250px|náhled|Dohody a smlouvy Evropské unie:
Evropská integrace znamená: „proces vytváření stále užšího svazku mezi národy Evropy“,Smlouva o Evropské unii, Hlava I., čl. A. nebo také začlenění nových členských zemí do struktur EU, a splňování podmínek členství.
Zásadní politické, zákonodárné i ekonomické sbližování začalo po druhé světové válce a znamená, že jednotlivé členské státy přenášejí některé své kompetence na společné instituce. Hlavními institucemi tohoto procesu jsou Evropská unie a Rada Evropy. Opačným procesem k procesu evropské integrace je evropská disintegrace.
Po druhé světové válce byla Evropa rozdělena železnou oponou mezi Západní a Východní blok a na neutrální státy. Integrace začala na svobodném západě jako přímá reakce na válku, kdy sloužila jako nástroj znemožňující vznik nového obdobného konfliktu a vycházela z předpokladu, že vzájemná spolupráce států je pro ně prospěšnější než možné zisky z vyhrané války. Integrace se soustředila kolem sblížení Francie se Západním Německem, které překonalo dřívější revašismus. Hlavní proud integrace započal roku 1952 založením Evropského společenství uhlí a oceli, což byly nezbytné suroviny potřebné pro vedení války, a v zásadě završené vznikem Evropské unie roku 1993. Pád komunismu počínaje rokem 1989 otevřel možnost integrace pro celou Evropu.
Historie
Historické snahy Snahu o spojení různých evropských území je možné zaznamenat již ve starší historii Evropy, např. ve starověku či středověku, kdy někteří z vládců toužili po co nejširší mocenské nadvládě nad ostatními zeměmi (např. římští, byzantští či později franští a němečtí císařové), nebo kdy vznikala různá seskupení za účelem vojenské či jiné spolupráce (např. některé kmenové svazy jako Samova říše či Luticové, nebo později Polsko-Litevská unie)
Myšlenka smlouvy mezi evropskými zeměmi vznikla v pozdním středověku a jedním z prvních průkopníků byl český král Jiří z Poděbrad (1462). Heslo „Spojené státy evropské“ poprvé použil Victor Hugo roku 1849, ve 20. století myšlenku oživila Panevropská unie R. Coudenhove-Kalergiho a v meziválečné době ji sledoval zejména francouzský ministr Aristide Briand.
Situace po druhé světové válce Evropská integrace vznikla především proto, že řada odpovědných politiků chtěla vytvořit podmínky, aby se světová válka – která v Evropě vznikla – nemohla opakovat. Významným podnětem byla řeč Winstona Churchilla 19. září 1946 v Curychu. Pro politiku zachování míru se stala klíčovou hospodářská spolupráce. Ta jednak vedla k poválečné obnově zemí a tím jejich politické stabilizaci, ale zejména měla za cíl mezinárodní kontrolu nad surovinami nezbytnými k vedení války, především produkcí uhlí a oceli. Tuto myšlenku prosazoval francouzský ekonom a diplomat a někdejší poradce prezidenta Roosevelta Jean Monnet a její praktickou politickou podobu zvanou Schumanův plán prosadil francouzský ministr zahraničí Robert Schuman ve spolupráci s německým kancléřem Konrádem Adenauerem.
Organizace mimo EU Prvním krokem praktické integrace bylo v roce 1948 založení Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci (OEEC), jejíchž 18 členů spolurozhodovalo o rozdělení americké pomoci v rámci Marshallova plánu; roku 1961 z ní vznikla OECD. Roku 1949 vznikla v Moskvě Rada vzájemné hospodářské pomoci (RVHP), mezinárodní organizace pod vedením Sovětského svazu pro hospodářskou spolupráci ve východním bloku.
Roku 1949 byla z podnětu W. Churchilla založena Rada Evropy se širokým polem působnosti, dnes hlavně v oblasti lidských práv. K tomu byla přijata zejména Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (1950) a zřízen Evropský soud pro lidská práva (1959). Působnost rady byla omezena na většinou západoevropské státy, teprve po rozpadu sovětského bloku se členství rozšířilo na většinu států Evropy.
V roce 1960 bylo pod vedením Velké Británie založeno Evropské sdružení volného obchodu (EFTA) jako jistá protiváha unijního Evropského hospodářského společenství (EHS, 1957). Význam sdružení však v budoucnu klesal ve prospěch EU.
