Jugoslávské války byly sérií samostatných, ale souvisejícíchFinlan (2004), p.  8.Naimark (2003), p. xvii. etnických konfliktů, válek za nezávislost a povstání, které probíhaly v SFR Jugoslávii v letech 1991 až 2001. Konflikty vedly až k rozpadu Jugoslávie, který začal v polovině roku 1991, na šest nezávislých zemí odpovídajících šesti entitám známým jako republiky, které dříve tvořily Jugoslávii: Slovinsko, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Černá Hora, Srbsko a Makedonie (nyní nazývaná Severní Makedonie). Konstituční republiky SFR Jugoslávie vyhlásily nezávislost kvůli nevyřešenému napětí mezi etnickými menšinami v nových zemích, které přiživovalo války. Většina konfliktů skončila mírovými dohodami, které zahrnovaly plné mezinárodní uznání nových států, ale vyústily i v obrovský počet mrtvých a také ve vážné ekonomické škody v regionu.

Během počátečních fází rozpadu Jugoslávie se Jugoslávská lidová armáda (JNA) snažila zachovat jednotu jugoslávského národa potlačením všech republikových vlád. Stále více se však dostávala pod vliv Slobodana Miloševiće, jehož vláda se dovolávala srbského nacionalismu jako ideologické náhrady slábnoucího komunistického systému. V důsledku toho JNA začala ztrácet Slovince, Chorvaty, kosovské Albánce, Bosňáky a Makedonce a fakticky se stala bojovou silou pouze Srbů a Černohorců. Podle zprávy Organizace spojených národů (OSN) z roku 1994 srbská strana neměla za cíl obnovit Jugoslávii; místo toho chtělo vytvořit „Velké Srbsko“ z částí Chorvatska a Bosny.Annex IV – II. The politics of creating a Greater Serbia: nationalism, fear and repression Jiná iredentistická hnutí byla také uvedena do souvislosti s jugoslávskými válkami, jako např. „Velká Albánie“ (z Kosova, myšlenka opuštěna po mezinárodní diplomacii) a „Velké Chorvatsko“ (z částí Hercegoviny, opuštěné v roce 1994 Washingtonskou dohodou).

Jugoslávské války, často popisované jako jeden z nejsmrtelnějších ozbrojených konfliktů v Evropě od druhé světové války, byly poznamenány mnoha válečnými zločiny, včetně genocidy, zločinů proti lidskosti, etnických čistek a masového válečného znásilňování. Bosenská genocida byla první evropskou válečnou událostí, která byla od vojenských kampaní nacistického Německa formálně klasifikována jako genocidní, a mnoho klíčových osob, které ji spáchaly, bylo následně obviněno z válečných zločinů; Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY) byl založen OSN v nizozemském Haagu za účelem stíhání všech jednotlivců, kteří se během konfliktů dopustili válečných zločinů. Podle Mezinárodního centra pro přechodnou spravedlnost si jugoslávské války vyžádaly smrt 140 000 lidí, zatímco Centrum humanitárního práva odhaduje nejméně 130 000 obětí. Během jejich desetiletí dlouhého trvání vyústily konflikty ve velké uprchlické a humanitární krize.

Příčiny Na počátku jednotlivých jugoslávských válek byly vzrůstající neshody mezi jednotlivými republikami a autonomními oblastmi socialistické federace. Zásadními problémy Jugoslávie byla zhoršující se hospodářská situace, vzedmutí nacionalismu, ale také pocit ztráty pozic v zahraniční politice, kterou si Jugoslávie vydobyla za dob maršála Tita (například úloha Jugoslávie v Hnutí nezúčastněných zemí).

