Dráteník je komická opera o dvou dějstvích českého skladatele Františka Škroupa (op. 1, Plavec 28) na libreto básníka a překladatele Josefa Krasoslava Chmelenského. Premiéru měla dne 2. února 1826 v pražském Stavovském divadle. Je to první původní česká opera, tj. opera napsaná na české libreto.První česká opera Dráteník slaví 180 let 18.2.2006
Vznik díla vlevo|náhled|263x263pixelů|František Škroup (1840) František Škroup se brzy po svém příchodu do Prahy, kde studoval právo na Karlo-Ferdinandově univerzitě, zapojil do divadelního a hudebního života. Již roku 1822 vstoupil do sboru Stavovského divadla. Současně se účastnil činnosti Taussingerova ochotnického souboru, který měl na repertoáru české hry a nenáročné zpěvohry a příležitostně vystupoval i ve Stavovském divadle. Roku 1823 tento amatérský soubor a část německého divadelního souboru spojily síly k zahájení pravidelných operních představení v českém jazyce v pražském divadle.Plavec, c. d., s. 84–85. (Operu v češtině Stavovské divadlo uvádělo již dříve, ale jen sporadicky a naposledy v roce 1806 ojedinělým představením Mozartova Únosu ze serailu.)Plavec, c. d., s. 81.
První česky dávanou operou byl singspiel Josepha Weigla Rodina švýcarská (premiéra 28. prosince 1823). Její hudební nastudování přenechal první kapelník orchestru Stavovského divadla Josef Triebensee právě Škroupovi, který se pak stál stálým korepetitorem pro česká představení; navíc v této opeře hrál úlohu Pavlíka.Plavec, c. d., s. 81, 86–88. I v dalších českých představeních zpíval Škroup role barytonového oboru, mj. Figara v Rossiniho Lazebníku sevillském.Plavec, c. d., s. 97. Současně u něj divadlo začalo objednávat příležitostné hudební skladby, např. hudbu k harlekiniádě Arlequin als Schneidergeselle (premiéra 12. února 1825).Plavec, c. d., s. 103.
Cizí operní předlohy do češtiny překládali domácí literáti, mj. mladý básník Josef Krasoslav Chmelenský. České operní divadlo však nemělo vlastní repertoár, což bylo vlastenci považováno za značný nedostatek, jejž bylo třeba co nejrychleji napravit. Chmelenský o okolnostech vzniku první české opery píše:
náhled|Libretista Dráteníka Josef Krasoslav Chmelenský Chmelenský vypracoval text za několik měsíců; protože titulní dráteník měl být Slovák, poslal svůj text k opravení do Liptovského Sv. Mikuláše vlasteneckému zemanovi Gašparu Féjerpatakymu-Belopotockému z Kľačan (1794–1874).Plavec, c. d., s. 114. Škroup měl partituru opery dokončenu někdy před koncem roku 1825 (rukopis nese poznámku compt. 1825). Považoval ji za svou první významnou skladbu a přidělil jí opusové číslo 1.Plavec, c. d., s. 128.
Premiéra se konala ve čtvrtek 2. února 1826 ve čtyři hodiny odpoledne. Škroup Dráteníka se souborem nastudoval (dirigenta dobové prameny neuvádějí, byl jím však pravděpodobně kapelník Josef Triebensee), sám se zhostil i titulní úlohy.Plavec, c. d., s. 128–129. Vzhledem k tomu, že se jednalo o první původní českou operu, bylo toto představení významnou společenskou událostí. V hledišti seděla řada osobností tehdejšího pražského kulturního života, zejména z řad českých vlastenců – doyen pražského kulturního života Václav Jan Tomášek, Josef Jungmann, František Palacký, Leopold Eugen Měchura, František Ladislav Čelakovský, Josef Kajetán Tyl, Karel Alois Vinařický, Jan Hostivít Pospíšil a další. U obecenstva měla veliký ohlas, stejně jako v českých časopisech.Plavec, c. d., s. 140. Spontánní úspěch přiměl Škroupa zanechat právnického studia a věnovat se hudbě. Vedle toho mu získal uznání u vedení divadla, takže byl k 1. září 1827 jmenován druhým kapelníkem Stavovského divadla se zvláštní povinností řídit česká představení.
