Žraloci (Selachii) představují takřka výhradně mořskou skupinu příčnoústých paryb, pro kterou je charakteristické vřetenovité či válcovité, vzácně u některých skupin zploštělé tělo, heterocerkní ocasní ploutev (její horní lalok je dominantní), 5 či výjimečně až 7 žaberních štěrbin po stranách hlavy a prsní ploutve, které nejsou srostlé s hlavou (jako u rejnoků, kteří jsou jejich sesterskou skupinou). Dále mají typicky dvě hřbetní ploutve, jednu ploutev řitní (která však u mnoha z nich chybí) a kromě zmíněných prsních ještě párové břišní ploutve. Jako ostatní paryby mají vnitřní oplození (k oplodnění vajíčka dochází v těle samice): samci se vyznačují modifikovanými břišními ploutvemi, které fungují jako pářicí orgán. Většina žraloků po dlouhém období březosti rodí dobře vyvinutá a relativně velká živá mláďata, někteří žraloci kladou velká vejce s pevným pouzdrem. Další znaky, které jsou pro žraloky typické, ale sdílejí je i s rejnoky, případně v různé míře i s chimérami, jsou plakoidní šupiny na povrchu těla, redukovaná chrupavčitá kostra, horní čelist tvořená netradičně kostí (ovšem chrupavčitou) zvanou palatoquadratum (nikoli maxilou) nebo zuby, které v řadách postupně dorůstají směrem vpřed k okraji čelisti.
Všichni žraloci jsou masožraví, ale živí se rozmanitou potravou od planktonu, který filtrují z vody, přes ryby a živočichy dna až po velké mořské savce. Jakožto vrcholoví predátoři jsou vyzbrojeni citlivými smysly, mezi nimiž vyniká čich, sluch (který do jisté míry ve vodě splývá s mechanorecepcí jako takovou), ale třeba i elektrorecepce (vnímání elektrického pole) zprostředkovaná tzv. Lorenziniho ampulemi.
Žraloků je známo přes 530 druhů, které se řadí do 9 řádů tvořících dvě hlavní fylogenetické linie (Squalomorphi a Galeomorphi). Nejmenší z nich měří asi 20 cm, planktonožravý žralok obrovský dosahuje asi až 18 m a je největším rybovitým obratlovcem vůbec. Žraloci přitom rostou poměrně pomalu a někteří z nich jsou extrémně dlouhověcí: u žraloka malohlavého byl stanoven nejvyšší věk mezi obratlovci – asi 400 let. Jakožto monofyletická linie odlišná od rejnoků jsou žraloci poměrně mladou skupinou: jejich nejstarší doklady jsou známy z druhohor, resp. u některých nejistých nálezů snad i z konce prvohor. Přesto se v případě mnoha prvohorních paryb běžně mluví o archaických „žralocích“, protože měli podobný vzhled i styl života jako moderní žraloci – o zástupce této skupiny však nejde.
Žraloci jsou nechvalně proslulí schopností zaútočit na člověka a v nejhorším případě jej i zabít (to se týká zejména žraloka bílého, tygřího a bělavého). Z globálního hlediska jsou ale útoky žraloků, obzvláště ty s fatálním koncem, velmi vzácné. Naopak člověk představuje pro žraloky velice významný zdroj ohrožení. Žraloci mají dlouhý reprodukční cyklus a intenzivnímu lovu nejsou jejich populace schopné odolat. Žraloci jsou přitom loveni jak pro trofeje, tak v mnohem větší míře pro maso, tuk a zejména ploutve, po nichž je jako po důležité přísadě žraločích polévek oblíbených zejména ve východní Asii veliká poptávka.
