Přehrada Grand Coulee () je přehradní hráz na řece Columbii v americkém státě Washington, která byla postavena za účelem výroby elektřiny a zavlažování půdy. Byla postavena mezi lety 1933 a 1942, původně se dvěma elektrárnami. Třetí elektrárna byla přidána v roce 1974, aby byla zvýšena produkce elektřiny. Jedná se o největšího výrobce elektrické energie ve Spojených státech a jednu z největších betonových struktur na světě.
Návrh na výstavbu přehrady byl ve 20. letech minulého století předmětem ostré debaty dvou skupin, z nichž jedna chtěla zavlažování pro starobylé říční koryto Grand Coulee prostřednictvím gravitačního kanálu a druhá prostřednictvím vysoké přehrady s pumpou. Podporovatelé přehrady vyhráli spor v roce 1933, ale kvůli finančním problémům byla nejprve navrhována výstavba nízké, pouze 88metrové přehrady, která by produkovala elektřinu, ale nezajišťovala zavlažování. Americký úřad pro kultivaci půdy a konsorcium firem známé jako MWAK (Mason-Walsh-Atkinson Kier) začaly se stavbou už o rok později. Poté, co stavbu v srpnu 1934 navštívil prezident Franklin Delano Roosevelt, začal sám podporovat variantu vysoké přehrady, která by s výškou 168 metrů mohla vyrábět dost elektřiny, aby poskytovala zavlažování. V roce 1935 tento návrh schválil Kongres a v červnu 1942 protekla přelivem přehrady první voda.
Elektřina z přehrady zásobovala rostoucí průmysl severozápadu Spojených států při 2. světové válce, mezi lety 1967 a 1974 byla navíc přidána třetí elektrárna. Její konstrukci ovlivnila zvyšující se potřeba elektrické energie, Dohoda o řece Columbii s Kanadou a soutěžení se Sovětským svazem. Díky sérii dalších vylepšení a instalaci přečerpávacích pump nyní přehrada zásobuje hned čtyři elektrárny o celkové kapacitě 6809 megawatt. Také se jedná o nejdůležitější část projektu Columbia Basin, jelikož zavlažuje 2700 km² půdy.
Vodní nádrž, kterou přehrada vytváří, se jmenuje Rooseveltovo jezero po Franklinu Delanu Rooseveltovi, který byl prezidentem Spojených států v době její stavby. Její vytvoření si vynutilo přemístění 3 tisíc lidí, včetně původních obyvatel, jejichž dědičná půda byla částečně zaplavena. Přehrada také zablokovala migraci lososů a dalších ryb proti proudu řeky.
Pozadí náhled|Místo přehrady ještě před stavbou Grand Coulee je starobylé říční koryto na Kolumbijské náhorní plošině vytvořené v pliocénu při ústupu ledovců a záplavách. Původně si geologové mysleli, že koryto vytvořil ledovec odklánějící řeku Columbii, ale v polovině minulého století bylo zjištěno, že většinu rokliny vyřezaly záplavy z Missoulského jezera. Nejstarší návrh na zavlažování půdy koryta pochází z roku 1892, kdy noviny Coulee City News a The Spokesman Review informovaly o návrhu Laughlina McLeana na postavení 305metrové přehrady přes řeku Columbii, což je dost metrů na to, aby se voda dostala do Grand Coulee. Přehrada takové velikosti by však vytvořila nádrž, která by zasahovala až na kanadské území, což by porušilo mezinárodní dohody. Krátce po založení Bureau of Reclamation byl zahájen průzkum, jak čerpat vodu k zavlažování půdy v částech středního Washingtonu. Pokus dotovat zavlažování v roce 1914 selhal, jelikož jej neschválili voliči ze státu Washington.
