Hejnice () jsou město v okrese Liberec v Libereckém kraji na severu České republiky ve Frýdlantském výběžku. Od statutárního města Liberec leží asi šestnáct kilometrů severovýchodním směrem. Žije v něm obyvatel. První písemná zmínka sice pochází z roku 1381, avšak pověst místo zmiňuje již ve 13. století, kdy zde mělo dojít k zázraku uzdravení rodiny sítaře ze sousední obce odměnou za jím zakoupenou a sem donesenou sošku Panny Marie. Z lokality se stalo poutní místo, na němž později vznikl kostel. Po několika staletích přibyl františkánský klášter a kostel byl přestavěn v barokním stylu a zasvěcen Navštívení Panny Marie. Během 19. století v obci vznikaly průmyslové továrny (porcelánky, papírny a textilky), dále škola a od roku 1900 je do Hejnic přivedena železniční trať. Rozvoj obce zapříčinil 31. července 1917 její povýšení na město uskutečněné rozhodnutím Karla I. Během první republiky Hejnice dále prosperovaly a panoval zde čilý kulturní ruch. Po druhé světové válce a odsunu zdejšího německého obyvatelstva však počet obyvatel i přes sestěhovávání rodin z československého vnitrozemí klesal. Během dubna 1950 došlo v rámci Akce K k přepadení místního kláštera, z něhož byl vytvořen internační tábor pro řeholníky nucené pracovat v blízkých továrnách. Chátrající klášter po roce 1989 prošel obnovou a roku 2001 se opětovně otevřel coby „Mezinárodní centrum duchovní obnovy“. Během léta roku 2010 však město postihly záplavy, které poničily jeho část.
Město tvoří dvě části, a sice Hejnice a Ferdinandov. Nachází se v údolí na severním úbočí Jizerských hor, protéká jím řeka Smědá, prochází tudy silnice II/290 a železniční trať číslo 038. Má vlastní poštovní úřad, mateřskou, základní a střední odbornou školu, je zde služebna policie i zbrojnice místních dobrovolných hasičů. Nachází se tu také fotbalové hřiště, na němž hraje své zápasy místní FK Hejnice.
Ke zdejším významným památkově chráněným stavbám patří vedle kláštera a kostela také barokní boží muka, silniční most u kostela a vila Emila Simona. Pravidelně se počátkem léta konají Hejnické slavnosti a na podzim pak turistický pochod „Putování po stopách Železné koruny“ spolu s festivalem trampské a folkové hudby Jizerská nota. Od léta do podzimu probíhá v kostele tradiční festival varhanní hudby.
Název náhled|Hejnice na mapách třetího vojenského mapování|alt=Barevná mapa zachycující Hejnice s Ferdinandovem a sídla v jejich okolí
Původní německé pojmenování obce () vychází z německého , tedy ves v háji. To je odvozeno od spojení „Matka Boží na pařeze“ upomínající na starý obraz umístěný v místním kostele zachycující Pannu Marii na pařeze. Zápis názvu se v průběhu let měnil, od Hayndorff (zaznamenaného roku 1381), přes Hayndorf (1408), Haindurff (1445), Hayndorff (1448), Handorff (1462), Hayndorff (1469), Haynsdorf (1495), Hayndorff (1498), Heyndorff (1509), Hayndorff (1513), Haindorf (1527), Handorff (1543), Haindorf (1549), Heindorff (1624), Haindorf či Heundorf (1651), Heyndorff (1654) po Haindorf (1790). Od roku 1893 se česky nazývala Heníč či Henič a současné jméno Hejnice (-ic, rod ženský, číslo pomnožné) bylo úředně stanoveno v roce 1923.
Historie Podle pověsti žil ve 13. století (jiné zdroje uvádějí rok 1159) v blízkém Luhu chudý sítař, který měl těžce nemocnou manželku i dítě. Když jednou vysílením usnul pod třemi lipami na břehu říčky Smědé, zdál se mu sen, podle něhož měl na tomto zázračném místě pověsit sošku Matky Boží (podle některých podání příběhu mariánský obrázek), díky čemuž se měla jeho žena i dítě uzdravit. Sítař vše učinil a jeho nejbližší se skutečně uzdravili. To k lokalitě přilákalo další poutníky a na tomto místě zbudovali dřevěnou kapli, do níž sošku umístili. Když se pak po roce 1352 přestavovala na kamenný kostel, našel se na jednom z jejích trámů vyřezaný římský letopočet MCCXI (tedy 1211), jenž měl udávat rok, kdy k hejnickému zázraku došlo (stejný rok je přisuzován založení města, které oslavilo 800 let v roce 2011). První písemná zmínka o obci v urbáři Frýdlantského panství je však datována až k roku 1381. V té době osadu obývali především zemědělci a lesní dělníci pocházející z Lužice a pracující v okolních lesích. Hejnice byly posledním osídleným místem proti proudu řeky Smědé. Zakončovaly totiž pruh vinoucí se sem od Frýdlantu přes Raspenavu, Luh a Lužec. Osídlování zdejší krajiny začalo nejpozději před polovinou 14. století a pokračovalo až koncem 16. století, když bylo poddaným dovoleno majitelem zdejšího panství Melchiorem z Redernu vykácet lesy proti proudu řeky Smědé východně od Hejnic a založit v těch místech Bílý Potok, čímž se pruh vesnic podél řeky ještě prodloužil.
