náhled|Andělé v čele se archandělem Michaelem bojují s drakem (1448) Drak je mytické zvíře, obvykle s hadími nebo ještěřími znaky, který se vyskytuje v mýtech, pověstech, pohádkách a lidových příbězích celé řady kultur. Jeho celosvětová rozšířenost má za následek značnou variabilitu jeho vzhledu, velikosti a vlastností. Draci se liší počtem hlav – například v Číně je zobrazován zásadně jednohlavý, řecká mytologie znala draka stohlavého, v pohádkách mívá zpravidla lichý počet hlav, nejčastěji tři nebo sedm – i v počtu nohou (nejčastěji dvě, čtyři nebo žádné) a také ve schopnosti létat a dštít oheň (případně mráz nebo jed).
Podobně jako se liší jejich vzhled, liší se i jejich vlastnosti. Draci se v základním pojetí mohou rozlišovat na dobré a zlé. Tradice prospěšných draků je převážně v Číně, kde je drak symbolem moci a deště. Evropští draci ve středověku jsou namísto toho chápáni jako symbol ničení a chaosu. Často jsou zobrazováni jako krvelačné bestie, které ničí vše v okolí a pojídají zvířata a lidi. Draci jsou spojováni s bohatstvím a majetkem, který zpravidla ochraňují ve svých slujích. Představa draka je velmi stará a může odrážet zkameněliny dinosaurů,http://www.osel.cz/index.php?clanek=7830 – Předvědecké dějiny dinosauřích objevů ale také nemusí.https://www.osel.cz/11675-dinosauri-nejsou-draci.html – Dinosauři nejsou draci V báji z antického Řecka hlídal drak zlaté rouno; vyskytují se i v akkadském eposu Enúma eliš napsaném mezi 18.–7. stol. př. n. l. Zmiňují je i příběhy ze starodávného Egypta v podobě setkání boha Ra s hadím drakem Apopem. Dále se objevují v germánské mytologii, kde se s drakem utká Beowulf či Sigurd (Siegfried). Hrdinovi, který se utkal s drakem, se obecně říká drakobijce.
Drak a saň
V češtině kromě výrazu drak existuje také drakovi velmi blízké označení saň. V heraldické terminologii jsou pokusy o odlišení draka a saně,Jeden způsob uvádí ale ani tam není rozlišení zcela jisté.
V mytologii náhled|vlevo|reliéf draka na Ištařině bráně (575 A.D.) Draci se vyskytují od Japonska až po západ Evropy. S jistým zjednodušením můžeme rozlišit dva základní okruhy, v jejichž rámci se představa o dracích vyvíjela: dálněvýchodní a západní.
Západní draci Představa draka v západní kultuře vychází původně především z hada, jehož podoba se s místem a časem výrazně mění: získává křídla, jeden a později dva páry nohou, může mít jednu, dvě, tři i více hlav, často chrlí oheň či má jedovatý dech. Na středověkých vyobrazeních převládá drak s hadím tělem a dlouhým ocasem, ušatou hlavou připomínající psa, jedním párem lvích nohou a ptačími křídly. Teprve později, přibližně od 14. století, začíná převládat vyobrazováni s párem blanitých křídel, připomínajících netopýra. Během novověku pak draci postupně získávají stále častěji ještěří atributy: dva páry nohou, šupinatou kůži a rohy.
Západní draci často bývají spojování se silami zla a chaosu, výjimku tvoří například velšské pověsti.
Přední východ Drak se objevuje již u Sumerů a na ně navazujících kultur, např. nejvyššímu bohovi akkadské říše byl drak přímo zasvěcen. Tento drak byl jakýmsi prototypem tehdejších představ draka a byl vlastně křížencem hada a ptáka Noha. Tehdejší podoba draka je dobře známa z archeologických vykopávek: drak má hadí hlavu s velkýma očima, rozeklaným, hadím jazykem a s rohem na lebce. Krk má velmi dlouhý, jeho tělo je šupinaté a má čtyři nohy. Zadní tlapy mají ptačí drápy. Mezi badateli nepanuje úplná jednota o jeho funkci, schopnostech ani vlastnostech. Velmi známým drakem sumersko-akkadské mytologie je Mušmachchu, což byl sedmihlavý drak (nebo had). Poněkud atypickým drakem byla Tiamat, která na sebe spíše brala podobu draka než by jím sama byla.
