vpravo|náhled|200px|Runový kámen pocházející ze švédského Röku v Östergötlandu. Jeho původ je datován do 9. století a odkazuje nejen na ztracené germánské legendy z období stěhování národů, ale i na příběhy ze severské mytologieGermánská mytologie je bájesloví germánských kmenů, které lze charakterizovat jako patriarchální polyteismus s archaickými prvky totemismu, uctíváním přírodních jevů a s magickými obřady vycházejícími z animistických představ. S postupující společenskou diferenciací se jeho ústředním motivem stalo líčení vzniku a zániku světa, bojů bohů s obry a osudů dvou božských rodů – ásů a vanů. Původně měly mytologické představy jednotlivých kmenů některé společné rysy, avšak pod vlivem křesťanství se vyvíjely rozdílně. Do dnešních dnů se dochoval pouze nepatrný zlomek těchto pověstí a prameny k nim pochází převážně z pera severogermánských obyvatel středověké Skandinávie. Mezi klíčová díla v tomto směru patří rukopisy Codex regius a prozaická Edda, dnes známé jako Starší a Mladší Edda. Původně postavy bohů personifikovaly přírodní síly, roční období atd., s postupem času však vznikl obsáhlý hierarchicky uspořádaný panteon, o němž germánský lid získával povědomí díky ústní slovesnosti, především pak z písní skaldů. Tyto báje a ságy však nebyly a dodnes nejsou tak populární jako mýty Řeků nebo Římanů,Spáčilová, Wolfová, s. 7. přesto z jejich obsahu čerpalo množství umělců, kteří se postarali o jejich popularizaci i v moderním světě. Nicméně v průběhu druhé světové války bylo germánské náboženství zneužito pro politické účely, kvůli čemuž zůstalo na téměř dvě desetiletí tabuizováno. Teprve odborné studie vydané v 60. letech 20. století byly základem pro nezkreslený a ideologie prostý historický výzkum.Spáčilová, Wolfová, s. 9.
Kromě samotného bájesloví termín germánská mytologie označuje vědu, která se zabývá obsahem a původem mýtů a zkoumá náboženské tradice germánských kmenů v předkřesťanské Evropě. Ačkoli informace o kultu a rituálech spojených s náboženskými obřady nejsou příliš známé, lze si o nich dnes díky archeologickým nálezům a ojedinělým písemným pramenům učinit určitou představu.
Nejstarší prameny vlevo|náhled|Sluneční vůz z Trundholmu, artefakt, který je tradičně považován za jednu z nejstarších památek spjatých s raným germánským náboženským kultemInformace o germánské mytologii z předkřesťanské Evropy jsou pro detailnější výzkum velmi nedostačující. První náznaky o ní spadají do doby bronzovéSpáčilová, Wolfová, s. 16. a za nejstarší památku z tohoto období je tradičně považován artefakt nazvaný sluneční vůz z Trundholmu, nalezený v močálech dánského Seelandu. Jde o 57 cm dlouhý zlatým plechem potažený kultovní vůz, který představuje sluneční kotouč, v němž je zapřažený kůň. Tyto relikvie lidé pravděpodobně tahali přes pole, aby získali od bohů požehnání pro bohatou úrodu.Spáčilová, Wolfová, s. 19. Ze skalních kreseb z téhož období lze soudit na kouzla plodnosti a kult slunce.
