thumb|upright=1.5|Obraz Prodej manželky (1812–1814) od Thomase Rowlandsona. Malíř nabízí divákovi dojem, že žena je ochotnou součástí prodeje Anglický zvyk prodej manželky byl způsob ukončení nevyhovujícího manželství vzájemnou dohodou. Začal se provádět ke konci 17. století, kdy byl rozvod dostupný prakticky jen nejbohatším vrstvám společnosti. Po předvedení své ženy s ohlávkou kolem krku, ruky nebo paže, ji manžel mohl prodat ve veřejné aukci za nejvyšší nabídku. Tento zvyk poskytl pozadí pro román Thomase Hardyho The Mayor of Casterbridge, ve kterém ústřední postava na začátku příběhu prodá svou manželku; tento čin ji pak pronásleduje po zbytek života, a nakonec ji i zničí.
Ačkoli prodej manželky neměl žádnou oporu v zákoně a často vyústil v soudní stíhání, a to zejména od poloviny 19. století, postoj úřadů byl nejednoznačný. Z počátku 19. století existuje záznam prohlášení soudce, který uváděl, že nevěřil ve své právo zabránit provedení tohoto zvyku a dokonce se staly i případy, kdy místní zmocněnci pro péči o chudé nutili manžele raději k prodeji jejich žen, aby nemuseli podporovat rodiny v pracovních domovech.
Zvyk prodávat manželku přetrvával v Anglii v určité formě až do počátku 20. století; jak napsal v roce 1901 právník a historik James Bryce, byl příležitostně uplatňován ještě v době, kdy on sám žil. V jednom z posledních hlášených případů prodeje manželky v Anglii z roku 1913, žena, evidovaná u policejního soudu v Leedsu, tvrdila, že byla prodána jednomu z manželových spolupracovníků za jednu libru.
Právní pozadí Prodej žen se ve své „rituální formě“ jeví jako „vynalezený zvyk“, jehož původ sahá zhruba do konce 17. století, ačkoli z roku 1302 existuje zpráva o osobě, „která na základě smlouvy poskytla svou ženu jinému muži.“ Se vzrůstem popularity novin ve druhé polovině 18. století byly zprávy o těchto praktikách více časté. Spisovatel Courtney Kenny ve 20. století napsal, že „zvyk je zakořeněn dostatečně hluboko a není tedy znám jeho původ,“ ale když toto téma v roce 1901 rozebíral James Bryce tak o něm nenašel „žádné stopy ani v anglických zákonech a ani v anglickém právu.“ Z jeho pozorování také vyplýval názor, že „každý slyšel o zvláštním zvyku prodeje manželky, který se příležitostně objevuje v prostředí nižších anglických vrstev.“
Sňatek Po schválení tzv. Marriage Act 1753 již formální svatební obřad před duchovním nebyl právně vyžadován a manželství nebyla registrována. Ke sňatku byl zapotřebí pouze souhlas obou manželů a to za předpokladu, že oba dosáhli potřebného věku předepsaného zákonem, což bylo 12 let pro dívky a 14 let pro chlapce. Ženy byly po sňatku zcela podřízeny svému manželovi, muž se ženou tvořili jeden společný právní subjekt, označovaný v anglickém právu jako coverture. Významný anglický právník a soudce sir William Blackstone v roce 1753 napsal: „celé bytí a právní existence ženy je během manželství suspendováno nebo je přinejmenším sjednoceno a svázáno s bytím jejího manžela: vše vykonává pod jeho ochrannými křídly a záštitou.“ Vdané ženy nejen že nesměly vlastnit žádný majetek, ale i ony samy byly opravdovým vlastnictvím svého manžela. Blackstone dále vypozoroval, že ačkoli „se manželky musí podrobit určitým právním znevýhodněním, většinou je to zamýšleno za účelem jejich ochrany a v jejich prospěch. A dá se tedy říci, že ženy jsou oblíbencem anglického práva.“
