Hornické muzeum Krásno se nalézá ve městě Krásno v okrese Sokolov v Karlovarském kraji. Muzeum je z větší části umístěno v areálu bývalého dolu Vilém, od roku 1995 památkově chráněného jako kulturní památka České republiky. Zabývá se historií hornictví na Sokolovsku a je pobočkou Muzea Sokolov.
Hornictví na Sokolovsku Hornická činnost na území dnešního okresu Sokolov má více než tisíciletou tradici. První věrohodnou zmínkou je zpráva arabského obchodníka cínem Ibrahima ibn Jákuba z roku 965. Existují i hmotné důkazy. Při archeologickém průzkumu sokolovského zámku byly v základech kruhové blatné tvrze, která se nacházela na místě dnešního zámku, nalezeny greiseny pocházející z hlubších partií Hubského pně v Krásně. Archeologové tyto základy zařadili do 2. poloviny 13. století. Podle mineralogických a chemických rozborů musely tyto materiály pocházet z hloubek minimálně okolo 80 – 100 metrů, což dokazuje existenci omezené, ale již hlubinné těžby. Povrchová těžba do těchto hloubek nepřipadá v předmětném období do úvahy. Stálost chemického složení zkoumaných vzorků pak dokazuje, že se nejedná o náhodné kusy, ale o materiál získaný ve větším množství z určité konkrétní části ložiska. Hornictví na Sokolovsku prošlo dvěma hlavními etapami. Období od 10. století až do 19. století patřilo těžbě rud v oblasti Slavkovského lesa a Krušných hor, kterou poté vystřídalo nejdříve hlubinné a v polovině 19. století povrchové dobývání hnědého uhlí v Sokolovské pánvi.
Rudní hornictví Rýžováním byl cín získáván jednoznačně již v 10. století a pravděpodobně i předtím. Rozvoj klasické hornické činnosti formou dobývání z primárních cínových ložisek začal ve větším rozsahu až v polovině 14. století. náhled|vlevo|Pinka Hubského pně náhled|vpravo|Kasiterit z Hubského pně O rozvoj hornické činnosti v oblasti Krásna a Horního Slavkova se zasloužili Pluhové z Rabštejna. První výsadu vážení cínu získalo Krásno roku 1355. Předpokládá se však, že první vlnu osídlení Horního Slavkova a Krásna způsobil nález stříbrných rud mezi Horním Slavkovem a obcí Kfely. Přitom Hubský peň byl nejspíše objeven při dobývání stříbrných rud. Toto tvrzení podporuje vydání dvou vrchnostenských báňských řádů, prvního pro stříbrné doly 18. října 1507 a teprve druhého pro doly cínové 26. prosince 1509. Vrchol hornické činnosti nastal v polovině 16. století. V 17. století nastal pozvolný úpadek dolování, který vyvrcholil třicetiletou válkou v letech 1618 až 1648. Po jejím ukončení se těžily cínové rudy ještě dále, ale těžba již nikdy nedosáhla takového významu a rozsahu jako v 16. století. Z té doby se dochovalo ve Slavkovském lese několik významných báňských památek, využívaných v období historické báňské činnosti při těžbě a zpracování cínové rudy. Mezi nejvýznamnější umělá vodní díla patří Puškařovská stoka vybudovaná v letech 1512 až 1514, zejména však mimořádné technické dílo Dlouhá stoka, dokončené v roce 1536 a od roku 2014 chráněné jako Národní kulturní památka. Součástí Dlouhé stoky jsou retenční rybníky s přibližným objemem vody 630 000 m vody, která umožňovala provozování báňských děl na hlavních cínových ložiskách ve Slavkovském lese. Další památkou je zachovalý středověký hlubinný Důl Jeroným v zaniklém královském městě Čistá. Důl je od roku 2008 národní kulturní památkou.. Připomínkou zašlé slávy je i vstupní portál Pluhovy dědičné štola, která je technickou kulturní památkou.
