náhled|300px|Bayreuthské festivalové divadlo kolem roku 1900 náhled|300px|Busta Richarda Wagnera od Arno Brekera v parku před Festivalovým divadlem v Bayreuthu náhled|300px|Pohled na obecenstvo z budovy divadla Hudební slavnosti v Bayreuthu nebo též Slavnosti Richarda Wagnera (Bayreuther Festspiele, Richard-Wagner-Festspiele) je letní hudební a divadelní festival, který se každoročně koná (zpravidla od 25. července do 28. srpna) ve zvláštní budově Festivalového divadla postaveného Richardem Wagnerem a Otto Brückwaldem na tzv. Zeleném vršku (Grüner Hügel) v bavorském městě Bayreuthu. Hlavním a v zásadě jediným účelem festivalu je uvádění deseti posledních oper německého skladatele Richarda Wagnera v měnících se inscenacích.
Hudební slavnosti v Bayreuthu, které se konají s přestávkami od roku 1876, jsou nejstarším dosud konaným festivalem vážné hudby. Mezi hudebními festivaly je i nejžádanější (ročně přichází přes půl milionu žádostí o vstupenku) a jedním z umělecky nejvýznamnějších a nejrespektovanějších. Příznačná je rovněž oddanost jeho příznivců. Slavnosti založil samotný skladatel jakožto svého druhu jedinečnou událost, kterou vyvrcholily jeho snahy o zásadní reformu operního žánru. Od jeho smrti se vedení festivalu trvale nachází v rukou jeho rodiny, a to nejprve jako soukromý podnik, od roku 1973 pod záštitou nadace s veřejnoprávním zastoupením. Bayreuthské hudební slavnosti mají ale i nadále na evropské kulturní poměry vysoký podíl financování z vlastních zdrojů a soukromých příspěvků (až 60 %).
Na Hudebních slavnostech v Bayreuthu účinkovala za dobu jejich trvání řada významných dirigentů a pěveckých sólistů, tradičně vynikající úroveň mají sbor a orchestr. V období po II. světové válce je kladen důraz na inovativní operní režii.
Propojení vedoucích osobností bayreuthských slavností s krajně konzervativními, nacionalistickými a antisemitskými kruhy vyvrcholilo okázalým politickým využitím festivalu ze strany nacistické Třetí říše. Téma vypořádání se s touto minulostí je přítomné – od obnovení slavností roku 1951 až dosud – v samotných inscenacích i ve vnímání veřejnosti.
Současnou ředitelkou festivalu je skladatelova pravnučka Katharina Wagnerová. Hudebním vedoucím je dirigent Christian Thielemann.
Dějiny slavností Cesta k bayreuthským hudebním slavnostem náhled|První představení hudebních slavností v Bayreuthu – Zlato Rýna 1876 Myšlenka bayreuthského festivalu se zrodila z operní reformy, jak si ji Richard Wagner předsevzal ve 40. letech 19. století a jak ji formuloval ve svých četných spisech, zejména v Uměleckém díle budoucnosti (Das Kunstwerk der Zukunft, 1850) a Opeře a dramatu (Oper und Drama, 1851). Tuto reformu viděl od počátku nejen v nové koncepci samotného díla (přeměna opery na „hudební drama“), ale též v jiném způsobu jeho provedení a vnímání. Operní představení bylo třeba přeměnit ze společenské (či dokonce komerční) záležitosti na čistý umělecký zážitek. K tomu považoval za nutné změnit fungování opery jako instituce (méně představení, zato kvalitnější provedení; dramaturgie výhradně podle uměleckých měřítek; výběr účinkujících vhodných pro dílo, a nikoli naopak; výprava individuální pro každé dílo; plné respektování partitury a pokynů autora), samotné provedení díla (identifikace zpěváků s rolemi, oproštění od exhibic, zrealističtění hereckého projevu, srozumitelný zpěv), přísně účelné divadelní budovy (akusticky příznivé, dobrá viditelnost jeviště ze všech míst, hluboce zapuštěné orchestřiště), ale i chování a očekávání diváků, kteří se měli plně soustředit na předváděné dílo (tma a ticho v průběhu představení).Spotts, c. d., s. 42–44.
