náhled|Znak města Paříže
Dějiny Paříže jsou úzce spjaty s dějinami Francie. Historické prameny dokládají dějiny města a jeho předchůdců po více než 2000 let. Během této doby se z keltského oppida vyvinulo dnešní hlavní město Francie. Nicméně archeologické nálezy posunuly osídlení na zdejším území až do období 4. až 3. tisíciletí př. n. l.
Legenda Středověká Velká kronika Francie (Grandes Chroniques de France) uvádí založení města Trójanem Paridem, jehož pravnuk Brutus založil Británii a Francion Francii. Na jednom nástěnném koberci z doby francouzského krále Františka I., který se nachází v katedrále v Beauvais, je Paris zobrazen v dobovém oděvu jako zakladatel města.
Podle jiné legendy založil Paříž Héraklés při své cestě do zahrad Hesperidek. Shromáždil kolem sebe kmen Parrhasierů z arkádských hor a společně se usadili na úpatí Montmartru a nazývali se Pařížané. Král Ludvík XIV. je na vítězném oblouku Porte Saint-Martin vyobrazen jako Herkules s kyjem v ruce.
Pravěk náhled|vlevo|Archeologický výzkum v ulici Rue Henry-Farman (2008) Před 30 až 40 miliony let bylo v Pařížské pánvi mělké teplé moře, z kterého vystupovaly ojedinělé ostrovy Mont Valérien, Chaillot, Belleville, Montmartre, Bagneux a Meudon. Toto moře bylo osídleno hlavně organismy ze skupiny foraminifera, jejichž vápenaté fosílie později sloužily obyvatelům města jako stavební materiál. Fauna v lagunách dnešního Montmartru, Buttes-Chaumont a Ménilmontant vytvořila ložiska sádrovce, který se stal druhým hlavním stavebním materiálem. Později, když erodovala velká vápencová plošina v dnešní severovýchodní Francii, vytvořila se řeka Seina se spádovou oblastí v průměru zhruba 200 kilometrů.
Na jejím nejnižším bodě, 28 metrů nad mořem se vytvořilo souostroví, kde se usadili lidé. Pozůstatky tohoto osídlení se dnes již nezachovaly, zejména proto, že dnešní úroveň zemského povrchu leží asi šest metrů nad původním. Pouze západní cíp ostrova Cité, který je složený z několika ostrovů, které byly později spojeny, má stále původní úroveň.
Původně byly nejstarší stopy lidského osídlení na území dnešní Paříže objeveny v roce 1991 při stavebních pracích ve čtvrti Bercy na levém břehu bývalého ramene Seiny. Pozůstatky osady ze 4. a 3. tisíciletí př. n. l. skrývaly monoxyl, šíp a luk a kostěné a kamenné nástroje. TV reportáž o objevu monoxylu, 8. 10. 1991 TV reportáž o objevu monoxylu, 28. 12. 1991 Zpráva o záchraně monoxylu, 27. 2. 1992
V roce 2008 byl uskutečněn archeologický objev, který posouvá nejstarší osídlení až do období mezolitu (8000–6500 př. n. l.). Poblíž Seiny byly na předpokládaném břehu bývalého říčního ramene v 15. obvodu v ulici Rue Henry-Farman naproti pařížskému heliportu objeveny pozůstatky lovců a sběračů. Místo bylo opětovně osídleno i v pozdějších dobách, v neolitu a mladší době železné. Un site du mésolithique découvert à Paris, Libération.fr, 5. 6. 2008 Zpráva archeologů o nálezu
Starověk
Ve 3. století př. n. l. se na ostrově v Seině usadil Galský kmen Parisiů, kteří založili oppidum nazvané Lutetia. Tradičně bývá za tento ostrov považován ostrov Cité. Archeologické průzkumy v letech 1994–2005 ovšem tuto teorii narušily. Objev velkého opevněného prostoru o rozloze 15 ha na území dnešního města Nanterre zpochybňuje význam hlavního osídlení na ostrově Cité v době před římskou nadvládou. Archeologická výstava Nanterre a Parisiové TV reportáž o archeologických nálezech v Nanterre, 25. 4. 2008
náhled|vlevo|Zlatý statér (Musée Carnavalet) Z 1. století př. n. l. se dochovaly zlaté mince (statéry), které Parisiové razili, a také první písemná zmínka o Lutetii, kterou zanechal Julius Caesar z roku 53 př. n. l. ve svých Zápiscích o válce galské,G. J. Caesar, Zápisy o válce galské, kniha VI, kap. 3 „…ut omnia post ponere videretur, concilium Lutetiam Parisiorum transfert.“ kde i stručně charakterizoval, že jejich město leží na ostrově.G. J. Caesar, Zápisy o válce galské, kniha VII, kap. 57 „Id est oppidum Parisiorum, quod positum est in insula fluminis Sequanae.“ Caesar si vybral Lutetii jako základnu k tažení proti vzbouřeným sousedním kmenům. Do povstání se však zapojili i Parisiové. V květnu 52 př. n. l. proběhla u Lutetie bitva, ve které zvítězil Caesarův vojevůdce Titus Labienus nad galskými kmeny Aulerků, Senonů a Parisiů. Galové raději zničili mosty a vypálili vlastní město nežli by jej přenechali Římanům. Ti však neobnovili sídlo na ostrově, ale založili nové centrum na jižním, levém břehu Seiny, kterému dali tradiční římský pravidelný půdorys. Oblast kolem řeky, především na severním, pravém břehu byla velmi bažinatá a území skýtalo jen několik málo pevných míst. Na jihu naopak vystupovalo návrší (dnešní Montagne Sainte-Geneviève), na jehož vrcholku se nacházelo centrum nové Lutetie. Popis antického města