Další inscenační historie Dráteník ve Stavovském divadle byl poměrně úspěšný. Do Škroupovy smrti zde dosáhl 16 repríz, a tedy zůstal nejhranější původní českou operou (při posuzování počtu repríz je nutné mít na paměti, že česká činoherní i zpěvoherní představení se hrála pouze jednou týdně v neděli odpoledne). Inscenaci poté převzalo do svého repertoáru i Prozatímní divadlo (poprvé 8. prosince 1862). Tehdy byla zahájena tradice vkládat do inscenace píseň Kde domov můj.Plavec, c. d., s. 132–134.Petráněk. c. d., s. 18–22. V Národním divadle byl Dráteník hrán poprvé 10. července 1895 při příležitosti Národopisné výstavy.Plavec, c. d., s. 135.
Brzy po premiéře se Škroupova opera rozšířila i na ochotnická jeviště, k čemuž přispěla i skutečnost, že ještě roku 1826 vyšlo jak libreto, tak pět vyňatých hudebních čísel (tři zpěvy dráteníka a árie Růženy a Lidušky).Plavec, c. d., s. 109, 133. (Další písně byly přetištěny ve Škroupem redigovaných Věnci ze zpěvů vlastenských v letech 1837 a 1839.Kabelková a Ludvová, c. d., s. 541.) První doložené amatérské nastudování bylo v Hradci Králové někdy před rokem 1835, ke kterému je doloženo i představení v Turnově, v roce 1841 poté v Ústí nad Orlicí, v roce 1843 v Chrudimi, následně Kolíně, Hlinsku aj. První – a na dlouhou dobu poslední – profesionální mimopražskou inscenaci připravilo Městské divadlo v Brně, které ve 40. letech experimentovalo s operou v češtině. Konala se dvě představení, 21. listopadu a 22. prosince 1840. Když pak po pražském Prozatímním divadle vznikala další českojazyčná profesionální divadla, patřil Dráteník mezi jejich první operní premiéry (Plzeň 31. 10. 1870, Brno 27. 10. 1885).Petráněk. c. d., s. 40–41.
Dráteník byl sice ve 2. polovině 19. století považován za nemoderního (jako celý žánr singspielu), na okraji repertoáru se však stále udržoval díky svému postavení první české opery. Obnovení zájmu souvisí s vlnou národního uvědomění za první světové války a jeho divadelní životnost potvrdila především Pujmanova a Ostrčilova inscenace v Národním divadle z roku 1926 ke stému výročí původní premiéry (skladatel a kritik Boleslav Vomáčka: Byl to večer srdečného překvapení a nadšení). Za první republiky rovněž znovu ožil zájem amatérských souborů a menších (např. operetních) divadel o toto dílo. Za druhé světové války byl hrán jako jedno z klasických českých děl, které povzbuzovaly národní povědomí, rovněž bezprostředně po válce uvedla nové inscenace divadla v Praze, Brně, Plzni i Olomouci. V 50. letech byl hrán dosud nejvíce (inscenace Národního divadla z roku 1949, provozovaná na četných zájezdech pro pracující, dosáhla nevídaných 94 repríz). Zařazení Dráteníka mezi komunistickým režimem protežovanou lidovou klasiku souvisí i s tím, že muzikolog Zdeněk Nejedlý, přední kulturní ideolog tohoto období, tuto operu odedávna oceňoval a propagoval.Plavec, c. d., passim, např. s. 136.
Olomoucké nastudování z roku 1958 byla nadlouho poslední profesionální inscenace Dráteníka a vedle ochotnické činnosti se stala první česká opera doménou uměleckých škol. Dosud poslední profesionální nastudování Dráteníka připravilo Jihočeské divadlo (premiéra 28. 10. 1998), vůbec poslední inscenaci pak provedla Konzervatoř Pardubice (premiéra 16. března 2005), koncertně ho 22. března 2013 mělo zahrát Národní divadlo, k uvedení však nakonec nedošlo, protože se ukázalo, že chybí nové kritické vydání partitury a její pořízení by bylo ekonomicky velmi náročné. K vydání kritické edice opery Dráteník na základě Škroupova autografu doplněné o textovou edicí Chmelenského libreta nakonec došlo v roce 2018.František Škroup: Dráteník (1826) – Chmelenský Josef Krasoslav, Škroup František | Koniasch Latin Press V létě 2022 byl pak Dráteník uveden v Olomouci na festivalu Olomoucké barokní slavnosti.
V zahraničí Dráteníka uvedla Sokol Opera Group ve Washingtonu (1963–1983).