Další pramen vědomostí lze nalézt v dílech antických autorů. Jako první se o germánském náboženství zmiňuje římský vojevůdce Gaius Julius Caesar v 1. století př. n. l. ve svých Zápiscích o válce galské. Zde uvádí, že Germáni na rozdíl od Keltů nemají ani druidy, aby se starali o bohoslužbu, ani nepřikládají váhy obětem. Za bohy mají jen ty, které vidí a kteří jim zřejmě jsou na prospěch, Slunce, Oheň, Měsíc; ostatní neznají ani z doslechu. Caesarův nástin je komplexně nejstarším souvislým popisem germánské společnosti, přesto je nutno vzít v úvahu, že poznal jen malou část Germánie, zahrnující Porýní a krajinu na východ od něj.Todd, s. 8. Podrobnější zprávy zaznamenal římský dějepisec Tacitus kolem roku 100 n. l. ve spisu O původu a poloze Germánů, nazývaném zkráceně Germánie. Jelikož přenášel římskou realitu na germánské poměry jsou i germánská božstva označena latinskými jmény na základě shodných vlastností a kompetencí. Merkur = Týr, tedy Teiwaz; Mars = Wotan, tedy Ódin; Herkules = Donar, tedy Thór atd. Z Tacitova díla jsou známy i jiná jména kmenových božstev; u Frísů to byli Fosite a Baduhenna, v Porýní Negalennia, u Marsů Tanfana, u Nahanarvalů božští blíženci Alkové atd. Dalším zdrojem informací, který se zachoval z období před nástupem křesťanství, byly nepříliš obsáhlé runové nápisy Anglosasů a Skandinávců. Nejstarší datované runy pochází z druhé poloviny 2. století našeho letopočtu. a podle germánských ság je lidem daroval bůh Ódin. Písmo nesloužilo pouze k účelům profánním, ale i k provozování magie. Značky germáni vyrývali například do dřevěných hůlek, kde byly pro zvýšení účinku zabarvované krví nebo si je vpisovali na zápěstí. Některé runové kameny sloužily jako náhrobky a magické formule chránily poslední místo odpočinku zesnulého.
Památky středověkého písemnictví vpravo|180px|náhled|Amulet ve tvaru Thórova kladiva. Tyto šperky ze zlata a stříbra byly nalezeny v mnoha germánských hrobech, což dokládá, že kladivu byl přisuzován velký význam. Většina talismanů pochází z 10. století a některé měřily sotva 2 cmKlíčovou se pro poznání germánské (resp. severogermánské) mytologie stala středověká severská literatura, původem především z Islandu, Norska a Dánska. V předkřesťanské době se hrdinské a mytologické písně dostávaly do povědomí germánského obyvatelstva zejména díky ústní lidové slovesnosti a písním skaldů. Literární památky se dochovaly teprve s příchodem křesťanské písemné kultury na pergamenu,Edda, s. 5. přičemž většina těchto písemných záznamů byla sepsána učenci v období vrcholného středověku. Základní pramenem, jenž skýtá nejdůležitější informace o germánské kosmogonii a panteonu je soustředěn v anonymním díle z 13. století nazvaném Codex Regius, později pak Starší Edda. Tato práce byla nalezena biskupem Sweinssonem v roce 1643 a její autorství bylo původně připisováno islandskému učenci a historiografovi Saemundovi Moudrému (1056–1133). Zpěvy, které rukopis obsahuje, jsou pravděpodobně o několik století starší než dílo samotné a nejspíš pochází z různých období.Světové mytologie, s. 219. Dalším literárním počinem, který skýtá ucelené vědomosti o světě germánských bohů, je dílo islandského velmože, politika a dějepisce Snorriho Sturlusona známé pod názvem Mladší Edda. Obě literární práce jsou sice poznamenány křesťanským vlivem, přesto se staly nejdůležitějším pramenem zkoumání komparativních studií o germánské mytologii obecně, neboť neexistuje žádný další písemný doklad o mýtech jiných germánských skupin.Edda, s. 13. Součástí obsahu Edd jsou i bohatýrské písně, v nichž vedle smrtelníků vystupují také hrdinové božského původu. Nejvýznamnější z nich je cyklus o Nibelunzích, v němž lze nalézt odkazy na historické události i osobnosti. Z četných variant pověstí je básnicky nejhodnotnější text Starší Eddy a epická skladba Der Nibelunge Not zapsaná ve 12.–13. století v okolí Pasova. I přes skutečnost, že mezi oběma variantami jsou značné rozdíly, je patrné, že cyklus byl v hlavních rysech znám jak u severních tak u západních Germánů.Světové mytologie, s. 230. Mezi další dochovanou památku anglosaské epiky patří příběh o Beowulfovi. Dílo bylo zapsáno v době, kdy obyvatelé konvertovali ke křesťanstvím a mísí se v něm pohanské i křesťanské prvky.Světové mytologie, s. 232.
