literatura silně také ze středověkého písemnictví. K nejvýznamnějším žánrům patřila legenda, duchovní píseň a kázání, objevovaly se podrobné historiografické spisy, rozvíjela se duchovní i světská lyrika. Obzvláštní důraz byl kladen na vynalézavost a dokonalost formy. Po celé Evropě vznikal typ poezie vystavěný na rafinovanosti, nepřímém naznačování a složitých metaforách: v Itálii marinismus, ve Španělsku góngorismus, v Anglii metafyzické básnictví, ve Francii preciózní literatura.Černý (2009), s. 33–35. Rétorická obratnost, důvtip a schopnost nalézání překvapivých vztahů se uplatňovala také v kázáních, v jejichž konceptuální poloze šlo o nalézání nečekaných souvislostí a jiskřivou rozumovou argumentaci.
Ve Španělsku, kde barokní tvorba získala silnou pozici, tvořili v 17. století dramatikové Lope de Vega a Pedro Calderón de la Barca, básník Luis de Góngora y Argote a jeho následovníci či filosof a teoretik Baltasar Gracián. V Itálii literaturu ovlivnili básníci Giambattista Marino a Gabriello Chiabrera, směšnohrdinský epik Alessandro Tassoni, jakož i produkce dobrodružných románů a commedia dell'arte. Německé barokní písemnictví zastupuje Hans Jakob Christoffel von Grimmelshausen, autor pikareskního románu Dobrodružný Simplicius Simplicissimus, básník a dramatik Andreas Gryphius či mystik a básník Angelus Silesius. V některých západoevropských zemích se barok jako literární fenomén dlouho nebral v potaz, moderní literární historie však za barokní začala označovat i některé autory ve Francii (kde je hlavním představitelem dramatik Pierre Corneille se svým Cidem) a v Anglii (kde je takto popisován John Milton, autor Ztraceného ráje). Česká barokní literatura byla ovlivněna politickou a kulturní situací po bitvě na Bílé hoře. Do exilu odešli významní nekatoličtí myslitelé, zejména filozof a pedagog Jan Amos Komenský, ale i mnozí další, například historik Pavel Skála ze Zhoře. Domácí, rekatolizovanou tvorbu pak reprezentuje Adam Michna z Otradovic se svými písněmi, básník Bedřich Bridel či autoři rozvíjejícího se dějepisectví, v němž k významným tvůrcům patřil jezuitský historik a jazykovědec Bohuslav Balbín.
Vymezení vůči renesanci a klasicismu Ve většině zemí je přechod mezi renesančním humanistickým písemnictvím a barokní literaturou velmi pozvolný. Pro popis tohoto přechodného období se obvykle užívá výraz manýrismus – ten je vnímán současně jako dovršení renesančních ideálů a jako období, kdy do umělecké tvorby začínají vstupovat prvky, naplno rozvinuté v baroku. Přestože v českém prostředí je jako přirozený politicko-kulturní předěl vnímána třicetiletá válka, literární tendence pozdního humanismu jsou podobné barokní tvorbě. Někteří čeští badatelé, například Jan Malura, proto navrhují tato dvě období nerozdělovat, místo toho zkoumat a popisovat jejich produkci společně jakožto „literaturu raného novověku“.
Ještě problematičtější je poměr baroka a klasicismu, směru, jenž po něm podle tradičních koncepcí dějin umění následuje.Černý (2005}, s. 20. Vztah těch dvou období, která se částečně překrývají, je obzvláště v oblasti literatury obtížně vymezitelný. Ve Francii bývají za barokní označována díla, která vznikala v letech 1590 až 1660, o klasicismu se však hovoří již od 30. let 17. století. Některá z významných děl této epochy mohou být proto označena jak za barokní, tak za klasicistní – příkladem může být Corneillovo drama Cid (1637), postavené na oblíbeném barokním střetu střetu lásky a cti, nebo Kněžna de Clèves (1678) markýzy de La Fayette, barokní svou milostnou zápletkou, avšak přesahující baroko svou románovou psychologizovaností. Kromě toho jsou klasicizující tendence jevem původně renesančním a v průběhu 16. a 17. století docházelo v zemích jako Itálie nebo Francie k jejich nepřerušenému rozvíjení. Podle názoru některých badatelů může být klasicismus 17. století ve skutečnosti tlumenou variantou baroka, jak o francouzském klasicismu tvrdil Leo Spitzer. Naopak v českém prostředí bývá za barokní často označována i literatura druhé poloviny 18. století, byť šlo o tvorbu doznívající a málo osobitou; klasicistní tendence začínají převládat teprve na jeho sklonku.
Problematický je rovněž výraz rokoko, který se ve většině zemí pro popis literatury běžně nepoužívá, italské prostředí jej však přijímá a vůči baroku rokoko vymezuje jeho galantní milostnou hravostí. Ta je spojena především s literární akademií Arcadia, jež byla založena v roce 1690.
Charakteristika
Inspirační zdroje Barokní literatura se poměrně otevřeně hlásí ke svým předchůdcům. Hojně čerpá z antické literatury i mytologie, v textech se běžně objevují starověká božstva či hrdinové. Mnohé klasické antické spisovatele, například Martiala, vnímá jako závazné vzory, pracuje se středověkými motivy a žánry a rozvíjí také četné impulsy z období renesančního humanismu, například emblematiku.