Vojenská spolupráce Pro vojenské spojenectví vznikl v roce 1948 Bruselský pakt. Dalším krokem mělo být v roce 1950 navržené Evropské obranné společenství, jehož vznik však neratifikoval francouzský parlament. Místo toho vznikla roku 1954 Západoevropská unie rozšířením Bruselského paktu o Západní Německo a Itálii. Její význam však zůstal velice omezený a roku 2011 oficiálně zanikla. I další projekty např. Evropské armády zůstávají ve stádiu záměru a ozbrojené síly Evropské unie tak nadále sestávají z národních armád jednotlivých států.
Hlavní obranným spojenectvím tak zůstává Severoatlantická aliance (NATO), která byla založena v dubnu 1949 Severoatlantickou smlouvou v reakci na mocenskou expanzi Sovětského svazu (československý puč, berlínská blokáda) a nezbytnost vojenské přítomnosti USA v Evropě. Rozdělení Evropy železnou oponou za studené války bylo v zásadě dokončeno vstupem Západního Německa do NATO (1954) a tedy do západního bloku a vojenské sdružení východního bloku do varšavské smlouvy (1955). Řada evropských zemí však zůstala mimo tyto bloky, např. skandinávské země či tradičně Švýcarsko. Zvláštní povahu měla neutralita Finska (tzv. finlandizace) a deokupovaného Rakouska, z východní bloku vystoupila Titova Jugoslávie. Po pádu železné opony (1989) se postupně většina zemí EU stala členy NATO. Proti rozšiřování NATO protestuje od mnichovské bezpečnostní konference roku 2007 Putinovo Rusko, navzdory smlouvě Ruska s NATO z roku 1997.
Od společenství uhlí a oceli k Evropské unii
Roku 1952 vzniklo na základě Schumanova plánu nadnárodní Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO), v němž šest signatářů pařížské smlouvy z roku 1951 (Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Západní Německo a Nizozemsko) koordinovalo svoji produkci, aby se předešlo hospodářským konfliktům, které přispěly ke vzniku první světové války. ESUO se stalo základem užší evropské integrace a první mezinárodní organizací, ze které později vznikla Evropská unie.
Tytéž státy podepsaly roku 1957 Římské smlouvy o Euratomu a o společném trhu, čímž vzniklo Evropské hospodářské společenství (EHS). Tyto organizace byly slučovací smlouvou podepsanou roku 1965 v Bruselu sloučeny do tzv. Evropských společenství. Ta se stala přímým předchůdcem a prvním ze tří pilířů Evropské unie, která vznikla Maastrichtskou smlouvou z roku 1992 a její působnost se rozšířila o bezpečnostní a zahraniční politiku a soudní spolupráci. Schengenská smlouva o volném pohybu osob a zboží byla podepsána roku 1985 a roku 1997 se stala součástí práva EU. Lisabonská smlouva z roku 2007–2009 udělala řadu reforem k zefektivnění činnosti EU.
Stádia ekonomické integrace zóna volného obchodu (ZVO) ZVO je území několika států, které mezi sebou zrušily obchodní překážky. V říjnu 2015 vznikla poslední světová ZVO, tzv. Transpacifické partnerství, která je tvořena 12 zeměmi. celní unie Celní unie je rozšířením ZVO. Představuje druhý stupeň evropské integrace. Členské státy se při ní dohodnou, že vůči třetím zemím budou uplatňovat jednotné celní sazby. Příkladem celní unie je ta mezi Švýcarskem a Lichtenštejnskem. společný trh Třetí stádium evropské integrace těží z výhod celní unie. Přidává volný pohyb osob, kapitálu a služeb. Příkladem Společného trhu je Evropské hospodářské společenství (EHS). hospodářská a měnová unie (HMU) Nejsložitější stádium evropské integrace. Měnovou unií se rozumí používání jednotné měny jako zákonného platidla. Hospodářská unie se vyznačuje společnou hospodářskou politikou. politická unie Politická unie představuje kompletní hospodářskou a politickou integraci. Dříve samostatné státy splynou v nový celek. Příkladem je znovusjednocení Německa v roce 1990.
