Devítiletá válka též válka Augšpurské ligy, válka o falcké dědictví, válka Velké aliance (1688–1697) představovala rozsáhlý válečný konflikt, kdy se proti Francii Ludvíka XIV. postavila koalice evropských států s cílem zamezit další francouzské územní expanzi. Koalice bývá nazývána jako Augšpurská liga či Velká aliance. Tvořilo ji Nizozemsko, Španělsko, Svatá říše římská, Savojsko, Anglie, Švédsko a Skotsko. Válka byla vedená převážně na území západní a jihozápadní Evropy, v Irsku a přilehlých vodách. K menším bojům došlo i v Indii a Karibiku. Její odnož v Severní Americe bývá nazývána válka krále Viléma. Výsledkem zdlouhavých bojů bylo v podstatě potvrzení předválečného stavu s některými menšími územními změnami.
Příčiny Po francouzsko-nizozemské válce (1678) bylo nesporné, že Francie Ludvíka XIV. je nejmocnější zemí Evropy. Apetit „krále Slunce“ však stále rostl. Ludvík využíval směsici agrese a anexionismu podpořeného quasiprávními podklady k další expanzi, jejímž účelem bylo vytvoření „lepší“ hranice. Tato politika se naplno projevila během tzv. války reunií (1683–1684). Podle Řezenského příměří (nebo také Regensburského, Ratisbonského) mělo následovat 20 let klidu v záležitostech Svaté říše římské. Ludvík XIV. se ale cítil natolik silný, že se rozhodl mírové podmínky ignorovat a dál se angažovat v říšských problémech. V roce 1685 zrušil Edikt nantský. Záležitost zdánlivě vnitropolitická měla i své mezinárodní dopady. Ludvík ztratil několik set tisíc vesměs velmi schopných poddaných, kteří byli nuceni emigrovat a navíc protestantské země začaly považovat Ludvíka XIV. nejen za mocenskou hrozbu evropské rovnováze sil, ale i za ideologického nepřítele.
Obava z dalších francouzských akcí vedla v červenci 1686 císaře Leopolda I., některá říšská knížata, Španěly a Švédy k vytvoření obranného uskupení zvaného Augšpurská liga. Ludvík hleděl s nevraživostí na císařské válečné úspěchy v bojích s Turky a pokusil se donutit říšská knížata uznat jeho zisky z reunií jako trvalé a nezpochybnitelné (1687). To se mu však nepodařilo. V roce 1688 došlo ke sporům ohledně nástupnictví v kolínském kurfiřtství (arcibiskup kolínský byl zároveň jedním z říšských kurfiřtů) a Ludvík XIV. se toho rozhodl využít. Snažil se prosadit vlastního kandidáta a když to nevyšlo „po dobrém“, zvolil silové řešení. Vycházel z toho, že císař byl zatím ještě zaneprázdněn bojem s Osmanskou říší a tudíž předpokládal, že nebude moci rychle reagovat. Předmětem dalšího Ludvíkova zájmu byla Rýnská Falc, kam se snažil prosadit jako dědičku svou švagrovou Alžbětu Šarlotu Falckou. Právě francouzskou snahou získat silou Falc začala nová válka.
Průběh
Říšské Porýní náhled|upright|vlevo|Porýní na začátku války
V září 1688 vstoupila francouzská vojska o síle asi 30 000 mužů do říšského Porýní. Oblehla město Philippsburg a po více než měsíci ho dobyla. Francouzská armáda postupovala dál a v rychlém sledu dobývala jedno město za druhým včetně Mohuče. Francouzi nyní ovládali oblast Rýna od švýcarských hranic téměř až ke Koblenzi. Tato agrese zmobilizovala říšská knížata a císaře. Ten odvolal část vojsk z turecké fronty a spolu s knížaty začal formovat armádu. Ludvík XIV. a Louvois se rozhodli nestavět se na odpor a místo toho provést taktiku spálené země. Mezi prosincem 1688 a červnem 1689 zničili Francouzi asi 20 měst (mj. i Špýr, Mannheim a Worms) a množství menších osad. Ponechali si několik klíčových měst a právě na jejich znovuzískání se zaměřily tři armády, které Říše zformovala. Během léta a podzimu 1689 se jim podařilo dobýt na Francouzích např. Mohuč, Bonn a Kaiserswerth. Ludvík XIV. ztratil víc, než získal.
