náhled|Al-Mahdí Dějiny Súdánu díky nálezům lidského osídlení ze starší doby kamenné patří k nejdelším na světě. Pravěké pohřebiště nalezené v severním Súdánu, známé jako Pohřebiště 117, odhaluje nejstarší nálezy lidského válečnictví, datované do 12. tisíciletí před naším letopočtem. V 8. tisíciletí př. n. l. se neolitičtí lidé přiklonili k usedlému způsobu života v opevněných sídlištích. Ve starověku se Núbie, historická část severního Súdánu, stala jádrem vyspělé kúšitské civilizace, která díky intenzivním vztahům s Egyptem přejala mnoho prvků z jeho kultury, ale zachovala si vlastní ráz. Nástupcem kúšitského států se stalo Merojské království, které si dokázalo uchovat nezávislost navzdory tlaku Římanů. Ve 4. století nicméně podlehlo křesťanské Aksumské říši s centrem v Etiopii.
Na troskách merojského státu vyrostla tři nová núbijská království, která byla záhy christianizována: severní Nobatie, Makúrie a nejjižnější Alódie. Nobatie byla v 7. století pohlcena Makúrií a stala se její provincií. Makúrie nadále dokázala odolat i expanzi muslimských Arabů. Alódie i Makúrie si tak uchovaly křesťanství jako dominantní náboženství, ačkoliv byly zcela odříznuty od zbytku křesťanského světa. Makúrie egyptským mamlúkům podlehla ve 14. století a Alódie byla zdolána muslimskými Fundži až počátkem 16. století, kteří v Núbii založili Sennarský sultanát, zatímco v Darfúru se rozkládal Dárfúrský sultanát.
V roce 1820 oblast dobyla Osmanská říše. Se vzestupem Muhammada Alího v Egyptě Súdán přešel pod egyptskou kontrolu. V 80. letech 19. století v Súdánu vypuklo povstání vedené Al-Mahdím, které však bylo potlačeno egyptskými a britskými silami a v roce 1899 byl Súdán prohlášen kondominiem pod anglo-egyptskou správou. Již za kondominia se projevily rozpory mezi převážně arabským a muslimským súdánským severem a černošským jihem. V roce 1953 započaly přípravy k vyhlášení nezávislost, která byla vyhlášena roku 1956. Neshody mezi severem a jihem však vypukly v občanskou válku a politickou i hospodářskou nestabilitu země. V roce 1969 se moci chopil pučem Džafar Muhammad an-Numairí, za jeho vlády byla ukončena první občanská válka. V roce 1983 však súdánská lidově osvobozenecká armáda zahájila na jihu druhou občanskou válku. Roku 1985 byl svržen Numajrí, ale další vlády nedokázaly obnovit v zemi pořádek. Až v roce 2005 byla mírovou smlouvou z Nairobi ukončena druhá občanská válka. V 21. století zemí otřásají především konflikty v Dárfúru a se sousedním Čadem. Jižní Súdán se nepodařilo po uplynutí lhůty stanovené mírovou smlouvou udržet a roku 2011 vyhlásila země na Súdánu nezávislost.
Kúš náhled|Egypt, Arábie a Súdán kolem roku 400 př. n. l.
Nejstarší záznamy o jižním Súdánu pocházejí z egyptských zdrojů, který je nazýván Kúš a popisován jako země chudá. Po více než dva tisíce let po pádu Staré říše se politické i ekonomické aktivity Egypta soustředily v oblasti středního Nilu. Dokonce i během přechodných období, kdy egyptská moc v Kúši upadla, si egyptská kultura a náboženství v oblasti udržovaly silný vliv.
Během staletí se v oblasti rozvinul čilý obchod. Karavany z Egypta do Kúše dodávaly obilí a nazpět do Asuánu dovážely slonovinu, kadidlo, kůže a karneol, kámen ceněný ve šperkařství a pro výrobu hrotů šípů. Egyptští obchodníci také zvláště oceňovali núbijské zlato a otroky, kteří poté pracovali jako domácí sluhové a jako vojenští otroci ve faraónově armádě, otrokyně pak jako konkubíny. Během Staré říše do Kúšitského království pronikaly opakovaně egyptské vojenské výpravy. Egyptská Střední říše na Núbii zaměřila mimořádnou pozornost a faraonu Senusretu III. se značnou část jejího území podařilo podmanit.Burian 1973, op. cit., s. 72. Ze strany Egypťanů byly pokusy udržovat za svými jižními hranicemi stálou přítomnost; Egypťané vybudovali síť pevností podél toku Nilu až k Samně v jižním Egyptě, aby si střežili přísun zlata z núbijských zlatých dolů.
