North American A-5 Vigilante byl výkonný palubní nadzvukový strategický bombardér, navržený pro US Navy. Jeho služba v roli úderného letounu s jadernou výzbrojí, ve které nahradil letoun Douglas A-3 Skywarrior, byla velmi krátká, avšak ve variantě RA-5C, rozsáhle posloužil během války ve Vietnamu v roli taktického průzkumného letounu. Před sjednocením značení letounů US Navy a USAF v roce 1962 byl letoun označen jako A3J Vigilante.Wagner 1982, str. 361. Letoun byl znám pod přezdívkou „Vigi“.
Vývoj náhled|A3J-1 během zkoušek na lodi USS Saratoga, 1960. V roce 1953, společnost North American Aviation začala pracovat z vlastní iniciativy na návrhu palubního bombardéru s dlouhým doletem, do každého počasí a schopného nést jadernou výzbroj nadzvukovou rychlostí.Dean 2001, str. 23. Tým vývojářů vedl Frank G. Compton. Tento navrhovaný koncept pojmenovaný NAGPAW (North American General Purpose Attack Weapon) a později označovaný NA-233 byl přijat US Navy s některými úpravami v roce 1955.Siuru 1981, str. 15. Původní návrh například počítal s dvojitou svislou ocasní plochou, což námořnictvo zamítlo. Dalším zamítnutým návrhem bylo umístění pomocné rakety poháněné palivem a peroxidem vodíku, která by umožnila ještě rychlejší opuštění oblasti jaderného výbuchu. Námořnictvo však považovalo manipulaci s tak nestabilní a reaktivní látkou na palubě letadlové lodi za něco nepřijatelného.
Kontrakt byl uzavřen 29. srpna 1956. Byly objednány dva létající prototypy, které dostaly označení YA3J-1.Letoun A-5 Vigilante na webu vojsko.net První prototyp vzlétl o dva roky později 31. srpna 1958 ve městě Columbus, Ohio. První přistání na letadlové lodi USS Saratoga se uskutečnilo v červenci 1960.Siuru 1981, str. 16.
Druhý prototyp poprvé vzlétl v listopadu 1958. Tento prototyp však byl ztracen 3. června 1959, když mu selhaly hydraulické a elektrické systémy.
Všechny varianty letounu Vigilante byly stavěny v pobočce společnosti North American Aviation v Port Columbus Airport ve městě Columbus, stát Ohio, společně s letouny T-2 Buckeye a OV-10 Bronco.
Popis vpravo|náhled|Horní pohled na letící RA-5C Vigilante. V době svého zavedení byl Vigilante jedním z největších a rozhodně nejsložitějším letounem, který operoval z paluby letadlových lodí US Navy. Letoun měl hornoplošné uspořádání šípových křídel s náběžnou hranou pod úhlem 37,5° s odtokovou hranou pod úhlem 80°. Křídlo bylo vybaveno velkými vztlakovými klapkami s ofukováním pro zvýšení vztlaku při nízkých rychlostech. Na křídle byly použity spoilery místo křidélek. Vodorovné ocasní plochy byly diferencovaně vychylované, aby ve spojení se spoilery nahradily klasická křidélka. Vodorovné ocasní plochy měly náběžnou hranu pod úhlem 40° a odtokovou hranu pod úhlem 70°. Neobvyklé bylo také použití slitiny hliníku a lithia ALCOA 2020 pro konstrukci křídla a titanu pro nejvíce namáhané součásti. Letoun byl poháněn dvěma velice rozšířenými proudovými motory General Electric J79 (stejné byly použity na letounu F-4 Phantom II), což značně ulehčovalo jejich údržbu. Měl i poměrně velkou plovoucí svislou ocasní plochu. Konce křídel, svislá ocasní plocha a kryt nosu letounu byly sklopné, aby bylo ušetřeno místo na letadlové lodi.
V přídi trupu letounu byl umístěn radiolokátor a některé senzory. Na levé straně přídě se nacházel výklopný nástavec pro tankování za letu. Vigilante měl v přetlakové kabině dvě samostatná tandemově uspořádaná vystřelovací sedadla North American HS-1 pro pilota (vpředu) a bombometčíka-navigátora(BN) nebo průzkumného/útočného navigátora (RAN) v pozdějších průzkumných verzích letounu. Pilot mohl vystřelit obě sedadla najednou, zadní sedadlo mohlo být v případě potřeby vystřeleno samostatně. Kryt kabiny umožňoval pilotovi dobrý výhled dopředu, zatímco navigátor na zadním sedadle měl jen malá okénka po stranách. Původně se dokonce uvažovalo o tom, že navigátor nebude mít žádný průzor ven, jelikož tehdejší přístroje se lépe sledovaly ve tmě a navíc by byl navigátor chráněn před zábleskem jaderného výbuchu. Návrh se však setkal s nelibostí. A tak jako kompromis byla dosazena malá postranní okénka.