Správu nad obcí dědičně vykonával rod usazený ve statku číslo 2 nazývaném „“. Jeho majitelé byli (až do doby vlády Marie Terezie ve druhé polovině 18. století) osvobozeni od povinnosti robotovat na panském. Tito správci obce řešili také případné soudní pře mezi zdejšími obyvateli. Podle údajů v urbáři frýdlantského panství z roku 1409 existovala v Hejnicích jedna pila a v údolí Štolpichu probíhalo dobývání chudé železné rudy určené železárnám a hamrům v blízké Raspenavě. Mohlo k němu však docházet i dříve. Na dolování odkazuje také například název dolu Krásná Máří, podle nějž se stejným jménem označuje jedna ze skal využívaných pro horolezectví. Vedle tohoto dolu patřil mezi nejvýnosnější ještě Svatý Jiří.
V místech, kde stála dřevěná kaple Navštívení Panny Marie vyrostl koncem patnáctého století nový kostel, jenž byl roku 1498 vysvěcen míšeňským biskupem Janem ze Salhauzenu. Za Redernů, jimž zdejší území patřilo v letech 1558 až 1621, kostel chátral. Redernové totiž patřili k protestantům (luteránům)Hejnice a Lázně Libverda v Jizerských horách, s. 11 a všechny kostely na jimi spravovaném území měnili z katolických na protestantské. Protože se však k hejnickému kostelu konaly pravidelné poutě, nechali tuto stavbu zavřít úplně. K jejímu opětovnému otevření nepomohly ani stížnosti katolických církevních hodnostářů, ani nařízení panovníka Rudolfa II. Přesto ale do Hejnic věřící přicházeli a scházeli se alespoň na blízkých kopcích. V září roku 1600 se po smrti dosavadního majitele panství Melchiora z Redernu stala majitelkou panství vdova po něm, Kateřina z Redernu. Ta šla v represích vůči katolíkům ještě dále a roku 1609 údajně nechala vybavení kostela včetně madony odvézt na liberecký zámek (sošku prý umístila do jeho kaple). Ten ale za šest let kompletně vyhořel a sama Kateřina při požáru unikla možné smrti. Soška hejnické madony však zůstala požárem neporušena. Kateřina ji proto během noci nechala odvézt zpět do Hejnic. Objekt kostela však zůstával i nadále uzavřený pro veřejnost. Zbožné návštěvy např. řádových sester z kláštera v Lubani však povoleny byly.
17. a 18. století náhled|vlevo|Kostel s klášterem (nalevo v popředí)|alt=Pohled od severu na kostela, nalevo od níž se nachází objekt kláštera. Jeho přízemí je ovšem skryto za klášterní zdí. V pozadí vystupují svahy Jizerských hor.
Když v roce 1618 vypuklo Stavovské povstání, stáli Redernové (jako protestanti) na straně českých stavů. Po jejich porážce v bitvě na Bílé hoře (1620) byly Redernům majetky nacházející se v Čechách zkonfiskovány, a ti se tak museli uchýlit na své zawidówské panství, jež jim díky tomu, že již leželo v Horní Lužici, kterou spravoval saský kurfiřt, zůstalo. Majitelem frýdlantského panství se stal Albrecht z Valdštejna. Ten panství povýšil na vévodství, razil vlastní mince a potlačoval náboženskou reformaci. Roku 1634 se však města Frýdlantu zmocnila švédská vojska a plenila také okolní kraj (například vyloupila hejnický kostel).Hejnice a Lázně Libverda v Jizerských horách, s. 12 Valdštejnovu vraždu v Chebu (roku 1634) pomáhal zosnovat i následující majitel frýdlantského panství, Matyáš Gallas. Gallasové byli katolickým rodem a opět začali dbát o rozvoj poutního místa. Pro ochranu poutníků při nepřízni počasí nechali ke kostelu v roce 1679 Abrahámem Leuthnerem přistavět ambit, který v roce 1694 upravil Marek Antonius Canevall. Ten také mezi roky 1692 a 1696 pro Františka Ferdinanda Gallase vybudoval čtyřkřídlý patrový klášter, jenž byl roku 1698 předán do správy františkánskému řádu. V tom samém roce navíc došlo k dokončení gallasovské a františkánské hrobky, do níž se pohřbívali zesnulí majitelé zdejšího frýdlantského panství a řádoví mniši. Prvním pohřbeným z vládnoucího rodu byl hrabě František Ferdinand Gallas, jenž skonal roku 1697.Album starých pohlednic, s. 67 Za Gallasů přicházelo na poutě do kostela až 7000 věřících (ročně až 80 000 poutníků).Hejnice a Lázně Libverda v Jizerských horách, s. 13 V té době také ve městě existoval východně od kostela vodní Šolcův mlýn. Poháněla ho dvě vodní kola a fungovala v něm dvě mlýnská složení.
