Mezinárodní výstava moderní uměleckoprůmyslové výroby (francouzsky Exposition internationale des arts décoratifs et industriels modernes) byla mezinárodní specializovaná výstava umění, řemesel a designu, konaná v Paříži roku 1925. Moderní styl prezentovaný na výstavě se později podle názvu výstavy stal známým jako art deco.

Výstavu uspořádala francouzská vláda s cílem znovu etablovat Francii jako arbitra vkusu a módy v poválečné éře. Měla navázat na úspěšnou světovou výstavu z roku 1900, při které se ve velké míře prosadila secese. Cílem bylo spojit francouzskou estetiku art deco, která byla ve Francii populární již v roce 1925, s mezinárodním avantgardním hnutím v architektonickém designu a dekorativním umění, které se šířilo Evropou, a představit tak mezinárodnímu publiku jednotnou evropskou vizi budoucnosti. Poselstvím výstavy bylo: tradiční forma a design jsou minulostí, modernismus ve všech svých podobách je budoucností.

Akce se konala na obou březích řeky Seiny mezi Invalidovnou a paláci Grand Palais a Petit Palais. Zúčastnilo se jí 15 000 vystavovatelů z dvaceti různých zemí a během jejího trvání výstavu navštívilo přes šestnáct milionů lidí. Z politických důvodů se výstavy nezúčastnilo Německo. Účast odmítla i vláda USA, která se domnívala, že v jejich zemi nevznikly žádné návrhy, které by stály za vystavení.

Myšlenka a organizace Nápad na výstavu věnovanou výhradně dekorativnímu umění původně vzešel ze Société des Artistes Décorateurs (Společnosti dekorativních umělců). Byla to skupina založené v roce 1901, která zahrnovala jak zavedené umělce, včetně Eugèna Grasseta a Hectora Guimarda, tak i mladší umělce včetně Francise Jourdaina, Maurice Dufrêna, Paula Follota a Pierra Chareaua. Dekorativní umělci se sice mohli účastnit dvou předchozích pařížských výstav, ale byli podřízeni malířům a chtěli uspořádat výstavu, která by dala na první místo dekorativní umění.

Společnost dekorativních umělců lobovala ve francouzské poslanecké sněmovně, která v roce 1912 souhlasila s uspořádáním mezinárodní výstavy dekorativního umění v roce 1915. Plány byly v roce 1915 odloženy kvůli první světové válce a po skončení války v roce 1918 znovu obnoveny. Nejprve byla výstava naplánována na rok 1922, kvůli nedostatku stavebního materiálu však byla odložena na rok 1924 a poté na rok 1925, dvacet pět let po Světové výstavě v roce 1900.

Výstava byla navržena francouzskou vládou s cílem zdůraznit nový moderní styl architektury, interiérové výzdoby, nábytku, skla, šperků a dalšího dekorativního umění v Evropě a po celém světě. Na výstavě bylo poprvé prezentováno mnoho myšlenek mezinárodní avantgardy v oblasti architektury a užitého umění. Program výstavy jasně uváděl, že má být oslavou modernismu, nikoli historických stylů. Byla „otevřená všem výrobcům, jejichž výrobky mají umělecký charakter a jasně vykazují moderní tendence“.

S výstavou byl spojen i druhý účel: uctít spojenecké země v první světové válce. Z tohoto důvodu byl pozván nově vzniklý Sovětský svaz, ačkoli jeho vláda ještě nebyla Francií uznána, zatímco Německo pozváno nebylo. Spojené státy účast odmítly. Americký ministr obchodu Herbert Hoover to vysvětlil tím, že ve Spojených státech neexistuje žádné moderní umění. Ministerstvo obchodu USA jmenovalo komisi, která se výstavy zúčastnila a následující rok vydala zprávu, v níž bylo uvedeno, že USA zjevně nepochopily účel výstavy a že alespoň nějaká účast měla být zajištěna na počest francouzsko-americké válečné aliance. USA sice neměly pavilon, ale do Paříže se na výstavu přijely podívat stovky amerických designérů, umělců, novinářů a nákupčích z obchodních domů.

Výstava probíhala od 28. dubna a původně měla skončit 25. října, ale protože ji do konce října navštívilo přes 16 milionů lidí, byla prodloužena do 11. listopadu 1925.

Výstaviště Místem vybraným pro expozici bylo centrum Paříže, výstava zabírala 57 akrů táhnoucích se na obou březích Seiny od Invalidovny přes Pont Alexandre III až po vchody do Grand Palais a Petit Palais, které byly oba postaveny pro výstavu v roce 1900.

