Sviňuchovití (Phocoenidae) je čeleď malých ozubených kytovců, kteří se vyskytují v pelagických, pobřežních i říčních vodách obou polokoulí. Vzhledem i velikostí připomínají delfíny, jsou však příbuznější narvalovitým. Tato nevelká čeleď zahrnuje sedm druhů ve třech rodech. Sviňuchy se vyznačují podsaditým krátkým tělem do délky 2,5 m, krátkou (v případě rodu Neophocaena absentní) hřbetní ploutví, kuželovitou hlavou bez protažených čelistí a početnými zuby s dvou až tříhrotým zakončením připomínajícím zuby suchozemských savců. Jedná se o plachá zvířata, o jejichž biologii toho není příliš známo. Dobře prostudovaná je hlavně sviňucha obecná obývající severní části Tichého i Atlantského oceánu včetně Baltského, Černého a Egejského moře.

Jedná se převážně o samotářská zvířata, občas utváří menší skupinky. S výjimkou samice s mládětem udržují jen dočasné, flexibilní sociální vazby. Březost trvá kolem 11 měsíců, samice vrhají jedno mládě jednou za 1–3 roky. Jídelníček sviňuch se liší podle druhu a zahrnuje menší rybky, desetiramenatce i korýše. Nejedná se o příliš zdatné potápěče, typicky se ponořují do maximální hloubky několika desítek metrů na dobu do několika minut, i když sviňucha běloploutvá se umí potopit i do 500m hloubek. Hledání a identifikace potravy probíhá zrakem a echolokací. Sviňuchy ohrožuje hlavně rybolov tenatovými sítěmi, do kterých se mohou snadno zamotat a utonout, a rušivé vlivy člověka, jako je lodní doprava, znečištění moří nebo výstavba v pobřežních oblastech. Nejohroženějším druhem je kriticky ohrožená sviňucha kalifornská, jako ohrožená je hodnocena sviňucha Neophocaena asiaeorientalis, a sviňucha hladkohřbetá je považována za zranitelnou.

Systematika

Historické objevování sviňuch vlevo|náhled|Ilustrace sviňuchy obecné od Pierra Belona z roku 1551 O sviňuchách se zmiňuje již Aristotelés ve svém díle Zkoumání živočichů (lat. Historia animalium), kde se snažil vytvořit klasifikační kategorie pro všechno živé od rostlin po člověka. Jednou z takových kategorií byli i kytovci zahrnující plejtváka myšoka, delfíny a sviňuchy, potažmo sviňuchy obecné, které se vyskytovaly a stále vyskytují v Černém a Egejském moři a podél Atlantského pobřeží. Tyto sviňuchy byly Evropanům přirozeně známy jako první. Na Aristotela navázal Plinius starší, který rovněž sviňuchy zařadil mezi kytovce. Francouzský přírodovědec 16. století Pierre Belon v roce 1551 publikoval ilustraci sviňuchy obecné společně s ilustrací embrya sviňuchy v placentě, což by mohlo vypovídat o tom, že měl možnost sviňuchu pitvat.

O sviňuchách se zmiňoval i francouzský přírodovědec Guillaume Rondelet, anglický přírodovědec Samuel Collins nebo britský filosof a přírodovědec Walter Charleton. Anglický anatom Edward Tyson zase poměrně podrobně popsal nervový systém sviňuch. Podle Tysona sviňuchy představovaly mezičlánek mezi suchozemskými savci a rybami. Jeden z prvních anatomických popisů dýchacích cest kytovců podal v roce 1671 John Ray na základě pitvy sviňuchy.

Nomenklatura vlevo|náhled|Kresba sviňuchy hladkohřbeté (1886) Za formální autoritu sviňuchovitých se považuje britský biolog John Edward Gray. Gray v roce 1825 publikoval pracovní návrh rozdělení savců do čeledí a tribů, ve kterém sviňuchy představovaly skupinu s názvem Phocaenina v rámci čeledi delfínovitých (Delphinidae). Raní autoři 20. století, jako byli americký zoolog a botanik Gerrit Smith Miller Jr. (1923) nebo americký přírodovědec Remington Kellogg (1928), nejenže nevyčlenili pro sviňuchy samostatnou čeleď, nepřiřadili jim ani status podčeledi. O něco pozdější autoři, jako je nizozemský přírodovědec Everhard Johannes Slijper (1936) nebo dvojice britských autorů P. E. Purves a F. C. Fraser (1960), již klasifikovali sviňuchy jako samostatnou čeleď, což je do té doby v zásadě respektováno širší vědeckou komunitou.

