Fidelio (z latiny fidelis = věrný), je opéra à sauvetage (česky: osvobozovací opera) o dvou dějstvích německého skladatele Ludwiga van Beethovena (Op. 72). V původní verzi měla dějství tři a jmenovala se Leonora. Skladatel ji později několikrát přepracoval. Libreto napsali Joseph Sonnleithner, Stephan von Breuning a Georg Friedrich Treitschke. Předlohou jim byla opera Léonore ou L’amour conjugal (Leonora aneb manželská láska) z roku 1798, jejíž libreto napsal Jean Nicolas Bouilly a hudbu složil Pierre Gaveaux. Bouillyho libreto bylo ovšem také podkladem pro operu Ferdinanda Paëra Leonora (1804), a pro dílo Johanna Simona Mayra L’amor coniugale (1805).
Původní tříaktová verze opery měla premiéru v divadle Na Vídeňce (Theater an der Wien) ve Vídni dne 20. listopadu 1805. Následujícího roku ji Stephan von Breuning úpravou libreta zkrátil na dvouaktovou verzi. Po dalších změnách libreta provedených Georgem Friedrichem Treitschkem vznikla finální verze, poprvé uvedená ve vídeňském divadle U Korutanské brány (Kärntnertortheater / Theater am Kärntnertor) dne 23. května 1814. Fidelio je jediná Beethovenova opera.
Libreto, zčásti s mluvenými dialogy, vypráví příběh Leonory, kterak v přestrojení za vězeňského dozorce jménem Fidelio zachrání svého manžela, politického vězně Florestana před smrtí v žaláři. Bouillyho scénář, příběh osobní oběti, hrdinství a konečného triumfu, vyhovoval Beethovenově estetickému a politickému cítění. Základní téma boje za svobodu a spravedlnost, zrcadlící dobová politická hnutí v Evropě, bylo typickým pro Beethovenovo střední tvůrčí období. Mezi nejznámější čísla opery patří „Vězeňský sbor“ (O welche Lust), óda na svobodu zpívaná sborem politických vězňů, Florestanova vize Leonory, přicházející jako anděl, který ho zachrání, a scéna, ve které se nakonec záchrana odehrává. Finále oslavuje Leonořinu statečnost střídajícími se zpěvy sólistů a sboru.
Vznik opery Beethoven pracoval na svém díle od roku 1803, zároveň se skicami ke 4. symfonii, ke 4. klavírnímu koncertu a k Trojkoncertu. Kladl na toto dílo obrovský důraz, několikrát ho přepracoval. Dokonce pro každé přepracování vytvořil novou předehru. První dvě zpracování opery odborná kritika nepřijala příliš pozitivně, až třetí přepracování bylo při premiéře, kterou si skladatel dirigoval sám, přijato bouřlivým potleskem.
Bouillyho libreto bylo však také podkladem pro operu Ferdinanda Paëra, Leonora (1804) a pro dílo Simona Mayra, L’amor coniugale (Manželská láska) z roku 1805. Jméno pochází ze Shakespearovy romance Cymbelin, kde královská dcera Imogen má v mužském převleku rovněž jméno Fidelio a stejně jako v Beethovenově opeře překonává všechny překážky a zachovává věrnost svému muži, kterého král Cymbelin poslal do vyhnanství.
Osvobozovací opera a historické pozadí Beethoven měl komponovat operu na objednávku barona Petra von Brauna (1758–1819), který v té době působil jako ředitel divadla Na Vídeňce. Původně začal komponovat podle libreta Emanuela Schikanedera na operu Vesta's Feuer (Vestin oheň). Složil však jen jednu scénu (čtyři výstupy) a potom libreto Schickanederovi vrátil. Později se rozhodl složit operu v žánru osvobozovací opery (opéra à sauvetage), která byla ve Francii oblíbená během Francouzské revoluce koncem 18. a na počátku 19. století, a ve které je hlavní hrdina konfrontován se smrtelným nebezpečím a posléze zachráněn. V ní Beethoven viděl možnost vyjádřit záchranou nevinného hrdiny zásady politické svobody, spravedlnosti a bratrství, namířené proti každé tyranii. Libreto od Jeana Nicolase Bouillyho pro operu Léonore ou L'amour conjugal, které bylo podkladem pro Beethovenovo Fidelio, údajně vycházelo z pravého příběhu madame de Tourraine, která v převlečení za muže osvobodila svého manžela z jakobínského zajetí v Tours. Za první osvobozovací opery jsou považovány Les rigueurs du cloître (Drsnost kláštera) Henriho Montana Bertona z roku 1790 a Cherubiniho Lodoiska z roku 1791. Nejslavnějším příkladem je ale Fidelio.
