Samosprávný Jihočeský kraj (do 30. května 2001 Budějovický kraj), leží převážně na jihu Čech, ale okolím Dačic a Slavonic zasahuje i na Moravu; České Velenice s okolím (tzv. Vitorazsko) zase až do roku 1920 tvořily součást Dolních Rakous. Na severozápadě sousedí s Plzeňským krajem, na severu se Středočeským krajem, na severovýchodě s Krajem Vysočina, na východě má kratičký úsek společné hranice s Jihomoravským krajem. Na jihu sousedí s rakouskou spolkovou zemí Horní Rakousy, na jihovýchodě s Dolními Rakousy a na jihozápadě s německou spolkovou zemí Bavorsko. Žije zde obyvatel.
Základní údaje Rozloha kraje 10 058 km² představuje 12,8 % rozlohy státu. V kraji žije obyvatel, z čehož vyplývá nejnižší hustota osídlení v zemi 65 obyvatel na km². V Jihočeském kraji je 623 obcí, z toho 56 měst (více viz Seznam měst v Jihočeském kraji), a jeden vojenský újezd.
Jihočeský kraj jako vyšší územní samosprávný celek České republiky byl vytvořen v roce 2000. Do května 2001 se jmenoval Budějovický kraj. Registrační značky většiny vozidel zaregistrovaných v Jihočeském kraji se poznají podle písmena C.
Geografie Jihočeská krajina je známa řadou rybníků a malebných vesnic ve dvou pánvích uprostřed kraje, Českobudějovické a Třeboňské. Okolo se vypínají kopce: Středočeská pahorkatina, Českomoravská vrchovina, na hranicích s Rakouskem Novohradské hory a na jihozápadní hranici druhé nejvyšší pohoří v Čechách, Šumava. Nejvyšším bodem kraje je vrchol hory Plechý (1378 m), nejnižším hladina Orlické přehrady (350 m). Průměrná nadmořská výška činí 400–600 m.
Vodní nádrže V Jihočeském kraji se nachází celkem 11 vodních nádrží. Nejvýznamnější z nich je nádrž Lipno, které je zároveň i turistickou atrakcí. Na Vltavě Lipno Lipno II Hněvkovice Kořensko (zasahuje i na Lužnici) Orlík na ostatních řekách Římov (Malše) Husinec (Blanice) Landštejn (Pstruhovec) Jordán (Košínský potok) Soběnov (Černá) Humenice (Stropnice)
Rybníky náhled|Na území Jihočeského kraje se nachází mnoho rybníků, které současně spadají do chráněných území (např. rybník Řežabinec) 10 největších rybníků v Jihočeském kraji podle rozlohy vodní plochy: Rožmberk 489 ha Horusický rybník 416 ha Bezdrev 394 ha Dvořiště 337 ha Velký Tisý 317 ha Záblatský rybník 305 ha Dehtář 246 ha Staňkovský rybník 241 ha Velká Holná 230 ha Svět 201,5 ha
Ochrana přírody náhled|Mapa zachycující rozložení maloplošných chráněných území v Jihočeském kraji (k roku 2014) Největším chráněným přírodním územím je Šumava, chráněná jednak jako chráněná krajinná oblast, jednak (jádro území) jako národní park. Je součástí přeshraniční biosférické rezervace Šumava – Bavorský les. Druhou důležitou biosférickou rezervací je Třeboňsko. Méně známé jsou PřP Novohradské hory a CHKO Blanský les.
Na území jižních Čech leží i celá řada dalších území, která jsou chráněna. Většinou se jedná o maloplošné oblasti.
Administrativní členění
Okresy Území kraje je vymezeno územím okresů (stav k 1. 1. 2021):
OkresPočet obyvatelRozlohaHust. zal.Počet obcí České Budějovice (CB)196 602120109 Český Krumlov (CK)61 3203846 Jindřichův Hradec (JH)90 27946,4106 Písek (PI)71 58863,575 Prachatice (PT)50 77936,965 Strakonice (ST)70 53268,3112 Tábor (TA)102 45177,3110
Okresy jsou územními obvody některých státních institucí.
