Lockheed Martin P-3 Orion je čtyřmotorový turbovrtulový protiponorkový a námořní hlídkový letoun vyvinutý pro americké námořnictvo a zavedený do služby v 60. letech 20. století. Společnost Lockheed založila jeho vývoj na civilním letounu Lockheed L-188 Electra."P-3 history." GlobalSecurity.org. Citováno: 24. prosince 2010. Letoun je snadno rozpoznatelný podle „žihadla“ na ocasní části zádi neboli „MAD“ detektoru, který je používán jako detektor magnetických anomálií k odhalování ponorek. Během let letoun prošel mnoha vylepšeními, které se týkaly převážně elektronických přístrojů. P-3 Orion je v současnosti stále používán v mnoha námořnictvech i letectvech po celém světě a to hlavně k námořnímu hlídkování, průzkumu, boji proti hladinovým cílům a boji proti ponorkám. Bylo postaveno 734 letounů P-3. V roce 2012 se připojil k hrstce vojenských letounů jako je například Boeing B-52 Stratofortress, které slouží svému původnímu uživateli, v tomto případě US Navy, nepřetržitě 50 let.

Vývoj V srpnu 1957, US Navy vydalo výzvu k předložení návrhu na nahrazení stárnoucích dvoumotorových letounů s pístovými motory P2V Neptune (později přeznačené na P-2) a P5M Marlin (později P-5) vyspělejším letounem plánovaným pro námořní hlídkování a pro boj proti ponorkám. Úprava již existujícího letounu měla ušetřit náklady a urychlit i zavedení letounu do služby. Lockheed navrhl vojenskou verzi svého letounu L-188 Electra, který byl právě ve vývoji a chystal se k svému prvnímu letu. V dubnu 1958 Lockheed soutěž vyhrál a v květnu s ním byly podepsána smlouva k dalšímu výzkumu a vývoji stroje.

náhled|První prototyp Orionu byl přestavěný letoun Lockheed Electra.

První let prototypu, původně značeného YP3V-1, se uskutečnil 19. srpna 1958. Ačkoliv byl návrh založen na stejné filozofii jako letoun Lockheed L-188 Electra, byla struktura letounu odlišná. Letoun má kratší přední část trupu, otevírací pumovnici, více špičatý nos, výrazné „žihadlo“ (detektor magnetických anomálií) na ocase, závěsníky pod křídly a další vnější i vnitřní vylepšení a změny. Orion byl vybaven čtyřmi turbovrtulovými motory Allison T56, které mu dokázaly udělit rychlost až 750 km/h, což je rychlost srovnatelná s nejrychlejšími vrtulovými stíhačkami a dokonce i s pomalými letouny s dvouproudovými motory jako jsou například A-10 Thunderbolt II nebo S-3 Viking. Podobnými letouny jsou sovětský Iljušin Il-38 a francouzský Breguet Atlantique.

náhled|vpravo|Letouny P-3 Orion z Japonska, Kanady, Austrálie, Jižní Koreje a USA.

První sériová verze, označená P3V-1, poprvé vzlétla 15. srpna 1961. První letouny byly přiděleny k hlídkovým letkám VP-8 a VP-44 na námořní letecké základně Patuxent River, Maryland v srpnu 1962. Několik týdnů nato (18. září 1962) bylo sjednoceno značení letounů amerického námořnictva a letectva, a tak letouny obdržely nové označení P-3 Orion. Barva Orionů se během času měnila od modré a bílé na začátku 60. let, přes šedou a bílou, až po šedou s malými nevýraznými znaky příslušnosti k letectvu.

