Lady Clementina Maude Hawardenová (nepřechýleně Hawarden; rozená Elphinstone-Fleemingová; 1. června 1822 Cumbernauld – 19. ledna 1865 Londýn) byla britská portrétní fotografka působící v 60. letech 19. století. Patří k průkopníkům umělecké fotografie a stala se jednou z prvních fotografek, která si získala širší pozornost široké i odborné veřejnosti.

Hawardenová byla britská aristokratka, vikomtesa, svou fotografickou dráhu zahájila stereoskopickými snímky krajin na panství Dundrum svého manžela. Pak přešla k velmi úspěšným fotografiím svých dcer, zachycovaných pravděpodobně ve scénách z amatérských divadelních představení konaných v rodinném kruhu. Odborníci v oboru dějin fotografie vykládají povahu vztahů mezi postavami zobrazenými na těchto fotografiích různými způsoby, snaží se proniknout do symbolického významu předmětů v kompozici fotografií a snaží se popsat autorčin umělecký styl s ohledem na kontext vzniku jejích děl. Tvorba Clementiny Hawardenové se již za jejího života objevila na výstavách Královské fotografické společnosti a získala vysoké ocenění.

Převážná část díla Clementiny Hawardenové je od roku 1939 ve sbírce Victoria and Albert Museum v Londýně. Má se za to, že její práce ovlivnila styl Američanky Sally Mannové i Cindy Shermanové nebo Jeffa Walla.

Život

Dětství a mládí náhled| alt = barevný obraz mladé dívky v rudých šatech a klobouku |Clementina Elphinstone Fleemingová, asi 1838, soukromá sbírka

Clementina Elphinstone-Fleemingová se narodila 1. června 1822 na rodinném panství Cumbernauld poblíž Glasgow ve Skotsku. Byla jedním z pěti dětí admirála Britského královského námořnictva Charlese Elphinstona Fleeminga a Cataliny Pauliny Alessandrové (1800–1880), která pocházela z Cádizu ve Španělsku. Clementina měla bratra Johna a sestry Carlotu, Mary-Kate a Annu. Admirál Fleeming se účastnil válek za nezávislost Venezuely a Kolumbie v letech 1811–1825. Patřil k politické straně Whigů a byl členem Dolní sněmovny. Catalina Paulina Alessandrová byla Španělka italského původu. Historička umění Virginia Dodierová poznamenává, že původ Cataliny Pauliny je zahalen tajemstvím, dokonce se snaží vystopovat její původ k prvnímu ministrovi a oblíbenci španělského krále Filipa IV. Gasparu de Guzmánovi a přibuzensky ji propojit s uchazečem o anglický a skotský královský trůn princem Karlem Eduardem Stuartem. Za admirála se provdala v roce 1816, když byl vrchním velitelem na Gibraltaru, a byla o 26 let mladší než on.

Clementina Fleemingová i její sestry dostaly domácí vzdělání. Učitelé seznamovali admirálovy dcery především s „ženskými“ předměty, jako jsou cizí jazyky, hudba, výtvarné umění, vyšívání a literatura. Sama Clementina později fotografovala, jak její dcery čtou, malují vodovými barvami a vyšívají. Dochoval se portrét od neznámého umělce, zobrazující Clementinu ve věku 16 let v cikánských šatech, takže Virginia Dodierová tvrdí, že jako dívka se ráda převlékala. Odvolává se i na fotografie dcer Hawardenové rovněž v maškarních kostýmech.

Obvyklý život rodiny byl na podzim roku 1841 narušen smrtí admirála Fleeminga. Matka a tři dcery (Clementina, Ann a Mary-Kate), doprovázené bratrem zesnulého Mountstuartem Elphinstonem, se poté odebraly do Říma. Mountstuart Elphinstone byl koloniálním správcem v Indii a na čas guvernérem Bombaje. Cesta vedla přes Frankfurt nad Mohanem, Heidelberg, Schaffhausen, Curych a Milán. Než se usadili v Římě, navštívili Florencií, kde se Clementina seznámila se sbírkou renesančních obrazů v paláci Pitti. O pobytu Clementiny Maud v Římě není známo téměř nic, ale profesorka historie umění Kimberly Rhodesová uvádí, že dívka navštěvovala muzea a architektonické památky a také se účastnila karnevalů. Historička Virginia Dodierová tvrdilí, že cesta byla ekonomicky vynucená – matka chtěla své dcery vzdělávat, ale na poměry Spojeného království měla velmi omezené finanční zdroje. V Itálii se lektoři dali najmout mnohem levněji. Elphinstone představil své svěřenkyni Řím a seznámil ji s umělci a intelektuály, kteří ve městě žili.