Rozvod V anglickém raném novověku existovalo pět odlišných metod jak ukončit manželství. První z možností znamenala žalobu u církevního soudu za „oddělení od lože a stolu“ na základě obvinění z cizoložství nebo život ohrožující krutosti, ale pak nebylo dovoleno znovu sňatek uzavřít. Po roce 1690 byl rozvod možný pouze podáním žádosti parlamentu, což byl časově náročný a také nákladný proces. Po podepsání tzv. Matrimonial Causes Act 1857 a následném vzniku rozvodového soudu se stávalo ukončení manželství snazší a podstatně levnější, ale pro chudší dělnickou třídu zůstal tento právní prostředek stále cenově nedosažitelný. Jinou alternativou bylo docílit „soukromé odluky“ formou dohody mezi oběma stranami zakotvené v rozvodové listině, kterou sepsal specializovaný právník. Zběhnutí od muže nebo jeho opuštění bylo také možné, tímto činem byl manželka vypuzena ze svého domova nebo si její manžel rovnou vybudoval novou domácnost s jinou ženou. A nakonec se nabízel prodej ženy – nelegální, náhradní řešení, jak manželství ukončit. Kniha The Laws Respecting Women, As They Regard Their Natural Rights si všímá toho, že chudými vrstvami společnosti byl prodej žen vnímán jako metoda vedoucí k rozpuštění manželství, když se „muž a žena vzájemně naprosto unavili a souhlasili z oddělením, pokud tedy muž má chuť zaručit se za zamýšlený rozvod tak, že z něj učiní věc veřejně proslulou.“
Ačkoli v 19. století některé ženy tuto praxi odmítaly, záznamy z 18. století, které by mohly dokázat jejich nesouhlas s prodejem neexistují. S žádnými finančními zdroji a bez schopností, které by mohly nabídnout, byl jejich prodej pro mnoho žen jedinou cestou jak se dostat z nespokojeného manželství. Ve skutečnosti jsou zaznamenány i případy, kdy manželky na prodeji trvaly. Například žena prodávaná na trhu ve Wenlocku za dva šilinky a šest pencí byla zcela rozhodnutá o pokračování transakce, navzdory tomu že její muž měl na poslední chvíli o obchodu pochybnosti.
Prodej ženy zprostil manžela všech jeho povinností, včetně jakékoli finanční zodpovědnosti, za jeho ženu. Pro kupce, kterým byl často milenec manželky, znamenala transakce osvobození od možného obvinění z cizoložství, uplatňované manželem za poškození jeho majetku, v tomto případě jeho ženy.
Prodej Je nejasné kdy začal být ritualizovaný zvyk prodeje ženy prostřednictvím veřejné aukce prováděn, zdá se že to bylo pravděpodobně ke konci 17. století. V listopadu 1692 „John, syn Nathana Whitehouse z Timtonu prodal svou ženu panu Bracegirdlovi, ačkoli způsob prodeje není zaznamenán.“ V 1696 byl Thomas Heath Maulster pokutován za „nezákonné soužití ve společné domácnosti s ženou George, valchaře z Chinneru, který ji koupil od manžela za méně než jednu libru.“ Zdá se, že tyto praktiky byly rozšířeny a uznávány v polovině 18. století po celé Anglii a přetrvávaly až do prvních let 20. století, ačkoli v tuto dobu se nacházely již v „pokročilém stádiu rozpadu.“
Podle většiny zpráv byl prodej oznamován dopředu, snad pomocí inzerátu v místních novinách. Obvykle měl formu aukce, často na místním trhu, kam ženu vedli s ohlávkou (z provazu nebo také ze stuhy) okolo krku či také paže. Osoba kupujícího byla často domluvena již dopředu, a prodej tedy znamenal symbol rozvodu a zároveň nového sňatku, tak jako v případě z Maidstonu, kde v lednu 1815 John Osborne naplánoval prodej své ženy na místním trhu. Avšak protože ten den se žádný trh nepořádal, byl prodej proveden na stanovišti pro uhelné čluny, kde byla „zcela obvyklým způsobem“ jeho žena a dítě prodány za jednu libru muži jménem William Serjeant. V červenci toho samého roku byla na trh ve Smithfieldu přivezena žena v kočáře a prodána za 50 guinejí a koně. Hned po skončení prodeje „manželka se svým novým pánem nasedla do krásného, lehkého dvoukolového kočáru, který na ně čekal a s výrazem obličeje, prozrazujícím nechuť s celou transakcí odjela. „Během dalšího prodeje, který se uskutečnil v září 1815 ve Stainesu, „bylo zboží nabízeno za tři šilinky a čtyři pence, ale s dražitelem nikdo nesoupeřil a to z důvodů, které mohli ocenit jen ti co účastníky transakce znali. Kupec se totiž mohl chlubit dlouhou a intimní známostí s draženou ženou.“
