Meluzína (psáno též Meluzina) je opera českého skladatele Jana Evangelisty Zelinky z roku 1947. Libreto napsal spisovatel František Kožík. Opera byla napsána původně pro Československý rozhlas a tam měla též premiéru dne 3. ledna 1949, dirigoval František Dyk. Divadelní premiéra se konala 15. dubna 1950 v Krajském oblastním divadle v Plzni v režii Karla Bermana, dirigoval František Belfín. Tato opery je vyvrcholením Zelinkova úsilí o lidovou operu: hudba je jednoznačně tonální a vychází z lidových nápěvů, hlavní postavy jsou charakterizovány jasnými hudebními motivy, orchestrace je střídmá a respektuje zpěvní složku. Rovněž námět opery vychází jen vzdáleně z mytologických příběhů o Meluzíně, spíše je interpretací české lidové tradice klást potraviny za okno jako obětiny pro utišení kvílení větru.Hostomská, s. 806

Osoby Hostinský Zázoba, basbaryton Ondřejka, jeho dcera, soprán Statkář Všehoměl, baryton Hrabě Darmoživ, tenor Šumař František, lyrický tenor Pán z Větrova, hrdinný tenor Matka Františkova, mezzosoprán Zefýr, soprán Fén, baryton Zefýrka, lyrický soprán Selka, domkářka, alt Výměnkář, baryton 1. až 4. cestující, mužské kvarteto Smíšený a dětský sbor

Děj opery 1. obraz O dceru hostinského z hospody "U větrné růže", krásnou Ondřejku, se uchází trojice nápadníků — statkář Všehoměl, hrabě Darmoživ a chudý muzikant František. Ondřejka má sice nejraději Františka, současně ji však spaluje touha po jiném světě a nepoznaném životě. Do hostince přichází tajemný host, pán z Větrova, a uchází se o Ondřejku, která je jím přitahována. Ostatní nápadníky hravě přemůže — odfoukne Všehomělův statek, Darmoživovy pergameny i píseň Františkových houslí. Ondřejce líčí své větrné panství a okouzlenou dívku si odvádí.

2. obraz Větrný život nad oblaky je plný radosti, větříčky zpívají, a Ondřejka je nejprve okouzlena. Ale v povětří nemá nikdo stání, nikde není pravý domov, místo na pevný stůl a kolébku. Ondřejce se brzy začne stýskat po domově. Na zem se však smí vrátit jen jednou za rok a nesmí ji nikdo obejmout, jinak by se stala lidem neviditelnou.

3. obraz Ondřejka se po roce vrací do rodného hostince. Opět zde nachází otce i své tři nápadníky, kteří o ni stále stojí, ona však objetí každému odmítne. Teprve v noci u okna podlehne kouzlu rodného kraje a poté i zpěvu houslí, které jí pod oknem rozeznívá František. Vydá se za ním a odevzdává se mu, i když si je vědoma, jaký osud ji čeká.

4. obraz František a jeho matka sedí za bouřky ve světnici a vzpomínají na Ondřejku. Ta je jim nyní neviditelná, rozezní však Františkovy housle a nechává Františkovi jejich právě narozenou dcerku, aby ji chránila před hněvem svého manžela. František ve tváři dítěte shledá svou podobu a pochopí. Odstěhuje se do jiného kraje a dcerku spolu s babičkou vychovají tak, aby nevěděla, kdo je její matkou.

5. obraz František dívku pojmenoval Zefyrinka, je jí nyní deset let. Chudá rodina nemá pro nemocné dítě ani trochu mléka. Ondřejka/Meluzína a pán z Větrova právě prolétávají ve sněhové vánici nad vesnicí. Meluzína zoufá nad neštěstím svého dítěte a svým nářkem a kvílením prosí u ostatních chalup. Vesničané pochopí a kladou za okna a na prahy mouku, mléko a med, které Meluzína odnáší Zefyrince.

Vesnické děti se Zefyrince vysmívají, že nemá maminku. Když se ale děvčátko chce vrhnou do tůně, zjevuje se mu se svolením pána z Větrova Meluzína, aby ji utěšila a slíbila, že ji vždy bude provázet jako vánek nad Zefyrčiným čelem. I v budoucnosti se bude Meluzína starat o všechny děti, které potřebují pomoc.

Reference

Literatura

Kategorie:Opery Jana Evangelisty Zelinky Kategorie:Opery v češtině Kategorie:Opery z roku 1949 Kategorie:Opery na pohádkový námět Kategorie:Opery poprvé uvedené v Plzni