Geneze Leonory | Fidelia náhled|upright|Beethoven v roce 1804 nebo 1805, portrét od Josepha Willibrorda Mählera Německý překlad Bouillyho libreta dostal Beethoven od svého přítele Josepha Sonnleithnera někdy v roce 1803, kdy pravděpodobně vznikají první skici. Apoteóza manželské lásky a věrnosti a idea spravedlnosti a všelidského bratrství musely Beethovena okamžitě oslovit. Příběh velkého hrdinství, příběh o ženě, která pro záchranu svého manžela svede neohrožený boj se zlosynem a závěrečný triumf spravedlnosti nad zlem, to byla témata, která souzněla s tehdejší politickou situací a bojem za svobodu i s Beethovenovými životními názory. Toto poselství opery je hudebně vyjádřeno s takovým mistrovstvím, že dodnes oslovuje diváky.
Sonnleithner v podstatě zachoval Bouillyho francouzský originál, který doplnil o další výstupy, jako jsou kvartet ve věznici, obě finále nebo pěvecká čísla s Pizarrem (ten je u Bouillyho mluvenou rolí). Původní dvouaktové libreto Sonnleithner upravil na dějství tři. Celé třetí dějství se odehrávalo ve vězeňské kobce.
Hlavní práce na opeře probíhaly po celý rok 1804. Beethoven popsal čtyři skicáře (dochovaly se druhý a třetí), které dokládají skladatelův zápas o hudební podobu díla. Pracoval velmi pomalu. Cesta od hudebních nápadů k zápisu na notový papír trvala dlouho a pak následovala další nekonečná cesta za dokonalým vyjádřením hudební myšlenky. Například árie Leonory Komm, Hoffnung má ve skicáři osmnáct různých začátků. V polovině roku 1805 byla opera dokončena a koncem léta 1805 začaly v divadle zkoušky. Premiéra se pak uskutečnila po několikerých odkladech a zásahu cenzury 20. listopadu 1805 v divadle Na Vídeňce.
Úpravy a další verze I když skladatel operu pojmenoval jako Leonora, konala se premiéra tříaktové první verze s titulem Fidelio oder Die eheliche Liebe. Nový titul si vedení divadla vynutilo z obavy před záměnou s Paërovou operou. Hrála se s předehrou č. 2 a pod taktovkou Ignaze von Seyfried. Opera propadla a po dvou reprizách byla stažena z repertoáru.
V souladu s původními záměry Beethovena byla pak přejmenována na Leonora a na naléhání přátel skladatel provedl několik úprav. Operu zkrátil do verze o dvou dějstvích, Roccova árie o zlatě a melodram Rocca a Leonory byly vynechány a řada čísel byla zkrácena. Druhá verze byla hrána s předehrou č. 3 pod názvem Leonore oder Der Triumph der ehelichen Liebe (Leonora nebo Triumf manželské lásky). Premiéru měla 29. března 1806 rovněž v divadle Na Vídeňce. Opera však neměla očekávaný úspěch a navíc se Beethoven pohádal s baronem von Braunem o výši podílu na čistém příjmu ze vstupného a po první reprize 10. 4. 1806 si partituru odnesl domů. Tam ji měl uloženou až do roku 1814.
Začátkem roku 1814 požádali tři pěvci z divadla U Korutanské brány Beethovena, aby svolil k provedení Fidelia na jejich benefičním představení. Skladatel souhlasil, ovšem s tím, že partituru znovu přepracuje. Nové libreto dostal koncem března 1814. Vytvořil je Georg Friedrich Treitschke (1776–1842), který upravil původní Sonnleithnerův a Breuningův text. Vrácena byla Roccova árie o zlatě z první verze 1805 a Florestanovu árii Treitschke na skladatelovo přání rozšířil o vizi nadcházející svobody. Děj se stal napínavějším, tragické osudy hlavních postav byly zesíleny a změněna byla také finále obou dějství. Základní myšlenka díla, totiž Leonořin šlechetný čin, byla tím povýšena na porážku tyranie a celého jejího systému. O velkém skladatelově úsilí při práci na této třetí verzi opery svědčí jeho dvacetpětistránkový skicář. Premiéra třetí verze, přejmenované opět na Fidelio, se konala 23. května 1814 v divadle U Korutanské brány. Předehru do premiéry skladatel nestihl dokončit, proto byla opera hrána s předehrou k jeho baletu Stvoření Prométheovo, opus 44 z roku 1801. Podle jiných zdrojů byla tehdy hrána Beethovenova předehra ke hře Ruinen von Athen.Nach zeitgenössischen Berichten von Treitschke und Bertolini (s. Thayer-D.-R. III, 425) schrieb Beethoven die neue Ouverture in den Tagen unmittelbar vor der Erstaufführung der dritten Fassung der Oper (23. Mai 1814), konnte sie aber nicht rechtzeitig beenden, so dass sie – nach Seyfried – durch die Ouverture zum Festspiel ‚Die Ruinen von Athen‘ (opus 113) ersetzt werden musste.