Stavba těla
Tělo žraloků je většinou torpédovité (vřetenovité) nebo válcovité, někdy až hadovitě protažené, rozdělené na hlavu, trup a ocas, vybavené jak párovými ploutvemi (prsní, břišní), tak ploutvemi nepárovými (hřbetními, které jsou nejčastěji dvě, dále ocasní a řitní ploutví). Vzácně je hřbetní ploutev jen jedna (např. u šedounů), řitní ploutev chybí skoro všech zástupců linie Squalomorphi kromě šedounů. Existují i bentické druhy žraloků se zploštělým tělem, kteří mohou připomínat rejnoky (zvláště polorejnoci a wobegongové; pilonosové připomínají pilouny). Na rozdíl od rejnoků však mají i tito žraloci žaberní otvory po stranách těla (rejnoci vespod) a jejich prsní ploutve nejsou protaženy nad žaberními štěrbinami až k hlavě. Tak jako další paryby jsou žraloci typičtí drsnou kůží krytou plakoidními šupinami, chrupavčitou kostrou nebo břišními ploutvemi přeměněnými u samců v pářicí orgány (pterygopodia).střed|náhled|700x700pixelů|Stavba těla typického žraloka Velikost náhled|Preparovaný světloun Perryho, nejmenší žralok Žraloci patří spíše mezi středně velké až obrovské mořské živočichy. Vysloveně drobné druhy, které by byly srovnatelné např. s několikacentimetrovými paprskoploutvými rybami, mezi nimi chybí. Nejmenší žralok je světloun Perryho (Etmopterus perryi), který dorůstá maximálně asi 20 cm (samice), dospělí samci měří 16–17 cm. Jen o málo větší je příbuzný světloun Carterův (E. carteri). Přes 90 % druhů přesahuje 30 cm, asi polovina žraloků dorůstá kolem jednoho metru a přibližně 20 % jich přesahuje 2 m. Největší jsou žraloci filtrující z vody plankton: snad až dvanáctimetrový žralok veliký a především žralok obrovský, který patrně může dosáhnout až 18 m délky a je vůbec největším rybovitým obratlovcem. Mezi další velké žraloky patří žralok bílý (až asi 7 m), žralok malohlavý (přes 6 m) nebo žralok tygří, žralok šedý, kladivoun velký nebo liškoun obecný (kteří měří mezi 5 a 6 m). U všech velkých žraloků je častým problémem absence přesných, věrohodných údajů o jejich velikosti. Jejich rozměry mohou být odhadovány i velmi nespolehlivými metodami a navíc existuje evidentní tendence jejich rozměry nadhodnocovat. Kostra náhled|Rekonstrukce vzhledu a kompletního skeletu vyhynulého žraloka rodu Cretalamna vlevo|náhled|Preparovaný skelet různozubce se zřetelným palatoquadratem („horní čelistí“) odděleným od zbytku lebky, která je beze švů vlevo|náhled|Žralok šotek s daleko vysunutou horní čelistí (v klidu čelist nevyčnívá z profilu hlavy) Kostra žraloků (a paryb obecně) je chrupavčitá a relativně jednoduše stavěná: zahrnuje lebku a páteř, oporu žaberních oblouků a kostru ploutví. Chrupavka je oproti kostní tkáni lehčí a flexibilnější, zároveň je však u paryb na povrchu zpevněná vrstvou mineralizovaných šestibokých destiček (prizmat). Lebka žraloků (resp. paryb) je velmi kompaktní, její jednotlivé součásti jsou pevně srostlé do jediného celku (neurokrania čili chondrokrania), na kterém nejsou patrné švy. Horní čelist (tvořená chrupavčitou kostí zvanou palatoquadratum) však není pevně přirostlá ke zbytku lebky, což umožňuje částečné vysunutí úst při lovu nebo při ukusování velkých soust z těla kořisti. Na přikloubení palatoquadrata ke zbytku lebky se podílí významnou měrou chrupavčitá kost hyomandibulare, která je součástí tzv. jazylkového oblouku umístěného za čelistmi. Takovýto závěs čelisti (přítomný např. i u paprskoploutvých ryb, byť jsou jejich čelisti tvořeny jinými kostmi) se označuje jako hyostylie a u žraloků se vyskytuje v různých modifikacích. Např. varianta, kdy je čelist uchycená pomocí vazů i vpředu, se někdy označuje jako amfistylie, mezi oběma variantami je ale plynulý přechod.Helfman, 2009, str. 30 Některé bentické druhy žraloků, např. polorejnoci, využívají vysunutelná, široce otevíratelná ústa při přepadávání okolo plující kořisti, kterou navíc prudce otevřenými ústy částečně nasají i s vodou.