Civilní verze – Electra, zažila několik záhadných havárií, jako například havárie letu 710 v roce 1960, kdy letounu za letu odpadlo pravé křídlo kvůli vibracím motorů."Northwest Flight 710: Lockheed L-188C Electra." aviation-safety.net. Citováno: 27. prosince 2010. Prodej letounů vázl, protože i přes technická vylepšení se nezbavil špatné pověsti a navíc turbovrtulové motory byly nahrazeny rychlejšími proudovými motory.Murphy, Pat. "Fighting fire like a regular military ground, air war: Onetime jinxed airliner now a superstar fire bomber." mtexpress.com, 2010. Citováno: 27. prosince 2010. Ve vojenském použití je však v tomto případě efektivní využití paliva důležitější než dosažená rychlost, a proto Oriony zůstávají i po téměř 50 letech působení v US Navy stále ve službě od svého uvedení v roce 1962. Ačkoliv letoun nedosáhl takové životnosti jako stále se vyrábějící letoun C-130 Hercules, bylo do roku 1990 vyrobeno 734 strojů P-3 Orion."Lockheed Martin P-3 Orion." Aeroflight.co.uk, 31. července 2010. Citováno: 27. prosince 2010."P-3 Orion Overview." Společnost Lockheed Martin zahájila v roce 2008 výrobu křídel pro letouny P-3 Orion v rámci programu prodloužení životnosti (ASLEP) těchto letounů. Program ASLEP zahrnuje výměnu částí křídel a stabilizátorů."Lockheed Martin Awarded Contract to Build Outer Wing Sets for the US Navy's P-3 Orion Fleet." deagel.com, 4. září 2008.

Letoun Lockheed Electra byl vytvořen jako nákladově výhodnější alternativa letounu Boeing 707 (první prototyp vzlétl v roce 1954), protože turbovrtulové motory měly při rychlostech pod 700 km/h mnohem větší účinnost než první proudové motory. Vylepšený letoun Lockheed P-7 měl být podobně alternativou letounu Boeing 757, ale projekt byl zrušen. Ještě pokročilejší projekt Orion 21 prohrál ve výběrovém řízení s letounem Boeing P-8 Poseidon, který nahradí letouny P-3 Orion.

Popis náhled|P-3A letky VP-49 v původní modro-bílých barvách náhled|Spodní pohled na P-3C Orion odhaluje vypouštěcí zařízení sonarových bójí (černé skvrny v zadní části trupu) náhled|Motor Allison T56-A-14

Letoun P-3 má vnitřní pumovnici v přední části trupu, do které jsou umísťována konvenční torpéda Mk 50 nebo Mk 46 a nebo jaderné zbraně. Další výzbroj může být nesena na závěsnících pod křídly. Tato výzbroj zahrnuje celou řadu zbraní jako jsou střely AGM-84 Harpoon, AGM-84E SLAM / AGM-84H/K SLAM-ER, AGM-65 Maverick, 127mm rakety Zuni, rozličné námořní miny atd. Letoun mohl nést i řízenou střelu AGM-12 Bullpup než byla vyřazena ze služby u US Navy či NATO."P-3C." history.navy.mil. Citováno: 27. prosince 2010.

Letoun P-3 je vybaven detektorem magnetických anomálií (MAD) v prodloužené zádi. Toto zařízení je schopné odhalit magnetické anomálie způsobené ponořenou ponorkou v magnetickém poli Země. Omezený dosah tohoto zařízení vyžaduje, aby letoun přeletěl přímo nad cílem nebo v jeho těsné blízkosti. Proto je tento přístroj používán pro přesnou lokalizaci ponorky těsně před útokem pomocí torpéda. Vzhledem k neuvěřitelné citlivosti detektoru má jakýkoli elektromagnetický šum velký vliv na provoz přístroje. Z tohoto důvodu je tento detektor umístěn na konci „žihadla“ vystupujícího ze zadní části trupu, aby byl co možná nejdále od ostatních elektronických přístrojů."Air Anti-Submarine Warfare." fas.org. Citováno: 27. července 2010.

Složení posádky Složení posádky záleží na účelu mise, variantě letounu a armádě ve které letoun působí. V US Navy, ve variantě P-3C, posádka obvykle čítá 11 členů. Složení:

3× námořní letec Velitel hlídkového letounu (Patrol Plane Commander/PPC) Druhý pilot hlídkového letounu (Patrol Plane 2nd Pilot/PP2P) Třetí pilot hlídkového letounu (Patrol Plane 3rd Pilot/PP3P) 2× námořní letecký důstojník Taktický koordinátor hlídkového letounu (Patrol Plane Tactical Coordinator/PPTC nebo TACCO) Navigátor a radiooperátor hlídkového letounu (Patrol Plane Navigator-Communicator/PPNC nebo NAVCOM) (Letouny P-3A a P-3B měly samostatného navigátora a samostatného radiooperátora) 2× letecký inženýr (FE1 a FE2) 3× operátor senzorů operátor radaru/MAD/EWO (SS-3) dva operátoři akustických detektorů (SS-1 a SS-2) 1× letecký technik (IFT) (1× letecký specialista na zbraně (ORD) – v rámci US Navy povinnosti této funkce zastává IFT)

Velitelem mise letounu (MC) byl jmenován vždy buď PPC nebo TACCO.

