Lockheed P-2 Neptune

Lockheed P-2 Neptune (do září 1962 značený P2V) byl námořní hlídkový a protiponorkový letoun. Byl vyvinut společností Lockheed pro námořnictvo USA, aby nahradil letouny Lockheed PV-1 Ventura a PV-2 Harpoon. Letoun byl později nahrazen letounem Lockheed P-3 Orion. Byl navržen pro působení z pozemních základen, a proto, i když to byl námořní letoun, nikdy nepřistál na letadlové lodi. Avšak malý počet těchto strojů byl upraven pro start z letadlové lodi, přistát však musel na pozemní základně. Letoun byl úspěšně vyvážen i do jiných zemí a sloužil v několika armádách po celém světě.

Vývoj náhled|Prototyp XP2V-1 v roce 1945 náhled|P2V startuje z letadlové lodi USS Franklin D. Roosevelt (CVB-42) v roce 1951 náhled|P2V-2 letky VP-18 nad námořní leteckou základnou Jacksonville, 1953

Společnost Lockheed získala během 2. světové války velké zkušenosti s výrobou námořních hlídkových letounů. Jednalo se o letouny Lockheed Hudson, PV-1 Ventura a PV-2 Harpoon. Přesto společnost Lockheed uvažovala o mnohem lepším letounu, zkonstruovaným speciálně pro námořní hlídkovou službu.

Vývoj letounu započal již v úvodu druhé světové války v roce 1941 studiemi V-135 a V-146,Gobel, Greg. "The Lockheed P2V Neptune & Martin Mercator." vectorsite.net, 1. prosince 2009. Citováno: 19. prosince 2010. ale v porovnání s jinými letouny té doby vývoji mu nebyla přikládána taková důležitost. Teprve v roce 1944 se program naplno rozběhl, poté, co 4. února 1944 zadalo námořnictvo společnosti Lockheed objednávku na výrobu dvou prototypů XP2V-1. První prototyp vzlétl 17. května 1945. Již první testy prokázaly výbornou ovladatelnost a vynikající výkony nového letounu. Důležitým faktorem při jeho návrhu byla jednoduchost výroby a údržby, to bylo jednou z příčin vysoké životnosti a celosvětového rozšíření letounu. Například výměna motoru trvala jen 30 minut. Výroba začala v roce 1946 a letoun byl zařazen do výzbroje v roce 1947. Letoun byl vyráběn společností Lockheed v sedmi základních verzích a jedna licenční verze byly vyráběna v Japonsku společností Kawasaki.

Neptune byl jedním z prvních letounů, které byly v některých verzích vybaveny jak pístovými tak proudovými motory. K dalším takovým letounům patřily například Convair B-36 Peacemaker, Boeing C-97 Stratofreighter, Fairchild C-123 Provider, a Avro Shackleton.

Popis Lockheed P-2 (P2V) Neptune byl klasický středoplošník s jednoduchou směrovkou. První výrobní verze P2V-1, byla v zásadě stejná jako dva vyrobené prototypy letounu. Letoun byl poháněn dvojicí hvězdicových pístových motorů Wright Cyclone R-3359-8 s výkonem 1 715 kW, které poháněly čtyřlisté vrtule. Ty letounu umožňovaly letět max. rychlostí 485 km/h a dolet až 6 650 km. Letoun byl vybaven tříkolovým podvozkem s nárazníkem na ocase letounu pro jeho ochranu při prudkém vzletu.

Obranná výzbroj sestávala ze šesti kulometů 12,7 mm umístěných po dvou v přídi letounu, ve hřbetní a zadní věži. Pro útok letoun disponoval 4 000 librami (1 800 kg) bomb, hlubinných pum a torpéd, které mohly být umístěny v rozměrné pumovnici nebo pod křídly. Vyhledávací radar byl umístěn pod krytem na břichu letounu mezi jeho nosem a pumovnicí.

Posádku tvořilo 8 osob. Jejich počet se ale měnil podle výrobní verze letounu a prováděné mise. Na svou dobu měl letoun poměrně pohodlné uspořádání interiéru, což snižovalo únavu posádek při dlouhých námořních hlídkách.

Křídla umožňovala letounu udržet se po nějaký čas na hladině v případě, že letoun musel nouzově přistát na hladině moře. Odlišnosti jednotlivých výrobních variant jsou uvedeny v popisu jednotlivých verzí letounu.

