Věda jako celek je systematický způsob empirického a racionálního poznávání skutečnosti zaměřený na spolehlivost výsledků a často i na možnosti predikce a aplikace (aplikované vědy). Předmětem vědeckého poznání jsou objekty a procesy reálného světa. Základní dělení reálného světa pro účely poznání je na živý a neživý. Tak předmětem zkoumání jsou např. procesy ve vesmíru, vlastnosti a vztahy mikročástic hmoty, procesy myšlení nebo procesy a vztahy v lidské společnosti. Do vědy zahrnujeme i abstraktní exaktní svět vytvořený lidským intelektem: matematika, formální logiky, geometrie a další. Vztah obou těchto světů je ten, že za jistých podmínek (viz dále Věda exaktní a neexaktní) může být reálný svět modelován exaktním světem, jinými slovy věda matematizována.
Vědou se často rozumějí i jednotlivé vědní obory obvykle charakterizované svou metodou a předmětem (oblastí zkoumání). Výsledky věd mohou sloužit i k různým aplikacím, například technickým, společenským, ekonomickým, pedagogickým nebo válečným. Nové poznatky ve vědě jsou rozvíjeny výzkumem vědců.
Etymologie Slovo věda převzali obrozenci z polštiny a souvisí se slovesem věděti, které má ve všech slovanských jazycích řadu odvozenin. V češtině například svědomí, vědma, vědomý, zvěd atd. Staročeský présens je vědě a později vjem. Podle prof. Machka je nejstarší rekonstruovaný tvar *void-ēm “vím”. Společný původ se slovem vidět ("spolehlivě ví člověk jenom to, co viděl") je v praindoevropském kořenu *weyd- (“vědět” i “vidět”).
Definice vědy Věda je propracované a obecné empirické a rozumové poznávání vycházející z pozorování, rozvažování nebo experimentu.Durozoi – Roussel, Filozofický slovník, str. 313.
Věda je systém metodicky podložených, objektivních vět o určité předmětné oblasti. Předmětem může přitom být každý fakt uchopitelný buďto bezprostředně, anebo pomocí instrumentálních, pomocných prostředků.Filosofický slovník Universum, str. 340.
Další definice Nepřetržitý proces lidského poznávání přírody, společnosti, člověka, lidského myšlení a kultury. Na rozdíl od běžného poznávání jde ve vědě o systematické racionální a metodické vyvozování a zobecňování nových poznatků na základě abstraktního myšlení a teoretické činnosti.
V širokém smyslu nepřetržitý společensky podmíněný proces systematického racionálního poznávání přírody, společnosti a myšlení, při němž vzniká stále bohatší a přesnější odraz objektivní reality ve vědomí. Věda také znamená stále hlubší chápání a pronikání od povrchových jevů k jejich příčinám, což umožňuje stále rozsáhlejší využívání a ovládání přírodních i společenských procesů a stále účinnější praktické přetváření světa člověkem. Její výsledky jsou i nenahraditelnou kulturní hodnotou.
V evropském novověku se věda rozdělila na jednotlivé vědy, když se už v pozdním starověku začala oddělovat od filozofie, podobně jako se řecká filozofie kdysi oddělila od mytologie a náboženství. Na rozdíl od umění, jež si osvojuje pouze určité aspekty reality, spjaté s životem člověka obraznou formou s emocionálním zaměřením, činí věda předmětem své poznávací výzkumné činnosti veškerou skutečnost a své poznatky formuluje v logické podobě pojmů, hypotéz, teorií a zákonů, při čemž se snaží řídit požadavkem objektivity čili nestranného zkoumání "podle věci samé" (Platón). Zahrnuje axiomatické vědy (matematika, logika, právo), převážně empirické nauky o hmotě, vesmíru a přírodě a vědy o společnosti, včetně její minulosti a kultury.
Někteří autoři zahrnují do vědy také filozofii jako racionální, soustavnou a kritickou reflexi vědomí a poznávání (epistemologie), kdežto jiní ji z historických i metodologických důvodů od speciálních věd odlišují.Např. Martin Heidegger, Co je filosofie? Vědy charakterizují teorie a hypotézy, metody, metodologie a techniky. V oblasti empirických věd se rozlišuje výzkum základní a aplikovaný, jímž se zabývají diferencované skupiny věd technických, zemědělských i lékařských. Z půdy filozofie jako svého základu se speciální vědy historicky vyvinuly a zůstávají s ní v té, či jiné podobě spojeny.Jan Sokol, Malá filosofie člověka, Praha 2010, kap. Věda.Stručný filosofický slovník, Svoboda 1966, str. 472n.
