SuicideGirls (SG) je anglickojazyčná webová stránka, kde se nacházejí pin-up fotografie a profily modelek, které si říkají „Suicide Girls“. Stránka funguje jako online komunita, kde mají členové vlastní profil, blogy, možnost přidat se do skupin na základě společných zájmů.
Byla založena na jaře roku 2001 Spookym Seanem Suhlem a Missy Suicide Selenou Mooneyovou. SuicideGirls sází na estetiku, která je má odlišit od zavedených poskytovatelů jako je například Playboy, a snaží se odlišit od dalších poskytovatelů porna. Stránky se snaží prezentovat jako subkulturní komunita. Modelky mají tetování, piercing a nápadně obarvené vlasy, často se vyskytují všechny tři atributy dohromady. Stránky jsou přijímány jako příklad feministické erotické fotografie, nicméně toto pojetí naráží často na značný odpor, mimo jiné u značné části bývalých modelek. Vedle žánrových erotických fotografií nabízí SuicideGirls i hudbu a fejetony, ženy zde mají profily a blogy, komunita je od založení součástí SuicideGirls.
Stránky mají svůj původ v Portlandu v USA a ve svých počátcích byly podporovány i zpěváky z okolí Portlandu jako Courtney Love či Dandy Warholsem, později toto úzké spojenectví zmizelo. V roce 2005 opustilo padesát modelek, které byly u SuicideGirls od počátku, stránky. Modelky z počátečních dob obvinily stránky z pohrdání ženami, že za kulisami stránek existuje obchodní model, který připomíná zavedenou pornografii. Epizoda stála stránky hodnověrnost, nicméně stránky vykazovaly stálý růst a mezitím rozšířily svoji činnost do jiných odvětví a založily další stránky.
Etymologie Pojmenování SuicideGirls pochází z románu Chucka Palahniuka. V románu Program pro přeživší popisuje SuicideGirls následovně:
Název stránky SuicideGirls se vždy píše dohromady. Pojmenování SuicideGirls, množné číslo Suicide Girls je vždy označení pro jednotlivé dívky, které jsou k vidění na webových stránkách. Logo stránek je z písmen SG a z mladé ženy s pohledem do ložnice.
Díky Mooneyové a jejím přátelům se poté výraz od románu odlišil. Jak uvádí ve své knize SuicideGirls:
Pojem Suicide označila Missy Suicide později jako zabít v sobě ten díl, který je mainstream.
Koncept stránek SuicideGirls se prezentuje jako komunita modelek s osobními profily, chatem, blogem, kalendářem, pozvánkami na místní akce a systémem zpravodajství. Modelky z části placené, ale i zdarma pózující ženy, které doufají, že budou přijaty v komunitě Suicide Girls.Attwood, str. 444. Platící zákazníci Suicide Girls mají stránku s profilem, mohou prohlížet ucelené série fotografií a různé osobní rubriky. Členský poplatek činil v roce 2007 celkem 12 amerických dolarů měsíčně. Platící zákazníci mají vlastní profil a mohou se plnohodnotně účastnit diskuzí, chatu a videochatu. Velká část komunikace probíhá mezi samotnými modelkami, které mají vlastní neveřejné fórum.
Povinností modelek je vytvářet pro klienty „život komunity“. Modelkám je placeno za fotografie, mají za povinnost často dodávat nové fotografie, zdarma vést online deník a aktivně se zúčastňovat diskuzí. Po modelkách jsou dále požadovány smlouvy, v nichž postupují licenční práva na snímky SuicideGirls. Dle výpovědí bývalých Suicide Girls bylo ve smlouvách požadováno od roku 2006 právo na jména modelek, osobu, podpis, hlas, životopisné údaje a tetování. SuicideGirls může tato práva a fotografie bez souhlasu modelek prodat třetí osobě.
Webové stránky patří čtyřem majitelům, přičemž zodpovědnost za stránky má bývalý pár Sean Suhl (Spooky) a Selena Mooneyová (Missy). Suhl je zodpovědný za obchodní a technickou část, zatímco Mooneyová za obsah a fotografie. – neplatný odkaz ! Z právního hlediska jsou dívky spolupracovnicemi webových stránek. Provozovatel jim platí za snímky, avšak neplatí jim dovolenou a sociální pojištění. Příjmy dotcomu tvoří především členské poplatky zákazníků, další příjmy jsou z licencí fotografií a značky.
