Česko-slovinské literární styky jsou jednou z oblastí vzájemných kulturních vztahů mezi českým a slovinským národem, která je orientována na literaturu. Tyto styky mají několik století starou tradici a také v poslední době jsou více než uspokojivé.

Společná historická fakta a počátek česko-slovinských vztahů Český král Přemysl Otakar II. získal sňatkem s Markétou Babenberskou Horní a Dolní Rakousy a také Štýrsko (). Roku 1270 přechodně připojil ještě Korutany () a Kraňsko (). Roku 1276 byl Otakar donucen vzdát se svých území ve prospěch Rudolfa Habsburského.

Celjská hrabata, rod německého původu, kterému se podařilo sjednotit převážnou část prostoru, kde se dnes nachází Slovinsko, měla také své vazby na Země Koruny české. Barbora, dcera celjského hraběte Heřmana, si vzala Zikmunda Lucemburského, který byl český král, a tím se stala českou královnou.

Za vlády Karla IV., českého krále, římského císaře, zahrnovala Svatá říše římská i území Kraňska. Od roku 1526 s krátkou výjimkou v období napoleonských válek žili Češi a Slovinci společně v Habsburské monarchii. Zejména v průběhu 19. a 20. století hospodářsky a kulturně zaostalejší Slovinci využívali české kulturní i politické pomoci a podpory.

Literární spolupráce Čechů a Slovinců

Český vliv na jugoslávskou literaturu byl značně větší než v opačném případě. Literární kritik a překladatel Božidar Borko se k tomuto tématu vyjádřil: „Tato zvláštní sympatie k českému slovesnému, hudebnímu a výtvarnému umění se rozvinula do tak výrazné podoby patrně také pro nepochybnou příbuznost slovinského a českého národního typu: oba se vyznačují středoevropskou variantou racionálně realistického vztahu k životu a jeho problémů, zabarvenou výrazně slovanskou emocionalitou.“ Literární spolupráce zejména zahrnuje překlady českých děl do slovinštiny a slovinských děl do češtiny, vyšlých knižně, časopisně nebo v novinách, různé články a zprávy o literárním životě Čechů a Slovinců.

Od prvních styků

15. a 16. století

Můžeme říci, že první literární styk proběhl v 15. století, kdy vznikl tzv. Stičský rukopis (sln. Stiški rokopis), kde na jeho napsaní spolupracovali dva Češi. Přibližně v té době vznikl tzv. Žický rukopis (sln. Žički rokopis), který byl napsán ve staré češtině a byl doplněn notami. Vznikl na slovinském území, blízko města Slovenske Konjice. Primož Trubar figuruje u česko-slovinských stycích. Roku 1562 poslal jedno vydání slovinské a srbochorvatské knihy biskupovi J. Černému do Čech. Protestanti převzali několik českých melodií do svých popěvků, písní. Trubar používal některé české zdroje při psaní. Také další protestantští spisovatelé, např. S. Krelj, J. Dalmatin, A. Bohorič. H. Megiser přejal ze slovníku několik českých slov. V té době působil v Čechách J. Gallus. V Praze vyšla většina jeho obsáhlého opusu. Některé texty pravděpodobně napsali jeho čeští přátelé.

Období národního obrození

Od druhé poloviny 18. století byly hvězdy nakloněny česko-slovinských stykům. Marko Pohlin se ve své gramatice také opřel o české zdroje a přejal několik čechismů do svého slovníku r. 1781, ovšem většina slov se nezačala používat. Velký význam pro národní obrození byly styky slovinských vzdělanců se zakladatelem slavistiky a hlavní osobností českého národního obrození na konci 18. století a v prvních desetiletích 19. století Josefem Dobrovským. V časopise Slavín Dobrovský pochválil dílo Trubara a Zoise. Díky zásluze Kopitara měl vliv na slovinské jazykovědce toho času. P. Dajnko částečně podle mluvnice Dobrovského napsal svoji mluvnici Lehrbuch der windischen Sprache (r. 1822). Z názvu mluvnice F. Metelka Lehrgebäude der slowenischen Sprache im Königreiche Illyrien und in den benachbarten Provinzenje je již zřejmé, že přihlížel k mluvnici české.

