Heinrich hrabě von Bellegarde ( Heinrich Joseph Johann Reichsgraf von Bellegarde, Henri Jean Joseph comte de Bellegarde, marquis de Marches et d'Antremont) (29. srpna 1756 Drážďany, Saské kurfiřtství – 22. července 1845 Vídeň) byl rakouský vojevůdce 18. a 19. století ze šlechtického rodu Bellegardů. Od mládí sloužil v císařské armádě, prodělal rychlou kariéru a zúčastnil se několika válek. Jako vyšší důstojník jezdectva se vyznamenal ve válkách s republikánskou Francií a napoleonských válkách. V roce 1809 dosáhl nejvyšší vojenské hodnosti polního maršála a dvakrát zastával funkci prezidenta Dvorské válečné rady (1810–1813 a 1820–1825). Po napoleonských válkách byl místodržitelem v Lombardii (1814–1816) s rozsáhlými pravomocemi. Od roku 1816 pak řadu let zastával post nejvyššího hofmistra následníka trůnu arcivévody Ferdinanda. Byl nositelem dvou stupňů prestižního Vojenského řádu Marie Terezie a rytířem Řádu zlatého rouna.Ottův slovník naučný, díl III.; Praha, 1890 (reprint 1996); s. 687–688 (heslo Bellegarde) ISBN 80-7185-070-5
Životopis náhled|vlevo|Hrabě Heinrich Bellegarde s dekorací Řádu Marie Terezie náhled|vlevo|Zámek Königstetten (Dolní Rakousy), majetek rodu Bellegardů od roku 1824 Pocházel ze starého šlechtického rodu ze Savojska připomínaného od 12. století. Jeho otec Jan František z Bellegarde (1707–1769) vstoupil do služeb saského kurfiřta a polského krále Augusta II., kde dosáhl vysokých hodností v armádě a později byl státním ministrem. Heinrichova matka Marie Antonie patřila k rodině Hartigů domestikované v Čechách.Rodokmen Hartigů dostupné online Heinrich již v roce 1766 vstoupil do saské armády, ale v roce 1772 přešel do rakouského vojska. Jako rytmistr dragounského pluku Zweibrücken se vyznamenal ve válce o bavorské dědictví. V roce 1781 získal hodnost majora, následně absolvoval rychlý služební postup na podplukovníka (1784) a plukovníka (1785). Od roku 1785 byl velitelem 26. dragounského pluku a na Balkáně bojoval ve válce s Turky. V roce 1790 byl přeložen do Rakouského Nizozemí (dnešní Belgie), kde se podílel na potlačení protihabsburského povstání.
Po vypuknutí francouzských revolučních válek byl povolán ke sboru prince Friedricha Hohenlohe na Rýně a k datu 21. listopadu 1792 byl povýšen do hodnosti generálmajora.Militär Almanach 5.; Vídeň, 1794; s. 137 dostupné online Na jaře 1793 byl přidělen ke štábu prince Bedřicha Josiáše Sasko-Koburského a v srpnu téhož roku se podílel na dobytí Le Quesnoy. V roce 1794 obdržel samostatné velení předvoje armády arcivévody Karla Ludvíka, byl jmenován jeho pobočníkem a za své taktické schopnosti získal rytířský kříž Vojenský řád Marie Terezie. Podílel se na bojích v Německu a následně byl přidělen ke štábu generála Clerfayta.
V roce 1796 se stal vojenským poradcem arcivévody Karla a pak ministra zahraničí Johanna Thuguta. Arcivévoda Karel byl Bellegardovým příznivcem a patronem jeho dalšího služebního postupu. Heinrich vypracoval plán pro tažení druhé koalice a sám se ujal velení ve vojsku, které prošlo Švýcarskem do Itálie. Mezitím byl povýšen do hodnosti polního podmaršála (Feldmarschalleutnant, 4. března 1796).Militär Almanach 8.; Vídeň, 1797; s. 151 dostupné online Tažení v Itálii proti Napoleonovi v letech 1796–1797 však pro Rakousko skončilo nezdarem a Bellegarde se spolu s generálem Merveldtem podílel na vyjednání podmínek následné nevýhodné mírové smlouvy v Campo Formio. V roce 1798 byl přidělen k reformní komisi Dvorské válečné rady a snažil se reorganizovat rakouskou armádu podle francouzského vzoru. V další fázi války byl v roce 1799 jmenován velitelem v Tyrolsku a v červnu 1799 svedl vítěznou bitvu u Casina Grossa. Spolu s podmaršálkem Ottem pomáhal Suvorovovi vybojovat vítězství u Novi.