Rozšíření náhled|upright=1.6|Dohody o volném obchodu s EU Počet členů Evropského společenství/Evropské unie se postupně rozrůstal z původních šesti až na současných 27: Zakládající Šestka: 1951: Belgie, Francie, Lucembursko, Itálie, Německo a Nizozemsko. První rozšíření: 1973: Dánsko, Irsko a Spojené království Druhé rozšíření: 1981: Řecko Třetí rozšíření: 1986: Portugalsko a Španělsko Čtvrté rozšíření: 1995: Finsko, Rakousko a Švédsko Páté rozšíření: 2004: Česko, Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko a Slovinsko Šesté rozšíření: 2007: Bulharsko a Rumunsko Sedmé rozšíření: 2013: Chorvatsko Kandidátskými zeměmi jsou Albánie, Severní Makedonie, Černá Hora, Srbsko a Turecko. Potenciálními kandidátskými zeměmi jsou Bosna a Hercegovina a Kosovo.
Další vývoj integrace - budoucí rozšiřování EU Vstup do EU je podmíněn splněním „kodaňských kritérií“, která byla stanovena na zasedání Evropské Rady v roce 1993 v Kodani.
Kritéria jsou následující: stát musí být stabilním demokratickým institucionálním systémem, který zajišťuje ochranu lidských práv, nadvládu práva a respektování práv menšin, stát musí mít fungující tržní ekonomiku, která je schopná se vypořádat s konkurenčními tlaky a tržními silami uvnitř EU, stát musí zajistit začlenění legislativy ES do národní legislativy a musí převzít závazky plynoucí z členství, a to včetně ztotožnění se s cíli hospodářské, politické a měnové unie. Země usilující o členství v EU
Evropská komise rozděluje státy, které projevily zájem o členství do dvou skupin, a to na kandidátské země a potenciální kandidátské země. Kandidátská země – taková země, která podala žádost o členství, může být považována za demokratickou a je připravena zahájit vyjednávání podmínek členství. Za kandidátské země jsou v současnosti považovány Černá Hora, Srbsko, Severní Makedonie a Turecko. Potenciální kandidátská země – taková země, která projevila zájem o vstup do EU, ale není ještě připravena na zahájení vyjednávání podmínek a není považována za stabilizovanou demokratickou zemi. Za potenciální kandidátské země jsou v současnosti považovány Albánie, Bosna a Hercegovina a Kosovo. V případě Albánie, Bosny a Hercegoviny a Turecka se jedná o země muslimské nebo země s významnou muslimskou minoritou, a proto se nabízí otázka, zda budou členské země EU a jejich občané připraveni na integraci se zeměmi s jiným náboženstvím a kulturou.
Další programy náhled|upright=1.0|Schengenská oblast Roku 2002 zavedlo 11 zemí EU společnou měnu euro, k níž potom přistoupilo ještě 6 zemí. Šest malých nečlenských států (Andorra, Černá Hora, Kosovo, Monako, San Marino, Vatikán) užívá euro také. Asociační smlouvy, zahrnující dohodu o volném obchodu, uzavřela EU s dalšími 11 státy (mimo jiné Alžír, Egypt, Chile, Izrael, Jihoafrická republika, Libanon, Maroko, Mexiko, Tunis).
Programu Erasmus, založeného roku 1987, který podporuje mobilitu studentů a akademických pracovníků, se účastní celkem 31 zemí. Boloňského procesu, který chce tuto mobilitu podpořit zavedením srovnatelných stupňů a titulů, se účastní 47 zemí. Kromě zemí EU je to také Arménie, Ázerbájdžán, Gruzie, Rusko, Švýcarsko, Ukrajina a další. Projektu SOS (Smart Open Services), který podporuje mobilitu pacientů a umožňuje přeshraniční poskytování lékařských služeb, se účastní 12 členských států EU včetně České republiky.
Od roku 1992 mají občané EU volební právo v místních volbách tam, kde trvale žijí, i když jsou občany jiného státu. Schengenské dohody o zrušení hraničních kontrol se účastní všechny země EU kromě Irska, a dále Island, Norsko a Švýcarsko. Evropská unie není stát a nemá tedy vlastní armádu. Na jejích expedičních sborech, které působí v krizových oblastech, se podílejí všechny státy EU kromě Dánska, a navíc Norsko a Turecko.
Na činnosti Evropské kosmické agentury (ESA), která je zatím na EU nezávislá, se podílí 18 členských států včetně ČR, Kanady, Norska a Švýcarska.