Název čeledi Phocoenidae je variantou latinského phocaena nebo řeckého φώκαινα (phokaina), což v obou případech znamená „sviňucha“. V anglickém jazyce se sviňucha označuje jako , což je odvozeno z latinského porcus („prase“) a piscus („ryba“). Podobně i v dalších jazycích včetně češtiny má pojmenování čeledi spojitost s prasetem. V češtině výraz sviňucha použil již Jan Svatopluk Presl ve svém klasickém díle Ssavectvo.

Seznam druhů Sviňuchovití se tradičně rozdělují do tří rodů, kterými jsou Neophocaena, Phocoena a Phocoenoides. V minulosti sice došlo k pokusům zařadit Phocoenoides k Phocena (např. Simpson (1945)), avšak tyto rody jsou natolik odlišné, že je moderní taxonomie vyčleňuje zvlášť. Počet rozeznávaných druhů v rámci Neophocaena je již delší dobu předmětem taxonomických debat. Původně se jednalo o jeden druh se třemi poddruhy, od roku 2011 se začal rozeznávat jako samostatný druh Neophocaena asiaeorientalis, který zahrnuje sladkovodní poddruh asiaeorientalis z čínské řeky Jang-c’-ťiang a východoasijský poddruh sunameri. Rozdělení do dvou druhů potvrdila i studie z roku 2016, která ukázala, že mezi těmito druhy není žádný genový tok již od posledního glaciálního maxima (cca před 18 000 lety) a říční poddruh disponuje unikátními genetickými adaptacemi. Společnost pro mořskou mammalogii () rozeznává následujících sedm druhů sviňuch ve třech rodech:

rod Neophocaena (Palmer, 1899) Neophocaena phocaenoides (G. Cuvier, 1829) – sviňucha hladkohřbetá Neophocaena asiaeorientalis (Pilleri and Gihr, 1972) rod Phocoena (G. Cuvier, 1816) Phocoena dioptrica (Lahille, 1912) – sviňucha jižní Phocoena phocoena (Linnaeus, 1758) – sviňucha obecná Phocoena sinus (Norris & McFarland, 1958) – sviňucha kalifornská Phocoena spinipinnis (Burmeister, 1865) – sviňucha černá rod Phocoenoides (Andrews, 1911) Phocoenoides dalli (True, 1885) – sviňucha běloploutvá náhled|Umělecká představa Semirostrum ceruttii Vedle výše zmíněných recentních rodů a druhů se ke sviňuchám řadí i řada fosilních taxonů jako:

rod †Archaeophocaena A. teshioensis rod †Australithax Australithax intermedia

rod †Haborophocoena H. toyoshimai rod †Lomacetus L. ginsburgi rod †Loxolithax L. sinuosa rod †Miophocaena M. nishinoi rod †Numataphocoena N. yamashitai rod †Piscolithax P. aenigmaticus P. longirostris P. boreios P. tedfordi rod †Pterophocaena P. nishinoi rod †Salumiphocaena S. stockton rod †Semirostrum S. ceruttii rod †Septemtriocetus S. bosselaersii

Evoluce a fylogeneze Příbuzenské vztahy nadčeledi Delphinoidea

Sviňuchovití se řadí mezi ozubené kytovce. I přes vizuální podobnost s delfíny nepředstavují nejbližší příbuzné sviňuch delfínovití, nýbrž narvalovití. Delfínovití, sviňuchovití a narvalovití utváří nadčeleď Delphinoidea, jejímž bazálním kladem jsou delfínovití, takže narvalovití a sviňuchovití představují později odvozenou sesterskou skupinu. Sviňuchovití se od narvalovitých vydělili snad někdy před 15 miliony lety. Nejstarším známým představitelem sviňuch je pozdně miocenní Salumiphocaena stocktoni, jejíž fosilie z jižní Kalifornie byly datovány do doby před asi 11 miliony lety. Jedním z bazálních zástupců je i sviňucha Pterophocaena nishinoi, jejíž fosilizované pozůstatky z doby před 9,2–9,3 miliony let byly objeveny v Japonsku. náhled|280x280pixelů|Kostra sviňuchy obecné Až někdy do pozdního miocénu či pliocénu byli sviňuchovití (podobně jako delfínovití) druhově chudou skupinou a k jejich rapidní speciaci došlo až v následujícím období v souvislosti s významnými environmentálními změnami, jako byli změna klimatu a změny v oceánském proudění a produktivitě živin. Genetické i morfologické analýzy opakovaně ukázaly, že bazální linií sviňuch je rod Neophocaena. K vydělení ostatních sviňuch do samostatných linií došlo v posledních 4 milionech letech a genetické analýzy u některých druhů ukazují na řadu významných genetických kryptických linií. Hypotéza relativně recentní speciace sviňuch je podpořena i výsledky z morfologických studií. Rozsáhlá studie mitochondriální DNA z roku 2020 odhalila mezi sviňuchami následující vztahy:

U tichomořského pobřeží Severní Ameriky byli zaznamenáni kříženci sviňuchy obecné a sviňuchy běloploutvé.

