náhled|upright=1.4|Inflace 2019 náhled|upright=1.4|Meziroční inflace v USA od roku 1666. Inflace zvláště převažuje během válek a studené války. Zlatý standard USA opustily v roce 1933. Inflace je většinou ekonomů definována jako nárůst všeobecné cenové hladiny zboží a služeb v ekonomice v určitém časovém období. Ekvivalentně lze inflaci definovat jako snížení kupní síly neboli hodnoty peněz, ale fakticky se jedná o důsledek inflace, nikoliv její definici. Část ekonomů, zejména představitelé rakouské školy a v jisté míře i monetaristé, naopak rozlišuje mezi inflací chápanou jako růst peněžní zásoby a růstem cenové hladiny jako jejím důsledkem. Změnu cenové hladiny za určité období udává míra inflace, která se vypočítává jako poměr vybraného cenového indexu na konci a na začátku měřeného období. Nejpoužívanějšími cenovými indexy jsou index spotřebitelských cen, index cen výrobců a deflátor HDP.
Skrytou formou inflace je smrskflace.
Jádrová inflace je růst cen neregulovaných, nepotravinářských komodit resp. celková inflace bez regulovaných cen, bez cen potravin a bez cen pohonných hmot, po očištění o primární dopady změn nepřímých daní.Cenové údaje ČNB – Vývoj inflace, pdf
Příčiny inflace
Ekonomové hlavního proudu (Hospodářský liberalismus) tvrdí, že vysoká míra inflace je způsobena nadměrným růstem peněžní zásoby (Kvantitativní teorie peněz). Názory na to, které faktory způsobují nízkou až střední míru inflace, jsou rozmanitější. Nízká až mírná inflace může být vedle růstu peněžní zásoby vysvětlována i kolísáním reálné poptávky po zboží nebo výkyvy v nabídce a dodávkách zboží. Nicméně panuje konsenzus, že dlouhé období významné inflace je způsobeno rychlejším růstem peněžní zásoby než celkového produktu. Podle Heterodoxní ekonomie (například postkeynesovství) růst peněžní zásoby primárně nezpůsobuje růst inflace protože není příčinou, ale důsledkem hospodářské činnosti (Endogenní teorie peněz). V endogenním peněžním systému je příčinná souvislost obvykle od poptávky po úvěru (prostřednictvím podnikatelských půjček k financování práce a dalších vstupů faktorů) po zvýšení nabídky peněz.
Cenová hladina vyjadřuje vztah mezi celkovým množstvím peněz a celkovým objemem statků a služeb, za které jsou směňovány. Růst nebo pokles cenové hladiny ovlivňuje řada faktorů. Na množství peněz má velkou měrou vliv rozhodování centrální banky, množství zboží a služeb je ovlivňováno v zásadě jen tržními silami a produkčními schopnostmi hospodářství. Dá se říci, že tyto dva vlivy působí protichůdně. Faktory působící na rovnováhu cenové hladiny mají svůj původ na straně poptávky nebo nabídky. + Klasifikace teorií inflace podle Vernenga Poptávková NákladováExogenní penízeŠkola Salamanca
Kvantitativní teorie peněz
Keynesova inflační mezera
Modely Phillipsovy křivkymarxisté
neochartalisté (MMT)Endogenní penízeNeo-malthusiánský model
Wicksellův kumulativní proces
Real Business cyklus
Nová neoklasická syntézaŠkola platební bilance
Strukturalisté
Skandinávský model
Postkeynesiánci (peněžní teorie výroby)
Inercialisté
Příčiny na straně poptávky Základními příčinami na straně poptávky je růst množství peněz při stejné velikosti trhu a růst trhu tzn. poptávajících, při neměnném množství peněz.
Na množství peněz mají v novodobých dějinách vliv pouze centrální banky. Množství oběživa je zvyšováno emisí nových peněz, snižováno stahováním peněz z oběhu. Stejný princip uplatňuje banka na množství bezhotovostních peněz zvyšováním a snižováním úrokových sazeb.
Na velikost trhu působí populační růst nebo příliv zahraničních investorů. Populační růst/pokles působí většinou velmi zvolna, v řádu procent. Příliv a odliv investorů ovlivní poptávku, a tedy i cenovou hladinu, výrazně až skokově.
Dalším faktorem způsobujícím inflaci může být regulace ovlivňující poptávku.https://www.ft.com/content/49c19d8f-c3c3-4450-b869-50c7126076ee - ‘Greenflation’ threatens to derail climate change action
K významným psychologickým vlivům patří očekávání. Pokud totiž spotřebitelé očekávají, že se jejich situace bude zlepšovat, pak jejich poptávka roste.
