Pád komunismu v Evropě (nebo také Revoluce z roku 1989 či Revoluce ve východní Evropě) byla série revolucí, která ukončila vládu komunistických režimů v zemích evropského Východního bloku. Důležitý vliv na vývoj v ostatních evropských zemích měly události v tehdejším Sovětském svazu, kde vláda v druhé polovině 80. let vyhlásila tzv. politiku glasnosti a začala provádět ekonomické a politické reformy, známé pod názvem perestrojka. Vláda Sovětského svazu dala také jasně v průběhu roku 1988 najevo, že se již nadále nebude vměšovat do vnitropolitických záležitostí ostatních zemí Východního bloku.

Jako první se pak začal hroutit komunismus v Polsku, kde zdejší občané již v červnu 1989 mohli svobodně rozhodnout o složení části svého parlamentu. Následovalo Maďarsko, zde 8. října ukončila činnost Maďarská socialistická dělnická strana a v listopadu téhož roku se začaly rozpadat komunistické režimy i v NDR, Bulharsku a Československu. Jedinou zemí, kde se změna režimu neobešla bez výraznějšího násilí, bylo Rumunsko – tamější autoritářská vláda byla poražena až po několikadenní občanské válce v prosinci 1989. Během let 1989–1990 proběhly demokratické reformy v jugoslávských republikách a květnu 1990 začaly probíhat i v Albánii. Po neúspěšném pokusu o převrat, provedeném konzervativními komunisty v srpnu 1991, pokračoval demokratickou cestou i Sovětský svaz, a to i za cenu svého rozpadu na konci téhož roku.

Úvod Revoluce, které probíhaly ve východním bloku, měly již připravenou půdu. Mezi faktory, které ovlivnily události roku 1989, patřila inovační politika generálního tajemníka ÚV KSSS, Michaila Gorbačova, který nastoupil do tehdy nejvyšší politicko-mocenské pozice v roce 1985.

Změnily se postoje v mezinárodní politice. Šlo zejména o nahrazení konfrontační politiky politikou mírovou (tzv. Sinatrova doktrína) a snahou o kooperaci, o uznání přednosti lidských hodnot před třídními a jinými rozpory a o zásadu řešení globálních problémů spoluprací a nikoliv v boji o dominanci. V sovětské zahraniční politice zmizela zásada nutnosti porazit nepřítele v podobě tábora imperialismu. Rovněž Američané se snažili zlepšit image Sovětského svazu, hlavně doma.

Také bylo jasné, že je potřeba reforma ve vnitřní politice; Gorbačova nová politika byla „politikou přestavby“ (rusky perestrojka), ideologicky nazývaná „obroda socialismu“, kde se objevují rysy kvalitativních změn systémové povahy a snaha o celkovou modernizaci sovětské společnosti.

Díky politice „glasnosti“ přestalo pronásledování neoficiálních názorů, což mělo za následek, že na sovětský systém, který byl založen na totální kontrole společenského pohybu, to působilo jako skutečně revolucionizující faktor. Začaly se šířit do té doby potlačované hodnotové a ideové postoje.

V oblasti hospodářství ale k pozitivním změnám nedošlo, situace se spíše vyhrotila ke zhoršení životní úrovně. Direktivní systém řízení přestával fungovat a žádný nový nevznikal. Narůstala nespokojenost lidí, kteří do politiky přestavby vkládali naděje na zlepšení životní úrovně, což plodilo nespokojenost a apatii.

Demokratizace v politické oblasti, zejména glasnosť, měla sice úspěch, ale oceňovali ji jen lidé z určitých společenských vrstev (spíše lidé ve městech, než vesničané, spíše inteligence, než dělníci, spíše mladí, než staří…). Tato politika osvobozovala lidi zdaleka ne jen s demokratickými postoji. Oslabení policejního státu otevřelo prostor mimo jiné i pro zvýšení kriminality.

Proti politice přestavby se formovaly sociální síly, které byly spjaté s dosavadním systémem. Mocenské vrstvy spojené s výkonem totální kontroly nad společností, s direktivním řízením ekonomiky a s vojenskoprůmyslovým komplexem cítili v pokračující přestavbě vážné ohrožení svých zájmů a privilegií.

Celkově lze říci, že do roku 1989 převládala atmosféra očekávání změn k lepšímu, vládnoucí elita sovětského systému hledala východisko ze systémové krize. Politická moc již nesplývala s mocí ekonomickou, byla rozrušena koncentrace moci a centralizace rozhodování, politická moc již nemohla účinně předepisovat způsob myšlení lidí. Sovětský systém se také přestal považovat za nadřazený vůči systémům jiným a dokonce přiznával svou krizi.

