Tapír horský (Tapirus pinchaque) je druh lichokopytníka z čeledi tapírovití (Tapiridae), který se vyskytuje v andské oblasti Kolumbie, Ekvádoru a Peru. Kvůli životu v horských oblastech jde o jediného tapíra s hustou srstí, kterou vynikají zejména mladá zvířata. S délkou asi 180 cm a hmotností 150–200 kg jde o nejmenší druh tapíra, jehož charakteristickým znakem jsou bílé pysky a případně i špičky uší.
Tapír horský obývá jak vlhké mlžné lesy, tak otevřené křoviny a stepi. Jde o oportunistického býložravce, jenž v obývaných biotopech představuje důležitého rozptylovače semen. Aktivní je zejména za soumraku, ačkoli oproti ostatním tapírům vykazuje také výraznější denní aktivitu. Zajímavostí je, že někdy může zřejmě žít nejen samotářsky, ale i ve štěpně-fúzních sociálních jednotkách. Vzhledem ke ztrátě přirozeného prostředí a lovu považuje Mezinárodní svaz ochrany přírody tapíra horského za ohrožený druh, s celkovou populací nepřesahující 2 500 dospělců.
Systematika Tapíra horského prvně popsal francouzský přírodovědec François Désiré Roulin roku 1829, přičemž typový exemplář pocházel z regionu Sumapaz jižně od Bogoty. Roulin pro tapíra horského zvolil vědecké jméno Tapir pinchaque. Nezvyklé druhové jméno pravděpodobně odkazuje na místního mytického tvora, který údajně obývá horské lesy kolumbijských And. V průběhu 19. století pro tento druh tehdejší přírodovědci určili i mnohá další pojmenování, např. Johann Baptist Fischer jej roku 1830 popsal jako Tapirus Roulinii, Johann Georg Wagler tentýž rok jako Rhinochoerus villosus, Constantin Wilhelm Lambert Gloger roku 1841 jako Tapirus andicola a John Edward Gray roku 1872 jako Tapirus leucogenys.
Současná systematika klasifikuje tapíra horského v čeledi tapírovití (Tapiridae) a rodu tapír (Tapirus) jakožto jeden ze čtyř recentních druhů. V užším smyslu může rod Tapirus zahrnovat pouze tapíra horského a tapíra jihoamerického (Tapirus terrestris), zatímco tapír středoamerický (Tapirus bairdii) vystupuje v rámci monotypického rodu Tapirella, tapír čabrakový (Tapirus indicus) pak v rámci monotypického rodu Acrocodia. Nicméně ačkoli se tapíři odlišují v různých lebečních charakteristikách i obecném vzhledu, systém tapírovitých založený na větším množství recentních rodů není široce přijímán.
Na základě morfologických a paleontologických srovnání měl být tapír horský nejprimitivnějším neotropickým tapírem, molekulárně-fylogenetické analýzy však tuto hypotézu vyvrátily. Sesterským druhem tapíra horského je tapír jihoamerický, linie vedoucí k oběma druhům od sebe mohly divergovat před 7–1,5 miliony let. V posledních 100 000 letech populace tapírů horských výrazně expandovaly, na základě studie z roku 2016 byl však tento trend patrný zejména v ekvádorské populaci, zatímco kolumbijská populace prošla v posledních 5 000 letech efektem hrdla lahve.
Popis náhled|Tapír horský, lebka Tapír horský je pokládán za nejmenšího žijícího tapíra, poněvadž dosahuje průměrné hmotnosti pouhých 150–200 kg. Roku 2013 byl popsán nový druh tapíra Tapirus kabomani, pro něhož autoři popisu uváděli předpokládanou tělesnou hmotnost pouhých 110 kg; pozdější práce nicméně platnost tohoto druhu zpochybnily, když jej interpretovaly jakožto pouhou populaci tapíra jihoamerického, jenž běžně bývá mohutnější. Co se týče dalších tělesných rozměrů, délka hlavy a těla činí v případě tapíra horského kolem 180 cm, délka ocasu asi 5–10 cm a výška v kohoutku asi 75–80 cm.
Stavbou těla se tapír horský nijak nevymyká ostatním tapírovitým. Má krátké uši, končetiny i ocas, zaoblenou záď i charakteristický chobot, který je delší než u tapíra jihoamerického, ovšem kratší než u tapíra čabrakového. Oproti tapírovi jihoamerickému nemá tapír horský na krku výrazný val. Lebka má, podobně jako u ostatních tapírů, prodloužené nosní kosti. Jednotlivé druhy tapírů se odlišují ve stavbě sagitálního hřebenu, jenž je v případě tapíra horského spíše nízký, díky čemuž hlava vypadá plochá. Celkový zubní vzorec se neodchyluje od ostatních tapírů (I 3/3 C 1/1 P 4/3–4 M 3/3 = 42–44 zubů), druhý horní premolár však nemusí být molarizovaný.
