Zákon je všeobecně platné pravidlo, jemuž se člověk musí podřídit.
V archaických dobách je to jakýsi výslovný, vyjádřený osud, jemuž všechno podléhá. Naopak racionalistická období zjišťují rozdíl mezi tím, co je „od přírody“ (řec. fysei), a tím, co je lidské ustanovení (řec. thesei). Když se ve středověku člověk více vyděluje z přírody, vzniká představa, že lidská společnost se sice řídí jinými zákony než příroda, obojí však pocházejí od téhož zákonodárce – stvořitele. Renesanční přírodověda proto nechápe poznávání přírody jako pozorování jevů, nýbrž odkrývání skutečných zákonů, jimiž se skutečnost řídí, neboť je podle nich stvořena. V pozdější době se obě oblasti zcela oddělily a slovu zákon přikládají velmi odlišný význam: ve společnosti je zákon nejvyšší normou, která předepisuje nebo omezuje jednání, v přírodních vědách je popisem nebo modelem skutečnosti, který umožňuje predikci.
Literatura SOKOL, Jan. Malá filosofie člověka. Slovník filosofických pojmů. 5. vyd. Vyšehrad, Praha 2007. 416 str. Filosofický slovník. FIN, Olomouc 1998.
Kategorie:Filozofie práva