V tomto smyslu byla politika přestavby úspěšným počátkem systémových změn, otevřela proces, v jehož průběhu mohla politická moc v SSSR ztrácet svou totalitní povahu. Nový systém mohl mít otevřenou vývojovou perspektivu, ale mohl se také rozpadnout. Pro postupný transformační vývoj by však potřeboval sociální síly, které by měly zájem na právě takovém vývoji a také dostatek času bez vnitřního i mezinárodního napětí. Praktický vývoj od roku 1989 však tuto variantu vyloučil.

Ve chvíli, kdy dosavadní systém přestal být schopen fungovat jako totalitní diktatura, začaly narůstat rozpory a konflikty plynoucí z toho, že cíle přestavby nebyly dosaženy, a co víc, výsledkem byl spíše opak původních záměrů.

Zpočátku přestavby lidé sice věřili ve změnu k lepšímu, postupně ale tato víra zmizela a začal převládat pocit, že jde opět jen o další klam, že vše skončí navyklou stagnací. Silně poklesla role přesvědčení o „marxistickém světovém názoru“ jako jediného správného světonázoru. Vzrostlo vědomí, že příslušnost ke straně je nutná, ale znamená přizpůsobení se a předstírání. Lidé již také věděli, že sovětský systém v rozhodujících směrech zaostává za Západem. Reforma vyžadovala příliš mnoho trpělivosti a důvěry od společnosti, ale ta už je nebyla ochotna poskytnout.

Revoluce roku 1989

Polsko

V Polsku probíhala revoluce již od léta roku 1988, kdy se konaly velké demonstrace. Na oplátku za „společenský klid“ slíbil režim konstruktivní opozici jednání u kulatého stolu, což představovalo naději na jistý politický vývoj. Veřejná jednání začala 8. února 1989 a hlavními tématy byly otázky voleb a reformy politického systému a také legalizace Solidarity jako odborového svazu.

V rámci Kulatého stolu mohla nová hnutí udělat pramálo, a tak se demonstrovalo dál. Stalo se to vlastně jakousi celostátní módou (V Poznani a v Gorzowě pochodovaly stovky lidí na protest proti stavbě jaderného reaktoru, ve Varšavě demonstranti najeli limuzínou do recepce československého velvyslanectví a provolávali hesla na podporu politických vězňů v Československu; asi 40 lidí drželo hladovku na protest uvěznění Václava Havla…). Některé demonstrace se obešly bez incidentů, jiné byly doprovázeny zatýkáním, některé i bitím. 22. března se konal mírový pochod, kterého se účastnilo několik tisíc demonstrantů (jeden odhad prý mluví o pěti tisících). Účastníci byli mírní, házeli policistům květiny.

5. dubna byl ukončen Kulatý stůl, při němž se dosáhlo mnoha důležitých dohod. Mezi hlavní patří nová legalizace Solidarity, odborový svaz dostal povolení vydávat deník a stanovení polosvobodných voleb.

16. května proběhla v Krakově na hlavním náměstí první antisovětská demonstrace. Druhý den se účastníci pokusili dobýt budovu sovětského konzulátu. Dalšího dne se potyčky s policií rozšířily po celém městě. Demonstranti házeli po policistech kameny a útočili na policejní auta, policie stříkala slzný plyn a používala vodní děla.

Na začátku června se konaly volby, které vyhrála Solidarita (získala 94 % hlasů). Prvním demokratickým prezidentem byl zvolen generál Jaruzelski, premiérem Tadeusz Mazowiecki ze Solidarity. V září se nová vláda Solidarity ujala moci.

Maďarsko

Na jaře 1989 byl János Kádár uvolněn ze všech svých funkcí. Dne 16. června, přesně po 31 letech od popravy, se v Budapešti na Hősök tere za účasti 300 000 lidí, konal jedenáctihodinový pohřeb Imre Nagye a dalších zavražděných vůdců z povstání 1956, včetně prázdné rakve symbolizující všechny neznámé bojovníky. Na tomto pohřbu vystoupil pozdější premiér, v té době mladý vysokoškolský student Viktor Orbán (Fidesz) se svým projevem, ve kterém otevřeně prohlásil, že je nutné jednat o stažení sovětských vojsk z Maďarska a skoncovat s komunismem. Za svá slova sklidil bouřlivý potlesk. Tento akt se stal symbolem rozbřesku nové maďarské éry. János Kádár krátce na to dne 6. července zemřel, ve stejný den, kdy byl oficiálně rehabilitován Imre Nagy, kterého nechal v roce 1958 popravit.