S chetitskými draky je spojena jedna zajímavost a to je drak Illujanka, což byl had – drak, spojený s mýtem v němž Inana draka opije a spoutá (Mýtus o Illujankovi). Zajímavá na tom je skutečnost, že drak Illujanka je pravděpodobně první drak žijící v jeskyni. Velmi nenasytný byl chetitský mořský drak Chedammu, který pochází z chetitsky psaného mýtu o Kumarbim (churritský otec bohů). Rodiče tohoto draka jsou Kumarbi a dcera Velkého moře Šertapšuchuri. Jeho hlavní zbraní byla žravost. Ištar se jej na prosbu svého bratra (Bůh bouře) snažila zneškodnit, nejprve použila svoje ženské vnady, ale na draka nezapůsobila, protože jeho jediná touha bylo jídlo, poté ho omámila omamnými látkami a vylákala ho na břeh, kde ho Bůh bouře pravděpodobně zabil (tato část díla se nezachovala).
Egypt vlevo|náhled|300x300px|Vyobrazení Amemaita, Egypt Egyptské náboženství přes obrovské množství podivných bytostí a monster nezná klasického draka. Do egyptské mytologie bylo v průběhu doby zasazeno několik draků víceméně lokálního významu, kteří z ní zase odešli, aniž by do ní významněji zasáhli.
Přesto jsou v této mytologii dvě velmi významné bytosti, které jsou někdy označováni jako draci. Jedná se o Amemait, velká požíračka, nestvůra se lvím a hroším tělem a krokodýlí hlavou. Zúčastňovala se „vážení srdce“ u posledního soudu, jestliže bylo srdce těžší než pravda, sežrala ho a duše přestala existovat navěky. Amemait bývá v některé literatuře označována jako drak, jinde nikoli, každopádně s draky vykazuje některé shodné znaky.
Apop je spíše démon v podobě obrovského hada, je to nepřítel boha Re. Byl ztělesněním nepřátelských sil, které ohrožovaly plavbu sluneční lodi, byl příčinou stmívání, přítmí, temných mraků atd.
Řecko náhled|Vyobrazení Ládóna V řecké a následně i římské mytologii je situace kolem draků velmi komplikovaná, neboť se jich zde vyskytuje značné množství, přičemž některé příběhy mají více verzí a často se stává, že v některé verzi nějakou činnost dělá drak a v jiné nikoli. Draci zde často vystupují jako představitelé tmy (někdy se stávají i jejím symbolem), jindy vystupují v pozici „hlídacího psa“, vyskytuje se i pojetí jakéhosi „posvátného“ zvířete a vykonavatele vůle bohů.
Nejznámějším řeckým drakem je patrně drak vystupující v Pověsti o zlatém rounu, kde Argonauté přijedou získat zlaté rouno do Kolchidy. Zde nejprve Iásón dostane za úkol osít pole dračími zuby (tento čin se stal základem mnoha přísloví), z této setby vyrostou vojáci, kteří se mezi sebou pobijí. Přestože Iásón splnil úkol zlaté rouno nedostane, proto se ho rozhodne získat lstí v čemž mu pomůže Médeia, která uspí draka střežícího toto rouno. Do této pověsti zasáhnou draci ještě jednou, a to když Médeia prchá na voze, který tahnou dva okřídlení draci boha slunce Helia.
Dalším velmi známým drakem je drak zabitý Kadmem, který po objevení vhodného místa pro založení Théb narazí na draka, který zabije jeho společníky, ale Kadmos ho nakonec zabije. Jeho zuby osel pole a vyrostlí vojáci mu pomohli založit město a on se stal jejich králem. Jako starý svého činu lituje a nakonec se sám promění ve velkého hada – draka.
Stohlavý drak Ládón, potomek nymfy Echidny a storukého obra Týfóna, střeží zlatá jablka v zahradě Hesperidek.
Trochu atypickým drakem byl Delfynes, kterého stvořila bohyně Gáia při válce s nebesy a kterého zabil Apollón.
Latinské slovo draco, –ónis, znamená jak „drak“, tak i „had“, v důsledku čehož byli draci ještě dlouho zaměňováni s hady.
Bible V případě Bible se drak vyskytuje pouze několikrát a to pouze ve velmi symbolickém významu v Novém zákoně v knize Zjevení, kde drak slouží jako symbolické vykreslení Satana Ďábla. Výjimečně je za draka považován Behemot (obvykle překládán jako Velké zvíře, obluda), či Leviatan (v kontextu pravděpodobně krokodýl, nebo prostě vodní obluda).
