Tel Aviv-Jaffa (hebrejsky , arabsky , Tal Abīb), obvykle jen Tel Aviv (doslova Jarní Pahorek), je druhé největší izraelské město s obyvateli. Od vzniku Státu Izrael do roku 1949 fungoval jako jeho hlavní město a sídlo ústředních orgánů. Organizace spojených národů neuznala Jeruzalém za hlavní město Izraele, většina států má proto svá velvyslanectví v Tel Avivu.
Tel Aviv je zároveň správním centrem Telavivského distriktu a největším a nejlidnatějším městem metropolitní oblasti Guš Dan, ve které k roku 2007 žilo 3,15 milionu obyvatel. Město leží na pobřeží Středozemního moře na ploše 51,8 km².
Město bylo založeno roku 1909 na předměstí tou dobou převážně arabského starobylého přístavního města Jaffa (hebrejsky , Jafo). Růst Tel Avivu však Jaffu v krátké době zastínil. Ke sjednocení obou měst došlo v roce 1950. Část Tel Avivu zvaná Bílé Město, kde je největší soubor modernistických budov na světě, byla roku 2003 zapsána na seznam Světového dědictví UNESCO.
Tel Aviv je ekonomickým a kulturním centrem Izraele. Nachází se v něm centrála Mosadu, izraelské tajné služby. Dále zde sídlí Telavivská burza cenných papírů a mnoho firem i výzkumných a vývojových center. Mezi atraktivity místa patří pláže, kavárny, obchodně-zábavní centra a památky, díky nimž je oblíbeným cílem turistů. Podle průzkumu společnosti Mercer z roku 2008 se jedná o nejdražší město Blízkého východu a 14. nejdražší město světa.
Název Název města byl z mnoha různých návrhů (např. Herzlija) vybrán roku 1910. Hebrejský název byl zvolen v duchu ideje obnovy starověké židovské domoviny. Za nynějším názvem stál utopický román zakladatele sionismu Theodora Herzla Staronová země (Altneuland) z roku 1902, kterou téhož roku z němčiny ve Varšavě volně a poeticky přeložil polský sionistický vůdce Nachum Sokolov, který se zároveň nechal inspirovat veršem z Ezechielova proroctví: Tel Aviv je složenina hebrejských slov Tel (pahorek a typ blízkovýchodní archeologické lokality) a Aviv (hebrejsky „jaro,“ symbolizující obnovení). Doslova tak znamená „Jarní pahorek“ ve smyslu obnovy starých pozůstatků.
Theodor Herzl, rakousko-uherský právník a politický aktivista, jak píše ve svém deníku, si vypůjčil část jména svého románu () z německého názvu Staronové synagogy () v Praze.
Teorie o původu jména Jaffa nebo Jafo se různí. Někteří se domnívají, že se jedná o odvozeninu ze slov jafe nebo jofi, což v hebrejštině znamená „krásný“, „krása“. Podle další tradice je název města odvozen od Noemova syna Jáfeta, který město údajně založil.
Dějiny Jaffa náhled|vlevo|Gustav Bauernfeind, Trh v Jaffě (1887) náhled|Saladin útočí na křižáky v Jaffě, středověký rukopis Jaffa je starobylé přístavní město, považované za jedno z nejstarších měst na světě. Zdejší přírodní přístav je využíván již od doby bronzové a je rovněž zmíněn ve staroegyptských dopisech z roku 1470 př. n. l., oslavujících jeho dobytí faraonem Thutmosem III. O Jaffě je možné nalézt několik zmínek v Bibli. Je zde zmíněna jako přístav, ze kterého Jonáš uprchl do Taršíše, jako hranice území kmene Dan a jako přístav, do něhož bylo z libanonského Tyru dopravováno cedrové dřevo pro stavbu Šalamounova chrámu. Město zůstalo v židovských rukách i po rozdělení Izraelského království. náhled|vlevo|Antoine-Jean Gros: Napoleon mezi malomocnými v Jaffě, 1804 Jaffu roku 1100 po první křížové výpravě dobyl Godefroy z Bouillonu. V Jaffském hrabství měla výsadní postavení coby hlavní zásobovací cesta Jeruzalémského království. V roce 1192 byla nakrátko obsazena Saladinem, ale záhy ji král Richard Lví srdce dobyl zpět. V 16. století byla dobyta Osmanskou říší a administrativně poté spadala pod sandžak Gaza. V roce 1799 město dobyl Napoleon Bonaparte a jeho vojáci povraždili většinu obyvatel. Přeživší zanedlouho velmi zdecimovala morová epidemie.