Zatímco renesanční humanismus oceňoval nadvládu ducha a idealistické myšlení, na počátku baroka znovu zesílila náklonnost k univerzitnímu aristotelismu s jeho zájmem o přírodu. Badatelé jako Johannes Kepler (1571–1630), Galileo Galilei (1564–1642), René Descartes (1596–1650) či Francis Bacon (1561–1626) formulovali nové myšlenky, zejména na poli fyziky (astronomie, mechanika, optika), matematiky a filosofie. První polovina 17. století bývá proto popisována jako klíčové období vědecké revoluce. Po polovině 17. století pak aristotelská tradice začala opět ustupovat, byť na univerzitách stále zůstávala jádrem výuky. Jako vůdčí intelektuální proud ji v souvislosti s novými objevy, a zejména s rozpadem předkoperníkovské kosmologie, nahrazuje mechanistická filosofie, tedy výklad světa jako výslednice působení mechanických sil. Filosofie, do té doby víceméně jednotná, se stále ostřeji rozpadá na jednotlivé dílčí a specializované obory, zárodky moderních věd.
Současně došlo k oživení myšlenek starořeckého atomismu, který pro nově zkoumané fyzikální zákony a nový pohled na vesmír představoval výrazně lepší podloží než aristotelovská fyzika. Problém představovaly ateistické možnosti, které tento materialistický pohled na věci skýtal – myslitelé jako Descartes nebo později Isaac Newton) se s touto skutečností vyrovnávali tak, že Bohu přiřkli roli stvořitele atomů, které se ovšem následně pohybují a chovají podle daných fyzikálních zákonitostí.
Pomíjivost náhled|Alegorické vyobrazení smrti (před rokem 1673), rytina Gerharda Altzenbacha
Fyzikální objevy a úvahy formovaly nejen dobové filosofické spisy, ale nepřímo ovlivňovaly také uměleckou tvorbu. Postavení člověka v post-koperníkovském, atomistickém světě, navíc plném válek, epidemií a společenských změn, bylo pociťováno jako vratké. Jedním z klíčových motivů je vanitas, marnost, vedoucí k časté tematizaci smrtelnosti a smrti jako cíle a smyslu lidského života. Barokní éra byla v mnoha ohledech epochou úzkosti a odcizení. Důraz na pomíjivost a prchavost světa se často projevoval jeho zobrazením coby divadla, iluze nebo snu – emblematickým dílem je vlivné Calderónovo drama Život je sen (1635), ale i další texty jako Corneillova Illusion comique (1636) nebo rozjímání postav v Shakespearových hrách. Vyostřená protikladnost životního pesimismu na jedné straně a touhy po nalezení univerzálních řešení a absolutních pravd na druhé straně se projevovala i v užívání vyhrocených stylistických prostředků – barokní autoři s oblibou užívali figury tematizující rozpor, například paradox, oxymóron nebo antitezi.
Typickým obrazem byl jedinec odtržený od společnosti, tíživě pociťující samotu a rozjímající nad tématy zkázy, úpadku a smrti. Melancholický životní pocit byl reflektován dobovou vědou, jak dokazuje úspěch Burtonovy filosoficko-lékařské knihy Anatomie melancholie (1621), jedné z nejpopulárnějších anglických knih 17. století, a rovněž se často stával námětem uměleckých děl. S pocitem nejistoty a zmaru se pak pojily i další oblíbené obrazy: labyrint, knihovna či planeta Saturn, jež v barokním astrologickém myšlení symbolizovala melancholii. O barokní literatuře jako průsečíku zmatků, bolestí a melancholie uvažovali především němečtí myslitelé a spisovatelé jako Walter Benjamin nebo Günter Grass.
Miloš Sládek však upozornil, že tato témata, pomíjivost a divadelnost světa, jsou spjatá nejen s barokním myšlením, ale přinejmenším ve stejné míře také s pozdním humanismem. Dynamičnost a překvapivost, často uváděné jako typické atributy literárního baroka, jsou podle něj typické až pro pozdější fáze této epochy, v českém prostředí od 80. a 90. let 17. století. Významnou roli má tak spíše postupné rozbití objektivního humanistického ideálu krásy, k němuž spisovatel směřuje: nově se prosadivší pojetí estetiky chápe krásu jako relativní kategorii, odvislou od lidského vkusu, očekávání a vztahu k autoritám.
Barokní zbožnost Významným inspiračním zdrojem bylo i nadále křesťanství. V 17. století pokračovalo soupeření mezi římskokatolickou církví a protestantskými církvemi, a to jak na válečném poli, tak v rámci kulturního a intelektuálního střetávání. Pod vlivem Tridentského koncilu, který usiloval o pevnější sblížení církve a věřících, posiloval dohled nad každodenností. Ten existoval jak v podobě sociálního ukázňování, byrokratizace a regulace všech událostí lidského života (křest, sňatek, pohřeb) a důkladné kontroly prováděné v součinnosti se státem, tak v podobě snah o udržování hluboké a „racionální“ zbožnosti širokých mas. 17. století, období konfesionalizace, bývá dokonce označováno za období, kdy došlo k reálné christianizaci Evropy – ve srovnání s „pohanskou“, lidovou a nekontrolovanou zbožností středověku.
vlevo|náhled|Abraham Janssens – Alegorie radosti a melancholi (1628)|200x200pixelů