Historie
Souvislosti: scéna v Portlandu a alternativní pornografie SuicideGirls následovaly trend, ve kterém amatérská a undergroundová pornografie již měla za sebou dlouhou existenci v internetových a mailových skupinách. Webová stránka Nerve produkovala v roce 1997 úspěšný mix komunitních skupin, hudby a sexu. JenniCam dokázala, že denní sledování života mladé ženy může mít na internetu velký úspěch. – neplatný odkaz ! První internetové stránky žánru, který se později pojmenoval alternativní pornografií, vznikly, často ve vlastní režii, když provozovatelé internetových stránek, fotografové a modelky pocházely ze stejného okruhu osob. Byly to často ženy, které byly spojeny s gotickým hnutím či se pohybovaly okolo BDSM.
náhled|SuicideGirls pochází z alternativní scény v Portlandu, na obrázku Portland Hempstalk Festival, rok 2007 Ve stejné době panovaly v Portlandu, na poměry ve Spojených státech, velice liberální sexuální poměry. Nejvyšší soud Oregonu zrušil v 80. letech 20. století zákaz obscénních zobrazení pro neslučitelnost se svobodou projevu, a zrušil platnost těchto zákonů v rámci tohoto státu. Ve stejné době byl Oregon jedním z mála států USA, ve kterém bylo legální současně představovat sex a prodávat alkohol ve stejném klubu. Až do poloviny devadesátých let zde byl počet nočních klubů jedním z největších v USA, obchod se sexualitou byl regulérní součástí hospodářství Portlandu. Scéna byla většinou rodinných rukách a byla málo spojená s organizovanou kriminalitou. V roce 1995 založila Teresa Dulce Danzine jako první magazín pro zaměstnance v sexuální oblasti. Mimo SuicideGirls pocházely z Portlandu také webové stránky Fatalbeauties. Portland má dodnes živou scénu tvořenou neo-burlesque-shows, fetišistickými plesy a vycházejí zde rozličné webové stránky a magazíny.
V okolí se konají často akce, kde jsou aktéři nazí, přičemž World Naked Bike Ride má v Portlandu etapu v nejvíce účastníky v Severní Americe. V okolí města se nachází dvě nudistické pláže. Vysokoškolská kolej Lewis & Clark College dává na počátku semestru na vědomí, že není možno přijít oblečený na akce, kde je tradicí tančit a koupat se bez oblečení.
Založení a první roky náhled|Ted Koppel dostal SuicideGirlsdo pořadu Nightline společnosti ABC Suhl a Mooneyová, kteří tehdy tvořili pár, založili webové stránky v roce 2001 jako hobbyprojekt. Kanaďan Suhl (* 1975/1976) se v tomto roce přestěhoval z Los Angeles, kde tvořil webové stránky pro různé společnosti (např. HBO). Mooneyová (* 1978/1979), bývalá studentka žurnalistiky a sociologie, pracovala jako fotografka na volné noze a byla sama covergirl u magazínu Nerve. Chtěla v centru scény v Portlandu, fotografovat dívky ve stylu emo, punk, skat a vytvářet softcore fotografie, kde by dívky měly své kouzlo. Suhl a Mooneyová chtěli založit hudební a indie magazín, došli ale k přesvědčení, že žádný ze stávajících magazínů na netu není výdělečný. Jediná obchodně úspěšná oblast na internetu byla v roce 2001 pornografie. Mooneyová zpočátku pořizovala fotografie známých a přítelkyň, které byly buď oblečené či odhalené.
Uvádí, že tehdy fotografování viděla spíše jako umělecký projekt než obchod. Suhl vložit zpočátku na internetové stránky, které tehdy připomínaly spíše fanouškovské punkové stránky, než erotický magazín, fotografie 35 žen s doprovodnými texty.
Média objevila projekt velice rychle. Po několika měsících existence projektu referovala hlavní americká zpravodajská relace Nightline společnosti ABC o webových stránkách. Bylo to třetí interview, které měla Missy Suicide. Další média, jako například londýnské Timesy, časopis Rolling Stone nebo Spin rychle následovala. V roce 2002 vstoupila do komunity zpěvačka Courtney Love, která ve svých televizních a veřejných vystoupeních začala dělat SuicideGirls reklamu. O webových stránkách se zmínila například u Howarda Sterna a když byla hostem v pořadu 24 Hours of Love na stanici MTV, vzala s sebou do pořadu několik Suicide Girl. Tento příklad následovala později rocková skupina The Strokes. K prvnímu výročí stránek se sešlo v klubu Dantes v Portlandu 500 hostů, přičemž mnoho významných hostů muselo být kvůli nedostatečné kapacitě klubu odmítnuto.