Ačkoli iniciátorem prodeje byl vždy manžel, žena musela s prodejem souhlasit. Ve zprávě o dražbě z 1824, provedené v Manchesteru, se říká, že „po několikerých nabídkách byla žena odklepnuta za 5 šilinků, ale protože se jí kupec nelíbil, tak byla nabídnuta znovu za 3 šilinky a kvartu piva.“ Prodávaná manželka již často se svým budoucím partnerem žila. V jednom případě z roku 1804 našel londýnský kupec svou ženu v posteli s cizím mužem, který mu po hádce nabídl, že si jeho manželku koupí. Kupec souhlasil, a tento příklad prodeje byl pravděpodobně přijatelným postupem jak vyřešit celou situaci. Nicméně někdy byl prodej spontánní a žena se tak mohla stát objektem dražby od úplných cizinců. V březnu 1766 tesař ze Southwarku prodal svou manželku v záchvatu manželské lhostejnosti v pivnici. Když vystřízlivěl, žádal svou ženu zpět, a poté co byl odmítnut se oběsil. Domácí půtky sice někdy mohly předcházet prodeji ženy, ale ve většině zaznamenaných případů bylo záměrem ukončení manželství způsobem, který by umožnil legitimovat rozvod. Někdy se stávalo, že manželka svůj prodej sama připravila a dokonce i poskytla peníze svému zprostředkovateli, který ji pak z manželství vykoupil, například během transakce v Plymouthu v roce 1822.
Prodejci a cena Původně se věřilo, že zhruba v polovině 19. století se prodej žen omezoval jen na nejnižší dělnické vrstvy obyvatelstva a to hlavně na ty, co žijí v odlehlých venkovských oblastech. Ale analýzy povolání manželů a kupujících odhalily, že tento zvyk byl nejsilnější v prvotních dělnických komunitách. Ze 158 případů účastníků, kteří měli stálé povolání, tvořili největší skupinu (19) pracovníci v dobytkářství a přepravních živnostech, 14 jich pracovalo ve stavebnictví, 5 bylo kovářů, 4 byli kominíci a 2 byli popsáni jako gentlemani, což nasvědčuje tomu, že prodej nebyl jenom rolnický zvyk. Nejvýše postaveným kupujícím byl Henry Brydges, 2. vévoda z Chandosu, který okolo roku 1740 koupil svou druhou ženu od podomka.
Ceny za prodej se značně měnily, od vysokých 100 liber s dalšími 25 librami za každé dítě v jednom prodeji z roku 1865 (tato částka odpovídá 10 800 librám z roku 2011) až po sklenici piva. Někdy se dokonce žena nabízela zadarmo. Nejnižší možný obnos, za který byla žena směněna byly tři čtvrtpenny (tři čtvrtiny penny), ale běžná cena se pohybovala od 2 šilinků a 6 pencí do 5 šilinků. Podle spisovatelů Wade Mansella a Belindy Meteyardové se zdá, že na peníze se bral ohled až v druhé řadě; důležitějším faktorem byla právní závaznost, kterou v transakci viděla většina jejích účastníků, a to navzdory tomu že neměla žádnou oporu v zákoně. Některé nové páry uzavřely již sňatek podruhé, ale oficiální postoj úřadů v této věci byl dvojsmyslný. Venkovské duchovenstvo a úředníci tento zvyk znali, ale na jeho legitimnost hleděli nejistě nebo ho dokonce přehlíželi. Některé záznamy byly nalezeny v křestních listech, jako například ten z Perleigh v Essexu pocházející z roku 1782: „Amie, dcera Mosese Stebbinga od nakoupené ženy předané mu v ohlávce.“ Soudce v Lincolnshiru v roce 1784 rozhodl, že muž který prodal svou ženu, nemá právo ji od kupujícího znovu nabýt , a tudíž potvrdil platnost provedené transakce. Úředník, který se v roce 1819 pokoušel zabránit prodeji v Ashbournu v Derby, ale byl napaden a zahnán davem později poznamenal: „Ačkoli skutečným účelem mého poslání policejního úředníka bylo zabránit tomuto skandálnímu prodeji, zřejmým motivem mého jednání muselo být zachování veřejného klidu... Jakožto přímý účastník jednání si nemyslím, že bych měl právo tomu zabránit nebo se dokonce postavit na odpor, neboť to celé spočívalo ve zvyku těchto lidí a mohlo by být nebezpečné je o něj připravit jakýmkoli zákonem.“
Místo konání