Výstaviště mělo třináct různých vstupů a každý navrhl jiný architekt. Hlavní vchod, který navrhl architekt Pierre Patout, byl na náměstí Place de la Concorde a uprostřed ho zdobila socha ženy od Louise Dejeana. Hned za hlavním vchodem se na hlavní promenádě nacházely pavilony předních francouzských obchodů a dekoratérů. Další oblasti byly věnovány pavilonům designérů z francouzských provincií, zejména z Nancy a Lyonu, zahraničním pavilonům a výrobcům z francouzských kolonií prezentujícím produkty vhodné k dekoraci, jako vzácné dřeviny, slonovina a perleť.

Výstavní pavilony Vzhledem k umístění výstaviště byly stavby a pavilony postavené pro výstavu vždy zamýšleny pouze jako dočasné. Architekti, kteří věděli, že jejich výtvory po skončení veletrhu zmizí, dostali volnou ruku v navrhování pavilonů ve vlastních interpretacích francouzského moderního umění. Mezi pavilony byly umístěny zahrady a fontány a břehy Seiny lemovaly plovoucí restaurace postavené speciálně pro tuto akci, které se staly oblíbenou atrakcí.

Pavilony francouzských designerů Hned za hlavním vchodem do expozice na Place de la Concorde se nacházela hlavní promenáda s pavilony velkých francouzských obchodních domů a výrobců luxusního nábytku, porcelánu, skla a textilií, např. Le Bon Marché, Printemps, Grands Magasins du Louvre, či Galeries Lafayette. Každý pavilon navrhl jiný architekt a snažili se navzájem si konkurovat barevnými vchody, sochařskými vlysy a nástěnnými malbami z keramiky a kovu. Uvnitř jednotlivých pavilonů se nacházely místnosti se soubory nábytku, koberců, obrazů a dalších dekorativních předmětů.

Nejvyšší a jednou z nejmodernějších staveb byla modernistická věž se zvonicí Pavilonu cestovního ruchu, kterou navrhl Robert Mallet-Stevens. Mnoho exponátů bylo vystaveno uvnitř obrovské haly v Grand Palais, který byl postaven pro Světovou výstavu v roce 1900.

Velmi neobvyklý a skromný byl pavilon L'Esprit Nouveau, který navrhli Amédée Ozenfant a Le Corbusier. V roce 1918 založili puristické hnutí s cílem eliminovat veškerou dekoraci v architektuře a nahradit ručně vyráběný nábytek strojově vyráběným nábytkem. V roce 1920 založili časopis L'Esprit Nouveau a energicky ho využívali k útoku na tradiční dekorativní umění. Pavilon byl téměř skrytý mezi dvěma křídly Grand Palais. Byl vyroben z betonu, oceli a skla, bez jakýchkoli ornamentů. Interiéry měly prosté bílé stěny s několika kubistickými obrazy. Vzhledem k tomu, že stromy na pozemku se nesměly pokácet, Le Corbusier strom, který vyčníval otvorem ve střeše, zakomponoval do interiéru budovy. Nábytek byl jednoduchý, strojově a sériově vyrobený. Pavilon byl koncipovaný jako modulární jednotka, kterou bylo možné opakovat a postavit tak normalizovaný obytný blok, o nichž byl Le Corbusier přesvědčen, že představují budoucnost moderní architektury.

Zahraniční pavilony

Belgie Belgie měla velkou expozici nábytku a designu v hlavním patře Grand Palais a samostatný pavilon, který navrhl průkopník secesní architektury Victor Horta. Belgie byla po válce v troskách a belgická expozice měla nízký rozpočet, pavilon byl vyroben ze dřeva, sádry a dalších levných materiálů. Měl obdélníkovou věž, korunovanou šesti sochami od Wolferse, které představovaly dekorativní umění v průběhu věků. V interiéru byly vystaveny tapiserie, sklo a dekorace v novém stylu. Na výzdobě se podíleli architekti Paul Hamesse, Henry van de Velde, Flor Van Reeth a Victor Bourgeois a dekoratér Leon Sneyers.Charles (2013), S.74–75.