Operační nasazení Před zavedením letounů P-3 Orion v polovině 60. let byl tvořil Neptune páteř protiponorkové obrany USA. Letoun operoval z pozemních základen, z nichž vzlétal k dlouhým hlídkovým letům. K úspěšnému splnění těchto úkolů byl vybaven nejrůznějším zařízením. Mezi ně patřilo: Možnost shazovat a následně sledovat nejrůznější sonarové bóje. Ačkoliv některé verze nesly v přídi letounu výzbroj, většina měla prosklenou příď se sedadlem pro pozorovatele. Detektor magnetických anomálií, který byl umístěn v prodloužené zádi letounu s papírovým výstupem dat. Vyhledávací radar umístěný na břiše letounu pod rozměrným krytem dokázal zaměřit i schnorchel ponořené ponorky na značnou vzdálenost.

V 60. letech začaly být letouny P-2 postupně nahrazovány letouny P-3 Orion v aktivní prvoliniové službě v rámci US Navy. P-2 však pokračovaly ve službě u záložních letek až do začátku 70. let, a to obzvlášť ve variantě SP-2H. Jak přicházely do aktivní služby novější verze letounu P-3, ty starší verze postupně nahradily letouny P-2 i u záložních letek. Kariéra těchto letounů skončila u amerického námořnictva v 70. letech 20. století.

Válka ve Vietnamu Během války ve Vietnamu byly Neptuny používány americkým námořnictvem jako bitevní letoun, pro pozemní průzkum, jako nosič senzorů a ve své tradiční roli – jako námořní hlídkový letoun. Neptune byl rovněž přizpůsoben americkou armádou (1st Radio Research Company, volací znak "Crazy Cat," umístěná v Cam Ranh Bay) k provádění elektronických špionážních akcí. Pozorovací letka VO-67, volací znak "Lindy", byla jedinou jednotkou vybavenou letouny P-2 Neptune, která byla vyznamenána prezidentem USA. Letka VO-67 ztratila 3 letouny a 20 členů posádek během přísně tajných akcí v Laosu a Vietnamu v letech 1967–8. Přísně tajné operace prováděla i 34. letka ROCAF (Letectvo Čínské republiky na Tchaj-wanu) letounů RB-69A elektronického průzkumu ze základny Danang. Mezi tyto akce patřilo například mapování rozmístění protiletecké obrany Severního Vietnamu a Laosu.Pocock, Chris. The Black Bats: CIA Spy Flights Over China From Taiwan, 1951 – 1969. Atglen, Pennsylvania: Schiffer Publishing, 2010. .

Válka o Falklandské ostrovy Argentinské námořnictvo obdrželo od roku 1958 16 letounů P-2 nejrůznějších variant, včetně osmi původně britských letounů. Byly intenzivně používány v roce 1978 během operace Soberania proti Chile včetně akcí v Tichém oceánu."AS Neptune." Historia y Arqueologia Marítima. (španělsky) Citováno: 15. července 2010.

Během války o Falklandské ostrovy (nebo Malvínské ostrovy) v roce 1982 hrály poslední dva provozuschopné letouny klíčovou roli v průzkumu a podpoře argentinských letounů Dassault Super Étendard, a to zvlášť 4. května 1982 při útoku na HMS Sheffield. Nedostatek náhradních dílů způsobený zbrojním embargem USA v roce 1977 během tzv. „Špinavé války“ způsobil, že letouny byly vyřazeny ze služby ještě před koncem války. Jejich úlohu při vyhledávání cílů pro útočící letadla převzaly argentinské C-130 Hercules.

Další armádní uživatelé Kanadská verze letounu – Lockheed CP-127 (P2V-7) Neptune – působila v rámci RCAF od roku 1955 jako protiponorkový a protilodní letoun a v námořním průzkumu. Letouny byly původně vybaveny jen pístovými motory. V roce 1957 byly na letouny dosazeny další dva proudové motory Westinghouse pod křídla. To vedlo k celkovému zlepšení výkonů letounu. Výzbroj zahrnovala torpéda, miny, hlubinné nálože, bomby a neřízené střely umístěné pod křídly. Celkových 25 Neptunů bylo nahrazeno letouny Canadair CP-107 Argus v roce 1968."Lockheed Neptune." rcaf.com. Citováno: 15. prosince 2010.

Pobřežní velitelství RAF disponovalo 52 letouny P2V-5, které byly značeny Neptune MR.1. Letouny sloužily jako hlídková námořní letadla do zavedení letounů Avro Shackleton.Howard Air Pictorial Srpen 1972, str. 284. Byly používány mezi rokem 1952Howard Air Pictorial Srpen 1972, str. 285. a březnem 1957,Howard Air Pictorial Září 1972, str. 360. pro experimenty s letouny včasného varování a k námořnímu hlídkování.Howard Air Pictorial Srpen 1972, str. 285–286.

V Japonsku začaly být letouny Neptune licenčně vyráběny od roku 1966 společností Kawasaki pod označením P-2J. Pístové motory byly nahrazeny turbovrtulovými motory společnosti Ishikawajima-Harima Heavy Industries. Letouny sloužily v Japonsku do roku 1984.