náhled|vlevo|upright|Ahmós I., podmanitel Kúše
Kolem roku 1720 př. n. l. dobyli egypt asijští nomádi Hyksósové, kteří tak vyvrátili Střední říši a zničili ponilské pevnosti. Asijským dobyvatelům se však nepodařilo ovládnout celý Egypt; Horní Egypt se stal útočištěm vypuzené 18. dynastie, která, ač formálně svobodná, však musela platit hyksóským faraónům tribut. Mocenské vakuum, které vzniklo v Núbii úpadkem egyptské moci, zaplnilo místní, kulturně odlišné království s centrem v al-Karmě, poblíž dnešní Dongoly. Když vládcové Horního Egypta zahájili ozbrojený odpor proti Hyksósům, hyksóský faraón Apopi se snažil vyjednat spojenectví s nezávislým vládcem Kúše, avšak ten se k boji proti hornoegyptskému vládci Kamosovi nepřipojil.Hrbek 1966, op. cit., s. 244. Poté, co Egypťané vyhnali Hyksósy a vybudovali Novou říši, zaměřili svou pozornost opět na Núbii,Burian 1973, op. cit., s. 74. jejímž ovládnutím Nová říše sledovala zabezpečením jižních hranic, pokud by byl Egypt znovu napaden z Asie, aby se Egypťané nemuseli obávat otevřením další fronty na jihu. První faraon Nové říše Ahmose I. Kúš napadl a teprve po dvou neúspěšných taženích se mu podařilo Kúš podrobit.Hrbek 1966, op. cit., s. 245. Kúš se stala egyptskou provincií spravovanou egyptským místokrálem. Místokrál měl značné pravomoce a představoval silnou oporu královské moci v Egyptě. Ačkoliv egyptská přímá správní moc sahala k jihu pouze ke čtvrtému nilskému kataraktu (Núbie byla rozdělena na dvě administrativní oblasti: Wówet, rozkládající se od 1. ke 2. kataraktu a Kúš rozkládající se ke čtvrtému)Hrbek 1966, op. cit., s. 246. egyptské zdroje se zmiňují o oblastech až k Rudému moři a na jih proti proudu Modrého a Bílého Nilu, která platila Egyptu tribut. Egyptští představitelé si zajistili loajalitu místních vládců odváděním jejich dětí do služeb egyptského královského dvora. Núbijský jih platil Egyptu tribut ve zlatě a otrocích.
náhled|vpravo|upright 1.45|Letecký pohled na núbijské pyramidy v Meroe (2001)
Jakmile Egypt zajistil svou kontrolu nad kúšitským územím, kromě vojáků začali do země proudit také kněží, úředníci, obchodníci a řemeslníci, kteří se zde usadili. Egyptština se tak stala jazykem v každodenním styku a mnozí kúšitští aristokraté se přiklonili k egyptským bohům, kterým stavěli chrámy.Hrbek 1966, op. cit., s. 264–265. Egypťané do Núbie přinesli také svojí architekturu, stavěli pevnosti a chrámy, a to nejen egyptským, ale také místním bohům. Chrámy zůstaly centrem oficiálního kultu až do příchodu křesťanství v 6. století. V Núbii se také podle egyptského vzoru začaly budovat pyramidy. Když započal v oblasti upadat egyptský vliv, převzala iniciativu kúšitská aristokracie, chopila se moci a sama se stala nositelem egyptské kultury a náboženství.
V 11. století př. n. l. moc Nové říše zeslábla a říše se počala rozpadat, což umožnilo Kúšitské říši se osamostatnit. Po následující tři staletí neexistují žádné zprávy o vývoji a událostech v Núbii. V 8. století př. n. l. však Kúšitské království bylo nezávislým mocným státem s centrem v Napatě s královskou dynastií sledující tvrdou expanzivní zahraniční politickou linii a která pomalu uplatňovala svůj vliv i v Egyptě. Králi Pianchimu se podařilo dobýt Mennofer a přinutit egyptské aristokraty, aby se mu poddali.Hrbek 1966, op. cit., s. 265. Ačkoliv Pianchi Mennofer vzápětí znovu ztratil, jeho bratr Šabakó dobyl celou deltu Nilu a prohlásil se egyptským vládcem; Núbijští panovníci tak v Egyptě vládli celé století jako 25. dynastie. Aktivita egyptské zahraniční politiky v oblasti dnešní Sýrie vedla ke konfliktu mezi Egyptem a Asýrií. Na sklonku své vlády roku 671 př. n. l. vpadl do Egypta asyrský král Asarhaddon. Asarhaddon dobyl celý Egypt a sesadil 25. dynastii.Richter 1973, op. cit., s. 180. Poslední núbijský faraon Taharka uprchl před Asyřany z Egypta a svůj dvůr přesunul do starého kúšitského hlavního města Napaty, kde nadále vládl v bývalých jižních a východních částech Egypta. Pozdějšímu asyrskému králi Aššurbanipalovi se sice podařilo postoupit jižně až do Théb, nicméně Asyřané zde své pozice neudrželi a stáhli se zpět do delty Nilu.