Dějiny vědy
Starověk V samých počátcích filozofie jako racionálního a soustavného poznávání ustavili Platón a Aristotelés dvě silné tradice, které západní vědu trvale ovlivňují. Platón vychází z pythagorejské tradice a rozlišuje pět matematických „umění“ – aritmetiku, geometrii plochy, geometrii těles, astronomii a harmonii, které umožňují bezpečné a trvalé poznání neměnných, protože nehmotných skutečností (ve starověku se hvězdy nepovažovaly za hmotné). Pod vlivem Sókratovým se ale obrací ke zkoumání člověka a společnosti.
Aristotelés odmítl platónskou koncepci jednotné nejvyšší vědy, ze které by plynuly základy jednotlivých věd. Podle Aristotela je nutné zkoumat každou oblast zkušenosti jinak, „podle ní samé“, a to především pozorováním, a podle toho ustavovat různé vědy. Vědy, které zkoumají přírodu, je třeba systematicky uspořádat, ale nemá smysl hledat jednotný (např. geometrický) princip, z něhož by vycházely. Jejich společným základem nicméně zůstává jednak metafyzika jako nauka o bytí a jsoucnech včetně základních kategorií, jednak logika, která zkoumá zásady správného myšlení, usuzování a argumentace.
Středověk alt=Picture of a peacock on very old paper|náhled|Na první stránce Vídeňského Dioskurida je vyobrazen páv, vytvořeno v 6. století Na Aristotela ve 13. století navázal Tomáš Akvinský, který se pokusil jeho metafyziku spojit s křesťanským učením o Bohu jako stvořiteli a zákonodárci světa. V téže době začíná racionální zkoumání přírodních jevů, například geometrické optiky (Roger Bacon), a to na spíše platónském základě. Nominalisté 14. století podobně zkoumají např. pohyb a tíži a snaží se je matematicky vyjádřit. Tento směr významně obohatil Mikuláš Kusánský, který k tomu navrhl použít běžný praktický a empirický postup vážení a měření.Mikuláš Kusánský, Soukromník o pokusech s váhami. In: Pavel Flos, Mikuláš Kusánský. Praha 2001.
Renesanční věda je převážně racionalistická a platónská, protože skutečnost lze podle ní pochopit jen na základě matematiky, přesných poměrů a geometrických tvarů (Mikuláš Koperník, Galileo Galilei, Johannes Kepler aj.) René Descartes a Francis Bacon nahlédli možnosti aplikované vědy jako prostředku k ovládnutí světa a jeho sil. Přesto se současně rozvíjí i vědecké pozorování a experiment (Tycho Brahe, William Harvey, Evangelista Torricelli, Christiaan Huygens aj.), což vede k novým aplikacím vědy.
Novověk Platónskou vědu v 18. století reprezentuje např. Gottfried Wilhelm Leibniz nebo Isaac Newton, kdežto z aristotelské inspirace vychází popisná přírodověda (Karl von Linné) nebo archeologie. Osvícenství žije v naději na definitivní poznání zákonitostí světa (encyklopedisté) a racionální uspořádání lidských záležitostí na tomto základě a Giambattista Vico předkládá myšlenku společenského vývoje. Pojetí vědy významně ovlivnil Immanuel Kant, který odmítl celou metafyziku, protože přesahuje možnosti čistého rozumu a nedovede rozřešit ani jeho základní aporie. Věda se má nadále zabývat přírodou jako „říší nutnosti“, která se řídí přesnými zákony, kdežto filozofie k tomu má přispívat zkoumáním možností a mezí rozumového poznání (epistemologie).
V 19. století se věda stává základem vzdělávání a definitivně se dělí na jednotlivé vědy (Auguste Comte). Neobyčejný rozvoj empirických věd nachází praktické uplatnění v technice a v hospodářství (aplikované vědy) a ve fyzice se objevují stochastické metody (termodynamika). Řada věd tak opouští představu přísně deterministické, zákonité skutečnosti a jak se oblast vědeckého zkoumání rozšiřuje na živou přírodu, objevuje se myšlenka evoluce (Charles Darwin). Ve dvacátém století fyzikální objevy ve stavbě hmoty a jejich technické aplikace vedou k velkým úspěchům a vrcholí objevem štěpné jaderné reakce a jejím využitím ve vojenství a energetice. Současně se ve vědě vynořuje nové vidění reálného světa vyvolané rozvojem sdělovací techniky, elektroniky a vývojem počítačů, začíná se odborněji užívat pojem informace a vzniká nové vědní odvětví zvané kybernetika. Od poloviny 20. století se do čela věd dostávají i vědy o živé přírodě a současně se komplex hospodářství, vědy a techniky stává terčem environmentalistické i společenské kritiky. Postmoderní proud se snaží rehabilitovat předvědecké a neracionální postupy poznávání i např. léčení.