Po Dobrovském byl pro Slovince významný také Pavel Josef Šafařík. Hlavní představitel české obrozenecké slavistiky ve svém čase a F. L. Čelakovský, který byl jeden z nejvýznamnějších básníků českého národního obrození. Šafařík spolupracoval s M. Čopem, který mu zaslal materiál o jihoslovanských jazycích pro jeho knihu Dějiny slovanské řeči a literatury podle všech nářečí. Jarnik mu dodal materiál pro jeho knihu Slovanský národopis a Slovanský zeměvid (r. 1842). Šafařík také psal o Rezijských a Benátských Slovincích. Čelakovský ve 20. letech 19. století zahrnul do své sbírky slovanských lidových písní v překladu také několik slovinských. Získal je od Kopitara, kterému je zaslal Ž. Zois. Čelakovský byl kritik Prešerna a překládal jeho díla. Díky jeho významné pozitivní kritice, byl Prešeren poprvé veřejně oceněn. Čop tuto kritiku zveřejnil ve svých novinách Illyrisches Blatt. Prešeren poslal Čelakovskému druhé číslo Kraňské včelky (sln. Kranjska čbelica) r. 1833, potom Gazel (sln. Gazele) a Sonetní věnec (Sonetni venec) a po vydání Křtu na Savici (Krst pri Savici), r. 1836 4 výtisky básně s prosbou, aby předal jeden výtisk K. H. Máchovi, se kterým se před rokem seznámil v Lublani. Že se Čelakovský zajímal také o slovinskou literaturu svědčí překlady Prešernových epigramů v časopise Česká včela a také otiskl 10 lidových písní. Také Češi přejali několik slovinských slov, hlavně z botanické a zoo terminologie. Jarnik v knížce sln. Zber lepih ukov za slovensko mladino r. 1814 přeložil 13 básní z českého vydání Ezopa a 100 českých pořekadel. První básnické překlady M. Kastelice byly otisknuty v Kraňské včelce roku 1833. Slovinec Gašper Rojko byl r. 1872 – 1819 rektor pražské univerzity a profesor staré církevní slovanštiny. Zajímal se také o Husa.

Od 1848-1918

Do první světové války česko-slovinské styky zažily renesanci. V těchto letech vycházely informativní články v časopisech, hlavně ve Slovinské včelce o moderní české literatuře, o Dobrovském, Čelakovském, V. Hankovi a Šafaříkovi. V č. Lublaňský občasník (Ljubljaski časnik) vyšly dvě hry J. N. Štěpánka. Slovinci získali několik úlomků z Královéhradeckého rukopisu, roku 1855 vyšel celý v překladu F. Levstika, který v tu dobu pobýval v Olomouci. Tento překlad je první samostatné knižní vydání českého díla ve slovinštině. Pražský tisk přinášel od roku 1848 příspěvky o Slovincích, které bral z Bleiweisových Novic, otiskoval kratší překlady např. J. Trdiny, D. Trstenjaka, lidové písně a pohádky, přinášel informace o Levstikových Básníh (Pesme) a upozornil na Miklošiče, když otiskl jeho životopis. Národní buditel Matija Majar – Ziljski měl styky s B. Němcovou. Na slovinských prknech, která znamenají svět, se objevila první díla českých autorů (Štěpánek, Václav Kliment Klicpera). Po pádu Bachova absolutizmu se česko-slovinské vztahy opět bohatě rozvily. V čítárnách se začaly hrát české hry. Také se začal rozvíjet slovinský Sokol, který si vzal příklad z Sokola českého.

Od 1918, Praha centrum slavistiky

Pro slovinské studenty se stala Praha v šedesátých letech 19. století se svým slovanským významem středisko vysokoškolského vzdělání. V Praze studovali čtyři Slovinci, kteří se zasloužili o česko-slovinské styky. Byli to F. Gerbič, F. Mar, F. Rebec a J. Stare. Gerbič, který dokončil pražskou konzervatoř, se stal tenoristou v pražském Dočasném divadle (dnes Národní divadlo). Později uvedl několik českých oper na lublaňských pódiích. V Praze se spřátelil s Nerudou, který ho také navštívil v Cerknici. Marn napsal první slovinskou mluvnici pro Čechy. Rebec a Stare informovali ve slovinském tisku o dění v Česku, také překládali česká díla. Pro Čechy, kteří se chtěli naučit slovinsky kromě mluvnice mohla posloužit učebnice slovinštiny J. Skrbniška. Vyšla 1912, 1922.

