Bitva u Ayacucha (španělská výslovnost: [a?a'kut?o]) byla rozhodujícím armádním střetem během peruánské války za nezávislost. Tato bitva zpečetila samostatnost Peru, stejně jako vítězství v ní zajistilo nezávislost zbytku Jižní Ameriky. Je také považována za konec jihoamerických válek za nezávislost.
V roce 1824 měli roajalisté ještě kontrolu nad většinou území jižního Peru, stejně jako nad pevností Fortaleza del Real Felipe v přístavu Callao. K bitvě mezi vlastenci a roajalisty došlo 9. prosince 1824, označuje se též jako bitva na La Quinau, neboť se odehrála na Pampa de La Quinua, několik kilometrů vzdálené od Ayacucha, blízko města Quinua. Osvobozenecké armádě velel Antonio José de Sucre, generál Simona Bolívara. Místokrál José de la Serna byl zraněn a po bitvě podepsal konečnou kapitulaci královské armády vrchní velitel José Canterac. Výročí této bitvy slaví novodobá peruánská armáda.
Události v pozadí V roce 1820 došlo ve Španělsku ke vzpouře expedice 20 000 vojáků, které nashromáždil král Ferdinand VII. na pomoc koloniím v Jižní Americe, kterou vedl Rafael del Riego. V březnu král souhlasil s obnovením liberální ústavy z roku 1812 a tyto události ukončily španělské expedice do Ameriky.
Monarchističtí absolutisté vládnoucí v Americe prohlásili své oddělení od liberálního Španělska díky tzv. Plánu z Igualy, dohodě z Córdoby (samostatnost Mexika) či Paktu z Tigaranta. V Peru byl místokrál Pezuela zdiskreditovaný kvůli porážce expedice Mariana Osori do Chile a slábl též kvůli limské expedici José de San Martína. Byl nakonec svržen 29. ledna 1821 v Aznapuquio převratem generála Josého de la Serna, který vyhlásil oddanost liberální ústavě.
Republikáni započali svá tažení slibným vítězstvím nad královskou armádou pod vedením místokrále La Serny u Cerro de Pasco. Ale roajalisté měli solidní vojenský výcvik. První republikánskou armádu pod velením Domingo Tristána a Agustína Gamarry (pozdější prezident Peru) porazili při tažení do oblasti města Ica. O rok později, jakmile byl stažen José de San Martín po rozhovorech z Guayaquil, byla poražena expedice Rudecinda Alvarada při tažení do Torata a Moqueguo. Rok 1823 skončil zničením další vlastenecké armády pod velením Andrése de Santa Cruz. Agustín Gamarra zahájil další tažení na Puno, které začalo bitvou u Zepita a následovalo okupování města La Paz. 8. srpna bylo tažení ukončeno, když místokrál La Serna dosáhl Orura, rozehnal izolované vojenské jednotky Santa Cruze a dobyl Arequipu po vítězství nad Antonio José de Sucrem, který 10. října 1823 ustoupil do Kolumbie, aby ušetřil sebe a své vojenské jednotky.
Rok 1824 4. června 1823 bylo v Buenos Aires uzavřeno příměří se španělskými commissionaires. Dohoda zněla na zastavení válečného stavu do 60 dní od ratifikace dohody a příměří mělo trvat rok a půl, mezitím měl být dojednán definitivní mír. http://books.google.es/books?id=4hKdAtgYfhAC&pg=PP1&dq=Historia+general+de+Chile+XIV+Arana&sig=ACfU3U2Ambzrfe057IxhgC4niIKnm4MvDwZa účelem dojednání příměří se sešli v Saltě Juan Gregorio de Las Heras (příští guvernér provincie Buenos Aires) a Baldomero Espartero (španělský šlechtic). Peruánský místokrál, aby zabránil hrozícímu povstání, vydal 10. ledna 1824 prohlášení, ve kterém se uvádí, že by nemělo být zahájeno žádné tažení bez místokrálova nařízení, neboť v Saltě vyjednávají Las Heras z vlády v Buenos Aires s brigádním generálem Esparterou (za Španělsko). La guerra de la independencia en el alto Perú. s. 161. Escrito por Emilio A. Bidondo. Publicado por Círculo Militar, 1979 Dle názoru irského historika Daniela Florencia O’Learyho, který čerpal z armádních pramenů, mělo být tímto příměřím „stažena z cesty“ vláda v Buenos Aires Memorias del general O'Leary. s. 235. Escrito por Daniel Florencio O'Leary. Publicado en 1883. a smlouva se Španěly je ke škodě americké věci. resaltado como un subtítulo en el Libro Junin y Ayacucho. General O'Leary