ŠŤOVÍČEK, Michal: Francie proti Evropě. Války revoluční Francie 1792–1802; Praha, 2017; s. 386–387 ISBN 978-80-7557-041-3 Po nezdaru koalice a návratu maršála Suvorova zpět do Ruska odešel Bellegarde znovu do Tyrolska. Po prohrané bitvě u Marenga (14. června 1800) nahradil neúspěšného generála Melase na postu vrchního velitele armády v ItáliiMilitär Almanach 12.; Vídeň, 1801; s. 182–183 dostupné online a k datu 5. září 1800 získal hodnost generála jezdectva (General der Kavallerie).Militär Almanach 13.; Vídeň, 1802; s. 151 dostupné online Na pozici velitele v severní Itálii, respektive oblasti Benátska setrval do roku 1806, během tažení v roce 1805 se vyznamenal v druhé bitvě u Caldiera (30. října 1805) a obdržel další stupeň Řádu Marie Terezie.Přehled nositelů Řádu Marie Terezie in: Schematismus für das Kaiserliche und Königliche Heer 1914; Vídeň, 1914; s. 39 dostupné online Dočasně byl od února do prosince 1806 velitelem v rakouských zemích se sídlem ve Štýrském Hradci.Militär Almanach 17.; Vídeň, 1806; s. 30 dostupné online
náhled|vlevo|Hrobka Heinricha Bellegarda a jeho manželky na Centrálním hřbitově ve Vídni V době míru zastával v letech 1806–1810 funkci zemského velitele v Haliči se sídlem ve Lvově.Militär Almanach 19.; Vídeň, 1808; s. 17 dostupné online Mezitím se schylovalo k další válce s Napoleonem a v roce 1809 byl Bellegarde povolán arcivévodou Karlem jako velitel I. armádního sboru do Německa.DOSTÁL, Tomáš: Poslední vítězné tažení císaře Napoleona. Francouzsko-rakouská válka v roce 1809; České Budějovice, 2008; s. 75, 78 ISBN 978-80-86829-34-0 Podařilo se mu obsadit Řezno, poté bojoval u Aspern a Wagramu. Válka skončila dalším Napoleonovým triumfem, Bellegarde byl nicméně povýšen do nejvyšší vojenské hodnosti polního maršála (12. září 1809)Militär Almanach 20.; Vídeň, 1810; s. 5, 21 dostupné onlineSCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Kaiserliche und k.k. Generale (1618–1815); Vídeň, 2006; s. 10 dostupné online a v následujícím roce byl jmenován prezidentem Dvorské válečné rady, respektive ministrem války (1810–1813).Militär Almanach 21.; Vídeň, 1811; s. 5, 26 dostupné onlineHof- und Staats-Schematismus des österreichischen Kaiserthums für das Jahr 1812; Vídeň, 1812; s. 230 dostupné onlinePřehled prezidentů Dvorské válečné rady in: Schematismus für das Kaiserliche und Königliche Heer 1914; Vídeň, 1914; s. 1305 dostupné online V tažení v roce 1813 byl znovu velitelem v Itálii, kde se následně stal generálním guvernérem v Lombardii, kde do začátku roku 1816 vedl zemskou správu jako prezident provizorní regentské vlády se sídlem v Miláně.Přehled představitelů státní správy v Itálii na webu worldstatesmen.org dostupné onlineMilitär Schematismus des österreichischen Kaiserthums 1815; Vídeň, 1815; s. 43 dostupné online Když byl v březnu 1816 lombardským místokrálem jmenován arcivévoda Antonín Viktor, mladší bratr císaře Františka I., Bellegarde Itálii opustil a byl povolán do Vídně, kde se stal nejvyšším hofmistrem korunního prince arcivévody Ferdinanda.Militär Schematismus des österreichischen Kaiserthums 1816; Vídeň, 1816; s. 39 dostupné online V roce 1820 byl znovu jmenován prezidentem Dvorské válečné rady a obdržel také titul státního a konferenčního ministra.Militär Schematismus des österreichischen Kaiserthums 1822; Vídeň, 1822; s. 7 dostupné online Na tyto funkce rezignoval v říjnu 1825, až do roku 1832 ale setrval na postu hofmistra arcivévody Ferdinanda.Gothaisches genealogisches Taschenbuch der gräflichen Häuser 1829; Gotha, 1829; s. 23 dostupné onlineHof- und Staats-Schematismus des österreichischen Kaiserthums für das Jahr 1831; Vídeň, 1831; s. 176 dostupné online
Od roku 1824 byl majitelem panství Königstetten v Dolním Rakousku zakoupeného od náboženského fondu jako správce sekularizovaného majetku pasovské diecéze.Genealogisches Taschenbuch der Deutschen Gräflichen Häuser 1828; Gotha, 1828; s. 18 dostupné online Tento majetek prodali potomci krátce po jeho úmrtí v roce 1846.Zámek Königstetten na webu burgen-austria.com dostupné online
Zemřel ve Vídni 22. července 1845 ve věku 88 let.Genealogisches Taschenbuch der deutschen gräflichen Häuser: 1846; Gotha, 1846; s. 734 dostupné online Spolu s manželkou je pochován na Centrálním hřbitově ve Vídni.
