Bohumil Procházka (28. června 1909, Praha – 28. března 1963, Praha) byl český knihkupec a účastník protinacistického odboje.
První republika Narodil se v rodině krejčího Josefa Procházky, který zahynul v 1. světové válce v ruském zajetí (1915) v saratovské oblasti v městě Kamyšin.Úmrtní list Josefa Procházky vydaný Duchovní zprávou čs. zemského velitelství pro Čechy v Praze ze dne 4.2.1921, rodinný archiv. Matka Kateřina Procházková jako válečná vdova se třemi dětmi neměla nárok na legionářský důchod a proto těžce sháněla obživu. Bohumil Procházka jako nejstarší dítě musel jít do učení, aby co nejdříve pomohl zajistit chod rodiny. Po vyučení a praxi u knihkupce a nakladatele Josefa Springera (1924-1929)Vysvědčení odborné pokračovací školy Gremia knihkupcův a nakladatelů pražských (v rámci firmy Josef Springer na Kr. Vinohradech) ze dne 2.5.1925 a 15.5.1926, rodinný archiv. začal pracovat jako účetní v nakladatelství Šolc a Šimáček. Od léta 1937 působil v knihkupectví Františka Zadáka. Na jaře 1939 se osamostatnil a otevřel si vlastní knihkupectví v Praze na Vinohradech v Anglické č. 4.Koncese k provozování živnosti knihkupecké, nakladatelské, antikvariátu, obchodu s hudebninami a uměleckými předměty udělená Magistrátem hlavního města Prahy ze dne 17.5.1939. Zároveň se připravoval na samostatnou nakladatelskou činnost. Knihkupecké povolání spojoval s láskou k četbě, kterou považoval za prostředek k sebevzdělání a k hlubšímu porozumění životu. Na mysli měl i kulturní povznesení národa kvalitní literaturou. Vážil si myšlenek T. G. Masaryka a pod vlivem jeho přítele Františka Urbánka vstoupil do Jednoty českobratrské (dnešní Církev bratrská). Byl členem Sokola a ekumenického sdružení Akademická YMCA.
Odbojová činnost V červnu 1939 Procházku přátelé z Akademické YMCA, Jaroslav Valenta a Rudolf Mareš (později zatčení, mučení a popravení), získali pro spolupráci v protinacistickém odboji. Stal se členem odbojové organizace Petiční výbor Věrni zůstaneme (PVVZ), skupiny odborářů vedené Otakarem Wünschem, Jaroslavem Fukátkem, Jaroslavem Šimsou, Josefem Fischerem a Bohumírem Truksou. PVVZ byl na jaře 1940 začleněn spolu s Politickým ústředím a Obranou národa do Ústředního vedení odboje domácího (ÚVOD). Procházka v odboji úzce spolupracoval s Rudolfem Marešem a Antonínem Pešlem.NACR, NAD1786_kart469_signProchazka_Bohumil. Potvrzení o odbojové činnosti B. Procházky podepsané Miloslavem Kohákem a Bohumilou Pešlovou k přihlášce do SOPV. Byl účastníkem utajovaných schůzek v soukromých bytech na pražských Vinohradech. Jeho knihkupectví sloužilo jako ilegální přepážka, „překladiště“VOZKA Jaroslav: Hrdinové domácího odboje. Praha, Práce 1946, 152 s. Kapitola Vzor vlastence a hrdiny, s. 70–71. zpráv pro české rozhlasové vysílání exilové vlády v Londýně, které zajišťoval Vladimír Krajina. V této „sběrně“ zpráv pro šifrování Procházka zprostředkovával schůzky odbojářů, předával peníze a balíčky na podporu postižených rodin, doručoval zprávy označeným osobám na fiktivní adresy, šířil ilegální časopisy (V boj, Český kurýr), tiskopisy a brožurky. Manželka Jaroslava Šimsy Marie Šimsová uvádí, že Procházka "za okupace se choval velmi statečně, z jeho obchodu se stala zprostředkovatelna ilegálních tiskovin, peněz a balíčků pro postižené rodiny. Také mně po zatčení mého manžela v únoru 1940 dodával balíčky od venkovských přátel a zprostředkoval mi ve svém obchodě setkání s manželovými spolupracovníky, např. s dr. Antonínem Žlábkem, později popraveným. Rovněž Jaroslav Valenta a Rudolf Mareš používali jeho přátelských služeb."Posudek Marie Šimsové na Bohumila Procházku pro Podnikové ředitelství n.p. Kniha, březen 1953, rodinný archiv.