V roce 1917 navrhl advokát William M. Clapp z nedalekého města Ephrata, aby byla betonová přehrada postavena pod Grand Coulee, což by jej kompletně zaplavilo, stejně jako to udělala kdysi dávno matka příroda. Ke Clappovi se později přidali právník James O'Sullivan a vydavatel novin Wenatchee World Rufus Woods. Společně byli známí jako Přehradní kolegium. Právě Woods svých novin využil, aby získal více podpory pro návrh, články o přehradě však často psal O'Sullivan. O rok později byl návrh mezi veřejností dobře znám, zastánci kultivace půdy ve středním Washingtonu se však rozdělili do dvou táborů. Jeden tábor byl znám jako „pumpaři“. Ti chtěli přehradu s pumpami (nebo čerpadly), které by zatopily Grand Coulee zvýšením hladiny řeky a o zavlažování by se postaraly kanály a potrubí. Druzí byli známí jako „kopáči příkopů“ a chtěli, aby byla voda ze severovýchodu Washingtonu, konkrétně z řeky Pend Oreille, odkloněna pomocí gravitačního kanálu (příkopu) k na zemědělskou půdu ve středním a východním Washingtonu, kterou by zavlažovala. Mnoho místních obyvatel, včetně Přehradního kolegia, patřili k první skupině, zatímco mnoho vlivných podnikatelů, především těch spojených se společností Washington Water and Power Company (WWPC), oddaně hájili druhou možnost. Hlavním argumentem „pumpařů“ bylo, že elektřina vyrobená přehradou pomůže zpětně její výstavbu dotovat a že jejich opozice se skládá z těch, kteří si chtějí udržet monopol na elektřinu v oblasti.
„Kopáči příkopů“ učinili několik kroků k zajištění podpory pro svůj plán. V roce 1921 již zmíněná WWPC zakoupila povolení k výstavbě přehrady na Kettle Falls, asi 177 kilometrů proti proudu od Grand Coulee. Pokud by tam byla přehrada vybudována, místo pro vodní nádrž přehrady Grand Coulee by bylo zablokováno, což by znemožnilo její konstrukci. WWPC se také postarala o rozšíření různých fám prostřednictvím tisku, například že průzkumné kopání na místě přehrady Grand Coulee nenašlo žádnou žulu, na kterou by byla přehrada postavena, ale pouze hlínu a zlomky hornin. To později vyvrátilo skutečné kopání, jehož report sestavil Generál George Washington Goethals, bývalý dozorce stavby Panamského průplavu. Goethals tedy připravil report, který se však zastával „kopáčů příkopů“. Úřad pro kultivaci půdy s tím nebyl spokojen a prohlásil, že report je plný chyb. V červenci 1923 konstrukci navštívil tehdejší prezident Spojených států Warren G. Harding, který vyjádřil svou podporu celé akci, ale o měsíc později zemřel. Jeho nástupce, Calvin Coolidge, se o zavlažování tolik nezajímal. Úřad pro kultivaci půdy potřeboval tak velký projekt, jakým byla přehrada, aby si zvýšil reputaci, zároveň se ale pojistil projektem Boulder Canyon, na jehož konci stála Hooverova přehrada. V roce 1923 učinil úřad studii, která však zjistila, že potřebné finance nebudou vydány z federálních fondů lehce. Z východu se podpora pro washingtonské zavlažování neozývala, jelikož panoval strach, že by větší úroda stlačila ceny. Navíc se proti projektu postavil sám prezident Coolidge, a tak nebylo ani kde sehnat peníze na průzkum místa stavby.
V roce 1925 však Kongres schválil průzkum řeky Columbie armádními techniky, který byl umožněn díky novému zákonu o řekách a přístavech. V dubnu 1926 zaslali technici první hlášení a s pomocí washingtonských senátorů Wesleyho Jonese a Clarence Dilla uvolnil Kongres dalších 600 tisíc dolarů na studie řek Columbia a Snake uskutečněné technickým sborem a Federální energetickou komisí. Za horní tok Columbie a řeku Snake byl zodpovědný armádní Major John Butler, jehož tisícistránkové hlášení bylo roku 1932 odesláno Kongresu. Ve hlášení se doporučovalo postavení přehrady Grand Coulee a devíti dalších přehrad na řece Columbii, včetně kanadské části jejího toku. Také bylo uvedeno, že náklady na stavbu může později splatit elektřina, kterou přehrada vyprodukuje. Úřad pro kultivaci půdy, jehož zájem postavit přehradu byl tímto hlášením obnoven, hlášení schválil.