Naopak v apokryfních/deuterokanonických knihách, které byly zřejmě značně ovlivněny myšlenkami národů Předního východu, se s drakem můžeme setkat častěji. Vykreslení těchto bytostí je zhusta značně negativní. Zlovolné, nepojmenované bytosti, jejichž osud není nijak zkoumán. Prostě vystupují jako součást nějakého příběhu, ve kterém nehrají hlavní roli. náhled|Babylónský drak, uctívaný jako živý bůh spolu se sochou Bela do doby, než ho prorok Daniel nakrmil koláčem, ze kterého pukl. Ilustrační vyobrazení. (Autor: Lambtron) Zajímavá je Kniha Henochova, kde je přímo vysloveno, že v den Potopy světa dojde k rozdělení dvou „oblud“ (draků) z nichž jedna bude samice – Leviatan (mořská) a druhá samec Behemot. Velice živý je příběh Bela a draka, uctívaného Babylóňany. Izraelský prorok Daniel přesvědčil krále, že není živým bohem před nímž by měl klekat na kolena a že ho zabije, bez meče i hole. Vyžádal si od krále plnou moc a když mu ji panovník udělil, svařil smolu, lůj a chlupy, udělal koláče a dal je drakovi do tlamy. Sežral je a pukl.
Severská mytologie Jörmungandr (Midgardsormr) vyskytující se v severské mytologii je sice častěji považován za mořského hada, ale může být i drak. Podle Eddy se jedná o hlavního protivníka boha hromu Thóra. náhled|356x356px|Typické středověké zobrazení draka bojujícího se slonem. Ilustrace z Aberdeenského bestiáře, 12. století.
Středověká Evropa Draky se zabývalo velké množství odborné literatury. Evropské pojetí draka se vyvíjelo poměrně složitou cestou, přičemž zásadní dopad na evropské pojetí draků měla samozřejmě Bible, z dalších významných myslitelů lze uvést svatého Augustina, který pravděpodobně jako první uvádí představu, že dračí křídla jsou podobná netopýřím (tuto představu neopustila evropská animace a film dodnes) a že vzduch okolo draka je zamořen jeho dechem. Toto tvrzení je zajímavé – dnes se soudí, že vzniklo ze skutečnosti, že v jeskyních (kde draci měli žít) byl zatuchlý vzduch. Nicméně v době sv. Augustýna nebylo zcela běžné, aby drak žil v jeskyni, naopak ještě mnoho let po jeho smrti se předpokládalo, že draci žijí v Etiopii a v podobných zemích.
Středověk rozeznával draky okřídlené a neokřídlené. Nevěřit v neokřídlené draky (a draky obecně) bylo těžkým hříchem, protože pochybovač odporoval Písmu svatému. Mnoho svatých, jak zaznamenali jejich biografové draky zabilo nebo zahnalo. Draka jako atribut má hned několik křesťanských světců, jsou to například Benedikt z Nursie (okřídlený dráček vylézá z kalicha), Gotthard (zkrocený u nohou), Ignác z Loyoly (přemáhá ho), svatý Jiří (probodává ho kopím), Lev Veliký (drak symbolizuje mocnosti temna), Markéta Antiochijská (u nohou, na dlani, někdy ho drží na provázku, někdy je zaměněn za hada), Marta, Hilarius nebo archanděl Michael (přemáhá ďábla v podobě draka).
náhled|vlevo|Drak (nad pravou věží) v iluminaci k měsíci březnu ve středověkém rukopisu Přebohaté hodinky vévody z Berry, 15. století V Anglii v době krále Artuše byli draci různých barev symbolem různých znepřátelených zemí. V legendách o Merlinovi se vyskytují i živí draci, jak dokládá například pověst o souboji červeného draka s bílým. Wales si červeného draka jako symbol ponechal dodnes.
V severní Francii je drak někdy nazýván guivre (či vouivre, názvy pochází z francouzských dialektů, např. Franc-Comtois nebo Ile-de-France) a je popisován jako příšera s dlouhým hadím tělem, dračí hlavou a otráveným dechem, občas rovněž mívá rohy na čele. Na některých místech ve Francii je považován za velmi agresivní stvůru, která často napadá i bez zjevné příčiny či předchozího vyprovokování, ale bojí se nahých lidí, při pohledu na ně se červená a odvrací pohled.
Svatý Samson z Dolu byl prý svědkem setkání dráčka nazývaného La Guivre a mladého kněze. Svatý Samson se s několika následovníky vypravil navštívit svatého Tysilia, zakladatele kláštera v Saint-Suliacu. Ten byl sice velmi chudý, ale snažil se poutníkům poskytnout co nejlepší pohoštění. Jeden mnich, nespokojený s kvalitou jídla, schoval skývu chleba pod plášť, aby ji nemusel snít či nechat na stole. Takřka okamžitě se začal třást a hlasitě křičet. Svatý Samson nevěděl, co si počít, ale svatý Tysilio mnichovi ihned roztrhl plášť a objevil hádě, které se nebožákovi zahryzlo do prsou. Napomenul kněze za jeho chování, ale následně provedl zaříkání a svrhl dráče ze skály do moře.