Manželství náhled|303x303pixelů|Karikatura Cornwalla Mauda, 1. hraběte z Montaltu, 1881

Clementina Fleemingová se v roce 1845 provdala za Cornwalla Mauda, budoucího 4. vikomta Hawardena a 1. hraběte z Montaltu. Clementinin manžel tehdy získal hodnost kapitána osobní stráže. Manželovi rodiče byli bohatí irští statkáři, aristokraté, sympatizanti Toryů a zarytí protestanti a byli z tohoto manželství nešťastní, protože se jim zdálo, že snacha má nižší společenské postavení.

Prvních společných dvanáct let strávili manželé v Londýně. Clementina během této doby porodila deset dětí (dva chlapce a osm dívek),, z nichž osm přežilo: sedm dcer a jeden syn. Své děti později fotografovala. Clementina měla v důsledku četných porodů zdravotní problémy, výchově dětí však věnovala velkou pozornost. Mountstuart Elphinstone vnímal její pozornost jako vlezlou a přehnanou, ohrožující děti. Clementinin strýc tvrdil, že její „oddanost dětem by dokázala zkazit celou generaci“, ale zároveň dodal, že „nikdy neviděl příjemnější nebo lépe vychované děti“.

Rodinný život se dramaticky změnil po smrti manželova otce Cornwallise Mauda v roce 1856. Clementinin manžel zdědil velké rodinné panství Dundrum v Jižním Tipperary v Irsku a titul 4. vikomta Hawardena. V roce 1857 se s rodinou přestěhoval do Dundrumu a od té doby patřil k nejbohatším vlastníkům půdy ve Velké Británii. Nové společenské postavení osvobodilo Clementinu Hawardenovou od mnoha domácích povinností a poskytlo jí značné množství volného času, který využívala pro svou fotografickou vášeň. Fotografii se začala věnovat koncem roku 1857 nebo začátkem roku 1858. Sídlo, které se nachází v nejúrodnější části Tipperary, obklopovala nejen přírodní krajina, ale i park vybudovaný na konci 18. století kolem meandrující řeky.

Hawardenovou zpočátku fascinovalo experimentování se stereoskopickou krajinářskou fotografií. Snímala dvojice fotografií krajiny kolem svého sídla Dundrum Manor, aby vytvořila trojrozměrný efekt. Historička Kimberley Rhodesová píše, že tyto raná práce Hawardenové lze stěží hodnotit jako umělecké, a proto pravděpodobně nebyly během jejího života vystavovány. Prokazují však fotografčinu znalost dějin umění a výtvarných postupů. Dělníci z Dundrumu pózující se zahradnickým a zemědělským nářadím Rhodesové připomínají nizozemské barokní obrazy, britského malíře z 18. století Thomase Gainsborougha či ambiciózní kompozice fotografa Henryho Peache Robinsona. Sama Hawardenová se řadí ke druhé generace amatérských fotografů, do které patří také Lewis Carroll a Julia Margaret Cameronová. Kunsthistorička Carol Armstrongová amatérský charakter fotografií umělkyně spojuje s úzkým okruhem modelů pouze z řad příbuzných a blízkých známých, s omezeným prostorem fotografování v interiérech rodinného domu a se špatnou zachovalostí fotografií samotných, považovaných dříve za výhradně rodinné památky, a proto nalepovaných do alb.

Plenérové fotografie Clementiny Hawardenové pravděpodobně z prvního (dundrumského) období

V roce 1859 se rodina vrátila do Londýna, kde se usadila v South Kensingtonu na adrese Princes Garden 5. Blízký známý Hawardenových, malíř Francis Seymour Hayden, byl přítelem Henryho Colea, prvního ředitele nedalekého muzea Victoria and Albert Museum, s nímž se tak Hawardenovi seznámili. Prostřednictvím Colea vstoupili Hawardenovi do úzkého okruhu vlivných lidí South Kensingtonu. Historička Andrea Hendersonová předpokládá, že dobře znali se skotským fyzikem Davidem Brewsterem a americkým malířem Jamesem McNeilem Whistlerem.