V zadní spodní části letounu se nacházel hák pro přistávání na palubě letadlové lodi.
Navzdory tomu, že US Navy letoun označovalo jako „těžký“, byl Vigilante překvapivě čilý na tak velké letadlo. Bez nákladu pum a raket dokonce dokázal doprovázet stíhací letadla, protože díky štíhlému trupu a výkonným motorům byl Vigilante velice rychlý jak ve vysokých tak i nízkých letových hladinách. Nicméně vysoká přibližovací rychlost a velký úhel sklonu při přistání, byly skutečnou výzvou pro nezkušené nebo neopatrné piloty během přistání na letadlové lodi.Ellis 2008, p. 64. Při tvrdých přistáních na palubě letadlové lodi docházelo k prasknutí předního kola a následnému nasátí kousků gumy do motorů.
náhled|Prototyp YA-5C, 1963
Vigilante měl v době, kdy vstupoval do služby, složitou a vyspělou elektroniku. Jako jeden z prvních letounů měl instalován systém řízení „fly-by-wire“ (řízení pomocí elektricky přenášených signálů) se záložním mechanickým/hydraulickým řízením, počítačový zaměřovací systém AN/ASB-12 spolupracující s průhledovým displejem (jeden z prvních Pilot's Projected Display Indicator (PPDI)), víceúčelový radar, navigační a naváděcí systém REINS (založený na technologii vyvinuté pro mezikontinentální střely Navaho), kamerové průzkumné systémy a jeden z prvních digitálních počítačů, který byl znám pod označením VERDAN (Versatile Digital Analyzer).
Vzhledem k tomu, že letoun byl původně určen jako těžký palubní letoun útočící jadernými zbraněmi, byl vybaven novou unikátní „lineární pumovnicí“, ze které měly být pumy vymršťovány otvorem v zádi letounu. Pumovnice byla umístěna mezi motory na zádi letounu. Měla umožňovat větší ochranu posádky a přesnější zaměření cíle. Když totiž klasický bombardér odhodil bomby, ty sice padaly dolů, ale zároveň pokračovaly i v letu dopředu stejnou rychlostí, jakou letěl bombardér. Přesné zasažení cíle vyžadovalo velkou zručnost pilota i bombometčíka. Lineární pumovnice na zádi letounu měla umožnit vymrštění pumy zhruba stejnou rychlostí dozadu jako byla rychlost letounu, což by znamenalo, že by zůstala „stát na místě“ a padala by přímo dolů. Žádné výpočty by nebyly třeba – bomba by dopadla na místo, nad kterým byly odhozena. Další výhodou by bylo, že letoun se mohl rychle vzdálit od místa dopadu jaderné pumy, což by umožňovalo bombardování z malé výšky i ještě bezpečnější bombardování z velké výšky.Ellis 2008, str. 57–58.
Jaderná zbraň, obvykle jaderná puma B28, byla obklopena dvěma jednorázovými přídavnými palivovými nádržemi před a za pumou, tak byl vytvořen jakýsi „vlak“. Myšlenkou bylo, že palivové nádrže se vyprázdní během letu k cíli, potom budou odhozeny spolu s bombou, budou působit jako stabilizátory a nakonec se od pumy oddělí malou náloží trhaviny. Znělo to hezky na papíře, ale ve skutečnosti tento systém nebyl nikdy realizován a žádná skutečná zbraň nebyla nikdy v lineární pumovnici přepravována. Ve verzi RA-5C byla pumovnice používána pouze pro přídavné palivové nádrže. I to však bylo občas příčinou problémů, nejméně ve třech případech došlo během startu z katapultu letadlové lodi k vymrštění palivových nádrží na palubu lodi, což vedlo ke ztrátě jednoho letounu.
Vigilante měl původně pouze dva pylony pod křídly, které byly určeny k nesení přídavných nádrží a výzbroje.
Druhá varianta letounu Vigilante variant,A3J-2 (A-5B), měla vnitřní palivovou nádrž zvětšenou o 1 741 l, která na hřbetu letounu vytvářela charakteristický „hrb“. Byly přidány i další dva závěsníky pod křídla, letoun měl tedy čtyři závěsníky. V praxi však byly používány jen zřídka. Dále byly vylepšeny klapky na náběžné hraně křídla a zesílen podvozek. Bylo objednáno 18 letounů této verze, ale bylo jich postaveno jen 6, zbylých 12 bylo postaveno ve verzi RA-5C.