Tapír horský je jediným druhem tapíra s hustou a kudrnatou srstí. Ta může místy dosahovat délky až 3,5 cm. Vzhled srsti závisí na obývaném stanovišti, jedinci žijící ve vyšších polohách mají srst delší, aby je lépe chránila před rozmary počasí. Srst je nejhustší u dospívajících zvířat a postupně řídne. Zbarvení je na celém těle tmavé, zhruba hnědočerné. Po stranách hlavy a v přední části krku zbarvení přechází do světlejších odstínů, zejména světle hnědé, okrové a šedavé. Okolo tlamy má srst jasně bílé zbarvení a někteří dospělci mohou mít bíle zbarvené také špičky uší a srst v blízkosti kopyt.
Genetickou výbavu tapíra horského tvoří 2n = 76 chromozomů. Toto chromozomové číslo se odlišuje od počtu chromozomů ostatních neotropických tapírů, jejichž 2n = 80. Roku 2023 byla publikována kompletní sekvence mitochondriálního genomu tapíra horského o celkové délce 16 750 bp. Autoři této práce se současně zabývali možnou adaptivní evolucí genů kódujících mitochondriální proteiny dýchacího řetězce, a to v souvislosti se životem ve vysokých nadmořských výškách.
Výskyt náhled|Tapír horský Tapír horský se vyskytuje v andské oblasti Kolumbie, Ekvádoru a Peru. Historické záznamy uváděly jeho výskyt také ve Venezuele, kde však byl z velké části svého areálu výskytu vyhuben. Areál výskytu zahrnuje východní a centrální Kordillery v Kolumbii, jihozápadní a východní Kordillery v Ekvádoru a severozápadní peruánské provincie Ayabaca, Huancabamba a Jaen. Ačkoli tapíři žijí v horském prostředí, které často přispívá ke vzájemné izolaci populací a speciačním událostem, molekulární fylogenetika u tohoto druhu neidentifikovala žádné evolučně významné jednotky a nejsou tudíž rozpoznávány ani žádné jeho poddruhy.
Jde o typicky horské zvíře, obývá území ležící v nadmořských výškách 1 400–4 700 metrů nad mořem, nejčastěji se pak zdržuje mezi 2 000 až 4 300 metry nad mořem. Místní vegetace zahrnuje jak vlhké mlžné lesy, tak otevřené křoviny a stepi typu jalca a páramo. Zatímco během období sucha se tapíři mohou stahovat do párama ve vyšších nadmořských výškách, během období dešťů se vrací zpět do zalesněných oblastí v nižších polohách.
Chování a ekologie náhled|Tapír horský brodící se vodou Tapír horský je zejména soumračné zvíře, ačkoli oproti ostatním tapírům vykazuje výraznější denní aktivitu. Terénní studie v kolumbijských Andách odhalila nejvyšší aktivitu místních tapírů v časných ranních hodinách (5.00–7.00) a pak s příchodem večera (18.00–20.00). Solné lizy tapíři navštěvovali zejména kolem půlnoci (0.00–2.00) a poledne (11.00–14.00). Režim se může různit např. v závislosti na fázích Měsíce. Během dne se tato zvířata neustále přesouvají na různá místa a pátrají po potravě, což jim jednak zvyšuje šanci nalezení potravních zdrojů, jednak je tak hůře vystopují případní predátoři. Odpočinek tapíři hledají v husté vegetaci, ovšem v lokalitách s pasoucím se skotem se stahují na strmé zalesněné horské svahy. Podobně jako ostatní tapíři, také tapír horský tráví značné množství času ve vodě, alternativně také praktikuje bahenní koupele.
Dospělci tapírů horských obývají domovské okrsky o rozloze 550–880 ha. Někdy vykazují agresivitu a zejména samci si během zápasů o samice nezdráhají uštědřovat ani hluboké kousance do uší a nohou. Na druhou stranu však záznamy tapírů horských z volné přírody získané od roku 2011 nasvědčují skutečnosti, že nejde o striktně samotářská zvířata, ale někdy udržují štěpně-fúzní (fission-fusion) sociální jednotky.