Jak Wagnerovi ukázaly zkušenosti z doby, kdy vedl drážďanskou operu (1846–48), nebylo možné tyto požadavky naplnit v rámci tehdejšího divadelního systému. Proto se od počátku 50. let, v přímé souvislosti s dlouhodobou prací na Prstenu Nibelungovu, zabýval myšlenkou nezávislého hudebního festivalu existujícího mimo stávající městská centra; k několika málo představením by měli být sezváni nejlepší umělci, účinkující z vlastního nadšení, neplatící diváci by přijeli výlučně za účelem vidět a slyšet dílo a vše by se odehrávalo v prosté a prozatímní stavbě s minimálními náklady. I tak se jednalo o projekt mimo Wagnerovy finanční možnosti. Skladatel tuto myšlenku veřejnosti představil roku 1851 ve Sdělení mým přátelům a podrobněji roku 1862 v předmluvě k vydání textu Prstenu Nibelungovu; současně vyzval urozené mecenáše, aby se k projektu přihlásili.Spotts, c. d., s. 45–47.
Mecenáš se o dva roky později nalezl v mladém bavorském králi Ludvíku II. Ten Wagnera bezmezně obdivoval a přál si realizaci jeho záměru v Mnichově.Spotts, c. d., s. 45. Přestože toto velké město ani králův požadavek na reprezentativnost budovy skladateli apriori nevyhovovaly, vrhl se do přípravy. Nové divadlo měl navrhnout významný divadelní architekt Gottfried Semper, se kterým Wagner své ideje konzultoval již několik let. Semper vypracoval podrobné plány, nakonec však ze záměru sešlo, když se Wagner dostal do sporů s bavorskou vládou a nakonec i do roztržky s králem, které vyústily ve skladatelův kvapný odchod z Mnichova v roce 1865.Spotts, c. d., s. 47–51.
náhled|Mecenáš bayreuthských hudebních slavností král Ludvík II. Bavorský
Wagner však na svůj plán nerezignoval. Úspěch Tristana a Isoldy (1865) a Mistrů pěvců norimberských (1868) potvrdil jeho postavení jako jedné z vedoucích kulturních osobností Německa.Spotts, c. d., s. 51. V duchu tehdejší vlny nacionalismu spojeného se založením Německé říše roku 1871 navíc hodlal vtisknout svému projektu „charakter vpravdě národního podniku, jenž by byl obrácen na německého uměleckého ducha“, ba přímo německého „národního divadla“. Hledal pro něj jiné místo, které nalezl v Bayreuthu, ve městě rozkládajícím se blízko geografického středu Německa, patřící k zemím jeho mecenáše Ludvíka II. a navíc s hohenzollernskou tradicí. Nebylo ani průmyslovou metropolí, ani letoviskem společenské smetánky, nemělo kulturní tradici, která by mohla plánovaný hudební festival zastínit. Nepatřilo ani k územím, pro která již Wagner prodal práva k provozování svých oper. Navíc zde existovalo rokokové operní divadlo architekta Giuseppe Galliho de Bibiena s pověstí jednoho z nejkrásnějších a nejprostornějších. Podle zápisků Cosimy Wagnerové se skladatel začal Bayreuthem zabývat 5. března 1870, na základě hesla v Brockhausově konverzačním lexikonu.Spotts, c. d., s. 52–53.
Když Wagner s manželkou Cosimou přijeli 19. dubna 1871 do Bayreuthu, zjistili, že Markrabské divadlo je pro Wagnerovy účely příliš malé. Zejména orchestřiště nebylo schopno pojmout mohutný orchestr, který skladatelovy opery vyžadovaly, hlediště mělo málo míst a rovněž prostor jeviště přes relativní velikost neumožňoval dobudování tehdejší moderní techniky. Město samotné však odpovídalo přesně jejich představám, a proto se rozhodli o nutnosti postavit novou divadelní budovu. Městská správa byla projektu nakloněna a poskytla Wagnerovi zdarma příznivě položený pozemek nejen pro divadlo, ale také pro jeho soukromou vilu.
Wagner začal s plánováním okamžitě, místo Sempera pracoval na plánech nejprve berlínský architekt Wilhelm Neumann, nakonec však návrh – opírající se o skladatelovy podrobné instrukce – převzal mladý lipský stavitel Otto Brückwald.Spotts, c. d., s. 53–55. Stavba začala 29. dubna 1872 a 22. května, na Wagnerovy 59. narozeniny, se konala slavnost položení základního kamene.Spotts, c. d., s. 41.Richard Wagner: Bayreuth, s. 94–98. 2. srpna 1873 byla hotova hrubá stavba.Spotts, c. d., s. 55.