Průzkumná verze letounu Vigilante, RA-5C (první vzlet 30. června 1962) měla mírně zvětšenou plochu křídla a byl přidán dlouhý kryt průzkumných senzorů pod trup letadla. Ty zahrnovaly průzkumný radar APD-7, infračervený scanner AAS-21, celou řadu kamer, elektronický průzkumný systém AN/ALQ-61 a systém elektronického rušení. RA-5C nesl i původní zaměřovací bombardovací systém AN/ASB-12 a mohl teoreticky i nést zbraně, ačkoliv k tomu ve službě nedošlo. Pod jedním křídlem měl namontován i elektronický blesk pro fotografování v noci, prakticky však nebyl téměř používán, protože přitahoval nepřátelskou pozornost.
Poslední vyrobené RA-5C měly instalovány výkonnější motory J79-10 s přídavným spalováním, každý s tahem 80 kN. Průzkumný Vigilante vážil o téměř 5 tun více než úderná bombardovací verze, přitom měl téměř stejný tah motorů a jen mírně zvětšenou plochu křídel. To mělo vliv na stoupavost a akceleraci, ale ve vodorovném letu zůstala rychlost prakticky stejná.
Služba náhled|Letouny A-5A na USS Enterprise v roce 1962. náhled|RVAH-12 RA-5C zahajující svou průzkumnou misi nad Vietnamem, 1967. náhled|RA-5C Vigilante, č.156608 (RVAH-7) při pravděpodobně posledním letu v roce 1979. Tento letoun je nyní trvale vystaven na Naval Support Activity Mid-South (dříve Naval Air Station Memphis) v Tennessee. Letoun vstoupil poprvé do služby pod označením A3J-1 v rámci těžké útočné letky (Heavy Attack Squadron) VAH-3 v červnu 1961 na námořní letecké základně Sanford na Floridě, kde nahradil letouny Douglas A-3 Skywarrior.Goodspeed 2000, str. 51.
Podle plánu sjednocení značení letounů amerického letectva a námořnictva v září 1962, byl letoun Vigilante přeznačen na řadu A-5. Z původního označení A3J-1 se stalo A-5A a z vylepšené verze A3J-2 se stala A-5B. Průzkumná verze s původním označením A3J-3P, byla označena jako RA-5C.
Začátek operační služby letounu byl značně problematický s častými počátečními problémy s jeho pokročilými elektronickými systémy. Ačkoliv tyto systémy byly velice sofistikované, byly tyto technologie v té době ještě v plenkách a jejich spolehlivost byly velice malá. Například během testování měl počítač VERDAN střední dobu mezi poruchami menší než 15 minut! Tato doba se později zvedla na přijatelných 240 hodin. Ačkoliv tyto problémy byly časem překonány, tak jak údržba získávala zkušenosti s těmito systémy, letoun po celou dobu své kariéry značně zaměstnával pomocný personál.
Služba letounu A-5 se časově shodovala s významnou politickou změnou ohledně role US Navy v rámci strategických sil. Změna spočívala v orientaci US Navy na balistické rakety vypouštěné z ponorek Polaris místo jaderných zbraní vypouštěných z bombardérů. Tato úloha byla ponechána americkému letectvu (USAF). Z tohoto důvodu byl nákup tohoto letounu v roce 1963 ukončen. Z letounu se na chvíli stalo drahé letadlo bez jasného určení. Velení US Navy však pro letoun uplatnění našlo, změnilo jej v rychlé průzkumné letadlo.
První letouny RA-5C byly dodány k záložní letce (Fleet Replacement Squadron (FRS)), která byla následně přeznačena na Průzkumnou útočnou letku (Reconnaissance Attack Squadron) RVAH-3 na námořní letecké základně Sanford na Floridě v červenci 1963. V rámci Průzkumného leteckého křídla (Reconnaissance Attack Wing) ONE působilo celkem 10 letek letounů RA-5C. Letka RVAH-3 i nadále sloužila pro výcvik pilotů, údržby a podpůrného personálu. Letky RVAH-1, RVAH-5, RVAH-6, RVAH-7, RVAH-9, RVAH-11, RVAH-12, RVAH-13 a RVAH-14 byly obvykle umístěny na palubách letadlových lodí USS Forrestal (CV-59), USS Saratoga (CV-60), USS Ranger (CV-61), USS Independence (CV-62), USS Kitty Hawk (CV-63), USS Constellation (CV-64), USS Enterprise (CVN-65), USS America (CV-66), USS John F. Kennedy (CV-67) a nakonec i na USS Nimitz (CVN-68).