Československo Československý pavilon navrhl architekt Josef Gočár a zdobila jej Štursova socha Vítěze na pilíři. Exponáty dodali především výtvarníci sdružení kolem Uměleckoprůmyslové školy v Praze a družstva Artěl.Art deco. Boemia 1918-1938. Bossaglia Rossana (ed.) a kolektiv autorů Uměleckoprůmyslového musea v Praze; katalog výstavy, Padova, Palazzo della Ragione 1996

Dánsko Pavilon Dánska od Kaye Fiskera byl pozoruhodný blok červených a bílých cihel, tvořící dánský kříž. Uvnitř byly nástěnné malby od Mogense Lorentzena inspirované starověkými mapami Dánska s barevnými a fantastickými obrázky. Další samostatná budova byla plná světla a vystavovala díla dánské manufaktury vyrábějící porcelán a fajáns.

Itálie Italský pavilon od Armanda Brasiniho byl velký klasický blok postavený z betonu a pokrytý dekorací z mramoru, keramiky a zlacených cihel. Uprostřed se nacházela obrovská bronzová mužská hlava od sochaře Adolfa Wildta.

Japonsko Japonský pavilon od Šičigora Jamady a Iwakičiho Mijamota byl v klasickém japonském stylu s použitím tradičních materiálů, jako je sláma a dřevo, ale v kombinaci s rafinovanou vysoce lakovanou výzdobou. Pavilon postavili v Japonsku a po dovezení do Francie ho sestavili japonští dělníci.

Nizozemsko Nizozemský pavilon, navržený J. F. Staalem, měl v moderním stylu zachytit tajemství a luxus Východní Indie, kde měla země kolonie. Stavbu pokrývala obrovská střecha podobná pagodě. Fasáda byla vyzdobena barevnými nástěnnými malbami a stavba se odrážela v cihlami vyzděných bazénech. Interiéry vytvořili Theo van Doesburg a Ludwig Mies van der Rohe.

Polsko Polský pavilon navrhl Joseph Czajkowski. Měl okázalou skleněnou a železnou věž s geometrickými fasetami, která byla ozdobou malebných polských kostelů v 17. a 18. století. Pavilon byl inspirován také architekturou tradičních panských sídel polské šlechty a zakopanským stylem. Tato směsice byla pokusem o vytvoření polského národního stylu. Osmiboká hala na dřevěných pilířích měla střešní okno z dekoračních vitráží a byla plná dekoračních soch a tapiserií. Úspěšně bylo prezentováno i polské grafické umění, za než Tadeusz Gronowski a Zofia Stryjeńska získali Grand Prix.

Rakousko Rakouský pavilon vedle Seiny navrhl Josef Hoffmann. Součástí komplexu byla terasa u Seiny, věž, krychlová výstavní síň ze skla a železa od Petera Behrense a pestře zdobená kavárna. Interiér vytvořil Josef Frank, pavilon obsahoval sochařská díla modernistů Antona Hanaka a Eugena Steinhofa.

Sovětský svaz Pavilon Sovětského svazu byl jedním z nejneobvyklejších v expozici. Vytvořil ho mladý ruský architekt Konstantin Melnikov, který v roce 1922 navrhl novou centrální tržnici v Moskvě a také sarkofág v Leninově mauzoleu v Moskvě. Melnikov měl velmi nízký rozpočet a konstrukci pavilonu postavil výhradně ze dřeva a skla. Schodiště křižovalo konstrukci diagonálně zvenku, což návštěvníkům umožňovalo vidět interiér expozice shora. Střecha nad schodištěm nebyla souvislá, ale tvořily ji šikmo zavěšené dřevěné roviny, které měly propouštět čerstvý vzduch a chránit před deštěm, nicméně návštěvníci občas zmokli. Interiér pavilonu navrhl Alexandr Rodčenko. Uvnitř byly vystaveny modely různých sovětských památek. Klíčovým prvkem vybavení byl Dělnický klub, který Rodčenko navrhl jako optimální modelový prostor pro sebevzdělávání a kulturní volnočasové aktivity. Záměrem budovy bylo přilákat pozornost, což se podařilo, neboť patřila k nejdiskutovanějším budovám na výstavě.Charles (2013). S.104

Švédsko Švédský pavilon navrhl Carl Bergsten, malý pavilon byl čistou a jednoduchou deco verzí klasicismu. Odrážel se v bazénu a byl decentně zdoben dekoračními sochami. Švédská expozice v Grand Palais představovala model nové stockholmské radnice ve stylu art deco od Ragnara Östberga.Charles (2013). S.96

Velká Británie Pavilon Velké Británie od architektů Eastona a Robertsona připomínal katedrálu ve stylu art deco. Zvenku byl vyzdoben barevnými vlajkami a zevnitř vitrážemi, nástěnnými malbami a polychromovanou fasádou s arabeskami a orientálními motivy. Interiér se otevíral do restaurace vedle Seiny.

Dekorativní umění