Anglie a Irsko náhled|upright|Vilém III. Oranžský Mezitím se radikálně změnila situace na severozápadě. Katolický král Jakub II. Stuart si svým postupem postupně znepřátelil většinu vlivných kruhů v Anglii, především parlament, a toho využil nizozemský místodržící a Jakubův zeť Vilém III. Oranžský. V listopadu 1688 se vylodil v Anglii, v prosinci se stal hlavou dočasné vlády, v únoru 1689 byl prohlášen za krále a v dubnu se nechal spolu se ženou Marií korunovat. Slavná revoluce byla završena. Jakub II. uprchl do Francie. Z hlediska válečných událostí šlo o zásadní změnu. Anglie, do té doby téměř spojenec Ludvíka XIV., se rázem stala jeho nepřítelem, neboť došlo k jejímu dynastickému spojení s Nizozemím.
Ludvík XIV. považoval Vilémovu invazi na ostrovy za deklaraci války mezi Francií a Nizozemím, ale zprvu zůstala jeho vojska zcela pasivní. Počítal s tím, že v Anglii vypukne zdlouhavá občanská válka, která Nizozemí vyčerpá a nakloní Angličany blíže k Francii. Situace se však vyvinula jinak a Ludvík musel jednat. Poskytl Jakubovi peníze, loďstvo a armádu a tím umožnil jeho vylodění v Irsku v březnu 1689. Jakubova armáda o síle asi 40 000 mužů oblehla Londonderry na severu ostrova a po zdlouhavém dobývání ho v červenci 1689 získala. Jakubovo vylodění zažehlo povstání proti Vilémovi nejen v Irsku, ale i ve Skotsku. Mezitím došlo k prvním námořním bitkám, při nichž mělo francouzské loďstvo zpočátku mírnou převahu, nikoli však takovou, aby to bránilo anglickému zásobování svých jednotek v Irsku. Vilém III. stihl v Irsku vylodit poměrně velkou armádu a porazil Jakubovo vojsko v červenci 1690 v bitvě u Boyne. Ačkoli nešlo z hlediska ztrát o výraznou porážku, Jakub se rozhodl znovu prchnout do Francie. I když odpor jakobitů pokračoval až do roku 1691, mohl se nyní Vilém III. více soustředit na válku na kontinentě.
Velká aliance náhled|upright|vlevo|François Michel Le Tellier, markýz Louvois, Ludvíkův hlavní stratég a ministr války zemřel v průběhu bojů roku 1691.
V květnu 1689 podepsali Nizozemci ofenzivní dohodu s Leopoldem I. Jejich válečným cílem bylo donutit Francii stáhnout se z území, která dobyla za Ludvíkovy vlády (tedy do hranic z roku 1659). Krátce nato, 17. května 1689 vyhlásila Anglie Francii válku. Ke konečnému zformování tzv. Velké aliance, kterou tvořil císař, Anglie a státy sdružené v Augšpurské lize, došlo do léta 1690. Ke koalici se připojili ještě vévodové lotrinský a savojský, kurfiřti bavorský a braniborský a své spojenectví znovu potvrdil španělský král. Švédové a Dánové však v roce 1691 z aliance vystoupili.
Válka v letech 1690–1691 náhled|upright|Španělské Nizozemí koncem 17. století V tomto období probíhaly boje převážně v oblasti Španělského Nizozemí (zhruba dnešní Belgie), Savojska-Piemontu, v Porýní a Katalánsku. V roce 1690 měla válka charakter spíše menších srážek a taktických manévrů, žádné ze stran se nechtělo podstoupit risk většího střetu. Výjimkou byla savojsko-piemontská fronta, kde Francouzi dosáhli rozhodného vítězství v bitvě u Staffardy (18. srpen 1690) a načas dobyli několik měst. Na zimu se však stáhli.
V roce 1691 dobyli Francouzi několik měst ve Španělském Nizozemí (např. Mons), ale ze strategického hlediska to nemělo valný význam. Situace v severozápadní Itálii byla podobná. Francouzi obsadili či oblehli několik měst a pevností, ale nakonec se museli stáhnout do defenzívy.
Těžké boje, 1692–1693 náhled|upright|vlevo|Bitva u La Hogue z června 1692. Obraz ukazuje hořící francouzské lodě. náhled|upright|vpravo|Obléhání Namuru v červnu 1692 V roce 1691 zemřel Ludvíkův hlavní stratég Louvois a královi noví rádci, především markýz Pomponne se snažili rozložit Velkou alianci diplomatickými prostředky. Jednání však ztroskotala na Ludvíkově odmítnutí vzdát se zisků z reunií a neuznání Viléma III. za krále Anglie. V roce 1692 si Ludvík a jeho velitelé stanovili dva cíle, zaprvé dobýt Namur ve Španělském Nizozemí, což podle nich mělo donutit Nizozemce k míru, a zadruhé vylodit se v Anglii. První cíl se splnit podařilo – Francouzi vedení Vaubanem a maršálem Luxembourgem dobyli město i pevnost a odrazili vyprošťovací síly Viléma III. Druhého cíle však dosaženo nebylo. O neúspěchu předpokládané invaze do Anglie rozhodly námořní bitvy u Barfleuru, Cherbourgu a La Hogue (květen-červen 1692). Ačkoli francouzské loďstvo neutrpělo nijak zvlášť těžké ztráty, získala aliance převahu na moři. Ta přiměla Ludvíka věnovat zcela dominantní pozornost postupu na kontinentě.