Původní myšlenka financování stavby divadla i slavností samotných se zakládala na finanční nezávislosti na velkých sponzorech. Wagnerovi aktivní příznivci (mezi nejvýznamnější patřila Marie hraběnka von Schleinitz)Richard Wagner:Bayreuth, s. 92. organizovali v německých a později i zahraničních městech spolky Richarda Wagnera a sbírali příspěvky od hudebních nadšenců, a to zejména ve formě patronátních listin; těch bylo plánováno 1000 po 300 tolarech (900 markách) a jejich výnos měl pokrýt všechny náklady.Richard Wagner:Bayreuth, s. 111. Avšak do roku 1873 jich byla prodána jen třetina a navíc odhadované náklady vzrůstaly. Wagner se několikrát obrátil s žádostí o státní podporu na Bismarcka, ale marně. Rovněž jednání s Ludvíkem II. (ostatně finančně vyčerpaným stavbami romantických zámků) byla obtížná, nakonec však byl v lednu 1874 finanční krach slavností odvrácen bavorskou státní půjčkou 100 000tolarů, která pak byla po desetiletí splácena z tantiém za provozování Wagnerových oper v Mnichově.Spotts, c. d., s. 57–59.
První slavnosti za řízení Richarda Wagnera (1876, 1882) V létě roku 1875 stavba divadla i financování pokročily natolik, že mohly být zahájeny zkoušky na slavnosti plánované následující rok, jejichž jediným programem bylo první uvedení celého Prstenu Nibelungova (s ohledem na závazky účinkujících zkoušky probíhaly – a dodnes probíhají – v průběhu divadelních prázdnin). První zkouška orchestru se konala 2. srpna 1875. Wagner byl výsledným zvukem zakrytého orchestru nadšen („To je přesně to, co jsem chtěl.“).Spotts, c. d., s. 76–77.
náhled|vlevo|Amalie Maternová v roli Brünhildy a Cocotte v roli Graneho, první Prsten Nibelungův 1876 (foto: Joseph Albert) Wagnerovi, v té době již vůdčí kulturní osobnosti, se podařilo shromáždit (za velmi nízké honoráře) vynikající zpěváky a hudebníky včetně proslulého dirigenta Hanse Richtera. Novátorský byl zejména profesionální přístup k inscenaci: zde lze nalézt „začátek moderní operní produkce“ (Spotts).Spotts, c. d., s. 77. Už samotné dlouhodobé a důkladné zkoušení nebylo běžné. Wagner kladl důraz na hereckou práci se zpěváky, kteří se měli co nejvíce identifikovat s postavami; podle vlastních slov usiloval o „zmizení herce a znovuobjevení se postavy“. Proto neměli sólisté ani sbor nikdy zpívat směrem k publiku ani s ním navazovat vizuální kontakt. Co do vztahu zpěváků a orchestru zastával Wagner jasně stanovisko, že „zpěvák je to hlavní. Orchestr jen doprovází.“ Velmi mu záleželo na zřetelné a správné výslovnosti zpívaného slova, aby mohl divák bez potíží sledovat děj.Spotts, c. d., s. 79.
Zkoušky obnoveny v květnu 1876 a skončily 26. července; po posledních stavebních úpravách divadla byly slavnosti 13. srpna 1876 zahájeny představením Zlata Rýna. Mezi hosty byli mimo jiné Franz Liszt, Anton Bruckner, Karl Klindworth, Camille Saint-Saëns, Petr Iljič Čajkovskij, Edvard Grieg, Charles Villiers Stanford, Lev Nikolajevič Tolstoj, Paul Lindau, Friedrich Nietzsche a Gottfried Semper, dále německý císař Vilém I., brazilský císař Petr II., württemberský král Karel a řada dalších společensky významných osob, mezi nimi dirigenti a intendanti všech německých operních divadel a asi 60 hudebních kritiků.Spotts, c. d., s. 81. Slavnostní premiéry se neúčastnil hlavní mecenáš král Ludvík II., který se vyhýbal veřejným příležitostem. Navštívil místo premiéry ve dnech 6. až 9. srpna generální zkoušky (při Zlatu Rýna seděl v hledišti sám jen se skladatelem, ale na další tři části cyklu jej Wagner přesvědčil, že akustika sálu vyžaduje zaplnění lidmi) a poté se vrátil na třetí (a poslední) cyklus Prstenu Nibelungův uváděný na prvním festivalu.Spotts, c. d., s. 82–83.