Autograf partitury Dráteníka se zachoval a je uložen v Českém muzeu hudby. Klavírní výtah byl poprvé vydán roku 1913 Uměleckou besedou. V roce 1926 vydala Hudební matice ke 100. výročí faksimile libreta a o rok později vydala Umělecká beseda i faksimile Škroupova vlastního rukopisu partitury.
Seznam inscenací Dráteníka Inscenace Dráteníka v profesionálních divadlech a uměleckých školách:Petráněk. c. d., s. 18–43. Praha, Stavovské divadlo / Prozatímní divadlo / Národní divadlo: 1826 (inscenace přešla ze Stavovského divadla do Prozatímního a hrála se do roku 1867); 1876; 1881; 1895; 1926; 1938; 1945; 1949 Praha, Vinohradská zpěvohra: 1919 Praha, Pražská konzervatoř: 1970 Praha, Akademie múzických umění: 1985 Brno, Zemské divadlo / Národní divadlo Brno: 1840, 1885, 1926, 1945 Brno, Janáčkova akademie múzických umění: 1950, 1983, 1995 Plzeň, Městské divadlo: 1870, 1926, 1946 Kladno, Městské divadlo: 1918, 1955 České Budějovice, Městské divadlo / Jihočeské divadlo: 1919, 1924, 1998 Divadlo sdružených měst východočeských: 1926 Ostrava, Národní divadlo moravskoslezské: 1927, 1941 Olomouc, Moravské divadlo: 1937, 1945, 1958 Liberec, Severočeské národní divadlo: 1955 Pardubice, Konzervatoř Pardubice: 2005
Charakteristika díla Teprve čtyřiadvacetiletý František Škroup skládal hudbu k Dráteníkovi s ohledem na vkus pražského publika a na základě svých vlastních divadelních zkušeností, jeho styl je proto nezbytně do značné míry eklektický, vycházející ze soudobého repertoáru Stavovského divadla.Plavec, c. d., s. 121–122. Jeho cílem bylo stvořit dílo v žánru lyrické měšťanské zpěvohry (singspielu), hlavní vzory byly v zásadě dva. Ve formálních hlediscích se Dráteník blíží francouzské opéra-comique: děj je vyprávěn v próze, tedy v dialozích, jen málokdy s doprovodem hudby (dramatický recitativ). Naopak citové momenty, úvahy postav jsou příležitostí pro zpěvní čísla písňového charakteru. Z hlediska melodické podstaty se hudba opery, nejzřetelněji v sólových číslech, blíží německému romantickému singspielu nebo lyrické písni. Zřejmě i s ohledem na dosavadní zkušenosti českého operního divadla se Škroup neorientoval na nejmodernější tvorbu svých současníků (Weber, Boieldieu, Lortzing), ale bral si vzor u skladatelů o generaci či více starších a u obecenstva oblíbených, jako byli Joseph Weigl, Peter von Winter, Karl Ditters von Dittersdorf, Vojtěch Jírovec, Luigi Cherubini nebo Étienne-Nicolas Méhul. Méně je patrný vliv Mozarta. Některé koloraturní pasáže i stavba ansámblů poukazují vedle toho i na vliv italský (Rossini).Plavec, c. d., s. 117, 122–123.
Oproti někdy tradovaným názorům naopak nevycházel přímo z lidové písně. Lidový charakter má nejspíše hudba spojená s postavou dráteníka, i to je však spíše důsledek záměrně prosté, melodické a strofické povahy jeho písní, resp. imitace lidového nástroje (dud), než přímo inspirace folklórem.Plavec, c. d., s. 117. V každém případě není nijak hudebně charakterizována jeho slovenskost, protože lidová hudba slovenská (nebo moravská) v té době nebyla pražským vlastencům ve větší míře známa.Plavec, c. d., s. 110.
Z obecného hlediska jsou však postavy jako skutečné lidové typy popsány dobře. Náturu obou kupců vystihují rozšafné anakreontské písně. Růžena je typickou lyrickou až sentimentální hrdinkou, její árie mají náběhy na koloraturu, Liduščina hudba je prostší a veselejší – zjevným vzorem pro tuto dvojici byly Agáta a Anička z Čarostřelce. Dráteníkova hudba je při úmyslné prostotě nejpropracovanější, jako jediná postava má vlastní příznačný motiv.Plavec, c. d., s. 125–126.
Protože jsou hudební čísla oddělena především mluveným dialogem, obsahuje Dráteník jen málo recitativů, které jsou navíc jen rutinní.Plavec, c. d., s. 127.