Do založení Tel Avivu a začátku britského mandátu měla Jaffa nejvyspělejší finanční, bankovní, rybářský a zemědělský průmysl v Palestině.Jaffa: A City in Evolution 1799–1917. S. 262 Zdejší továrny se specializovaly na výrobu cigaret, cementu, dlažby, střešních tašek, železných odlitků, zpracování bavlny, dále na výrobu ručně dělaných koberců, kožených produktů, dřevěných beden pro jaffské pomeranče, textilu, tiskovin a knih.
Mezi roky 1800 až 1870 byla Jaffa chráněna opevněním, které bylo poté v důsledku expanze města strženo. 2,5 metru vysoká zeď u moře byla zbořena až ve 30. letech 20. století během renovace přístavu. V 60. letech 19. století se k malé sefardské komunitě žijící ve městě připojili Židé z Maroka a malá skupinka aškenázských Židů.
Založení nového města náhled|Aukce prvních pozemků (1909) Další expanze byla možná díky druhé aliji a německým a polským Židům, kteří do Tel Avivu přišli. V roce 1906 se někteří Židé, zčásti obyvatelé Jaffy, rozhodli vybudovat nové zahradní předměstí. Sdružili se ve spolku Achuzat bajit (doslova „Usedlost“), jehož cílem bylo vybudovat „židovské městské rezidenční centrum s kvalitním životním prostředím, navržené podle pravidel estetiky a moderní hygieny.“ V roce 1908 zakoupili severovýchodně od Jaffy celkem 5 hektarů dun, které rozdělili na šedesát parcel. Jedním z členů byl pozdější první telavivský starosta Me'ir Dizengoff.
Pozemky byly rozděleny v loterii a stavební podnik Nachalat Binjamin zahájil výstavbu. Za rok byly hotovy ulice Herzlova, Achada ha-Am, Jehudy ha-Leviho, Lilienblumova a Rotschildova; v provozu byl vodovodní systém a stálo prvních 66 domů. Na konci Herzlovy ulice byl vybrán pozemek pro výstavbu Hebrejské střední školy Herzlija, která byla původně roku 1906 založena v Jaffě. 21. května 1910 byl nově budovanému městu vybrán název Tel Aviv. Podle plánu se Tel Aviv stavěl v evropském stylu se širokými ulicemi a bulváry jako rezidenční zahradní předměstí Jaffy.
V roce 1914 dosahovala rozloha Tel Avivu již více než 100 hektarů a zahrnovala několik nových čtvrtí. Růst však se zastavil roku 1917 poté, co osmanské úřady vyhnaly Židy z Jaffy.
Britský mandát Palestina náhled|upright 1.2|Tel Aviv a Jaffa na mapě znázorňující Plán OSN na rozdělení Palestiny Během britského mandátu mezi Židy a Araby rostlo nepřátelství a nevraživost. 1. května 1921 došlo k povstání v Jaffě, při němž dav Arabů povraždil desítky Židů. V důsledku vlny násilí odešlo mnoho Židů do Tel Avivu, jehož populace tak během pěti let (1920–1925) vzrostla z 2000 na . V Tel Avivu vznikaly nové firmy, což mělo za následek pokles významu Jaffy jako obchodního centra. V roce 1925 Patrick Geddes navrhl městské radě plán rozvoje města, který byl poté přijat. Klíčovou myšlenkou byl rozvoj Zahradního města. Za hranice města byla tehdy považována na severu řeka Jarkon a na východě Ibn Gabirolova ulice. Od té doby byly tyto hranice již mnohonásobně překročeny. náhled|vlevo|Pozůstatek britského mandátu: tradiční britské poštovní schránky Město rostlo i roku 1926, ale v letech 1927 až 1930 nastal útlum v důsledku poklesu ekonomiky. Toto období je rovněž charakteristické rozvojem kulturního života, kdy bylo vybudováno divadlo Ohel a nastálo se zde usadilo divadlo ha-Bima (1931). Status města získal Tel Aviv v roce 1934.
Během páté aliji populace prudce rostla přílivem Židů z nacistického Německa. V Tel Avivu v roce 1937 žilo obyvatel, zatímco v Jaffě obyvatel. Během následujících dvou let se počet obyvatel zvýšil na , což byla plná třetina veškerého židovského obyvatelstva jišuvu. Část nových imigrantů zůstala po vylodění v Jaffě, což ji proměnilo v centrum městského života. Ve druhé polovině třicátých let byl vybudován nový na Jaffě nezávislý telavivský přístav, letiště v Lodu (dnešní Ben Gurionovo mezinárodní letiště) a letiště Sde Dov. Koncem 30. let 20. století byla také u ústí Jarkonu zprovozněna elektrárna Reading.