Zatčení Gestapo Procházku zatklo 30. září 1940. Sám tyto chvíle popisuje ve svých vzpomínkách: "Do knihkupectví Bohumila Procházky vstoupili dne 30. září 1940 kolem deváté hodiny ranní dva páni a ptali se po šéfovi závodu. Byli uvedeni dál, načež jeden z nich poodhrnul klopu kabátu, ukázal bílý plíšek a řekl: ´Jsme od gestapa, oblékněte se a pojďte ihned s námi´. Dokončil jsem jednání se zákazníkem a oblékl se. Před krámem stála aerovka, vstoupili jsme a jeli. Škrétova ul., Hooverova ul. a Bredovská. Po širokých schodech do Petschkova paláce. Úřadovna 119. Cestou v autu si rychle uvědomuješ, že něco začíná. V duchu prohledáváš kapsy, není-li v nich něco závadného a připravuješ se na výslech. V kapse je zápisník s poznámkami a adresami. Čeho se týká mé zatčení? V Petschkově paláci si mladí komisaři počínají s obvyklou taktikou: ponechá tě čekat v koutě, zapaluje si zvolna dýmku, nabíjí se revolver a po delší době teprve vyslýchá. Jsou to první dojmy toho druhu v životě."PROCHÁZKA Bohumil, Vzpomínky na doby 1940-1945, rodinný archiv. Procházka se domů už nevrátil, rodina po něm pátrala jak o tom svědčí Zpráva o zmizelé osobě.NACR, NAD1420_1_2_kart9883_signP3521_37_Prochazka_
Bohumil. Zpráva o zmizelé osobě, Policejní okresní komisařství na Král. Vinohradech, 1.10.1940.
Věznění Procházka byl gestapem obviněn (podle tehdejších německých zákonů) z „přípravy k velezradě“. O osmi měsících ve vyšetřovací vazbě ve věznici na Pankráci a opakovaných výsleších komisařem gestapa Erichem PfitschemZpráva o odbojové činnosti, kterou za Protektorátu prováděl Vladimír Krajina - sepsal kriminální asistent Gestapa Erich Pfitsch, ABS, fond 323, Sign. 323-27-20, s. 20.v Petschkově paláci sám píše: "Výslechy komisaře Pfitsche ukázaly, že gestapo bylo informováno o spojení s Marešem a chtělo vědět podrobnosti o předávání zpráv. Ode mne se nedovědělo ničeho ani o obsahu zpráv ani příjemcích". Při každém výslechu do všech detailů popisoval vymyšlený příběh o své odbojové činnosti, který mu umožnil neprozradit nikoho dalšího. V dubnu 1941 byl vyšetřován v Petschkově paláci před zástupcem lidového soudu v Berlíně. Nebyl odsouzen, ale vrácen do rukou gestapa a jak vzpomíná "neprospělo mi, že jsem sám za sebe mluvil. Jim stačí, když člověk souvisle a věcně mluví a už může být nebezpečný". Koncem května 1941 byl transportován dobytčákem z Masarykova nádraží přes Litoměřice do vězení v Drážďanech, kde se dozvěděl, že cílem cesty je koncentrační tábor Sachsenhausen. Poté následovala věznice v Lipsku a vězení na Alexanderplatz v Berlíně. Ve vzpomínkách uvádí, že se v transportu spřátelil s katolickým knězem, augustiniánem Augustinem Šubrtem, s kterým si velmi dobře rozuměl: "spojovaly nás principielní věci náboženské". Píše, že "poprvé v Berlíně s želízky na rukou. Lidé si nás prohlíželi cestou nádražím a byli jsme střeženi co nejpřísněji. Berlínské proslulé vězení na Alexandrově náměstí hostilo nás as 3 dny. As 300 lidí v podzemním sklepení, nečistota, špatný vzduch a ostatní bída".
Sachsenhausen Následoval odjezd do koncentračního tábora (KT) Oranienburg-Sachsenhausen, kde se Procházka stal 7. června 1941 jako politický vězeňVeränderungsmeldung, Oranienburg den 7. Juni 1941. Archiv Sachsenhausen. häftlingem č. 37924.Evidenční list o přijetí B. Procházky do KT Sachsenhausen ze dne 7.6.1941. Archiv Sachsenhausen. Další dokumenty týkající se jeho věznění v KT nejsou k dispozici, protože tábor po válce převzala a využila k uvěznění nacistických zločinců a odpůrců Sovětského svazu a NDR sovětská armáda. Ta do svého odchodu v roce 1950 odvezla tamní dokumenty do moskevských archivů.Auskunft zu einem ehemaligen Häftling des KZ Sachsenhausen ze dne 11.4.2014.Dle informace Archivu Sachsenhausen jsou originály uloženy v FSB-Archiv, Moskva (N-19092/Tom 97, Bl. 155) a v Ruském státním vojenském archivu, Moskva (1367/1/36, Bl. 056).
