náhled|300px|Mapa počtu obyvatel Česka, kteří se při sčítání lidu z roku 2011 označili za Romy: Romové (včetně početně malé skupiny Sintů) představují nejpočetnější etnickou menšinu v České republice, ačkoli je obtížně statisticky postižitelná, neboť se k romské národnosti hlásí jen část této populace. Na území dnešní České republiky Romové přicházeli prokazatelně od roku 1416 či 1417. V současnosti zde žije několik větví romského národa. Romové v ČR patří mezi skupiny, které jsou nejvíce postižené sociálním vyloučením,HISTORICKÉ OKÉNKO: Dokument Charty 77 „O postavení Cikánů-Rómů v Československu“, z prosince 1978 , online: www.romea.cz/…Stanislav Holubec, Teorie vzdělanostních nerovností a romské prostředí, online: userweb.pedf.cuni.cz/paideia/...(European Roma Rights Center), A Special Remedy: Roma and Schools for the Mentally Handicapped in the Czech Republic, chapter 3: Roma in Remedial Special Schools in the Czech Republic, online: unpan1.un.org/ Třetinu žáků ve zvláštních školách tvoří romské děti, tvrdí ombudsman, Nachrichtenportal Týden.cz z 6. června 2012, online: www.tyden.cz/ a to se všemi negativními důsledky tohoto jevu. Konkrétně to jsou: nízká úroveň dosaženého vzdělání, vysoká nezaměstnanost a kriminalita. Podle vládního odhadu se v roce 2019 jednalo zhruba o 110 000 osob. V postojích české veřejnosti se také projevuje silné protiromské naladění.

Nejvýznamnější a nejpočetnější skupinou (asi 75–85 %) jsou „Slovenští Romové“ (Olašskými Romy hanlivě nazývaní „Rumungři, Rumungro“, což vzniklo z Rom ungro, tedy Rom uherský,) kteří na území Čech a Moravy přišli po druhé světové válce, během níž byla značná část původních českých Romů vyhlazena. Další významnou větví romského národa jsou Olašští Romové (asi 10 %), kteří začali přicházet z uherského Valašska v druhé polovině 19. století, a zbývající část tvoří původně maďarští Romové a v nepatrném počtu také němečtí Sinti (Sintové).Struktura romského společenství u nás,

Zastoupení Romové jsou nejpočetněji zastoupenou etnickou menšinu v populaci České republiky, i když je obtížné přesněji určit jejich počet. K romské národnosti se při posledním sčítání lidu ve společném Československu v roce 1991 přihlásilo 32 903 obyvatel, po rozdělení federace pak při dalším sčítání v roce 2001 počet výrazně poklesl na 11 746 obyvatel, v roce 2011 se přihlásilo již 13 150 obyvatel a v roce 2021 dokonce 21 691 obyvatel. Některé studie proto pracují kromě údajů o národnosti také s romštinou jako uváděným mateřským jazykem, z čehož vycházejí údaje pro jednotlivá sčítání lidu 28 820 v roce 2001, 45 949 v roce 2011 a 38 708 v roce 2021. Romštinu jako svůj rodný jazyk (nebo jeden z rodných jazyků) uvedlo při sčítání lidu v roce 2011 celkem 40 370 obyvatel.SLBD 2011 Tab. 614b Obyvatelstvo podle věku, mateřského jazyka a pohlaví

Podle odhadů Evropského centra pro práva Romů z roku 2003 bylo Romů v České republice mezi 250 000 a 300 000. Na základě odhadů koordinátorů pro záležitosti romské menšiny pracoval v roce 2017 Úřad vlády ČR s odhadem 240 300 etnických Romů, což představovalo asi 2,2 % obyvatel České republiky. Podle kvalifikovaného odhadu ve vládním dokumentu Strategie rovnosti, začlenění a participace Romů 2021–2030 žije v Česku asi 262 000 Romů.

Historie Středověk a raný novověk První zpráva z našeho území, kterou lze pravděpodobně vztáhnout na Romy, pochází z Dalimilovy kroniky. Její autor se zmiňuje o potulných Kartasech, kteří přišli do Českých zemí roku 1239 nebo 1240, žebrali slovy Kartas bóh (romsky Mám hlad), byli podivně oblečení. Údajně vyzvídali pro Mongoly, kteří roku 1241 vpadli do Evropy. Z roku 1416 pochází nejstarší známá přímá zmínka o Cikánech, kdy soudobý kronikář zaznamenal: Toho roku se po české zemi toulali cikáni a okrádali lidi. Rovněž z počátku 15. století pochází zmínka o černém Cikánovi v popravčí knize Rožmberků. Autor Jna. (farář Josef Ješina) v Ottově naučném slovníku popisuje, že za husitských dob česká snášenlivost lákala do země ještě větší počet Cikánů, kteří se po Čechách rozšiřovali „valně a volně“, přičemž v jižních Čechách a v Praze pokojně žili i ve 2. polovině 15. století, a v dobách pronásledování v západní Evropě nacházeli v Čechách útočiště. Byli však podezírání ze spolčování s Turky a paličství v jejich prospěch. 21. dubna 1688 vydal císař Leopold I. dekret o vypovězení Cikánů z české země, avšak ten se ukázal neúčinným a do Čech přibývali další Cikáni z Moravy a Slezska.