Mezitím v jižní části bojiště napadl vévoda Savojský s asi 30 000 muži Dauphine a zle toto území poplenil. Naopak v Porýní měli převahu Francouzi, poplenili dokonce Švábsko a Franky.
V roce 1693 dosáhla francouzská armáda papírového počtu 400 000 mužů, ale ekonomika Francie musela čelit krizi. Byla špatná sklizeň a v důsledku následného hladomoru zemřely ve Francii a severní Itálii do roku 1694 možná až 2 miliony lidí. Situace na bojištích však byla dobrá. Na rýnském a jihonizozemském bojišti se francouzská armáda znovu chopila iniciativy a získala několik cenných vítězství – např. dobytí Huy v červenci 1693. Podobně se dařilo francouzským zbraním i na jihu. V severní Itálii maršál Catinat porazil savojská vojska v bitvě u Marsaglie (říjen 1693) a v Katalánsku dobyl Noailles přístav Rosas. Rovněž na moři dosáhli Francouzi velkého úspěchu, když se jim podařilo zdecimovat obrovský spojenecký obchodní konvoj mířící do Středomoří a 40 lodí zajmout (bitva u Lagosu, červen 1693).
Válka a diplomacie, 1694–1695 Ačkoli Francouzi dosáhli v roce 1693 značných úspěchů, situace se začala obracet. Hospodářská krize si vyžádala svou daň. Maršál Luxembourg disponoval na jihonizozemské frontě 100 000 muži, ale začal trpět nedostatkem zásob. Nedokázal zabránit tomu, aby vojska aliance získala zpět Huy. V Porýní se spíše manévrovalo než bojovalo. V Itálii donutil nedostatek financí Francouze k nečinnosti. V Katalánsku se přece jen dělo více. Maršál Noailles zvítězil v bitvě u Torroelly (květen 1694) a poté obsadil Gironu, Palamos a Ostalric. Cesta k Barceloně byla otevřena. Nicméně tentokrát se konečně projevila alianční převaha na moři. Část floty podnikla útok na Brest, Dieppe, Saint-Malo, Le Havre, a Calais a část se spojila se španělskou flotou a donutila francouzská vojska opustit plány na dobytí Barcelony. V roce 1695 postihly francouzská zbraně dvě rány. 5. ledna zemřel jeden z nejlepších Ludvíkových velitelů, maršál Luxembourg, kterého nahradil vévoda z Villeroi. Druhou ranou byla ztráta Namuru. Na dobytí města se podílela spojená vojska Viléma III. a kurfiřtů bavorského (Maxmilián II. Emanuel) a braniborského (Fridrich I. Pruský). 5. září 1695 po těžkých ztrátách se alianční armádě podařilo získat město po třech letech zpět. Aliance tím znovu získala spojnici mezi Španělským Nizozemím a rýnskou frontou. náhled|upright|vlevo|Vévoda savojský a kníže piemontský Viktor Amadeus II. na obraze z roku 1706.
Francouzi mezitím změnili svou námořní strategii. Snažili se zapojit do válečného dění více soukromníků – korzárů – a místo klasických bitev se zaměřili na výpady proti aliančním obchodním konvojům. V červnu 1694 se podařil nejznámějšímu z francouzských korzárů Jeanu Bartovi zajímavý kousek, když znovuzískal na Nizozemcích zajatý francouzský konvoj s obilím a zachránil Paříž před hladověním. O dva roky později svůj úspěch zopakoval a v bitvě u Dogger Bank zajal či potopil 25 obchodních lodí. Tyto akce značně vzpružily francouzského námořního ducha. Jednalo se však spíše o ojedinělé úspěchy. Francouzské lodě nedokázaly zabránit trvalému bombardování domovských přístavů, např. Dieppe, Saint-Malo, Le Havre a Calais. Situace na pozemních frontách se také nevyvíjela nejlépe a francouzská vojska jen stěží držela své pozice.V Itálii zatím začalo jednání. Hlavním problémem byly pevnosti Pinerolo a Casale. Ta druhá se na základě dohody vzdala v červenci 1695 vojskům Viktora Amadea, vévody Savojského.
Cesta k Rijswijku, 1696–1697 náhled|upright|Savojsko, Piemont, Dauphiné a okolní regiony koncem 17. století.