Motivy severogermánského náboženství lze nalézt i v zachovalých islandských rodových románech, ságách a skandinávských kronikách.Světové mytologie, s. 233. Za tzv. nižší mytologii jsou považovány pohádky, zejména bratří Grimmů, které velmi často čerpají motivy z bájných germánských pověstí; lze v nich nalézt obry, skřítky, trpaslíky i norny, obyčejně ztvárňované jako tři sudičky.Spáčilová, Wolfová, s. 27–28.
Bájesloví vlevo|náhled|Thórův rybolov: dolní část výjevu z obrazového kamene z Altuny (Uppland) ve Švédsku. Thor drží v pravé ruce kladivo Mjöllni, v levé pak udici s volskou hlavou do níž se právě zakousl had MidgardsormrJe velmi pravděpodobné, že od raných dob stál v čele germánského panteonu bůh Teiwaz, který v době svého primátu vládl nad válkou. Spolu s ním byl uctíván Donar, později známý jako Thór, jenž byl bohem hromu a patrně i oblohy. K nejstarším bohům patří také Njörd, jeho syn Frey a dcera Freya, jíž náležel patronát nad láskou a manželstvím a jejíž moc se vztahovala i na zemřelé.Todd, s. 99. Původní mýty jsou však prakticky neznámé a vycházet tedy lze pouze ze skandinávských Edd. Podle nich se germánští bohové dělili na dvě větve, ásy a vany. Někteří historikové náboženství se domnívají, že sdružují bohy různých etnických skupin či jsou toho názoru, že ásové byli bohy válečníků a vanové zemědělců.Světové mytologie, s. 219–220. Původně spolu oba rody vedly válku, avšak rozpor, jehož příčina je neznámá, skončil slavnostním uzavřením míru.
Obrazem světa, který možná obsahuje velmi rané prvky náboženství, je představa obřího jasanu Yggdrasilu, jenž stojí uprostřed vesmíru a jehož větve se rozprostírají nad nebesy a zemí. Podle těchto představ má Yggdrasil tři kořeny, jeden zasahuje do světa lidí (Midgard), druhý do světa obrů (Jötunheim) a třetí do říše zemřelých (Hel). U jeho paty sídlí tři nejvyšší norny, Urd, bohyně minulosti, Verdandi, bohyně přítomnosti a Skuld, bohyně budoucnosti. Pramení zde i dvě studny, z nichž jedna náleží vodnímu démonovi jménem Mímir, druhá pak bohyni osudu Urd. Kořeny stromu hlodá had Nidhögg se svými dětmi a jeleni okusují jeho korunu. Kmen proto trouchniví, avšak aby neuschnl, zavlažují jej norny. U pramene v péči bohyně minulosti se schází thing bohů, kteří sídlí nad příbytky lidí. Ásové v Ásgardu, vanové ve Vanaheimu (jeho lokace je nejasná).Spáčilová, Wolfová, s. 33. V Ásgardu se nachází Ódinovo sídlo, síň padlých, Valhalla. Zde valkýry shromažďují všechny hrdiny, kteří našli smrt na bitevním poli. Lidé, kteří zemřeli v důsledku nemoci nebo stáří, odchází do říše bohyně Hel. Utonulé k sobě v síti přitahuje bohyně Rán, manželka boha moří Ägira.Spáčilová, Wolfová, s. 34. Ásgard je spojen se Midgardem duhovým mostem (Bifröst), kde nepřetržitě hlídkuje bůh Heimdall, který je připraven troubením na roh Gjallahorn ohlásit Ragnarök. Důležitou postavou germánské mytologie je potomek obrů Loki, který sice není pravým bohem, ale žije mezi ásy. Jeho rozporuplná osobnost zapříčinila mnoho událostí líčených v mýtech a někdy byl na straně bohů, jindy stál proti nim. S obryní Angrbdou měl tři potomky: hada Jörmungandra, napůl živou a napůl mrtvou Hel a obřího vlka Fenrira. Jelikož věštby prorokovaly jejich neblahou úlohu v osudu bohů, nechal Ódin všechny tři uvěznit.Cotterell, s. 124–125.