Mezi červnem a zářím 1989 se sešli zástupci MSZMP s opozicí Kulatého stolu a dne 18. září podepsali dohodu, v níž zdůraznili své odhodlání vytvořit právní a politické podmínky pro přechod k pluralitní demokracii a k vládě práva a překonat vleklou společensko-hospodářskou krizi. Z iniciativy reformních komunistů se 7. října z MSZMP vytvořila nová strana – Magyar Szocialista Párt.

Následně došlo k sepsání prozatímní ústavy, která nahradila tu komunistickou z roku 1949. Změna ústavy byla uzákoněna 23. října 1989 v den výročí počátku protikomunistického Maďarského povstání z roku 1956. Téhož dne byl předseda parlamentu Mátyás Szűrös zvolen prozatímním prezidentem a v pravé poledne z balkónu Országházu slavnostně vyhlásil Třetí Maďarskou republiku. Krátce poté byla z budovy parlamentu odstraněna rudá hvězda.

První svobodné volby se konaly 25. března 1990, ve kterých jasně zvítězilo pravicové Magyar Demokrata Fórum se ziskem 164 mandátů. Na druhém místě skončilo rovněž pravicové SZDSZ se ziskem 93 mandátů a na třetím místě také pravicové FKgP se 44 křesly. Levicová MSZP skončila až čtvrtá a jen se 33 mandáty. 2. května 1990 se Úřadu prezidenta republiky ujal Árpád Göncz a 16. května se předsedou vlády stal József Antall. Prvním krokem jeho demokratické vlády bylo přijetí současného státního znaku dne 3. července 1990. Poslední vojska Sovětského svazu opouštějí Maďarsko dne 19. června 1991.

NDR náhled|Berlínská zeď u Braniborské brány, 10. listopadu 1989

15. ledna proběhla v Lipsku demonstrace za lidská práva a konfrontace s režimem měsíc co měsíc sílila. Zlom se ale odehrál v Maďarsku. Tam východoněmecké rodiny jezdily na dovolené a když Maďarsko otevřelo hranice s Rakouskem, rozhodly se tyto rodiny emigrovat (první vlna emigrantů opustila blok v srpnu). V září komunističtí vůdci ve Východním Berlíně omezili cestování do Maďarska; zájemci o emigraci zamířili do Československa.

V polovině září se konala týden trvající schůze disidentů. Ta vedla k založení Nového fóra, které se stalo nejhlasitějším navrhovatelem politické změny. Na začátku října se v Lipsku konaly další demonstrace. Policie i občané předpokládali, že vše vyústí v konfrontace, a to možná násilné. Policisté byli připraveni i střílet. Za scénou však výzvy prominentních osobností a sovětského velvyslanectví přesvědčily některé stranické vůdce, aby změnili taktiku. Policie se střelby zdržela a Lipsko se tak vyhnulo masakru.

Východní Německo se však nemělo reformovat ani měnit. Berlínská zeď padla vlastně náhodou. Když Gorbačov řekl, že nemá nic proti nové úpravě cestování, režim, který se zoufale snažil udržet v čele davu, rozhodl otevřít hranice pouze částečně. Když vládní mluvčí nesprávně přečetl zprávu, která to ohlašovala, a zmatený strážce na přechodu ustoupil před dychtivými Berlíňany, kteří obléhali jeho přechod, začala se berlínská zeď hroutit. To se stalo 9. listopadu a tehdy začalo sjednocování západního a východního Německa.

Československo

V lednu se konaly pokojné demonstrace k 20. výročí smrti Jana Palacha. Týden policie bojovala, aby se vypořádala s opoziční iniciativou, bylo zatčeno a zbito mnoho lidí. Energie z Palachova týdne se rozšířila na celé město i zemi a plodila nové způsoby, jak odolávat komunistickému režimu a destabilizovat jej.

21. února byl Václav Havel uvězněn za podněcování veřejných nepokojů. Proti rozsudku se zvedla vlna nevole po celém světě. Od jara se v Praze i Bratislavě demonstrovalo za zlepšení životního prostředí, známé je např. hnutí Pražské matky.