Reskript z 2. července 1697 prohlásil Cikány za psance, každý dopadený muž mohl být beztrestně zabit. Karel VI. vydal 20. června 1721 další dekret, v němž prohlásil cikány za psance i včetně žen, vraždění se nyní rozšířilo i na ženy. Marie Terezie represe zmírnila; dekretem z roku 1749 nařizovala vypovídání dopadených Cikánů ze země, při návratu mrskání a ocejchování, trest smrti byl až za třetí návrat, přičemž v Moravském markrabství bylo od roku 1751 zmrskání stanoveno už při prvním dopadení. Císařské výnosy zmocnily jednotlivé země, aby krajským hejtmanům umožnily s pomocí vojska a místního obyvatelstva provádět tzv. vizitace, tedy prohledávat těžko přístupné oblasti a vyhledávat v nich Cikány.

Osvícenská asimilace Roku 1751 vydala Marie Terezie nový dekret, který umožňoval vyhošťovat již pouze cizí Cikány, zatímco domácí měli být odesíláni do svých rodišť, která měla povinnost se o ně postarat. Od počátku 60. let 18. století zahájila císařovna systematický projekt usazování a asimilace Cikánů k rolnickému životu, zejména v Sedmihradsku a v Uhrách. Součástí asimilačních opatření bylo i nahrazení slova „cikán“ výrazy Novomaďar, novorolník či novoosadník a nahrazování cikánských příjmení necikánskými, zákaz používání cikánského jazyka i specifických cikánských oděvů, zákaz působení cikánských starostů (vajdů) a povinné přijetí katolické víry. Za konkubinát (za nějž bylo považované jakékoliv soužití neuzavřené podle státních standardů, tedy církevním sňatkem – tradiční cikánský obřad stát neuznával) byly stanoveny fyzické tresty a nemanželské děti mohly být rodičům odebírány a předávány k výchově do řádných rodin. Důraz byl kladen i na povinnou školní docházku a dodržování hygienických zásad. Josef II. v programu asimilace pokračoval, na Moravě k usazování Cikánů využil pozemků zabavených rušeným církevním řádům a klášterům. Například roku 1784 rozhodl císař o usazení cikánských rodin v 18 moravských a 2 slezských obcích; dlouhodobě přetrvaly takto založené osady jen v 5 z nich, přičemž nejvýznamnější, v Bohusoudově u Jihlavy a v Oslavanech, zanikly až následkem romského holokaustu za druhé světové války. V Čechách asimilační program neproběhl.Jana Horváthová: Kapitoly z dějin Romů , kap. 9 První pokus o asimilaci, součást příručky Interkulturní vzdělávání II, Člověk v tísni, projekt Varianty, 2002

Ojediněle však docházelo i v době osvícenství k brutálním proticikánským akcím, například ve vykonstruovaném Hontianském procesu v roce 1782 bylo 40 Cikánů popraveno kvůli domnělému kanibalismu, ač přiznání byla vynucena mučením a dodatečně se domnělé oběti našly živé a zdravé.

Počátky české romistiky Za prvního českého romistu je na přelomu 18. a 19. století považován Antonín Jaroslav Puchmajer, básník a překladatel, který roku 1819 sepsal dílo Romáňi Čib, das ist Grammatik und Wörterbuch der Zigeuner Sprache, nebst einigen Fabeln in derselben. Dazu als Anhang die Hantýrka oder die Čechische Diebessprache, první dílo o romském jazyce na území Čech, sepsané v němčině. Obsahuje stručný nástin gramatiky a základní romsko-německý slovník. V příloze je krátký slovník českého zlodějského argotu zvaného hantýrka; záměrem Puchmajera bylo ukázat, že romština a hantýrka jsou dva nepříbuzné jazykové kódy (částí tehdejší české veřejnosti občas zaměňovány). Dílo vyšlo posmrtně v roce 1821.