Vypínání motorů za letu Když se letoun dostane na hlídkovou pozici bývá jeden z motorů často vypínán (obvykle vnější motor č.1), za účelem úspory paliva a tím i prodloužení doby letu nebo doletu letounu. Za určitých okolností mohou být vypnuty oba vnější motory, pokud to umožňuje počasí, hmotnost letounu a nutnost úspory paliva. Dlouhé hlídkové lety nad oceánem, pobřežím nebo nad hranicemi mohou často přesáhnout 10 hodin ve vzduchu a mohou si vynutit přítomnost dalšího člena posádky. Rekord v délce letu letounu P-3 v délce 21,5 hodiny drží posádka novozélandského královského letectva z roku 1972.

Motor č. 1 je vypínán proto, jelikož nemá generátor elektrické energie, kterou motory produkují pro napájení přístrojů v letounu. Nepřítomnost výfukových plynů od motoru č. 1 také zlepšuje viditelnost pro pozorovatele na zádi letounu na jedné straně letadla.

Historie operačního nasazení náhled|P-3B poblíž Havajských ostrovů

Jelikož byl vyvinut během Studené války, bylo jeho hlavním úkolem sledovat a ničit nepřátelské ponorky s balistickými raketami a nepřátelské útočné ponorky v případě války. Průzkumné mise vedly občas k setkání letounů P-3 US Navy nebo například Norského královského letectva se sovětskými stíhačkami. 1. dubna 2001 došlo ve vzduchu ke kolizi mezi letounem US Navy EP-3E ARIES II a stíhačkou Čínské lidové armády J-8II, což vedlo k mezinárodnímu sporu mezi vládou USA a Čínské lidové republiky, který je znám pod označením Incident u ostrova Chaj-nan."'Born to Fly,' by Lt. Shane Osborn: Navy Lt. Shane Osborn's Tale of Danger and Survival." abcnews.go.com, 30. září 2004. Citováno: 28. prosince 2010.

Více než 40 bojových i nebojových variant letounu P-3 prokázalo vysokou spolehlivost tohoto stroje, který často létá více než 12hodinové mise 200 stop (60 m) nad hladinou moře, a přesto si uchovává vynikající bezpečnost. Byly vyvinuty verze pro Národní úřad pro oceán a atmosféru (NOAA) pro studium hurikánů, pro americký celní úřad (U.S. Customs Service, v současnosti U.S. Customs and Border Protection) proti pašerákům drog a letecké hlídkování a pro NASA pro výzkum a vývoj. Nejvíce letounů P-3 však i nadále slouží u US Navy.

Kuba

V říjnu 1962 letouny P-3A provedly několik hlídkových letů v rámci blokády Kuby. Letouny, které byly krátce před tím přijaty do operační služby, se tak poprvé přiblížily situaci, která se podobala skutečnému konfliktu.

Vietnam náhled|Americký P-3C Orion (VP-8) náhled|Výměna pneumatiky na letounu P-3C

Od začátku roku 1964 byly letouny P-3 nasazeny na řadu misí v rámci Operace Market Time. Letouny startovaly ze základen na Filipínách a ve Vietnamu a jejich úkolem bylo hlídkování podél pobřeží, za účelem zastavení dodávek materiálu pro Vietkong po moři, i když několik misí bylo vedeno i nad pevninou. Během těchto misí byly letouny ohroženy a někdy i poškozeny protiletadlovým dělostřelectvem. Jediné potvrzené ztráty letounu P-3 se odehrály rovněž během Operace Market Time. V dubnu 1968 letoun P-3B letky VP-26 US Navy byl sestřelen protiletadlovým dělostřelectvem v Thajském zálivu, celá posádka zahynula. O dva měsíce dříve v únoru 1968 na stejném místě havaroval jiný P-3B, jehož posádka rovněž nepřežila. Původně se mělo za to, že šlo o nehodu, později se uvažovalo nad tím, zda za nehodou nebyla palba ze stejného zdroje jako při sestřelení v dubnu 1968."VP-26 Memorial: VP-26 Crew – In Memorium – VP-26 Crew." vpnavy.org. Citováno: 28. prosince 2010.

Irák