Popis náhled|Sviňucha obecná Všechny sviňuchy jsou vzhledem k ostatním kytovcům poměrně malé, žádná z nich svou délkou nepřesahuje 250 cm. Nejmenším zástupcem sviňuchovitých je sviňucha kalifornská, která dosahuje maximální délky 150 cm a váhy 50 kg, což z ní činí vůbec nejmenšího kytovce na světě. Největším zástupcem sviňuch je sviňucha běloploutvá. I přes relativně malou délku působí těla sviňuch robustním dojmem, a to mj. díky strmému vysokému čelu a kuželovité hlavě. Pigmentace kůže se liší podle druhu. Barva kůže se pohybuje od bílé přes různé odstíny šedé až po namodralou a černou. Většina sviňuch má kolem oka tmavou skvrnu různé intenzity a jejich těla jsou zbarvena protistínově, tzn. horní strana je tmavší než spodní. Na rozdíl od delfínovitých zcela postrádají externí rostrum (též zvané zobák), tzn. jejich čelisti nejsou protažené jako u delfínů. Liší se i zuby sviňuch, které se na rozdíl od kuželovitě tvarovaných zubů delfínů nápadně podobají zubům suchozemských savců – jsou bočně zploštělé, lopatkovitého tvaru a zakončeny nevýraznou dvou až tříhrotou korunkou, která bývá nejlépe vyvinuta v zadní části chrupu. Celkový počet zubů se pohybuje mezi 60–120. vlevo|náhled|Neophocaena sp. s viditelnou absencí hřbetní ploutve Ploutve jsou relativně krátké. U rodu Neophocaena dokonce zcela chybí hřbetní ploutev. Malá velikost (nebo dokonce absence hřbetní ploutve) je patrně důsledkem termoregulačních potřeb, jelikož sviňuchy disponují jen velmi malými těly na to, v jak studeném prostředí se pohybují (srv. např. s mnohonásobně většími plejtváky nebo velrybami). Lebka i postkraniální kostra vykazují silné znaky pedomorfózy, tzn. lebka a kostra dospělce silně připomínají spíše nedospělého jedince. Sviňuchy mají 7 krčních obratlů, z nichž hned několik srůstá v jeden kosterní útvar. Vedle 7 krčních obratlů mají 13–18 hrudních, 11–27 bederních a 28–49 ocasních obratlů.

Nezvyklým morfologickým znakem sviňuch s výjimkou sviňuchy běloploutvé jsou kožní hrbolky (tuberkule, lat. tuberculum) podél náběžné hrany hřbetní ploutve. Tyto hrbolky obvykle vyrůstají v několika řadách a objevují se již krátce po narození. Jsou přítomny dokonce i u rodu Neophocaena, jehož zástupci sice postrádají hřbetní ploutev, avšak hrbolky se objevují v místě, kde jiným druhům hřbetní ploutev vyrůstá. Funkce těchto hrbolků není jasná, může souviset s hydrodynamickou funkci. Neophocaena sp. jsou jediné sviňuchy s jasně viditelným melounem, který je vypouklý podobně jako u kulohlavců.

Výskyt a stanoviště náhled|280x280pixelů|Sviňucha jižní (digitální kresba) Sviňuchy se vyskytují v pobřežních vodách severního Atlantiku, západní části Indo-Pacifiku, severním Tichém oceánu, kolem Austrálie a Nového Zélandu a podél jižního pobřeží Jižní Ameriky. Sviňucha obecná se vyskytuje i v Černém a Egejském moři. Zvláštní případ představuje sviňucha Neophocaena asiaeorientalis subsp. asiaeorientalis, která je jediná sladkovodní sviňucha. Vyskytuje se pouze v povodí řeky Jang-c’-ťiang.

Většina druhů obývá mělké pobřežní vody, některé druhy se vyskytují i na otevřeném moři. Areály výskytu druhů se příliš nepřekrývají a maximálně lze na jedné lokaci zahlédnout dva druhy, takže pro jejich rozlišení v terénu lze typicky využít lokaci jejich výskytu.

Biologie a ekologie

Chování vlevo|náhled|Sviňucha kalifornská podobně jako jiné druhy sviňuch vystrkuje nad hladinu jen část těla