náhled|upright|Interiér hejnického kostela|alt=Pohled kostelní lodí odzadu vpřed, kde je umístěn oltář, jenž je ovšem zčásti zakryt křišťálovým lustrem visícím od stropu. Na zdech kostela jsou patrné fresky a vlevo je umístěna vyřezávaná kazatelna. Dne 8. září 1722 se započalo s přestavbou kostela, která trvala sedm let. Z původní stavby zůstal zachován pouze presbytář, jenž v nově vystavěném kostele tvoří rameno příčné lodi, a v levé kapli je umístěn polní oltář Albrechta z Valdštejna s plastikami tří světic, pocházející z původního gotického kostela, a pod podlahou také pařez lípy, u níž došlo k zázraku. Kostel je jednolodní, vybudovaný na půdorysu latinského kříže, v jehož čele je dvouvěžové průčelí. Stavbu podle návrhu Tomáše Haffeneckera, jehož plány ještě před samotnou stavbou částečně upravil Johann Bernard Fischer z Erlachu, budoval zednický mistr Johann Fogenauer.Velká turistická encyklopedie, s. 74 Vzniklý velkolepý barokní chrám, vysvěcený v polovině roku 1725, dostal název Navštívení Panny Marie (někdy nazývaný též Sličná madona). Jeho stavba však byla dokončena až čtyři roky po vysvěcení. Následně ještě roku 1730 došlo ke zvětšení obou hrobek (gallasovské i františkánské) v suterénu kostela. Roku 1761 však postihl objekt chrámu požár, který zničil střechu a část interiéru (hlavní oltář). Po něm začala jeho obnova vedená stavitelem Janem Antonínem Jedličkou, která již ale nebyla tak velkolepá a rychlá jako předchozí přestavba celého chrámu. V roce 1787 vytvořil malíř Josef Kramolín do kostela iluzivní technikou oltář. Je v něm uchována původní soška Madony z osmdesátých let 14. století. Do interiéru stavby se umístily i další barokní oltáře vyřezávané na konci 18. století. Došlo také ke spojení obou hrobek v podzemí kostela v jednu (1819) a roku 1843 byl do hrobky zbudován nový vchod. Celou obnovu kostela dokončil na počátku 20. století vídeňský malíř Andreas Groll, jenž na její strop vyvedl nástropní malby s mariánskou tematikou.
19. a počátek 20. století Během 19. století nastal rozvoj služeb (od roku 1866 mají Hejnice vlastní poštovní úřad) a vzniklo také několik průmyslových podniků. Roku 1859 se rozeběhla přádelna bavlny Franze a Eduarda Hermanových a roku 1874 začala vedle kostela pracovat tkalcovna Franze Fritsche. Společnosti patřila také továrna v objektu čp. 385 jižně od železniční trati. Zatímco objekt u kostela byl od roku 2004 dle návrhu architektonického ateliéru Agora přestavován na byty, druhý objekt společnosti slouží svému účelu dosud. Vedle textilky byly v provozu také porcelánky. Ty produkovaly nejenom nádobí, ale také malované porcelánové hlavičky na dýmky. Nejvýznamnější porcelánkou v Hejnicích byla továrna Josefa Kratzera. Roku 1874 vznikl místní sbor dobrovolných hasičů a od roku 1882 vyráběla své výrobky papírna Antona Rösslera, která sice byla asi o sto let mladší, než podobná továrna ve Ferdinandově (založená roku 1784), obě ale vydržely pracovat až do poloviny 20. století.
náhled|vlevo|Vyhlídka na Ořešníku zpřístupněná koncem 19. století|alt=Vyhlídka na skalnatém vrchu Ořešníku, k níž vedou do skály vysekané schody opatřené zábradlím. Nad vyhlídkou je modré nebe.