Na začátku roku onemocněl Bolívar v Pativilca. V té době dorazil do Limy Félix Álzaga, ministr zplnomocněný sjednocenými provinciemi Río de la Plata a požadoval, aby Peru dodrželo sjednané příměří, což odmítl peruánský kongres. 4. února 1824 se vzbouřila část posádky v pevnosti Callao – argentinský pěší pluk Libertor Expedition společně s Chilany, Peruánci a Kolumbijci, téměř 2000 mužů, kteří přešli na stranu roajalistů, posílili španělskou posádku a převzali pevnost Callao. V Lurinu se 14. července vzbouřil granátnický jízdní pluk z And, část se spojila s roajalisty v Callau, část odešla do Limy.vpravo|náhled|památník bitvy u Ayacucha
Olañetovo povstání V reakci na situaci ve Španělsku, kde došlo k okupaci francouzskou armádou, oběšení Rafaela del Riega, popravám či deportacím členů liberálního hnutí 1. října 1823 zrušil panovník ústavní nařízení schválená peruánským místokrálem za poslední tři roky, se vzbouřila armáda Horního Peru pod španělským vůdcem Pedrem Antoniem Olañetou. Král Ferdinand VII. ho jmenoval místokrálem pro La Platu.Jaime E. Rodríguez O. The Independence of Spanish America (1998), 231. Místokrál La Serna namísto zamýšleného střetnutí s Bolívarem vyslal Jerónimo Valdése s 5000 veterány proti jeho bývalému podřízenému, „protože jsou indicie svědčící o zamýšlené zradě a připojení se k disidentům z Buenos Aires“. Valdés 22. ledna 1824 překročil řeku Desaguadero a dorazil k Potosí. Po dlouhém tažení a bitvách u Tarabuquillo, Sala, Cotagaita a La Lava (17. srpna 1824) byly obě monarchistické armády vzájemně zdecimovány.
Této situace využil Simon Bolívar, pohnul se z May Jauja a 6. srpna stál tváří v tvář José de Canteracovi, izolovanému v Junínu. Při nepřetržitém pronásledování královské armády z ní dezertovalo kolem 2700 mužů, kteří většinou přešli do řad republikánské armády. Nakonec 7. řina 1824 dosáhly Bolívarovy jednotky Cuzca. Bolívar svěřil velení nad novou bojovou linií, která se táhla podél řeky Apurímac generálu Sucre a sám se vrátil do Limy, aby získal kapitál na vedení války a kde obdržel jako posilu Kolumbijskou divizi o síle 4000 mužů, která táhla na Ayucucho. José Canterac, velitel severních divizí, bojoval na svém ústupu vedle montoneros, lokálních gerilových bojůvek, především s dezercí. Koloniální armáda se skládala hlavně z Indiánů, černochů a mesticů. Důstojníci byli bílí Kreolové a jen kolem 6 % armády, většinou nejvyšší úroveň velení, pocházelo ze Španělska. Třetinu úbytku vyrovnal nuceným náborem na cestě za místokrálem. Na konci září dosáhl severního okraje Cuzca.vpravo|náhled|José de la Serna, místokrál Peru De la Serna s sebou přivedl dalších 1800 mužů a nechal zbudovat opevněné pozice, které měly zabránit útoku vlastenců. Mimo to stáhl místokrál Valdése, který byl zaneprázdněn Olañetovým povstáním v Horním Peru. Nechal Canteraca zreorganizovat armádu a poté, co vyřídil úřední agendu, se sám vydal proti separatistům. Jerónimo Valdés velel zadnímu voji sestávajícímu ze čtyř praporů, Juan Antonioa Monet (čtyři prapory) a Alejandro Gonzáles Villalobos (pět praporů) veleli pěšímu vojsku, čtyři regimenty, dvě eskadrony ve dvou brigádách kavalerie a čtrnáct děl vedl Valentín Ferraz a koloniálnímu vojsku velel Fernando Cacho. Se silou asi 9000 mužů započal místokrál na konci října tažení proti spojenému vojsku vlastenců.