Městem procházela od severu k jihu hlavní silnice ze Soissons do Orléans (dnes Rue Saint-Martin na severu a Rue Saint-Jacques na jihu). Na jižním břehu vedla ještě paralelní ulice (dnešní Boulevard Saint-Michel). Na severním břehu se směrem na východ oddělovala cesta do Melunu (dnešní Rue Saint-Antoine). Významná cesta ve směru východ-západ město neprotínala, tuto roli sehrála řeka jako dopravní tepna.
náhled|Arènes de Lutèce Město, které se v té době nazývalo rovněž Civitas Parisiorum, bylo v římské Galii poměrně nevýznamné. Přesto zde v období od poloviny 1. století do počátku 3. století n. l. vznikly mnohé veřejné stavby, jejichž pozůstatky se někdy dochovaly až do dnešních dnů. Mezi ulicemi Boulevard Saint-Michel a Rue Saint-Jacques bylo fórum, jehož zbytky byly částečně objeveny při výstavbě podzemních garáží na Boulevardu Saint-Michel. Do města byl postaven 16 km dlouhý vodovod (Akvadukt Lutetia), který zásoboval vodou mj. i troje lázně. Největší byly Lázně Cluny, z nichž se dochovaly části zabudované do pozdějšího paláce Hôtel de Cluny. Menší, tzv. (Východní lázně) se nacházely pod dnešní Collège de France.
Ve východní části města na úpatí návrší, pod kterým tekla řeka Bièvre, se nacházela Arènes de Lutèce, která byla objevena v 19. století. Stavba pro 17.000 diváků sloužila jako aréna i jako amfiteátr. V roce 1899 byly objeveny zbytky zdí dalšího antického divadla pro 3000 diváků pod Lycée Louis-le-Grand (roh Rue Racine a Boulevard Saint-Michel).
Na východní straně ostrova Cité byl chrám, další stál severně od města na návrší Montmartre, který se tehdy nazýval Mons Mercurius (Merkurova hora). Z tohoto Merkurova chrámu, který byl později přestavěn na klášter Saint-Pierre de Montmartre, se dochovaly čtyři antické sloupy, které jsou dnes zabudované v klášterním kostele Saint-Pierre de Montmartre.
náhled|vlevo|upright=0.8|Detail Sloupu převozníků Z antického období se rovněž dochovala významná památka Sloup převozníků, z období vlády císaře Augusta. Dnes se nachází v Národním muzeu středověku. Jedná se o nejstarší umělecké dílo pocházející z Paříže. Sloup byl nalezen při stavebních pracích v roce 1711 v katedrále Notre Dame a zobrazuje keltská a římská božstva. Popis sloupu
náhled|vlevo|Stětí sv. Diviše Ve 3. století se ve městě šířilo křesťanství, s nímž je spojen první pařížský biskup svatý Diviš (Denis). Ten vystupoval proti pohanským bohům. Kolem roku 250 byli Diviš, kněz Rusticus a diakon Eleutherius popraveni na příkaz římského guvernéra Sisinnia. Stětí proběhlo před Merkurovým chrámem. Návrší se posléze v latinských legendách nazývalo Mons Martyrium (Hora mučedníků), z něhož posléze vznikl dnešní název Montmartre. Diviš byl později prohlášen za svatého. Podle legendy vzal svatý Diviš svou setnutou hlavu do rukou a odešel s ní na sever, kde chtěl být pohřben. Na tomto místě vznikl kolem roku 475 kostel, pozdější bazilika Saint-Denis. Franský král Dagobert I. zde založil v 7. století benediktýnský klášter, který v následujících staletích sloužil jako královské pohřebiště. Sv. Diviš se stal jedním ze čtyř patronů Paříže i patronem celé Francie. Životopis sv. Diviše
Římské město rozložené na levém břehu zaniklo definitivně během stěhování národů ve 2. polovině 3. století. V letech 275 nebo 276 na město zaútočili pravděpodobně Germáni a kolem roku 280 bylo germánskými kmeny vypáleno. Obyvatelstvo se přesunulo na lépe zabezpečený ostrov Cité, který se stal zárodkem nového města. Zbytky římských městských hradeb, které ostrov chránily před napadením, i další stavby jsou vidět v Archeologické kryptě (Crypte archéologique) pod náměstím před katedrálou Notre-Dame. V letech 291–292 panovala obzvláště mrazivá zima a Seina zamrzla. Jedná se o vůbec nejstarší zprávu tohoto typu.