Procházka po příjezdu do tábora byl vystaven výslechům a fyzickému násilí. První tři týdny stál v rámci tzv. stojícího oddílu po celý den v umývárně, později byl zařazen do oddílu Schuhprüfkommando, kde společně s trestným oddílem vězni rozšlapovali boty pro německé vojáky (denně uběhli až 40 km v záměrně nerovném terénu).Koncentrační tábor Sachsenhausen Během čtyř let věznění pracoval ve sklepě pod kuchyní, kde na tři sta vězňů škrábalo brambory, později působil jako knihař, sedlář, byl zaměstnán v továrně na boty, kde jak píše, "byla práce černá a těžká, zvlášť v poslední době noční směny a prach oslabovaly zdraví". Vyráběly se tu dřeváky pro vězně. Využil pak nabídky na lepší práci, byl zařazen jako písař do dílen na výrobu zbraní. Cesta do práce vedla lesem, což mělo kladný vliv na jeho narušené zdraví. Přežití v táboře, kde byl nedostatek jídla, napomáhaly balíčky z domova, které vězňům docházely asi od roku 1943. V nich bývaly i ilegálně zaslané české knížky, z nichž pak Procházka vytvořil tajnou knihovničku v bedně pod kavalcem a jako "knihovník" je půjčoval spoluvězňům. Tato smysluplná práce mu připomínala někdejší knihkupecké povolání v Praze a vkládal do ní své přesvědčení o významu četby pro zušlechtění člověka. I to mu dodávalo sílu k přežití. Mezi spoluvězni se setkal i se známými osobnostmi, s Ivanem Herbenem, Rudolfem Mertlíkem či Josefem Čapkem a také s již dříve uvězněnými českými studenty. Udržoval pravidelný 14denní písemný kontakt s matkou a dvěma sestrami. Tato vzájemná korespondence se zachovala v několika německy psaných dopisech, všechny pak v českém překladu. Dva dopisy doprovodil kresbou malíř Josef Dobeš, též vězeň v Sachsenhausenu, který tam vytvořil poslední známý portrét spoluvězně Josefa Čapka.
Pochod smrti/hladu Přes 30 000 zubožených a hladových vězňů včetně Procházky vyšlo v kolonách 21. dubna 1945 z bran tábora a bylo hnáno na pochodu smrti/hladu směrem k Baltskému moři, kde po nalodění měli být utopeni. Na cestě meklenburskými lesy museli ujít až 30 km denně, ti, kteří nemohli pokračovat dál, byli na místě zastřeleni. Procházka v té době vážil 42 kg. Vězni šli přes město Wittstock, několik dní přežívali v lesích u Grabowa až došli do Crivitz, kde je v blízkosti fronty opustily stráže SS. Tehdy Procházka začal psát deník z pochodu od jeho začátku., Popisuje v něm mj., že se vedení československých vězňů ujali komunisté v čele s Antonínem Zápotockým, který během věznění i v Sachsenhausenu propagoval komunistické myšlenky. Zápotocký spolu s Vodičkou, Dolanským a Bílkem dojednali s ruským vojenským velením pěší přesun Čechoslováků do Güstrowa, kde o ně bylo postaráno. Odtud bývalí vězni odjeli na náklaďácích do Neubrandenburgu. Po dvou týdnech se vrátili do vlasti na cestou často porouchaných nákladních autech. Bohumil Procházka se vrátil do Prahy 7. června 1945.PROCHÁZKA Bohumil, Deník 21.4.-7.6., rodinný archiv. Mezitím v Praze zahynula při spojeneckém náletu 14. února 1945 jeho matka a synovec, Procházkův byt byl zcela zničen.VOJTÁŠEK, Filip, Popeleční středa ´45, Academia, Praha, 2025, s. 350-355. Knihkupectví zůstalo po dobu jeho zatčení otevřeno, vedla ho jeho sestra Milada Zadáková.POLÁČEK, Václav (redigoval), Kniha a národ 1939–1945, 1. vydání, Praha/Litomyšl, Ladislav Horáček - Paseka, 2004, 384 s. , s. 232.
Návrat vězňů po jejich osvobození fotograficky zdokumentoval jeden z nich, Jaroslav Šklíba (1905-1994), který našel fotoaparát v opuštěném německém domě.Archiv Gedenkstätte und Museum Sachsenhausen, Národní archiv Působivá je fotografie skupiny vězňů s Procházkou uprostřed s lidickými ženami z Ravensbrücku v pozadí. Tento snímek byl použit na informačním letáku sachsenhausenského muzea a na plakátu k 80. výročí osvobození tábora v roce 2025.
Po válce