Hospodářská situace Počátkem osmdesátých let se již začalo ukazovat, že ekonomické problémy Jugoslávie nejsou dočasného charakteru. Rostla nezaměstnanost, což vyústilo v sociální nepokoje a stávkovou vlnu, která byla v roce 1988 srovnávána s poměry v Polsku. Jugoslávie měla také velký zahraniční dluh, k jehož splácení využívala krátkodobých úvěrů. Měna byla devalvována, od čehož si političtí představitelé slibovali zlepšení situace exportérů, a tak možnost snížení státních subvencí do vývozu, v realitě však došlo k opaku. Jugoslávie se dostávala do situace, kdy bylo složité najít partnery, kterým by nedlužila.

Zemi začala sužovat pádivá inflace a i navzdory zmražení cen docházelo k jejich růstu, klesala průmyslová výroba i hrubý společenský produkt. Potřebná reforma Svazového výkonného výboru SFRJ (vlády) pak narážela na odpor Srbska, Slovinska a po nástupu Tuđmana i Chorvatska.

Zvednutí nacionalismu Po druhé světové válce byla Jugoslávie budována na principu bratrství a jednoty, kterého bylo používáno také v jugoslávských ústavách, vycházejícího z předpokladu, že veškeré sporné otázky mezi národy a národnostmi byly vyřešeny již v době národně osvobozeneckého boje a že jejich vzájemné současné problémy je možné řešit prostřednictvím konceptu samosprávného socialismu a vzájemného dohadování.

Určité vlny „národnostního uvědomění“ se objevovaly již dříve, avšak ve většině těchto případů stačil zásah Tita. Již rok (1981) po jeho smrti došlo v Kosovu k demonstracím, při nichž bylo voláno po sjednocení všech albánských území. Vzpoura byla nakonec potlačena silou a vyvolala negativní reakce v celé Jugoslávii, nejvyšší svazové orgány nakonec vypracovaly dokument, jak podobným nepokojům předcházet. V této době se postavení Srbů v Kosovu neustále zhoršovalo. Srbové byli stále častěji napadáni ze strany Albánců.http://www.nytimes.com/1982/07/12/world/exodus-of-serbians-stirs-province-in-yugoslavia.html Kosovské události vyústily v srbský požadavek centralizace SR Srbsko a eliminaci postavení dvou autonomních oblastí – Kosova a Vojvodiny. Ve Vojvodině se začaly (z iniciativy srbského vedení) organizovat demonstrace proti vedení autonomní oblasti. Za základní dokument velkosrbského nacionalismu bývá považováno Memorandum SANU z roku 1986. K určitému zlehčování válečné minulosti začalo docházet také v Chorvatsku.

Zhroucení pilířů Jugoslávie Pád Jugoslávie byl usnadněn tím, že symboly jejího fungování zmizely nebo závažně změnily svůj charakter. Svaz komunistů Jugoslávie měl být podle jugoslávské ústavy zárukou bratrství a jednoty, avšak po sjezdu v lednu 1990 došlo k jeho faktickému zániku, kdy sjezd opustili delegáti Slovinska a Chorvatska. Pro Jugoslávskou lidovou armádu to znamenalo problém vzhledem k jejímu všejugoslávskému charakteru. V průběhu let 1989 a 1990 se přitom federální armáda spolu se slábnutím moci předsednictva SFRJ stále více přibližovala politické linii Srbska pod vedením Slobodana Miloševiće.

Průběh

Cesta k válce náhled|Zničený srbský dům v oblasti Kninu. Pozůstatky války jsou v této oblasti dodnes. Situace v Jugoslávii se masivně dramatizovala. Všemocný Svaz komunistů Jugoslávie se otřásl v základech již na počátku roku 1990. Ke slovu se v jednotlivých republikách dostávaly politické reprezentace, které akcentovaly především zájmy svých – národnostně chápaných – republik. Dlouhodobě odkládaná politická reforma země se stala již nevyhnutelnou. Na podobě reformy se však jednotlivé reprezentace nedokázaly shodnout.