Úpadek těžby stříbra a cínu nastal během 17. století a v 19. století těžba prakticky zanikla. K pokusům o obnovení hornické činnosti došlo na počátku 20. století. Nejdříve to bylo během první světové války, kdy přešly doly pod vojenskou správu a následně byly prováděny velkorysé přípravy na rozšíření provozu a vyhloubena nová jáma Vilém, dnes součást areálu Hornického muzea. Po skončení války však poptávka po cínu klesla a již v roce 1921 byly doly uzavřeny. Situace se opakovala na prahu druhé světové války. Po připojení oblasti k Německé říši v říjnu 1938 se opět objevily úvahy o obnovení těžby strategického cínu a wolframu. Proto báňské společnosti zahájily v roce 1940 za vydatné pomoci státních subvencí průzkumné práce s následnou těžbou. K úpravě vytěžené rudy sloužila od roku 1944 na svou dobu velmi moderní úpravna v areálu pozdějšího provozu dolu Stannum, kam byla vytěžená ruda dopravována lanovkou. Počátek novodobé historie celého ložiska Krásno je datován novou velkorysou otvírkou zahájenou v roce 1955. Otvírkové práce pokračovaly v průběhu 50. let a těžba byla zahájena v roce 1966. Do roku 1970 byla ruda ze Schnödova pně těžena na povrch jámou Vilém a do úpravny dopravována lanovkou, která později shořela. Od roku 1971 byla těžba pomocí přesýpacích komínů převedena na 4. patro Hubského pně a na povrch odtěžována přes novou hlavní jámu Huber. V letech 1971-1984 se zde budovala nová těžební a zpracovatelská kapacita závodu Stannum. Těžba byla velice nákladná a neobešla se bez velkých dotací, proto byl v roce 1991 ukončen provoz na dole Stannum a na všech jeho pomocných provozech. náhled|vpravo|Karfolit z Dolu Vilém náhled|vlevo|Důl Jeroným Těžba rud se odehrávala na jiných místech dnešního okresu Sokolov. Na panství Hartenberg (Hřebeny) se dobývala olověná ruda. Největší rozvoj zde byl ve druhé polovině 15. století a v první polovině 16. století. Těžba dosáhla takového významu, že Šlikové udělili 1. června roku 1481 hornické osadě Krajková městská privilegia. Rovněž sousední Oloví získávalo postupně různé výsady a 25. července 1580 bylo povýšeno Rudolfem II. na svobodné horní město. Vrchol těžby olověných rud přilákal v 16. století mnoho horníků. Olovo bylo dováženo již od roku 1516 do Jáchymova, kde se používalo při tavbě a vycezování stříbra. Těžba pokračovala ještě v 18. a v 19. století, ale její význam již poklesnul. Dobývání rud probíhalo i v okolí Kraslic. První zmínka o dobývání měděných, cínových a olověných rud na Kraslicku pochází z roku 1412. V roce 1530 obdrželo město Kraslice privilegium k dobývání mědi, cínu, olova a jiných kovů. V roce 1541 byly Kraslice povýšeny na svobodné horní město Kraslice se dočkaly svého vrchnostenského horního řádu pro měděné doly teprve v roce 1601.
Dobývání cínu probíhala i v okolí města Přebuz. Dolování mělo s ohledem na množství odvalů značný rozsah. Na staré hornické mapě je zakresleno 45 těžených žil. Pro kontrolu báňského podnikání zřídili Šlikové roku 1556 v Přebuzi horní úřad. V době třicetileté války (1618–1648) docházelo k pozvolnému úpadku dolů. Oživení nastalo až koncem 17. století. Právě v období 1698 až 1760 dosáhla prosperita dolů největšího rozkvětu. V 19. století byly podnikány marné pokusy o obnovení těžby. Hornická činnost menšího rozsahu, těžba železných rud, probíhala v okolí Rotavy a Šindelové. Železnorudné hornictví zde však nenabylo většího významu.
Krátkou dobu trvání měla těžba uranu v okolí Horního Slavkova. Těžba však vzhledem k malým zásobám byla pouze krátkodobou záležitostí, ovšem velmi intenzivní. O tom svědčí vyhloubení 21 těžních jam a desítek štol. Po ukončení těžby v první polovině 60. let dvacátého století zůstalo zejména v Horním Slavkově a jeho okolí velké množství hald a odvalů hlušiny. Těžba měla destruktivní vliv na krajinu, znamenala nepříznivý zásah do hydrogeologických poměrů, zanikly některé rybníky a potoky. Povrchové vody byly kontaminovány vyvěrajícími důlními vodami. Město Horní Slavkov patří mezi nejpoddolovanější města v Česku. Devadesát procent tohoto poddolování pochází z 50. let 20. století, tedy z doby těžby uranu.