Horní čelist pohyblivá nezávisle na zbytku lebky a podsunutí úst do spodní pozice umožňují jednak lepší manipulaci s kořistí a jednak silnější osvalení tlamy. Žraloci jsou tak schopni pozřít relativně velkou kořist a především ji případně zpracovat (ukusovat z ní jednotlivá sousta). Síla stisku čelistí je přitom u velkých žraloků obdivuhodná: pro největší (nejtěžší) doložené jedince žraloka bílého (o hmotnosti přes 3,3 t) se odhaduje síla stisku v přední části tlamy na více než 9000 N (u žraloka mako byla údajně přímo naměřena síla stisku asi 13 kN), v zadní části tlamy je síla asi dvakrát větší, což je patrně vůbec nejsilnější skus mezi současnými živočichy. Na druhou stranu relativní (tj. na hmotnost těla přepočtená) síla stisku je podobná jako u řady jiných predátorů. Např. pro čtvrttunového žraloka bílého srovnatelného svou hmotností třeba se lvem by podle téhož modelu měl být stisk slabší než u lva a u menších žraloků již není síla stisku nijak mimořádná: např. pro přes metr dlouhé žraloky bělavé nepřesáhla síla stisku 85 N a pro podobně velké žraloky černonosé nepřesáhla 120 N. Asi dvoumetrový žralok hnědý dosáhl síly stisku necelých 150 N. Naopak větší (těžší) žraloci by měli mít mnohem silnější čelistní svaly a u vymřelého padesátitunového megalodona síla stisku asi přesáhla 100 kN, případně ještě víc, byl-li ještě těžší. náhled|Žraločí obratle, přední a boční pohled. A: tělo, B: příčný výběžek, C: míšní kanál, D: neurální oblouk, E: interkalární destička, F: chorda, G: otvor pro míšní nerv, H: trnový výběžekPáteř je tvořená obratli, jejichž těla jsou z obou stran (zpředu i zezadu) vydutá a na něž směrem nahoru navazují oblouky chránící míchu. Těly obratlů probíhá chorda, která je jimi zaškrcovaná a funkčně nahrazená (zůstává ve větším rozsahu zachovaná mezi obratli). Na konci těla páteř pokračuje do horního laloku ocasní ploutve (která je tudíž heterocerkní). V oblasti ocasní ploutve jsou vytvořeny nad páteří resp. pod ní paprsky vyztužující plochu ploutve (epichordální resp. hypochordální radiália). I další ploutve jsou v bazální části vyztuženy chrupavčitými paprsky, na které v distální části navazují jemnější kolagenová keratotrichia. Hřbetní ploutve mohou být na předním okraji opatřeny výraznými trny sloužícími obraně. Pletence párových ploutví nejsou napojeny na osový skelet (tj. lebku či páteř), což přispívá k flexibilitě těla žraloků. Ačkoli některé druhy žijící na dně mohou používat párové ploutve při pohybu po podloží, případně mohou podobně jako rejnoci využívat vlnění velkých prsních ploutví (polorejnoci), je u drtivé většiny žraloků hlavním orgánem pohybu ocasní ploutev. Zuby Žraločí zuby jsou dosti variabilní: u rybožravých druhů mohou být štíhlé, přizpůsobené pro udržení kluzké kořisti, jindy jsou široce trojúhelníkovité, ostré, někdy s pilovitou hranou pro snazší vykusování částí masa, ale mohou být i ploché, mozaikovitě uspořádané, určené k drcení schránek bentických bezobratlých. V různých místech čelisti mívají zuby odlišný tvar či velikost (velmi odlišné jsou např. přední a zadní zuby v tlamě různozubců, jimž tento znak dal i jméno). Výjimkou nejsou ani rozdíly v dentici mezi oběma pohlavími jednoho druhu či mezi dospělci a mláďaty. Např. juvenilní žraloci bílí (asi do 1,5 m velikosti) loví především ryby a mají štíhlé zuby, starší jedinci mají mnohem širší trojúhelníkovité zuby s ostrou hranou. U mnoha žraloků, kteří napadají velkou kořist, jsou spodní zuby relativně špičaté a slouží k přidržení kořisti, horní zuby jsou širší a ostré a slouží k vykusování (odřezávání) velkých kusů masa. Žraloci přitom mohou potřásat hlavou ze strany na stranu za účelem efektivnějšího porcování kořisti (zuby se pak snáze prořezávají tkáněmi).
Zuby žraloků nejsou pevně přirostlé k čelistem, ale jsou vrostlé do tuhé vazivové tkáně, která čelisti potahuje. Během života jsou postupně vyměňovány. Nové zuby se zakládají v řadách v dásni na vnitřní straně čelistí. Tyto řady (série) zubů, zprvu více či méně skloněných vzad, se postupně s vazivem, v němž jsou upevněny, nasouvají dopředu, kde se na hraně čelisti zdvihají do funkční polohy a nahrazují opotřebované a vypadlé zuby. Tato výměna zubů je různě rychlá: u některých druhů vypadávají zuby již po asi 10 dnech (např. u žraloka citronového nebo hladkouna leopardího), jindy trvá výměna měsíc (např. u různozubců) až několik měsíců. Vzhledem k celkovému počtu zubů a k dlouhověkosti některých žraloků může žralok za život vyprodukovat i tisíce až desetitisíce zubů. Protože jsou zároveň zuby kryty velmi odolným materiálem (sklovinou), jsou i po vypadnutí velmi trvanlivé a mohou se stávat hojnou složkou mořských sedimentů. Kromě toho dobře fosilizují a řada vymřelých druhů žraloků je známa právě pouze podle zubů. Kůže náhled|Elektronmikroskopický snímek plakoidních šupin máčky skvrnité náhled|Pestří wobegongové jsou ve členitém prostředí velmi dobře maskováni