Existuje ještě jeden vliv, který dlouhodobě ovlivňuje cenovou hladinu, a sice poptávka po držení peněžních zůstatků. Pokud si lidé přejí náhle z nějakého důvodu držet větší zásobu hotovosti, vede to k růstu kupní síly jednotky peněz, protože lidé více prodávají zboží a služby, zatímco jsou méně ochotni nakupovat. Relativní převis nabídky nad poptávkou sníží ceny. Naopak pokles ochoty lidí držet peníze vede k inflaci, protože poptávka převyšuje nabídku a ceny všeobecně rostou. Drobné změny v poptávce po penězích obvykle nejsou příliš významné, protože legislativní vymezení zákonného platidla znemožňuje lidem používat jinou měnu, jsou-li s tou svou nespokojeni. Pokud ale měnová politika centrální banky je nezodpovědná a růst množství peněz je rychlý, lidé se snaží i za cenu velkých obtíží zbavovat svých peněžních zůstatků, utíkají k reálným hodnotám, čímž se inflace ještě více prohlubuje. V závěrečné fázi hyperinflace dojde k naprostému zhroucení peněžního oběhu právě proto, že lidé se snaží naprosto zbavit všech svých peněz a jejich cena padá nezadržitelně k nule.
Příčiny na straně nabídky Mezi nezanedbatelné příčiny patří růst cen materiálových zdrojů z důvodu jejich postupného vyčerpávání a horší výtěžnosti.
Na straně nabídky také významně působí populační vliv, a to změna poměru produktivních ku neproduktivním členům společnosti. Vzroste-li podíl neproduktivních složek společnosti (dětí a důchodců) na úkor produktivních, při zanedbání ostatních vlivů dochází k poklesu nabídky relativně k poptávce.
Růst produktivity práce působí protiinflačně. Trvalý vzestup množství služeb a statků, které jsou nabízeny na trhu, vede k tomu, že tatáž peněžní jednotka je schopna koupit více. Čím rychleji roste produktivita, tím rychleji roste kupní síla peněz. Proto před zřízením centrálních bank byla deflace běžným jevem. V dnešní době je obvykle celá ekonomika natolik přizpůsobena aktuální míře produkce peněz, že v okamžiku jejího skokového snížení by došlo k citelnému šoku, kdy by se většina makroekonomických ukazatelů propadla dolů (např. hrubý domácí produkt). V této souvislosti se proto hovoří o ceně dezinflace.
Na straně nabídky působí výpadky produkčních kapacit z důvodů rozsáhlých přírodních katastrof, zničení nebo dlouhodobého výpadku technické infrastruktury (zejména energetické a dopravní sítě).
Z krátkodobých příčin inflace můžeme jmenovat lokální přírodní katastrofy (obnova zničených statků) nebo skokové změny ceny nějaké významné komodity, jako je ropa. Po čase se však ekonomika vždy vzpamatovává, přizpůsobuje se změně dostupnosti suroviny, nebo se zotavuje ze škod způsobených přírodními živly. Proto takové šoky neovlivňují cenovou hladinou trvale, ale pouze krátkodobě. Dlouhodobý účinek na inflaci nemůže mít ani růst spotřebitelských výdajů. Není proveditelné, aby lidé dlouhodobě vydávali víc, než kolik činí jejich příjem, takže brzy jejich poptávka poklesne na udržitelnou úroveň.
Ekonomické školy V názoru na inflaci se různé ekonomické školy liší. Keynesovští ekonomové obvykle měnovou politiku podřizují cíli plné zaměstnanosti (reakce na Velkou hospodářskou krizi), právě manipulace (zvyšování) s cenovou hladinou je podle nich jedním z užitečných nástrojů zvyšování výkonu hospodářství. Před negativními následky jejich přístupu varují monetaristé, kteří preferují stabilní mírnou inflaci, jelikož poukazují na potřebu vyrovnávat množství peněz a růst objemu zboží tak, aby se celková cenová hladina pokud možno neměnila, což v praktických případech znamená její mírný růst. Ekonomové rakouské školy v rozporu s oběma předchozími anglosaskými soudí, že jakákoliv manipulace s úroky a množstvím peněz nevyhnutelně vyvolává hospodářský cyklus, a proto požadují, aby vláda inflaci neprováděla. Rakouští ekonomové chápou inflaci primárně jako expanzi peněžní zásoby, nikoli jako růst cenové hladiny — ten je podle nich pouze jedním z možných důsledků. Upozorňují na tzv. Cantillonův efekt: noví příjemci peněz emitovaných centrální bankou či bankovním systémem získávají výhodu na úkor těch, ke kterým se nové peníze dostanou později, protože nakupují ještě za staré ceny. Inflace tak podle nich kromě znehodnocení úspor vede i k přerozdělení bohatství ve prospěch těch, kdo jsou blíže zdroji nových peněz (stát, banky, velké korporace). Podrobný rozbor tohoto přístupu poskytuje rakouská teorie hospodářského cyklu.