Správní obvody obcí s rozšířenou působností Okresní úřady v Česku 31. prosince 2002 ukončily svoji činnost. Pro účely přenesené působnosti státní správy se území samosprávných krajů od 1. ledna 2003 člení na správní obvody obcí s rozšířenou působností – těch je v Jihočeském kraji 17 (viz Seznam obcí s rozšířenou působností) a ty se dále člení na správní obvody obcí s pověřeným obecním úřadem (viz Seznam obcí s pověřeným obecním úřadem), kterých je v Jihočeském kraji dohromady 37.
Historický vývoj
Před vznikem kraje Oblast jižních Čech, která se do značné míry shoduje s územím dnešního Jihočeského kraje, se od pravěku až do dob raného středověku vyvíjela díky přírodním podmínkám poměrně nezávisle a svébytně a kultura i život obyvatel se odlišoval od okolního světa. Jedním z typických znaků bylo mohylové pohřbívání, které přetrvávalo i se střídajícími se kulturami – únětická kultura, knovízská kultura, halštatská kultura a později laténská kultura. Hospodářskými aktivitami, které ovlivňovaly osidlování této oblasti, byly především obchod a získávání surovin – kupříkladu rýžování zlata. Na rýžovišti u Modlešovic pocházejí nejstarší stopy přítomnosti člověka z doby knovízské kultury.
Nejstarší sídla mezolitických lovců a rybářů vznikala, jak dokazují archeologické nálezy, již v závěru starší doby kamenné a ve střední době kamenné (9000–6000 př. n. l.), kdy byla velmi hustě osídlena oblast západní brány Českobudějovické pánve. Další osídlení bylo zejména podél toků řek Vltavy, Malše, Otavy a Lužnice, neboť krajinu tvořily převážně těžko prostupné, souvislé lesy a pralesy a řeky či stezky vedoucí v jejich údolích byly nejsnazšími dopravními cestami. Převratné změny v 6. tisíciletí př. n. l., kdy došlo ke vzniku zemědělství, zasáhlo i Jihočeské pánve – v Žimuticích, Dehtářích, Čejkovicích a v širším okolí Veselí nad Lužnicí byly objeveny osady rolníků kultury s lineární keramikou (5500–4500 př. n. l.). V pozdní době kamenné (4000–2000 př. n. l.) byly jižní Čechy osídleny jen řídce. Na počátku doby bronzové osídlil jádro jižních Čech (a rovněž část západních Čech) lid s mohylovou kulturou, který v té době obýval i Podunají. Zdejší obyvatelé se podíleli na dopravě mědi z dolů v Alpách, přes Podunají a podél Vltavy dále na sever a při soutoku Malše a Vltavy byl pravděpodobně uzlový bod této obchodní cesty (v roce 1908 byl v Suchém Vrbném objeven depot s 230–240 měděnými ingoty). V době kultury knovízské (1200–700 př. n. l.) se těžiště osídlení jižních Čech přeneslo do středního Pootaví, k dolní Blanici a k dolní Lužnici. Jižní části Čech (stejně jako západní Čechy) byly součástí keltské pravlasti (s jádrem v oblasti severních Alp a horního Dunaje) a v 5. století př. n. l.) se staly rovněž součástí časně laténské kultury. Ve 2. a 1. století př. n. l. existovala keltská oppida Třísov, Zvíkov, Nevězice. Na přelomu letopočtu vystřídala postupně upadající keltskou společnost expanze germánských kmenů.
