Jan Žižka z Trocnova a Kalicha (kolem roku 1360 Trocnov – 11. října 1424 u hradu Přibyslavi, tradičně Šenfeld) byl český husitský vojevůdce, pokládaný za otce husitské vojenské doktríny a autora či prvního uživatele defenzivní bojové techniky, tzv. vozové hradby. Historicky je podrobněji zmapováno pouze šest posledních let jeho života, zprávy o Žižkových předchozích osudech jsou nedostatečné, vycházet lze pouze z kusých zmínek v několika náhodou zachovalých listinách. Proto se ani odborníci nemohou shodnout a v biografických pracích, věnovaných táborskému hejtmanovi, zastávají často i vzájemně protichůdné názory.
Roku 1408 Žižka vyhlásil nepřátelství Rožmberkům a královskému městu České Budějovice a působil v záškodnické rotě jistého Matěje vůdce. Následujícího roku byl ze spáchaných zločinů králem Václavem IV. omilostněn a poté vstoupil do služeb polského panovníka Vladislava II. Jagella. Pod vedením Jana Sokola z Lamberka se účastnil tažení proti řádu německých rytířů, avšak dodnes není historicky doloženo, zda bojoval v bitvě u Grunwaldu. Dále se předpokládá, že po návratu z Polska pobýval jako královský čeledín v Praze, kde se patrně seznámil s kázáním mistra Jana Husa.
V létě roku 1419 byl Žižka jedním z čelných účastníků první pražské defenestrace, avšak nespokojenost s kolísavou politikou pražské radnice byla příčinou, kvůli níž metropoli opustil a odcestoval do Plzně. Poblíž tohoto města dosáhl svého prvního známého vítězství za pomoci vozové formace, po pěti měsících bojů s katolickou šlechtou byl nicméně nucen město přenechat nepříteli a probít se k nově vznikajícímu Hradišti na hoře Tábor. Táborská městská obec jej záhy zvolila jedním ze čtyř hejtmanů, patrně mu náležel post vojenského velitele. Již na jedno oko slepý Žižka v průběhu pokračujících bojů utrpěl poranění druhého oka a s největší pravděpodobností zcela oslepl (doloženo od obléhání hradu Rabí v červnu 1421). Ani toto postižení mu však nezabránilo, aby v čele husitských svazů odrazil vojska druhé křížové výpravy a dál pokračoval v boji s domácím i zahraničním nepřítelem. Počátkem roku 1423 se za ne zcela jasných okolností rozešel s některými představiteli Tábora a odešel do východních Čech, kde začal formovat nové bratrstvo (takzvaný Nový nebo Menší Tábor). Jeho vzrůstající vliv a úspěchy však brzy narazily na zájmy pražanů a další měsíce se nesly ve znamení bojů mezi oběma husitskými frakcemi. Situace nakonec eskalovala do té míry, že Žižka českou metropoli oblehl a přinutil pražany vést mírové rozhovory (září 1424). Po urovnání konfliktu ujednaly oba husitské tábory výpravu na Moravu, v jejímž průběhu Žižkova část vojska oblehla hrad v Přibyslavi. Zde husitský vojevůdce podlehl „hlíznatému“ onemocnění (snad karbunkl), jehož příčinou byl patrně neléčený zánětlivý proces.
Důležitým objevem, který umožnil alespoň částečné zodpovězení otázek, spjatých s Žižkovou osobou, byl nález tzv. čáslavské kalvy při archeologickém průzkumu, prováděném v roce 1910 v kostele sv. Petra a Pavla v Čáslavi. Po vědeckých analýzách bylo určeno, že se pravděpodobně jedná o část kostry husitského vojevůdce.