Tituly a ocenění náhled|vpravo|Erb rodu Bellegarde Od narození užíval šlechtický titul říšského hraběte, který získal jeho otec v roce 1741.Gothaisches genealogisches Taschenbuch der gräflichen Häuser 1866; Gotha, 1866; s. 77–81 dostupné online V roce 1790 byl jmenován c. k. komořím a od roku 1797 byl čestným majitelem 2. švališérského pluku (později 6. hulánského pluku).Přehled majitelů 6. hulánského pluku in: Schematismus für das Kaiserliche und Königliche Heer 1914; Vídeň, 1914; s. 736 dostupné online V roce 1806 obdržel titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence.Hof- und Staats-Schematismus des österreichischen Kaiserthums 1814; Vídeň, 1814; s. 35, 44 dostupné online Během služby v armádě se stal nositelem řady vyznamenání v Rakousku i v zahraničí, byl také čestným členem několika uměleckých institucí ve Vídni a v Miláně.Hof- und Staats-Schematismus des österreichischen Kaiserthums für das Jahr 1832; Vídeň, 1832; s. 176 dostupné online Získal dva stupně prestižního Řádu Marie TerezieMĚŘIČKA, Václav: Řád Marie Terezie; Klub pro českou heraldiku a genealogii, Praha, 1990; s. 60, 106, 117Přehled nositelů Vojenského řádu Marie Terezie na webu austro-hungarian-army.co.uk dostupné online a ve funkci nejvyššího hofmistra následníka trůnu byl nakonec v roce 1817 dekorován Řádem zlatého rouna.LOBKOWICZ, František: Zlaté rouno v zemích českých; Zpravodaj Heraldika a genealogie XXIV/4; Praha, 1991; s. 269Seznam rytířů rakouského Řádu zlatého rouna v 19. století dostupné online
Rakousko 60x60pixelů rytíř Vojenského řádu Marie Terezie (1794) 60x60pixelů komandérský kříž Řádu Marie Terezie (1805) 60x60pixelů velkokříž Leopoldova řádu (1809) 60x60pixelů zlatý Válečný kříž 1813/1814 (1814) 60x60pixelů Řád železné koruny I. třídy (1816) 60x60pixelů Řád zlatého rouna (1817) 60x60pixelů velkokříž Královského uherského řádu svatého Štěpána (1832)Hof- und Staats-Schematismus des österreichischen Kaiserthums für das Jahr 1833; Vídeň, 1833; s. 35 dostupné online
Zahraničí 60x60pixelů rytířský kříž Řádu svatého Ondřeje (Rusko) 60x60pixelů rytířský kříž Řádu svatého Alexandra Něvského (Rusko) 60x60pixelů Řád svaté Anny I. třídy (Rusko) 60x60pixelů Řád bílého orla (Rusko) 60x60pixelů velkokříž Konstantinova řádu svatého Jiří (Parma) 60x60pixelů Řád zvěstování (Království Obojí Sicílie) alt=|60x60pixelů Řád svatého Huberta (Bavorsko) 60x60pixelů velkokříž Vojenského řádu Maxe Josefa (Bavorsko)
Rodina V roce 1791 se oženil ve Vídni s baronkou Augustou z Berlichingenu (1765–1831), dcerou císařského polního podmaršála Johanna Berlichingena (1719–1789).Johann Friedrich Alexander von Berlichingen in: Biographisches Lexikon des österreichischen Kaiserthums dostupné online Augusta se později stala dámou Řádu hvězdového kříže a c. k. palácovou dámou.Gothaisches genealogisches Taschenbuch der gräflichen Häuser 1831; Gotha, 1831; s. 24 dostupné online Z manželství se narodili dva synové, kteří také dosáhli vysokých hodností v armáděSCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Die k. k. bzw. k. u. k. Generalität 1816–1918; Vídeň, 2007; s. 13 dostupné onlineGothaisches genealogisches Taschenbuch der gräflichen Häuser 1871; Gotha, 1871; s. 72–73 dostupné online: 1. August (29. 10. 1795 Linec – 21. 6. 1873 Vídeň), polní podmaršálek, nejvyšší hofmistr císařovny Karolíny Augusty (1849–1860) a generální pobočník císaře Františka Josefa (1867–1873), ⚭ (1821) baronka Julie Gudenusová (28. 10. 1795 Vídeň – 11. 2. 1865 Vídeň)Rodokmen rodu Gudenusů dostupné online 2. Heinrich (2. 12. 1798 Padova – 17. 6. 1871 Vídeň), ⚭ (1830) Paulina hraběnka z Wolkenstein-Trostburgu (6. 5. 1805 Vídeň – 11. 12. 1884 Vídeň)
Jeho starší bratr Friedrich (respektive francouszky Frédéric, 1752–1830) byl také důstojníkem císařské armády, svou kariéru završil v hodnosti polního podmaršála (1800) jako velitel v Lublani (1806–1807).Friedrich von Bellegarde na webu napoleon-series.org dostupné online
Odkazy Reference
Literatura