Konkrétní překlady

O českou poezii nebyl u Slovinců zájem. Bylo přeloženo jen několik básní. Přeložen byl román ve verších F. S. Machara Magdalena a satirický Křest sv. Vladimíra K. H. Borovského. V roce 1911 dostali Slovinci překlad Máje od K. H. Máchy. První překlad slovinské knihy byl Jurčičův-Levstikův Tugomer roku 1882. Byl přeložen Fr. Penížkem. Pět let po českém vydání Prešerna vyšel první překlad Gregorčičevých básní (V. Pakosta, r. 1887). Jeho básně se objevovaly v českých časopisech do roku 1909. Roku 1918 vyšla o básníkovi rozsáhlá studie, kterou napsal D. Stříbrný. Odkrytí Prešernova pomníku v Lublani roku 1905 se zúčastnila česká delegace, ve které byla přítomna Gabriela Preissová, autorka Korutanských povídek (sln.Koroške povesti). Odkrytí se zúčastnil také Jaroslav Vrchlický, který pro tuto příležitost zbásnil sonet Prešernovi (Prešernu). Přátelil s A. Aškercem. Hlavní roli v té době hrál časopis Slovanský přehled, který začal vycházet roku 1898 v Praze a hlavně v prvním desetiletí přinášel překlady básní slovinských básníků. Výjimečnou pozornost věnoval také událostem ve Slovinsku nejen z literárního hlediska. V tomto století bylo nejvíce z češtiny do slovinštiny přeloženo děl s historickou tematikou. Např. Alois Jirásek, Karolina Světlá, Karel Václav Rais a další). Do češtiny byla přeložena díla od Jurčiče, Tavčara, Kersnika, Govekara. Po roce 1900 se překládali hlavně díla I. Šorleho a próza Z. Kveder-Jelovškové. 1900-1906 žila v Praze. Češi hlavně překládali Cankara. Toho nejvíce a nejlépe překládal B. Vybíral. Dále překládala G. Preissová, A.Řeháková.

Divadelní scéna od šedesátých let 19. století

Slovinská divadla otevřela českým hrám dveře dokořán. Nejdříve se hrály veselohry a burlesky, např. od F. F. Šamberka, V. Štecha, K. Sabiny, J. Nerudy, J. J. Stankovského, G. Pfleger – Moravského, J. Kolara, J. Štolby, Vávry, E. Bozděcha). Sedmdesátá léta patřila J. K. Tylovi, L. Stroupežnickému, Č. Jeřábkovi, bratrům Mrštíkům a dalším. Veliké množství českých herců hrálo ve slovinských divadlech. Např. F. Bohuslav, R. Nosková, R. Deyl. Po odchodu I. Borštnika do Záhřebu roku 1894 vedli slovinské divadlo čeští režiséři, hlavně R. Innemann, A. Dobrovolný a V. Táborský. Většinu slovinského repertoáru odehráli Češi. Zkušenosti českých režisérů obohatili repertoár lublaňského divadla. Seznámili Slovince nejen s moderní českou dramatikou (J. Vrchlický, F. A. Šubert, A. Jirásek, J. Kvapil, G. Preissová a další), ale také se postarali o mnoho premiér soudobých evropských děl a také o premiéru Shakespeara, který se začal hrát roku 1896. Důležitou roli měl velký počet českých herců, kteří se účastnili křestních představení Cankarových dramat. V dramatu Jakob Rudi (sln. Jakob Rudi) hrál ještě Innemann, v Královi na Betajnové (sln. Kralj na Betajnovi) hrál Lier. Táborský připravil první křestní premiéru komedie Pro blaho národa (sln. Za narodov Blagor), kde hrál i se s svojí ženou. Cankar byl spokojený s tím, jak Češi ztvárňují jeho dramata a sám navrhoval pro Čechy nové role. Český odborník F. Wollman tvrdí, že bez Čechů by se slovinské divadlo Cankarové doby neobešlo. Kromě Tugomera, který se ani do divadel nedostal, Slovinci Čechům moc nenabídli. Hráli v Národním divadle jednoaktovku A. Funtka Za hčer (č. Pro dceru). Později další česká divadla hrála jiné hry Z. Kveder – Jelovškové a A. Aškerce. Dále hry F. S. Finžgara a I. Cankara. Pro studium slovinštiny vyšly dvě knihy. První je Základy slovinštiny (1971) J. Petra a Učebnice slovinštiny r.1976 Albiny Lipovec a J. Petra. Oton Berkopec vychoval několik překladatelů. Velice důležití v té době byl i B. Vybíral, který byl vedoucí knihovny v Olomouci. Přeložil 25 pečlivě vybraných slovinských děl. Dále překládali R. Habřina, V. Měrka, J. K. Strakatý byl publicista, novinář a překladatel. Viktor Kudělka a František Benhart působili jako literární historikové. Česko-slovinské politické, hospodářské a kulturní styky do roku 1918 zpracovává kniha Češi a Jihoslované v minulosti (1975).

T. G. Masaryk a Slovinci