Potrava vlevo|náhled|Krmící se tapír horský Tapír horský je nevybíravý býložravec, který požírá širokou škálu rostlinných druhů. Čtyřletá terénní studie v Národním parku Sangay v Ekvádoru odhalila, že se zde tapíři živí bylinami, travinami, plody, větvičkami a (zejména) listy z celkem 28 čeledí rostlin, z nichž co do počtu druhů dominovaly hvězdnicovité (Asteraceae), lipnicovité (Poaceae), růžovité (Rosaceae), šáchorovité (Cyperaceae) či bobovité (Fabaceae). Zvlášť hojně byl konzumován např. hvězdnicovitý rod Gynoxys nebo kapraďorosty. Z výzkumu také vyplynulo, že tapíři vyhledávají některé rostliny se schopností fixovat vzdušný dusík, jako jsou baroty (Gunnera) a lupiny (Lupinus). Vyjma přirozené potravy někdy tapíři vnikají i na zemědělské pozemky, kde plení úrodu kukuřice či brambor. Podobně jako někteří další býložravci rovněž vyhledávají vývěry minerální vody, které jim poskytují soli, stopové prvky a snad i pomáhají neutralizovat toxické látky z některých rostlin.
Mezi tapírem horským a flórou severních And existují vzájemné koevoluční vztahy, přičemž průchod semen tapířím střevním traktem pozitivně ovlivňuje jejich klíčivost. Je možné, že lepší klíčivosti napomáhají minerální látky, jež tapíři přijmou při návštěvách solných lizů. V ekosystému každopádně tapíři zastávají klíčovou úlohu rozptylovačů semen. Populace některých rostlin, například jisté vysokohorské lupiny, v nepřítomnosti tapírů dokonce ubývají. Na těchto vztazích navíc mohou záviset i další místní zvířata; například arara žlutouchý (Ognorhynchus icterotis) se živí palmou druhu Ceroxylon quindiuense, za jejíž rozšiřování jsou zodpovědní právě tapíři.
Rozmnožování náhled|Mládě v Los Angeles Zoo Pro tapíry horské je charakteristická monogamie vázaná na jedno reprodukční období. Obvykle se rozmnožují před začátkem období dešťů, přičemž samotnému páření předchází dlouhé období, během něhož spolu samci zápasí o přístup k samici, respektive se samici dvoří. Namlouvací rituál spočívá ve vydávání různých sípavých a ječivých zvuků, rozstřikování moči a vzájemném obcházení se obou partnerů. Během tohoto rituálu, jenž je charakteristický i pro jiné tapíry, si navzájem očichávají genitálie. K páření možná dochází nejen na souši, ale i ve vodě. Minimálně v zajetí se tapíří samci mohou chovat agresivně jak k samicím, tak případně i ke zplozeným potomkům. Taková situace v krajních případech vyžaduje oddělení jednotlivých zvířat po většinu dne, aby nedošlo ke vzájemným zraněním.
Na základě pozorování březí samice z Los Angeles Zoo byla délka estrálního cyklu odhadnuta na asi 30 dní a délka březosti na 392–393 dní. Tato doba vesměs odpovídá délce březosti ostatních tapírovitých. Gravidita není na samici tapírovitých nijak zvlášť patrná, v případě zmiňované samice první náznaky porodu přinesl až vaginální výtok asi měsíc před porodem. Vrh čítá jediné mládě, zřídka dvojčata, přičemž hmotnost novorozence činí asi 4–6 kg. Podobně jako u ostatních tapírů lze i u mláďat tapíra horského pozorovat maskovací vzor, jenž je v jejich případě tvořen žlutými a bílými podélnými pruhy a skvrnami. Mládě je již krátce po porodu schopno stát na všech čtyřech a má otevřené oči. První týden tráví v úkrytu, později začne následovat matku. Samice mládě začíná odstavovat v asi 3 měsících, ve volné přírodě však společně žijí alespoň rok a půl. Tapíři horští pohlavně dospívají ve 2,5–3 letech. V zajetí se jeden chovaný jedinec dožil 27 let, 8 měsíců a 21 dnů.
Predátoři a parazité Přirozenými nepřáteli tapírů horských mohou být pumy americké (Puma concolor), medvědi brýlatí (Tremarctos ornatus) a jaguáři američtí (Panthera onca). Oslabené kusy a opuštěná mláďata údajně mohou uchvátit i kondoři andští (Vultur gryphus). Ostré zuby však z tapírů v případě střetu dělají potenciálně nebezpečné protivníky. Predátory také mohou odradit tím, že na ně vystříknou vodu, kterou nasají do chobotu.
Z četných zaznamenaných parazitů lze jmenovat babesie (druh Babesia caballi), rod Anaplasma, rickettsie, tasemnice rodu Flabelloskrjabinia, hlístice, klíšťata (Amblyomma multipunctum, Ixodes tapirus) nebo myiázní mouchy Cochliomyia hominivorax.
Ohrožení náhled|Tapír horský v zajetí