Od 6. až 7. století začali na území dnešního Jihočeského kraje pronikat Slované. Osídlení vznikalo postupně tak, jak pronikání Slovanů na území dnešního Jihočeského kraje umožňovala neúrodná zalesněná krajina. Od 2. poloviny 8. století budovali Slované opevněná hradiště, z nichž řada byla postavena na místech bývalých keltských hradišť – Litoradlice, Nuzice, Boletice, Boudy, Chřešťovice, Jáma, Hradiště u Libětic, Hradec u Němětic či Skočice. náhled|vlevo|Hrad Zvíkov nad přehradní nádrží Orlík je jedním z mnoha hradů nacházející se na území kraje Podle Kosmovy kroniky sahalo v 10. století k hradištím Chýnov, Doudleby a Netolice území českého knížecího rodu Slavníkovců. Vzhledem k nespolehlivosti tohoto pramene je však takový rozsah Slavníkovského panství zpochybňován (patrně jim patřila pouze oblast libicko-malínská). Každopádně nejpozději od konce 10. století náleželo území dnešního Jihočeského kraje do sféry vlivu knížecího rodu Přemyslovců. Ve 12. století získali jako léno od panovníka četné državy na jihu Čech přemyslovští družiníci Vítkovci. Vítkovci (především Rožmberkové) si záhy vybudovali takovou moc, že se za vlády Přemysla Otakara II. dostávali do konfliktů se samotným králem, který usiloval s využitím německé kolonizace (započaté již jeho předchůdci) propojit své dosavadní državy v Čechách s nově získanými územími v Rakousku a proto zakládal nové opěrné body v dosud řídce osídlené oblasti na česko-rakouském pomezí. Této snaze Rožmberkové zdatně konkurovali (např. klášter Zlatá Koruna versus klášter Vyšší Brod). Ve 13. století se rovněž zformovala z původních osad a sídlišť nejstarší města: Písek, Jindřichův Hradec, Netolice, České Budějovice, Nové Hrady, Třeboň a Volyně, jejichž zachovalá jádra jsou dnes ve většině případů památkově chráněná.
Husitská revoluce v 15. století s sebou přinesla mnoho ztrát, a to jak lidských, tak materiálních. Přesto, vzhledem k událostem (vznik města Tábor, bitva u Sudoměře) a osobám (Jan Hus, Jan Žižka z Trocnova, Petr Chelčický) s husitstvím spojených, je možné toto období označit za jedno z nejvýznamnějších období historie dnešního Jihočeského kraje.
Výrazného významu dosáhla oblast moderního Jihočeského kraje v 16. století, především díky mocným rodům Rožmberků, pánů z Hradce a pánů z Landštejna. Dalším faktorem byl rozvoj obchodu, s nímž souvisel rozvoj mnoha měst. Z dopravní polohy a obchodu těžily Prachatice a Vimperk na Zlaté stezce, také Český Krumlov, Třeboň, Jindřichův Hradec či Slavonice. V tomto století zaznamenalo rozmach také rybníkářství, díky němuž se utvářela konečná podoba jihočeské kulturní krajiny. Bažinatá neúrodná krajina Jihočeských pánví byla přeměňována v rozsáhlé soustavy rybníků. To vedlo ke zlepšení mikroklimatu a k hospodářskému a sídelnímu rozvoji.
Po útlumu v 17. století (třicetiletá válka) byly ve stoletích 18. a 19. realizovány některé takřka průkopnické události. Hospodářství však kromě větších měst spíše stagnovalo, což vedlo v industriálním období vylidňování a populační stagnaci. V té době byla propojena Vltava s Dunajem Schwarzenberským kanálem. V roce 1832 byl zahájen provoz koněspřežné železnice s veřejným provozem jako první na evropském kontinentě. První elektrifikovaná trať v českých zemích (z Tábora do Bechyně) zahájila provoz v roce 1903.
První světová válka a prohra Rakousko-Uherska s sebou přinesla osamostatnění českých zemí a v roce 1918 vznik Československé republiky. Ve třicátých letech 20. století se na hospodářském rozvoji jak dnešního Jihočeského kraje, tak celé tehdejší Československé republiky negativně odrazila hospodářská krize pocházející z USA, která zasáhla celou Evropu. Konec třicátých let znamenal pro Československou republiku ztrátu Sudet ve prospěch nacistického Německa a posléze vznik Protektorátu Čechy a Morava.