Mládí (1360–1400) náhled|vlevo|Základy dvorce objevené roku 1956 u Trocnova archeologem dr. Antonínem Hejnou. Lze předpokládat, že právě zde strávil Jan Žižka alespoň část dětství a dospělosti
Přestože historicky není přesně doloženo, kdy se Jan Žižka narodil, je pravděpodobné, že světlo světa spatřil kolem roku 1360 na menším ze dvou poplužních dvorců na Trocnově. K jeho narození se vztahuje pověst o tzv. Žižkově dubu, kde se Jan Žižka podle legendy narodil.Ivanov, s. 26–27. Z rozmezí let 1360–1400 se o budoucím husitském vojevůdci uchovalo jen nepatrné množství informací. Enea Silvio Piccolomini, pozdější papež Pius II., jenž měl své zprávy od přímých účastníků husitských válek (mj. i od Oldřicha II. z Rožmberka) v díle Historie česká zmiňuje, že Žižka byl chudý a při královském dvoře od dětství živený.Enea Silvio Piccolomini, s. 70. Pokud se zpráva italského humanisty zakládá na reálném základě, je pravděpodobné, že se Žižka ke dvoru dostal ještě v době panování císaře a krále Karla IV. O tom, kolik let u královského dvora strávil, se lze pouze dohadovat, neboť první autentická zmínka o Žižkově osobě pochází z 3. dubna 1378, tedy z období, kdy se nacházel zpět na jihu Čech a mohlo mu být zhruba 18 let. Tímto prvním dokumentem je úřední listina sepsaná v Českém Krumlově, v níž Mikuláš řečený Plachta z Boršova urovnává majetkové náležitosti po své smrti. Jako druhý jmenovaný svědek zde figuruje Johanes dictus (řečený) Zizka de Trucznow. Druhý písemný pramen pochází z 11. července téhož roku. V dlužním úpisu se Jaroslav z Krupé zavazuje splatit dvěma budějovickým židovkám dluh 3 kopy a 10 grošů (asi 380 zlatých korun) a Žižka je zde uváděn jako „rukojmě sám druhý“, tedy spoludlužník či druhý rukojmí.Žižka a jeho doba – díl II., s. 9. Ve třetí veřejné listině, sepsané o tři týdny později (1. srpna) opět v Krumlově, figuruje jako třetí svědek při prodeji zboží Matěje z Holkova. V zápisu je uváděn jako Ješek řečený Žižka z Trocnova. Ve čtvrté listině z roku 1381 se jistý Jesco de Trocznow, tedy opět Ješek z Trocnova, neúspěšně uchází o dědictví po jakémsi Mikešovi, jenž zemřel bez přímých dědiců. V další písemnosti z roku 1384 Johanes dictus Zyzka de Trocznow prodává lán v Čeřejově, jenž věnem náležel jeho ženě Kateřině. Existuje ještě poslední záznam z let 1390–1400 v nekrologiu krumlovského konventu řádu minoritů, v němž se doslova uvádí: „Den Mikuláše biskupa a vyznavače. Ješek sládek z Krumlova. Zemřel Peška, lovčí páně. Řehoř, otec Jana řečeného Žižka, matka Johana a manželky obě jeho Kateřiny, se svými předky.“ Tato věta dokládá, že každý rok v den, kdy měl biskup Mikuláš svátek, se konala zádušní mše za celou trocnovskou rodinu. Minority o zápis zřejmě požádal sám Žižka.Ivanov, s. 33–34.
náhled|upright|Pomník Jana Žižky na místě, kde dříve stál Žižkův dub, a kde se podle legendy Žižka narodil|alt=
Událostí, která historikům pomohla alespoň nepatrně nahlédnout do raných let Žižkova života, byl objev čáslavské kalvy. Antropologickým ohledáním bylo zjištěno, že na levé očnici je snížen její strop jako následek poranění krajiny levého oka utrpěného pravděpodobně ještě před ukončením růstu individua.Ivanov, s. 267. Za předpokladu, že kost skutečně náleží husitskému vojevůdci, lze dovodit, že o oko přišel zhruba ve věku 10–12 let úderem sečné zbraně do tváře. Zranění Žižkův obličej zdeformovalo a způsobilo pokles levého oka oproti oku pravému o 3–3,4 mm a vyhnulo jeho orlí nos doleva.