Přízemí domu v South Kensingtonu proměnila Clementina Hawardenová ve své fotografické studio. Nejprve jako objekty používala stoly, židle, zrcadla, koberce a závěsy (Carol Mavorová také zmiňuje indickou cestovní skříňku, schránku posázenou mušlemi, stříbrný pohár, tamburínu, nádherné šaty a čelenku Marie Stuartovny, černou krajku španělské tanečnice, Popelčinu sukni a koště a další předměty) z rekvizit portrétního fotografa, využitelné i pro umělecký portrét. Poté obvyklé rekvizity a standardní pózy ustoupily improvizaci. Nicole Hudginsová z Baltimorské univerzity píše o „intimních hrách s převleky“ matky a dcer a poznamenává, že z hlediska tehdejšího veřejného mínění „holčičí hra“ s panenkami, líčením nebo převleky asociovala „nízké sociální postavení“.

Historička umění Kimberley Rhodesová uvádí, že přestěhováním do Londýna Hawardenová zahájila druhé, zralé období tvorby. Pokračovala ve stereoskopických experimentech, místo krajin fotografovala své dcery, a poté přešla k velkoformátovým portrétům. Pracovníci Victoria and Albert Museum její díla hodnotí jako typická pro ženu patřící k privilegované vrstvě viktoriánské éry. Zatímco mužští fotografové fotografovali na svých cestách, Clementina se musela omezit na prostor vlastního domova. Její nádherné fotografie dcer však posunuly hranice výtvarné fotografie.

Díla z druhého (londýnského) období

Clementina Hawardenová poprvé představila své fotografie na výroční výstavě Královské fotografické společnosti v Londýně v lednu 1863 a v březnu následujícího roku byla zvolena členkou Společnosti. Její práce byla na této výstavě oceněna za „uměleckou dokonalost“ a získala stříbrnou medaili za „nejlepšího amatérského vystavovatele“. Edice v roce 1863 uvedly: „Etudy [fotografie Clementiny Hawardenové] by měly být publikovány, důrazně doporučujeme, aby je zhlédl a studoval každý portrétní fotograf.“ Na další výstavě v roce 1864 byla opět oceněna stříbrnou medailí, tentokrát za nejlepší kompozici vytvořenou z jediného negativu. Po smrti Clementiny Hawardenové byla její práce prezentována na mezinárodní výstavě v Dublinu v roce 1865. Její fotografie byly vystaveny pod opatrnými názvy „Etudy (experimenty, studie) z přírody“ (anglicky: Studies from Life) a „Fotografická studia (experimenty, studie)“ (anglicky: Photographic Studies). Vzhledem k převažujícímu vnímání ve viktoriánské společnosti Clementina Hawardenová nepovažovala za možné dát své fotografie do prodeje. Jedinou výjimkou byl charitativní prodej pro Fond budování Ženské umělecké školy (Royal Female School of Art), který se konal ve dnech 23. až 25. června 1864.

Dne 19. ledna 1865 zemřela Clementina Hawardenová na zápal plic. Její imunitní systém byl pravděpodobně oslaben vystavením chemikáliím během jejích fotografických sezení. V nekrologu v British Journal of Photography Oscar Gustave Rejlander napsal:

Kreativita a její budoucnost

Inspirace náhled| alt = krajina, kresba, stromy na rozcestí |Francis Seymour Haden: Krajina v Tipperary, 1860

Zatímco mnoho fotografií Hawardenové je založeno na příběhu a zahrnuje zachycení epizody vyprávění, neomezují se pouze na vyprávění příběhu události. Historik fotografie a bývalý editor fotografií The Guardian Eamonn McCabe psal o úzkém propojení fotografií Clementiny Hawardenové s výtvarným uměním své doby a zejména s tradicí viktoriánské alegorické malby. Často v obrazech byla vyjádřena myšlenka o odchodu člověka z přírody a světa přirozenosti. V mnoha záběrech pomáhá kombinace světla přicházejícího z francouzského okna a diagonálních stínů vrhaných v pruzích obrazovým prostorem k vytvoření iluze hloubky a perspektivy. Využití výrazného prostoru umělkyně v popředí před ženskou postavou posiluje pocit, jak je sama, a divákovo vnímání neviditelnosti. Zrcadla na fotografiích Hawardenové podle Eamonna McCabea zastupují tři role: symbolické, jsou to kompoziční prvky a reflektory světla.

náhled| alt = černobílá fotografie krajiny, žena v šatech jde po cestě, zády k divákovi, vysoké stromy |Clementina Hawardenová: Dundrum Manor, 1859–1864