Stěhování do Los Angeles náhled|Modelka a skateboard s logem SuicideGirls Ještě roce 2003 měla společnost své sídlo v bytě, avšak ještě v témže roce se přestěhovala do Los Angeles. Počet modelek stoupl v roce 2004 na 300.Berry, str. 60. V téže době měly stránky 750 tisíc návštěvníků měsíčně, z nichž 57 procent byli muži a 43 procent ženy.Berry, str. 62. Stránky spolupracovaly s časopisem Playboy, díky čemuž měli předplatitelé Playboye bezplatný přístup i na stránky Suicide Girls.
V 2002 muselo SuicideGirls odmítnout 350 dívek, které se zúčastnily náboru.Magnet, str. 581. Tehdy byl ještě počet Suicide Girls nízký a jednotlivé dívky se rychle mohly stát známými, díky čemuž dostávaly VIP přístup na různé akce, jako například vstupenky koncerty a různá další představení.
Mimo samotné internetové stránky SuicideGirls, expandovala společnost i v jiných oblastech. Kromě webových stránek vyráběla oblečení a šperky.Attwood, str. 444. Obrázky žen licencovaly webové stránky dále například výrobcům skateboardů, kteří je tiskli na jejich desky. V roce 2004 vyšla o SuidcideGirls kniha.Attwood, str. 444. Stránky též provozovaly rozhlasovou stanici.
V 2004 mělo u SuicideGirls své stránky 350 žen, které přilákaly týdně půl miliónu návštěvníků. Dle údajů stránek byly přijaty 3 dívky z 200, které se každý týden zúčastnily náboru. V roce 2005 byl počet modelek 900.
Expanze a krize V roce 2005 začaly webové stránky, ve spolupráci s různými obchodními partnery, expandovat do ostatních médií. Část dívek účinkovala v různých show ve stylu neo Burlesque a prodávala se DVD se záznamem z těchto vystoupení.Attwood, str. 444. První z těchto vystoupení se pořádala se sedmi ženami v 55 městech USA a Spojeného království.Berry, str. 63. I když bylo turné značně kritizováno tiskem, bylo vyprodané. Show byla parodií na různé fenomény popkultury jako například South Park, film režiséra Quentina Tarantina Gauneři či film Absolvent z roku 1967. Hudba, ke které SuicideGirls vystupovaly, pocházela od Marilyna Mansona, přes zpěvačku Björk, až po hudebnici Peaches. Návštěvníci, sedící v prvních řadách, byli úmyslně poléváni čokoládou, šlehačkou a pivem. Show lákala jak muže, tak i ženy, přičemž první řady sedadel byly většinou obsazeny muži.
Shrnutí a dokumentaci turné vysílala v několika dílech televizní společnost Showtime. Poté následovala další turné po USA, Austrálii a Evropě. Stejná společnost vysílala roce 2006 pseudodokumentaci Suicide Girls: The Italian Villa.
Poté postihla SuicideGirls velká krize. V září 2005 začaly webové stránky protestně opouštět dívky (celkem 50 žen). Z části si stěžovaly v blozích a interview na špatné a nepravidelné platové podmínky, malou možnost spolurozhodovat a celkové nepřátelství vůči ženám majitele stránek Suhla.
Následovaly soudní spory a SuicideGirls samotná intervenovala u Federálního úřadu pro vyšetřování (FBI) s úmyslem být rychlejší než konkurence, a následně smazali provozovatelé stránek raději provokující fotografie na webových stránkách, kde se používala umělá krev jako dekorace, nebo na kterých se vyskytovaly spoutané modelky. Když americké Ministerstvo spravedlnosti v roce 2005 vydalo Obscenity Prosecution Task Force proti šíření tvrdého porna, potvrdilo FBI v rozhovoru pro Washington Post z 20. září 2005, že největší úspěchy ve vyšetřování předpokládá u sadomasochistické pornografie. I když nebyly žádné konkrétní důvody, že by se webové stránky mohly dostat do rozporu s Task Force, odstranil Suhl různé kontroverzní foto sety.
Konflikt s modelkami náhled|Spolupráce s Playboyem vedlake konfliktu s modelkami V roce 2005 opustilo webové stránky SuicideGirls padesát modelek. Byly mezi nimi i modelky, které byly u stránek od jejich založení a patřily mezi zavedené a nejoblíbenější.