Post-keynesovská politická ekonomie (Minsky Lavoie, Davidson) shrnují sedm příčin inflace:(1) zisk nebo monopolní tvorba cen (marže); (2) Zvyšování mezd nad produktivitu práce; (3) Snížení výnosů z rozsahu; (4) Externí faktory (inflace/deflace na globálním trhů); (5) Šoky dodávek; (6) zvýšení/snížení daní (směrem k neproduktivním s okázalou spotřebou a větší propensity to save); a (7) Poptávkové šoky. Kromě toho Malcolm Sawyer přidává další dvě příčiny inflace, setrvačnost a očekávání (setrvačnost je, když agenti stanovují své ceny na základě minulých inflačních rychlostí. Očekávání se objevují, když výrobci zvyšují ceny výhradně kvůli jejich očekáváním, v tom, že výrobní náklady by se zvýšily jejich pohled, který může být nepodložený). V civilizované společnosti post-keynesovského typu (Sociální demokracie) nelze boj proti inflaci přenechat nezávislým centrálním bankéřům, protože inflace je příznakem boje o rozdělení příjmů a tím pádem výsostně politickým tématem, které nemůže rozhodovat technokratický hospodářský liberál. Josef Macek tvrdil, že vykořisťování není pouze konflikt mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, ale odehrává se v každé situaci, při které se stanovuje cena. Každý je potom někdy vykořisťován a jindy vykořisťuje. Vhodnými politikami pro boj s inflací jsou tzv. TIP pro boj s domácí inflací a indexování IMCU pro boj s exportovanou inflací. De facto pomocí daní, kdy se pracovníci a podnikatelé, kteří překročí hranici, tak budou více nuceni platit vyšší daně a stabilizovat ekonomiku jako celek. Vedle příjmových politik také Post keynesiánská ekonomie dlouhodobě prosazuje používání zásob komoditních nárazníků (buffer stocků) jako politiky proti inflaci na straně nabídky (strategické rezervy komodit – ropa, zemědělské produkty, byty). V rámci programu nárazníkových zásob vláda nakupuje komodity a statky, když ceny klesají, a prodává je, když ceny rostou, čímž pomáhá stabilizovat ceny. MMT k tomu ještě dodává možnost tzv. job guarantee programu.
Dopady inflace
Účinky inflace na ekonomiku
Zvýšení cen neboli snížení reálné hodnoty peněz a snížení hodnoty dalších peněžních aktiv Nejistota ohledně budoucího vývoje cen, jež odrazuje od dlouhodobé akumulace inflačních peněz Vysoká inflace může vést k nedostatku zboží, pokud je spotřebitelé začnou hromadit z obavy, že ceny se v budoucnu zvýší.
Podle některých ekonomických škol mohou být účinky inflace i pozitivní, například rozšíření možností centrální banky upravovat úrokové sazby (v zájmu zmírnění recese) a stimulace investic do nefinančních investičních projektů. Podle Heterodoxní ekonomie centrální banka nemůže snížit inflaci skrze operace s úrokovou sazbou. Tu může snížit pouze příjmová politika vlády (daně). Změny v obecné cenové hladině jsou vysoce komplexním výsledkem mnoha faktorů, a nikoli nějakou jednoduchou funkcí nabídky peněz. Podniky zvýší své ceny z nejrůznějších důvodů (marže, růst mezd, globální trh) nezávisle na expanzi nabídky peněz.
Obecné Vzroste-li celková úroveň cen, lze za peněžní jednotku koupit méně zboží a služeb. Dopady inflace nejsou v ekonomice rozloženy rovnoměrně a v důsledku toho někteří účastníci na inflaci tratí a jiní získávají. Nejvíce na inflaci získají ti, kdo se k nově vzniklým penězům dostanou nejdříve; naproti tomu ti, kteří se k nim dostanou nejpozději, na inflaci tratí. Pokud je inflace vyvolaná emisí státních peněz, stát tak získá finanční prostředky do své pokladny.