Situace vlastenecké armády Bolívar nechal při pronásledování španělských severních divizí jednotkám čas na osvobozování měst a vesnic podél cesty, která vedla přes Huancayo a Ayacucho do kraje jihozápadně dnešního hlavního města provincie Apurímac – Abancay. Odtud vyslal hlídky na průzkum, které měly vypátrat Španěly východně řeky Apurímac a po případě osvobodit okolní obce od španělské nadvlády. Většinu vojska nechal na pozicích, neboť bylo období dešťů, které výrazně omezovalo použití předovek. Bolívarův zástupce Francisco de Pavla Santander v Bogotá před kongresem přednesl výzvu, aby bylo Bolívarovi svěřeno velení nad spojeneckými vojsky. Sám Santander upínal své síly k rekonstrukci Kolumbie po patnáctileté osvobozenecké válce a Bolívar, znalý situace ve Španělsku věděl, že jen rychlé jednání zamezí realizaci králových myšlenek na expedici do Jižní Ameriky, která by válku prodloužila a v nejhorším případě by vedla k novému podmanění španělských zámořských držav. Vědom si toho, že v postavení prezidenta Peru drží v rukou nitky a též toho, že v Antonio José Sucre měl loajálního důstojníka, sice vyššího věku, ale schopného a odhodlaného, předal mu vrchní velení a vzkázal do hlavního stanu v Huancayo, aby Sucreho zasvětili do celkové situace. Zpočátku mu předával příkazy k dalšímu postupu, ale jakmile se situace přiostřila, nechal mu volnou ruku.vpravo|náhled|Antonio José de Sucre Armáda republiky Peru byla rozdělena na divizi José Maria Cordovy (z Velké Kolumbie) se čtyřmi prapory, přední voj, pocházející z Peru, tři prapory pod vedením José de la Mar a čtyři prapory zadního voje, zverbované též v Kolumbii, kterým velel Jacinto Lara. William Miller vedl tři regimenty kavalerie se čtyřmi děly, celkově vojsko o síle šesti tisíc mužů.
Iniciativa místokrále 25. října 1824 se dala místokrálova armáda po pohybu a překročila řeku Apurímac. Vojsko vlastenců, nacházející se na jihu, na to reagovalo nepatrným ustoupením na Andahuaylas. Sucre nevěřil tomu, že by jednalo o větší operaci, ale Bolívar mu radil, aby nenechával místokrále příliš vzdálit, neboť na jižním pobřeží kotvily španělské lodi, s jejichž pomocí by la Serna mohl způsobit větší pohromu.
Ten však měl zcela jiné plány. Odbočil od původního plánu a zamýšlel odříznout Sucreho od posil a komunikace s Bolívarem. 20. listopadu se jeho průzkumníci objevili na severu Huamanga. Sucre byl překvapen jeho činností a místokrál naopak imobilitou vlastenců, neboť předpokládal, že mu budou bránit v postupu na Huamanga. Sucre připustil svou chybu a dal se s vojskem západním směrem k řece Pampas. Nechal zakopat vojáky u města Bómbon, západně od Andahuaylas, a tam očekával armádu místokrále. De la Serna dorazil, ale z obav před vysokými ztrátami při útoku proti pozicím vlastenců se stáhl na západní stranu řeky Pampas a řadou přesunů na konci listopadu se snažil vylákat Sucreho z jeho pozic. 29. listopadu vyslal Valdése s předním vojem proti Sucremu, který pochopil, že v případě útoku ze dvou stran by pozice neudržel a stáhl se v noci 30. listopadu ze svých pozic a ráno 1. prosince přešel severně místokrálova vojska přes řeku.
Jakmile to místokrál zjistil, přikázal Valdésovi připojit se k hlavní armádě a sledoval Sucreho. Občas se obě armády pohybovaly do dohled vedle sebe. Když Valdéz dorazil 3. prosince, dostal rozkaz zaútočit na vlastence přecházející řeku Corpahuaico. Tento útok na pochodovou formaci zadního voje Lary vedl téměř k celkové ztrátě osvědčeného střeleckého bataliónu a k těžkým ztrátám u bataliónu Vargas. Ztracena byla obě děla a Španělé ukořistili velkou část výstroje a munice. Relativně dobře bráněný přechod přes řeku a nastávající noc zabránily nejhoršímu, i tak měli vlastenci ztráty více než 300 mužů, desetkrát větší jak nepřítel. Sucre však udržel organizované vojsko a zabránil místokráli využít tento lokální úspěch. Krom Sucreho talentu k tomu přispěly i válečné zkušenosti armády. V řadách kolumbijské armády byli veteráni z války za nezávislost Španělska, USA a ze španělsko-americké války. Byl tam i německý major Carlos Sowersby, veterán z bitvy u Borodina v Rusku 1812. Střelecký prapor, který byl téměř zničen, byl složen z evropských námezdních vojáků, většinou britských dobrovolníků. Přesto neměl Sucre jinou volbu než pokračovat v pochodu a ani noční chůzí se nezbavil svého pronásledovatele. 6. prosince dosáhl Weiler Quinoa, asi deset kilometrů vzdušnou čarou od Huamanga a dal se více na sever. Druhého dne dosáhl horu Condorcunca, na jejíž svazích nechal vojáky zřídit opevněné pozice.