Meroe náhled|vlevo|Reliéf Kandake z Meroe Amanitory Přestože Egypťané znovuzískali kontrolu nad svou zemí, nové dynastii se nepodařilo obnovit egyptskou svrchovanost nad kúšitským územím. Kolem roku 300 př. n. l. se hlavní město přesunulo do Meroe mezi 5. a 6. kataraktem, ačkoliv Napata dále zůstala významným náboženským a kulturním centrem země.Hrbek 1966, op. cit., s. 266. Po několik dalších staletí se tak Merojské království vyvíjelo nezávisle na Egyptu, který dobyl napřed roku 525 př. n. l. perský velkokrál Kambýses II.,Součková 1979, op. cit., s. 236. poté roku 332 př. n. l. Alexandr Veliký.Jepsen 1987, op. cit., s. 54. Následně roku 30 dobyl Alexandrii Gaius Octavius a Egypt prohlásil římskou provincií. Během 3. a 2. století př. n. l. bylo Merojské království na vrcholu moci a jeho území sahalo od třetího kataraktu na severu až na jih k Sobě, ležící poblíž dnešního súdánského hlavního města Chartúmu.
Merojské království stále udržovalo staré egyptské tradice, v hlavním městě byl vybudován Amónův chrám. a mezi merojskými vládci přetrvaly rovněž staré faraonské tradice; nechávali vztyčovat stély, kde byla zaznamenány jejich vladařské úspěchy a nechávali budovat pyramidy, ve kterých byli králové a aristokraté pohřbíváni. Tyto objekty a zbytky dalších staveb, paláců, chrámů a lázní v Meroe ukazuje na centralizovaný stát, který zaměstnával zručné řemeslníky a disponoval značnými lidskými zdroji. Propracovaný zavlažovací systém oblasti dovolil uživit větší počet obyvatel, než bylo možné v pozdějších dobách. Egyptská kultura však začala časem upadat a s ní i znalost egyptštiny, na její místo nastoupilo merojské písmo, které užívalo egyptský systém psaní pro původní s núbijštinou spřízněné jazyky, které byly později v oblasti užívané. Později se v Meroe vyvinula svérázná kultura, jež v sobě snoubila místní africké tradice s řecko-římskou civilizací, přijímanou prostřednictvím Egypta. Nástupnický systém nebyl v merojské monarchii bezvýhradně dědičný; králem se zřejmě stával nejváženější člen matriarchální královské rodiny. Pro hladký průběh volby nového panovníka byla nezbytná úloha královniny matky. Zdá se, že královská koruna koruna přecházela z krále na královnina bratra, či sestru a jen v případě, že král byl jedináček, přešla koruna na jeho potomka.
náhled|Busta římského císaře Augusta nalezená v Meroe
Ačkoliv Napata zůstala merojským náboženským centrem, severní Kúš nakonec upadl do chaosu, který nastal po vpádu Blemmjů, divokých nomádů pocházejících z území na východ od Nilu. Avšak Nil nadále zůstal přístupovou cestou do středomořského světa. Merojské království navíc udržovalo styky s arabskými i indickými obchodními trasami podél Rudého moře a přijímalo tak do své kultury hellénské i indické prvky. Avšak vztahy Meroe a římským Egyptem nebyly vždy poklidné. Jako odvetu za merojské nájezdy do Horního Egypta roku 23 př. n. l. vpadly římské legie o síle 10 000 pěších legionářů a 800 jezdců pod velením prefekta Gaia Petronia do Núbie, rozprášily armádu núbijské Kandaké ve dvou bitvách a vypálily Napatu.Hrbek 1966, op. cit., s. 275. Kandaké posléze kapitulovala a Římané se z Núbie stáhli zpět do Egypta, čímž si Kúš udržela nezávislost.Hrbek 1966, op. cit., s. 275–276.
Meroe se později z nájezdu vzpamatovala a při jednom z dalších nájezdů roku 24 př. n. l. se Núbijcům podařilo v egyptských městech ukořistit velké množství soch císaře Augusta; takových soch bylo po celém impériu nesčetně a hlásaly neomezenou moc Římské říše a císaře. Mnohé z ukořistěných soch se Římanům podařilo získat zpět, avšak hlava jedné ze sochy byla pohřbena pod schody chrámu Vítězství v Meroe, aby tak příchozí do chrámu na císaře symbolicky šlápli.
V roce 60 vyslal císař Nero expedici do Meroe (tj. Súdánu). Expedice se skládala z pretoriánských jednotek pod velením dvou centurionů a dorazila až do jižního Súdánu, do oblasti Suddu k Viktoriinu jezeru.