Na jeho práci posléze navazoval v 80. letech 19. století Josef Ješina, farář ve Zlaté Olešnici v Jizerských Horách. Zabýval se studiem kultury kočovných Romů, jejich tradic a jazyka. Ve spolupráci s páterem Františkem Ulrichem pracoval na lingvistickém mapování romštiny. Rodilé mluvčí zval na olešnickou faru či je navštěvoval v jejich komunitách, projevoval aktivní zájem se romsky dorozumět. Byl autorem např. cvičebnice romštiny a česko-romského slovníku se sbírkou romských pohádek a bajek vydaného roku 1889.

Československo Pozdější policejní opatření proti Romům splývala s opatřeními proti tulákům. 14. července 1927 vydala československá vláda Zákon o potulných cikánech (117/1927 Sb. n. a z.), který umožňoval pořizovat zvláštní policejní soupisy kočovného a do jisté míry i usedlého cikánského obyvatelstva a upravoval vydávání cikánských legitimací a kočovnických licencí (kočovnických živnostenských listů). Československý zákon byl inspirován francouzským zákonem o kočovnících z roku 1912 a bavorským zákonem „o cikánech a zahalečích“ z roku 1926. Tento zákon se ale netýkal ani tak etnických Romů, jako spíše osob s tuláckým způsobem života; postihováni byli dle něj „nejen Cikáni z místa na místo se toulající, nýbrž i jiní tuláci po cikánsku žijící, a to v obojím případě i tehdy, mají-li po část roku – hlavně v zimě – stálé bydliště“ (§ 1).

Roku 1935 byla vydána kniha „Učebnice pátrací taktiky“ majora četnictva Rudolfa Košťáka, která byla schválena ministerstvem vnitra.http://www.ahasweb.cz/dokumenty/ucebnice_policejni_patraci_taktiky.pdf - Učebnice pátracítaktiky, ukázka Obsahuje formuláře „cikánský evidenční list“ či „výkaz potulné tlupy“, přičemž jedna kapitola se nazývá „kontrola cikánské tlupy“.

Romský holokaust

14. prosince 1937 vydal říšský vůdce SS a šéf německé policie Heinrich Himmler výnos o preventivním potírání zločinnosti, který mezi asociály jmenoval cikány, cikánské míšence a cikánským způsobem kočující osoby, které řádně nepracovaly a prováděly trestnou činnost. V červenci 1938 začali být Romové v Říši hromadně vězněni a deportování do koncentračních táborů. 8. prosince 1938 vydal říšský vůdce SS a šéf německé policie Výnos o potírání cikánského zlořádu, který nařídil podchycení všech Romů, romských míšenců a romským způsobem kočujících osob. V říjnu 1939 provedla říšská kriminální policie soupis všech Romů starších 6 let a zakázala jim volný pohyb. 10. července 1942 vydal obdobné nařízení o soupisu Romů i velitel protektorátní neuniformované policie. Dosavadní kárné pracovní tábory byly změněny na romské sběrné tábory.Ctibor Nečas: Holocaust českých Romů, Kalendář událostí, stará verze stránek prezidenta České republiky

Romové během komunistického režimu 1948–1989 Krátce po válce se počet Romů v českých zemích odhadoval mezi 600 až 1000 osobami. První oficiální poválečný soupis cikánské národnosti z roku 1947 však již hovoří o 101 190 lidech romského etnika na území celého Československa, z toho 16 752 připadalo na české země a 84 438 na Slovensko. Prudký nárůst romské populace v české části Československa byl zapříčiněn masovou migrací z bezútěšného prostředí romských osad na území Slovenska a potřebou dosídlit české pohraničí po odsunu Sudetských Němců. Většina Romů ale nechávala své příbuzenstvo na Slovensku, zasílala jim peníze a příležitostně je navštěvovala.

V říjnu roku 1958 nabyl platnost zákon č. 74 o „trvalém usídlení kočujících osob“.Zákon 74/1958 Sb., online: www.zakonyprolidi.cz/ V paragrafu 1 se hovoří o tom, že Národní výbory poskytují osobám, které vedou kočovný způsob života, všestrannou pomoc, aby mohly přejít k usedlému způsobu života; zejména jsou povinny těmto osobám pomáhat při opatřování vhodného zaměstnání a ubytování a působit vhodnými výchovnými prostředky soustavně k tomu, aby se stali řádnými pracujícími občany. Třetí paragraf vyjmenovává sankce: „Kdo setrvá při kočovném způsobu života, přestože mu byla poskytnuta pomoc k trvalému usídlení, bude potrestán pro trestný čin odnětím svobody na 6 měsíců až 3 léta.“