Od poloviny 20. století se dějiny vědy staly samostatným akademickým oborem s vlastní metodologií. Pro studium dějin novověké vědy navrhl T. S. Kuhn novou teorii, podle níž se střídají období kumulace poznatků a vědecké revoluce, kdy se zásadně mění paradigma vědy.
Věda exaktní a neexaktní Věda stojí na dvou pilířích, na poznání reálného světa a na záznamu poznaného, a tak možnosti archivace a sdělování poznaného. Reálný svět je nedozírně rozsáhlý a hluboký, avšak získané poznatky (kognitivní model dané části reálného světa) mohou obsahovat pouze konečné množství informace. Musí tedy existovat filtr poznání, provádějící selekci a tak redukci množství informace.
Příroda obdařila člověka filtrem poznání, jímž je vágnost (neurčitost, mlhavost, rozmazanost) B. Russell: Vagueness (The Australasian Journal of Psychology and Philosophy 1, June 1923, pp. 84--92.) . Veškeré informace (znalosti) získané přirozeným lidským poznáním nemohou být tedy jiné než vágní. O vágních znalostech nelze vypovídat jinak než vágně. Vágnost vnesená do znalostí přirozeným filtrem poznání je vnitropsychická, říkáme jí vnitřní vágnost, a pro druhého člověka je utajená, může jí jen odhadovat. Jistou část svých znalostí je člověk schopen sdělovat, a vágnost uchopitelnou (vnějším) sdělovacím jazykem nazýváme vágnost vnější. Vágnost ve sdělení má, mimo jiné, funkci, kterou je vyladění – optimalizace přesnosti sdělení – nejmenší ztráta informace. Optimalizace přesnosti sdělení adekvátní vágností říká: Sdělení má mít stejnou vágnost, jakou má informace získaná poznáním. Křemen, J.: Nový pohled na možnosti automatizovaného (počítačového) odvozování. Slaboproudý obzor. Roč. 68 (2013), č. 1., str. 7 – 11. . Vysvětlení: Vnáší-li sdělující do sdělení větší vágnost, než odpovídá jeho poznání (zdroji informace), šidí příjemce o informaci. Na druhou stranu, zmenšuje-li vágnost sdělení oproti vágnosti svého poznání, „vymýšlí si“ a znehodnocuje předávanou informaci. Použitý jazyk je tedy, co se vágnosti týče, svázán s poznáním, jinak řečeno, poznání vyžaduje pro sdělení (zápis) poznaného adekvátní jazyk. Potřebná vágnost přirozeného jazyka je především ve vágní (a též emocionální a subjektivní) interpretaci (tj. přiřazení významu) jeho jazykových konstrukcí – výrazů (slov, vět), které říkáme konotace.
Nejrůznější vědecké postupy mají za cíl zkvalitňovat důvěryhodnost a přesnost získaných vědeckých poznatků. Pro jejich záznam je však třeba budovat přesnější jazyk, s menší (vnitřní) vágností sdělení, než je běžné v denním životě. Křemen, J.: Modely a systémy ACADEMIA, Praha 2007. Slouží k tomu účelově (oborově) budovaná názvosloví umožňující přesněji popsat zkoumanou realitu a získané znalosti o ní. Lidé vzdělaní v příslušném oboru znají názvoslovné pojmy s malou vnitřní vágností, tedy dost přesně vědí, co jednotlivé pojmy znamenají. Základní pojmy jsou tvořeny na základě konsensu, odvozené z nich pak definicí. Malá vnitřní vágnost (každý v oboru vzdělaný člověk dobře chápe významy pojmů, tedy konotace se blíží exaktní interpretaci – viz Sémantický diferenciál) takto budovaného odborného jazyka poskytuje přesnější sdělování, dohady o významu slov a vět téměř odpadají. Je to ale stále ještě věda založená na přirozeném lidském poznání a na přirozeném jazyce, i když zpřesněném (odborném).