Při repríze o tři dny později, 26. května 1814, se opera hrála již s novou předehrou Fidelio-Ouvertüre. Na programu k představení (Theaterzettel) bylo napsáno, že při tomto představení bude poprvé hrána nová předehra, která chyběla při premiéře.
Libretisté
Předehry Celkem existují čtyři předehry. První z nich pravděpodobně nebyla nikdy hrána. Byla myšlena pro představení v Praze, ke kterému však nedošlo. Druhá se hrála při premiéře první (tříaktové) verze opery. Třetí předehra, die Große Leonoren-Ouvertüre (velká předehra k Leonoře), se jevila Beethovenovi jako příliš rozsáhlá. Na popud Gustava Mahlera je tato předehra již tradičně hrána před posledním obrazem pro vyplnění pauzy před přechodem do finále. Naproti tomu dirigent Ferenc Fricsay ji nechával hrát až na konci opery, jako její dramatický závěr. Čtvrtou předehru, die Fidelio-Ouvertüre (předehra k Fideliu) napsal Beethoven pro konečnou verzi opery a uvádí se jí tedy dnešní Fidelio.
První tři předehry byly Beethovenem označeny jako Leonoren-Ouvertüren (předehry k Leonoře).Následující údaje jsou podle: DORFMÜLLER, Kurt, GERTSCH, Norbert a RONGE, Julia (Hrsg. – vydavatelé): Ludwig van Beethoven. Thematisch-bibliographisches Werkverzeichnis. Mnichov 2014, Band 1 – svazek 1, s. 409–415 (německy).
Die Leonoren-Ouvertüre Nr. 1 op. 138. Vznikla 1806/07 pro provedení druhé verze opery v Praze, plánované na rok 1808, ke kterému však nedošlo. Vydalo ji nakladatelství Tobias Hasslinger ve Vídni roku 1838. Die Leonoren-Ouvertüre Nr. 2 op. 72a. Vznikla de facto jako první 1804/05 pro původní premiéru opery. Tiskem vyšla poprvé až v Lipsku 1842/43 v nakladatelství Breitkopf & Härtel. Die Leonoren-Ouvertüre Nr. 3 op. 72b. Beethoven ji napsal počátkem roku 1806 pro vídeňskou premiéru druhé verze opery. Tiskem vyšla v červenci 1810 v nakladatelství Breitkopf & Härtel. Brzy se stala jedním z nejznámějších Beethovenových děl a byla často hrána na koncertech, protože radikálně překonávala tehdejší hudební měřítka na operní předehry. Pro konečnou verzi opery napsal Beethoven 1814 krátkou, čtvrtou předehru Fidelio-Ouvertüre.
Hudba Charakter opery je označován za symfonický a Beethovenův přístup k lidskému hlasu za instrumentální. Partitura představuje jakýsi smíšený operní žánr. Opera začíná jako typický singspiel, lehčí formou hudebního dramatu s mluvenými dialogy a komickými prvky. Tento její charakter je obzvláště patrný v prvních scénách, kdy je popisován maloburžoazní svět žalářníka Rocca. Rozhovory však bývají v moderním nastudování často zkráceny.
Árie Rocca, Marzelliny a Jaquina v prvním jednání však naznačují, že o lehký singspiel nepůjde. Znějí spíše zpěvně, jednoduše a zdánlivě vesele. Kvartet, který pak zpívají s Leonorou, je již hudebním vrcholem opery. Doprovod viol a cell účinek tlumeného zpěvu ještě umocňuje. Na jedné straně singspiel, lidově znějící melodie, lyrické výstupy, které vyžadují spíše mozartovskou interpretaci a na straně druhé scény takřka wagnerovské, ve kterých Beethoven své pěvce nikterak nešetří a pro jejichž party je potřeba mít velký dramatický potenciál, obrovský rozsah a volumen. V prvním jednání je také jedna z nejslavnějších a nejdojemnějších scén opery, totiž vězeňský sbor.