Uhelné hornictví Uhelnému hornictví předcházelo dobývání kyzů, z nichž se vyráběla síra, skalice a kamenec. Zpracování probíhalo v minerálních závodech. Tyto minerální závody byly většinou vytápěny dřevem nebo dřevěným uhlím. Uhlí se tehdy ještě rozdělovalo na dřevěné, vyráběné v milířích a kamenné, dobývané ze země. Nejstarší zmínka o dobývání uhlí na Sokolovsku pochází z roku 1642. Propůjčka uhelného dolu u města Lokte je zaznamenaná v kronice Horního Slavkova. Horníci pracovali v létě na polích, v zimě dobývali voskové uhlí, a z něj vyráběli louče ke svícení. Když s postupem do větších hloubek již nezvládali pomocí vrátku vytahovat vodu z dolu, požádali o zapůjčení zkušeného horníka z Mostecka , aby jim poradil a pomohl. Nebylo jim však vyhověno, proto povolali hormistra rudných dolů. Ten vyhotovil 18. dubna roku 1788 mapu dolu a okolí, do které zakreslil první uhelnou dědičnou štolu v regionu a nazval ji Svatá Anna. Ta měla důl dostatečně odvodnit. S její ražbou se začalo v roce 1789 a svému účelu slouží dosud. V horní knize falknovského panství je zápis z 25. srpna 1760, v němž se povoluje správci minerálního závodu dobývání uhlí a minerálů u obce Královské Poříčí. Počet dolů vzrůstal zejména v Sokolově a jeho okolí. Přímo na území dnešního Sokolova se nacházely dva hlubinné doly Anna a Max. Poslední hlubinný důl v revíru, důl Marie v Královském Poříčí, ukončil těžbu v roce 1991. Dnes posledním těžařem na ložisku je společnost Sokolovská uhelná. Předpokládá se, že těžba uhlí na Sokolovsku zanikne kolem roku 2040.
Expozice Expozice muzea je umístěna v budově úpravny cínových rud z 19. století, v šachetních objektech dolu Vilém, který ukončil těžbu v roce 1991, a na volném prostranství u dolu. Objekt úpravny cínových rud sloužil v minulosti pro řadu účelů. Kromě úpravny v něm byla textilní továrna, tělocvična a jídelna rudných dolů. Vlastní důl Vilém ukončil těžbu v roce 1991. V objektu bývalé úpravny dominuje 54 tun vážící parní těžní stroj z roku 1897, převezený do areálu muzea v roce 1994 ze zlikvidovaného dolu Marie v Královském Poříčí. Těžní stroj vyrobila roku 1897 v Praze firma „Böhmisch Mährische Maschinen Fabrik“ (Českomoravské strojírny) s typovým označením 872 a v témže roce byl osazen a uveden do provozu. Jedná se o parní těžní stroj ležatý, dvojčitý, s nautilovým rozvodem páry poháněným vahadly. Stroj byl v plném provozním zatížení po celou dobu své instalace na dole, tedy po dobu 98 let. V roce 1997 uplynulo 100 let od jeho výroby. Kromě jedné větší opravy, která byla provedena v padesátých letech 20. století, nebyl po celou dobu svého provozu více opravován. Prakticky všechny součásti stroje, až na drobné výjimky, jsou původní a stále ještě schopné další funkce v plném rozsahu. Z provozu byl parní těžní stroj definitivně odstaven na přelomu let 1993 až 1994 a následně byly zahájeny demontážní a likvidační práce na celém těžebním komplexu a povrchovém areálu dolu Marie. Na základě dohody zúčastněné strany rozhodly o jeho přemístění do objektu muzea. Těžní stroj se stal součástí nově budované hornické expozice, která byla slavnostně zpřístupněna veřejnosti dne 5. září 1998 u příležitosti druhého setkání hornických měst a obcí České republiky.
V budově bývalé úpravy je expozice věnována rudnému hornictví, v patře na ochozu jsou ukázky místních minerálů. Část expozice přibližuje historii hornického města Krásno a postavu jeho asi nejznámějšího krásenského rodáka, výtvarníka Willybalda Russe.
Expozici nacházející se na druhé straně silnice je rozdělena do několika částí. V budově bývalých dílen je výstava věnovaná raně novověkému hornictví (období 16. století) názorně doplněná modely i důlní chodby. V celém areálu jsou pod širým nebem vystaveny důlní vozy a lokomotivy o rozchodu 900 mm používané v povrchových lomech a důlní vozíky o rozchodu 600 a 450 mm používané v dolech hlubinných. Expozice důlních vozíků pokračuje i v přízemí budovy těžní věže, kde je například vystaven vozík – toaleta. V budově bývalé trafostanice je umístěna galerie obrazů s hornickou tematikou. Součástí areálu je také funkční důlní dráha.