Přestože si nová přehrada získala své zastánce, spíše se v té době argumentovalo tím, že severozápad USA už nepotřebuje tolik elektřiny a zdejší úrody je i tak každý rok přebytek. Sbor armádních techniků si nemyslel, že by se mělo jednat o federální projekt a také viděl malou potřebu elektřiny. Úřad pro kultivaci půdy zatím tvrdil, že v době, kdy bude přehrada dokončena, bude potřeba elektřiny daleko větší. Ředitel úřadu, Elwood Mead, v té době oznámil, že úřad chce postavit přehradu za jakoukoli cenu. V březnu 1933 se stal novým prezidentem USA Franklin Delano Roosevelt, který projekt podporoval, jelikož viděl velký potenciál v zavlažování a energii, které by poskytl a v energii, trápila ho však cenovka 450 milionů dolarů, kterou přehrada měla. Právě kvůli ceně byl zastáncem nízké, 88metrové přehrady, namísto 168metrové vysoké přehrady. Projektu zajistil federální dotace ve výši 63 milionů dolarů, zatímco stát Washington zaplatil 377 milionů dolarů. Stejného roku washingtonský guvernér Clarence D. Martin vytvořil Komisi columbijské náhorní plošiny, která měla za úkol dohlížet na projekt. Na konstrukci přehrady však dohlížel úřad pro kultivaci půdy.
Konstrukce
Nízká přehrada 16. července 1933 sledoval dav čítající 3 tisíce diváků zasazení první podpěry na místě přehrady, brzy poté začalo kopání. Jádrové vrtání bylo zahájeno v září téhož roku, zatímco úřad pro kultivaci půdy se intenzivně zabýval studiemi a designem přehrady. Přestože měla být přehrada nižší, než bylo plánováno, stále měla sloužit jako protipovodňová hráz a poskytovat jak elektřinu, tak zavlažování. Velice důležité bylo také to, že její vodní nádrž nesměla mít hladinu tak vysoko, aby byla zatopena náhorní plošina kolem Grand Coulee. Nakonec však design přehrady umožňoval budoucí úpravy či právě zvýšení hladiny.
Už před konstrukcí, ale také v jejím průběhu, čekaly stavebníky a pracovníky problémy. Smlouvy se společnostmi, které měly postavit různé části přehrady, se daly udělit jen těžce, jelikož málo společností bylo schopno dostát tak velkého závazku. Nakonec si situace vynutila spojení různých společností. Navíc musely být přemístěny hroby původních obyvatel a zkonstruovány dočasné rybí přechody. Při konstrukci představovaly problém sesuvy půdy a potřeba chránit nově litý beton před mrazem. V květnu 1934 začala kousek po proudu od přehrady stavba mostu Grand Coulee Bridge, v srpnu téhož roku začalo přemísťování půdy. Kopání pro základnu přehrady vyžadovalo odstranění 17 milionů m³ hlíny a kamene. Aby byl snížen počet nákladních automobilů potřebných pro kopání, byl postaven více než 3 kilometry dlouhý pásový přepravník. A aby byla zajištěna bezpečnost základny přehrady, dělníci vyvrtali do žuly 270metrové díry a různé štěrbiny a pukliny ucpali maltou. Občas hrozilo přetížení některých vykopaných míst, čemuž bylo předejito vložením tekutinou chlazených tyčí o průměru 76 mm do masy. Tyče zmrazily půdu kolem nich, což zabránilo jejímu pohybu.
Poslední nabídka na kontrakt na výstavbu přehrady byla uskutečněna v červnu 1934 ve Spokanu, kde byly podány čtyři nabídky. Zatímco jednu podal podnikatel bez finančního zajištění a druhou herečka Mae West, která nabídla pouze báseň a slib, že bude tok řeky odkloněn, dvě seriózní nabídky přišly o něco později. Tu nižší podalo konsorcium společností Silas Mason Company z Louisvillu v Kentucky, Walsh Construction Company z Davenportu v Iowě a Atkinson-Kier Company ze San Francisca a San Diega. Toto konsorcium vystupovalo pod zkratkou MWAK a nabídlo téměř 30 milionů dolarů. To bylo však o 15 procent níže než nabídka konsorcia Six Companies, Inc., do kterého patřily společnosti z Kalifornie, Portlandu, Utahu a Idaha a které v té době stavilo Hooverovu přehradu. Toto konsorcium nabídlo 34,5 milionu dolarů.
Ochranné hráze náhled|Stavba východní ochranné hráze poté, co byla dokončena ta západní