Ve 30. letech začala stavba telavivského Bílého Města, které je v současnosti na seznamu světových památek UNESCO. Nezanedbatelný vliv tu měli židovští architekti z Německa, Rakouska, ale i předválečného Československa, kteří přišli během páté aliji. Ti dokázali místním podmínkám přizpůsobit jak architektonický styl Bauhausu, tak i dalších škol, a vytvořili tak zřejmě největší soubor budov mezinárodního stylu na světě.
V roce 1947 přijalo OSN plán na rozdělení Palestiny. Podle něj měl Tel Aviv, v němž tou dobou žilo obyvatel, připadnout židovskému státu. Naopak Jaffa, ve které v roce 1945 žilo obyvatel, měla připadnout arabskému státu. Jaffské obyvatelstvo tvořilo Arabů ( muslimů a křesťanů) a Židů. Arabové však plán na rozdělení odmítli. V letech 1947 a 1948 se napětí na hranici mezi Tel Avivem a Jaffou dále zvyšovalo. Arabští snipeři ostřelovali Židy z minaretu místní mešity. Za to se Hagana a Irgun pomstily obléháním Jaffy. Arabové proto začali v dubnu 1948 město opouštět a v okamžiku dobytí města izraelskými silami 14. května již zde zbyla Arabů jen hrstka.
Po vzniku Izraele náhled|Pomník zakladatelům Tel Avivu V době vyhlášení izraelské nezávislosti 14. května 1948 žilo v Tel Avivu lidí. Během války za nezávislost se stal Tel Aviv na dvacet měsíců hlavním městem nově vzniklého státu (od května 1948 do prosince 1949). Poté Izraelci prohlásili za své hlavní město Jeruzalém. Kvůli mezinárodnímu sporu o status Jeruzaléma však většina zahraničních ambasád zůstala v Tel Avivu. Počátkem 80. let byl schválen Jeruzalémský zákon, podle něhož „Jeruzalém, celý a sjednocený, je hlavním městem Izraele.“ V reakci nato přesunulo třináct států svá velvyslanectví z Jeruzaléma do Tel Avivu. V dubnu 1949 byl Tel Aviv sjednocen s Jaffou do jednoho města Tel Aviv-Jaffa, do něhož bylo rovněž zahrnuto několik vylidněných sousedních arabských vesnic (aš-Šajch Muwannis, Džamúsín a Sumajl). Díky tomu se rozloha města rozrostla na 42 km². V roce 1949 byl také postaven památník 60 zakladatelům města. Během následujících 60 let se Tel Aviv vyvinul v sekulární, liberální a kosmopolitní město s čilým nočním životem.
V 60. letech byly zdemolovány některé modernistické budovy ve stylu Bauhausu a byly nahrazeny prvními výškovými budovami v zemi, mezi něž patřila například Šalom Meir Tower, která byla až do roku 1999 nejvyšší izraelskou budovou. Svého maxima dosáhla telavivská populace počátkem 60. let, kdy zde žilo obyvatel, což představovalo 16 % všech obyvatel Izraele. Následovalo období stálého poklesu způsobeného stárnutím populace, kvůli němuž žilo ve městě koncem 80. let jen 317 000 obyvatel. Vysoké ceny nemovitostí z města vytlačovaly rodiny a odpuzovaly mladé lidi. vlevo|náhled|Gay Pride v Tel Avivu Počátkem 90. let nastal obrovský příliv imigrantů ze zemí bývalého Sovětského svazu, s nímž souvisí i změna orientace průmyslu na hi-tech odvětví. V souvislosti s výstavbou mnoha mrakodrapů a výškových budov se město dostalo do nové fáze vývoje. V roce 1993 byl Tel Aviv poprvé označen za světové velkoměsto. náhled|Místo atentátu na Jicchaka Rabina 4. listopadu 1995 byl na Náměstí králů při mírové demonstraci na podporu izraelsko-palestinského mírového procesu zabit izraelský premiér Jicchak Rabin. Vrahem byl pravicový židovský radikál Jigal Amir, který atentát spáchal kvůli Rabinově podpoře Dohod z Osla. Náměstí, kde se atentát odehrál, bylo pak přejmenováno na Rabinovo náměstí.
V polovině 90. let, tedy v době po první intifádě, byl Tel Aviv sužován palestinskými teroristy. První sebevražedný útok se stal 19. října 1994 na autobusové lince č. 5, když sebevražedný atentátník z hnutí Hamás zabil 22 civilistů.Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 192 Nejtragičtější útok se stal 1. června 2001 během druhé intifády, když uvnitř nočního klubu Delfinárium vybuchla bomba, která zabila 21 lidí a více než 100 dalších zranila.Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 223 Poslední útok se odehrál 17. dubna 2006 a bylo při něm zabito 11 lidí, z nichž většina byli zahraniční dělníci, a desítky lidí byly zraněny.