V roce 308 se objevuje poprvé název Paříž, který nahradil původní jméno Lutetia.
Pařížské hradby Již Julius Caesar ve svých Zápiscích o válce galské nazývá tehdejší Lutetii oppidem, tedy opevněným sídlištěm. V roce 285 n. l. se při nájezdech barbarů obyvatelé přesunuli z levého břehu na ostrov Cité, kde vystavěli hradby z kamenů z Arènes de Lutèce. Pozůstatky opevnění z 10. století na pravém břehu byly nalezeny na rohu ulic Rue de l'Arbre-Sec a Rue de Rivoli. Rozšíření hradeb na obou stranách řeky nařídil král Filip II. August v letech 1190–1215. Součástí nových fortifikací byl i královský palác Louvre. Plán a vývoj městských hradeb Stoletá válka znamenala výstavbu nových hradeb. V letech 1356–1358 postavil na pravém břehu Étienne Marcel hliněný val, který nechal Karel V. opevnit a doplnit vodním příkopem. Výstavbu dokončil roku 1383 jeho nástupce Karel VI. Louvre přestal být součástí opevnění, tuto funkci převzal palác Saint-Pol. Součástí těchto hradeb byla i pevnost Bastila vystavěná v letech 1370–1382. Další hradby, tzv. žluté příkopy (Fossés jaunes) nechal na pravém břehu postavit Ludvík XIII. Tyto však nechal v roce 1670 už jeho nástupce Ludvík XIV. zbořit a na jejich místě zřídit široké bulváry. Hradby Ludvíka XIII. V letech 1785–1788 byla kolem Paříže postavena zeď zvaná Fermiers généraux, která neměla vojenský, ale ekonomický účel. Na zboží dovážené do Paříže byla uvalena daň a zboží mohlo procházet pouze přes brány této zdi. Zeď byla zbořena po roce 1860, kdy se hranice Paříže posunuly až k dalším hradbám. Hradby Fermiers généraux V letech 1840–1845 byly za vlády Ludvíka Filipa postaveny nové hradby ve vzdálenosti asi 5 km od města, které prosadil politik Adolphe Thiers. Nové hradby byly dlouhé 33 km a měly 94 bašt a 17 městských bran. Za hradbami se ještě táhl pás volného prostranství tzv. zone non aedificandi, kde mohly být v případě potřeby umístěny těžké zbraně. V roce 1919 město hradby odkoupilo a zahájilo jejich demolici. Bývalé hradby dodnes vymezují hranice Paříže. Souběžně s výstavbou Thiersových hradeb byl budován systém opevnění ve vzdálenosti zhruba 5 km od nich. Jednalo se o 16 pevností kolem Paříže. V letech 1874–1885 byl vybudován kolem Paříže ještě další pás pevností ve vzdálenosti zhruba 20 km. Jednalo se o 196 staveb (58 malých pevností a 278 baterií). Hradby po sobě zanechaly stopy ve struktuře pařížských ulic. Tzv. velké bulváry vznikly na místě hradeb Ludvíka XIII., tzv. vnější bulváry po zdi Fermiers généraux, tzv. maršálské bulváry pojmenované po maršálech Francie se nacházejí na místě Thiersových hradeb a konečně Boulevard périphérique byl postaven na místě zone non aedificandi. Samotných hmotných pozůstatků hradeb se do dnešní doby dochovalo jen velmi málo. Jsou to především části hradeb Filipa II. Augusta ve čtvrti Marais a některé stavby Fermiers généraux.