Tajné operace náhled|P-2V společnosti Neptune Aviation Services vypouští hasicí látky v Oregonu, rok 2007 V roce 1954, CIA obdržela pět nových letounů P2V-7, které byly přestavěny na verzi P2V-7U (RB-69A) pro účely špionáže a elektronického sledování pro CIA. Později, pro zacelení utrpěných ztrát, CIA získalo od US Navy další dva již používané letouny P2V-7, které byly rovněž přestavěny do standardu P2V-7U (RB-69A) Phase VI a dále od US Navy získalo v roce 1963 jeden starší P2V-5 pro výcvik posádek. Všechny letouny obdržely kamufláž v barvě tmavé mořské modři, ale létaly pod označením USAF. Zpočátku byly dva letouny poslány do Evropy na základnu Wiesbaden, SRN, ale v roce 1959 byly z Evropy odvolány. CIA poslala dva jiné letouny na základnu Hsinchu na Tchaj-wanu, kde působily od roku 1957 v barvách Tchajwanského letectva. Jejich mise zahrnovaly lety v malých výškách do pevninské Číny k provádění elektronického průzkumu a špionáže, což zahrnovalo mapování čínských protileteckých struktur, vysazování agentů a shazování letáků a zásob. Dohoda mezi vládou USA a Tchaj-wanu zajišťovala, že během běžných misí s letouny létala tchajwanská posádka, ale během speciálních operací posádka CIA.

P2V-7U(RB-69A) létaly nad Čínou od roku 1957 do listopadu 1966. Všech pět původních letounů bylo ztraceno – dva se zřítily v Jižní Koreji a tři byly sestřeleny nad Čínou. V lednu 1967 byly zbývající dva letouny RB-69A odeslány na námořní leteckou základnu Alameda v Kalifornii, kde byly přestavěny zpět na běžnou námořní verzi P2V-7.Baugher, Joe. "US Navy/US Marine Corps Aircraft Bureau Numbers (Third Series: 15)." www.joebaugher.com. Citováno: 15. prosince 2010.Baugher, Joe. "US Navy/US Marine Corps Aircraft Bureau Numbers (Third Series: 19)." www.joebaugher.com. Citováno: 15. prosince 2010. Většina misí CIA nad Čínou zůstává i nadále utajena a nebudou odtajněny dříve než v roce 2022.

Použití k hašení požárů Letouny P-2/P2V jsou v současnosti používány jako hasičské letouny operátory jako Aero Union a Neptune Aviation Services. Mohou nést až 9 084 litrů hasicích látek. Jejich životnost je předpokládána 15 000 hodin. Předpokládá se, že budou nahrazeny letouny Bombardier Q200 a Q300 s předpokládanou životností 80 000 hodin.

"Truculent Turtle" náhled|vlevo|P2V-1 Turtle v roce 1946 Třetí vyrobený P2V-1 byl vybrán k vytvoření nového rekordu v dálkovém letu, zdánlivě pro otestování vytrvalosti posádky a dálkové navigace, ale hlavně pro předvedení schopností nového námořního hlídkovacího bombardéru. Časem se letounu začalo říkat "Truculent Turtle", ale ve skutečnosti byla původní přezdívka jednodušší – "The Turtle". A to podle želvy, která byla namalována na nose letounu.Sullivan 1985, str. 7–9.

Letoun byl vybaven dalšími palivovými nádržemi, které vyplňovaly vlastně každé volné místo v letounu. „Želva“ odstartovala z města Perth v západní Austrálii na cestu do USA. Posádku tvořili čtyři muži a malý devítiměsíční klokan, dar Austrálie pro zoologickou zahradu ve Washingtonu, D.C. Letoun odstartoval 9. září 1946 za použití pomocných raketových motorů. O dva a půl dne později (55 hodin a 18 minut), „želva“ přistála ve městě Columbus, stát Ohio. Let měřil celkem 18 083 km. Byl to nejdelší let bez doplňování paliva za letu a překonal o 6 400 km poslední rekord letounu B-29 Superfortress. Svůj rekord si podržel až do roku 1962, kdy byl překonán letounem B-52 Stratofortress. Další letadlo s pístovými motory jej překonalo až v roce 1986 při pokusech o oblet Zeměkoule. Letoun "Truculent Turtle" je zachován v Národním muzeu námořního letectví na NAS Pensacola.

Muzejní exponáty Několik letounů P-2 Neptune různých variant bylo restaurováno a je v současné době vystaveno na mnoha místech USA i jinde ve světě. Seznam je možné najít v externích odkazech.

Varianty náhled|Prototyp XPV-1 v roce 1945