Lapkovská léta (1400–1409) Další dochované zprávy o Janu Žižkovi pocházejí ze zápisů v Popravčí knize pánův z RožmberkaV novějších vydáních název též Popravčí kniha pánů z Rožmberka a v Jihlavské popravčí knize. Z těchto archiválií, v nichž jsou zaznamenány výpovědi zločinců a zemských škůdců z první poloviny 15. století, vyplývá, že Žižka vyhlásil nepřátelství Jindřichovi z Rožmberka a královskému městu České Budějovice. Stal se tedy takzvaným opovědníkem, což sice odpovídalo tehdejšímu zvykovému právu a praxi, podle které mohl každý šlechtic hájit své právní nároky silou, nicméně zemský soud v roce 1402 vyhlašování opovědí zakázal a nahradil jej soudními půhony. Žižka realizoval své nepřátelství k Rožmberkům ve skupině lapků v jejímž čele stál Matěj řečený vůdce.Tomek, s. 6. V rožmberské popravčí knize se Žižky z tohoto období týkají dva zápisy. Nejobsáhlejší je doznání samotného Matěje vůdce, jenž byl v roce 1409 dopaden, vyslýchán na mučidlech a následně oběšen.Žižka a jeho doba – díl II., s. 26. Druhou zprávu o Žižkovi obsahuje výpověď jistého Pivce, kterou ale není možné přesně datovat, nejpravděpodobnější je rok 1402. Z obsahů obou prohlášení je zřejmé, že skupina nejednala pouze na vlastní pěst, ale vykonávala také práci sjednanou a placenou. K jejím významným zaměstnavatelům se počítali zejména Litol a Albrecht Bítovští z Lichtenburku.Žižka a jeho doba – díl II., s. 31. Mezi muže, s nimiž se Jan Žižka v roli opovědníka setkal, patřili kupříkladu Jan Sokol z Lamberka, Hynek z Kunštátu známý jako Suchý Čert, či Racek Kobyla. Zejména pokud jde o účast Jana Žižky na akcích Jana Sokola z Lemberka, šlo o akce schválené či přímo podnícené králem a jeho nejbližšími úředníky.
Záznamy v Jihlavské popravčí knize jsou mnohem méně obsáhlé než v knize rožmberské. Navíc je zde jméno Žižka uváděno ve dvou podobách – Schysska a Zyzka, přičemž s největší pravděpodobností šlo o dva rozdílné muže. Lze však předpokládat, že zemanem z Trocnova je prve jmenovaný, tedy Schysska.Ivanov, s. 72. První zmínka o budoucím husitském vojevůdci pochází od Janka, pacholka Kolúchova (pravděpodobně jde o Jana Kolúcha z Pňové Lhoty), jenž byl oběšen ve Stráži. Na mučidlech vypověděl, že Matěj vůdce, a Byňovec chtěli zradit panu Alšíkovi z Bítova a mladému panu Krojíři, Žižkovi a Kolúchovi Nové Hrady, hrad i město, a za to, že jim pan Alšík slíbil a zavázal se postoupiti nějaké tvrze na Moravě. Za to chtěli jmenovaní zraditi panu Plšíkovi i město Třeboň. Tovaryši jejich byli: Žižka (psáno Schysska), Janech, Martin Brada, Matěj vůdce, Janek jeho Bratr, Jiřiňk z Plzeňska, Holba z Chotěboře aj.Žižka a jeho doba – díl II., s. 28. V druhém zápisu z roku 1410 jistý Zikmund z Kraví hory vypovídal v neprospěch jednotlivých členů tovaryšstva Jana Sokola z Lamberka. Podle něj Rossak, Paleček, Žižka (Zyzka), Šiška (Schysska) a Jan Veliký obrali dva jihlavské měšťany. Znova se Žižkovo jméno objevuje až v dlouhém seznamu lapků, u nichž je výslovně napsáno, že jsou „u Sokola“.Žižka a jeho doba – díl II., s. 29.
Dráha trocnovského zemana jako zemského škůdce skončila 25. dubna 1409, když v jeho prospěch král Václav IV. na hradě Žebráku vydal list, jenž oznámil purkmistrovi a konšelům města Budějovice, že jim je uděleno svolení usmířit se s Janem Žižkou. O tři měsíce později (27. července) nechal král na Točníku vyhotovit nový amnestující list, v němž oznamuje Budějovickým, že přijal na milosti Jana řečeného Žižku, svého milého věrného, odpouštěje jemu milostivě všechny výtržnosti učiněné proti němu a proti koruně království Českého.Tomek, s. 9.