Skutečnost, že vojenský konflikt může vypuknout, dokládala i existence regionálních ozbrojených sil, tzv. teritoriálních obran, které působily na území všech republik a autonomních oblastí (s výjimkou Kosova, kde byla po roce 1981 TO rozpuštěná). Politická polarizace a vypjatá situace vedly v závěru letní turistické sezóny roku 1990 k vypuknutí tzv. balvanové revoluce v Chorvatsku.

V březnu 1991 se v bývalé Titově lovecké chatě v Karađorđevu ve Vojvodině sešli Slobodan Milošević a Franjo Tuđman. Po vzoru Dohody Cvetković–Maček z roku 1939 chtěli vyřešit narůstající problémy ve federaci. Jednání v Karađorđevu nevyřešilo eskalující problémy v Chorvatsku, ale obě strany se ujistily, že si nebudou bránit v anexi těch oblastí v Bosně, kde má jejich národ většinu. Samotná jednání později potvrdilo i britské ministerstvo zahraničí. I vzhledem k vývoji situace v Chorvatsku však nedošlo k uplatnění dohody v praxi.

V květnu 1991 se měl funkce ujmout nový předseda Předsednictva SFRJ. Na základě rotačního principu jím měl být chorvatský delegát Stjepan Mesić. 15. května 1991 však delegáti Srbska, Černé Hory, Kosova a Vojvodiny jeho zvolení zablokovali (4 proti 4) a dosavadní předseda Předsednictva Borisav Jović Mesićovi funkci odmítl předat. Vedení předsednictva se ujal koordinátor – kosovský Albánec Sejdo Bajramović. Mesić se předsedou Předsednictva stal až 7. července 1991, na základě Brionské deklarace, se zpětnou platností od 1. července 1991.

V červnu 1991 vyhlásily svou nezávislost Slovinsko a Chorvatsko, v červenci 1991 byla Brionskou deklarací účinnost těchto ústavních aktů odložena o tři měsíce. V říjnu obě republiky opět potvrdily svou vůli již déle nebýt v jugoslávské federaci. V listopadu 1991 SFRJ opustila Socialistická republika Makedonie. V dubnu 1992 byla mezinárodně uznána Bosna a Hercegovina.

Válka ve Slovinsku

thumb|Vojáci Jugoslávské armády obklopení Slovinskými civilisty - fotografie pořízena v roce 1991, těsně před začátkem bojů Na základě referenda, které se konalo 23. prosince 1990 se pro samostatnost a nezávislost vyjádřilo 88,5 procenta hlasujících, 25. června 1991 přijal slovinský parlament sérii ústavních předpisů, jimiž mimo jiné vyhlásil také slovinskou nezávislost a svrchovanost. Po krátkém vyčkávání vydal předseda Svazové výkonné rady SFRJ Ante Marković rozkaz, aby Jugoslávská lidová armáda zajistila provádění federálních předpisů o přechodu státní hranice Slovinska. Čímž neuznal rozhodnutí slovinského parlamentu a vyslal proti Slovinsku armádu tvořenou z 80 % srbskými důstojníky.http://www.valka.cz/clanek_13707.html Jugoslávská lidová armáda zahájila vojenské operace 27. června v prostoru obce Metlika.Ronin_SVN . War For Slovenia 1991 [online]. 2006 [cit. 2009-08-18]. Dostupný z WWW: <http://www.militaryphotos.net/forums/archive/index.php/t-75446.html>. Válečný střet mezi slovinskou Teritoriální obranou a Jugoslávskou lidovou armádou byl ukončen Brionskou deklarací. Po uplynutí tříměsíčního moratoria potvrdilo Slovinsko svou vůli být samostatným státem. Poslední vojáci Jugoslávské lidové armády opustili Slovinsko v noci z 25. na 26. října 1991 přes přístav Koper.

Válka v Chorvatsku

vpravo|náhled|Vukovarská vodárenská věž je dodnes symbolem válečných útrap města