Bitva u Navarina

Námořní bitva u Navarina byla vybojována 20. října 1827 během řecké války za nezávislost (1821–1832) v zátoce Navarino (současný Pylos), na západním pobřeží Peloponéského poloostrova, v Jónském moři. Kombinované turecko-egyptské loďstvo bylo zničeno spojeným britským, francouzským a ruským námořnictvem. Bitva je pro historii důležitá jako poslední významnější námořní bitva vybojovaná zcela pouze s plachetními loděmi. Spojenecké lodě byly lépe vyzbrojené než jejich egyptský a turecký oponent a jejich posádky byly lépe vycvičeny, což přispělo k celkovému vítězství.

náhled|upright|vlevo|Muhammad Alí Paša, Osmanský wali (místokrál) Egypta 1805–49, jehož výprava na Peloponés urychlila evropský zásah do řeckého konfliktu

Ústředním faktorem, který urychlil zakročení tří evropských velmocí v řeckém konfliktu, byly ruské ambice expandovat v černomořském regionu na úkor tureckého impéria a emocionální podpora Ruska pro pravoslavné Řeky, kteří se roku 1821 vzbouřili proti turecké nadvládě. Britská a rakouská diplomacie byla zaměřena na prevenci před ruským zásahem, neboť viděla podstatnější geostrategickou hrozbu v ruských záměrech a doufala, že osmanská vláda potlačí povstání. Ale v roce 1825 nastoupil na trůn car Mikuláš I., který přijal více agresivní balkánskou politiku, což přinutilo Británii k tomu, aby zasáhla ze strachu, že živelné Rusko rozloží osmanskou říši a dá vzniknout ruské hegemonii na Blízkém Východě. Francie se připojila k těmto dvěma silám s tím, že tak bude obnovena její hlavní úloha v evropských záležitostech po její porážce v napoleonských válkách. Vlády všech tří zemí byly také pod intenzivním tlakem jejich domácího veřejného mínění, aby pomáhali Řekům, zvláště po invazi tureckého vazala Ibrahima paši z Egypta na Peloponéský poloostrov v roce 1825 a po zvěrstvech spáchaných jeho silami na původním obyvatelstvu.

Mocnosti Londýnskou smlouvou (1827) chtěly donutit tureckou vládu k tomu, aby udělila Řecku autonomii uvnitř impéria a vyslaly námořní eskadry na východ Středozemního moře k prosazení jejich politiky. Námořní bitva u Navarina se odehrála spíše nešťastnou náhodou, nebyla důsledkem manévrů spojeneckého vrchního velitele, admirála Codringtona, který se spíše zaměřil na přinucení Ibrahima paši, aby se podrobil spojeneckým instrukcím. Potopení turecké středozemní floty ušetřilo nezralou řeckou republiku od zhroucení. Ale vyžádalo si to ještě další dva armádní zásahy, Ruskem ve formě rusko-turecké deváté války v letech 1828–1829 a francouzskou expediční jednotku na Peloponésu, která donutila turecké síly ke stažení se z centrálního a jižního Řecka a zabezpečila tak řeckou nezávislost.

Londýnská smlouva náhled|upright|vlevo|Mapa Evropy v roce 1815, po konci napoleonských válek. Za povšimnutí stojí, že osmanská říše, která byla na vrcholu v 17. století, ztratila Uhry (včetně Transylvánie) ve prospěch Rakouska a celé území severně od Černého moře a Kavkaz ve prospěch Ruska (mapa chybně nezobrazuje, že celá severní Afrika byla v této době ještě pod tureckou kontrolou)

Tři mocnosti podepsaly Londýnskou smlouvu 6. července 1827. Odkazujíc na přerušení obchodování s Orientem, způsobené válkou a ospravedlňujíc tak zakročení, smlouva volala po okamžitém příměří mezi válčícími stranami. Ve skutečnosti požadovala skončení tureckých armádních operací v Řecku jen tehdy, pokud by Turci zvítězili a upevnili své postavení. To také nabídlo spojencům zprostředkování v jednáních o konečném vypořádání, které by následovalo po příměří.Treaty of London (1827) Article I

Smlouva vyzývala Portu, aby udělila Řecku autonomii, ale chápala Řecko jako vazalský stát, zůstávající pod nadvládou Osmanské říše, který bude platit roční poplatek sultánovi.Treaty of London (1827) Article II Tím by bylo Řecko postaveno do stejné ústavní pozice jako rumunská knížectví (Valašsko a Moldávie). Smlouva zároveň stanovila poplatky tak, aby byly odsouhlaseny oběma stranami a zůstaly tak nastaveny nastálo. Toto mělo vést k vyhnutí se situace panující v knížectví, kde poplatek byl proměnný dle příkazu Porty a stal se tak drtivým břemenem, které drželo po dvě století obě země v chudobě. A tajná klauzule v dohodě uváděla, že pokud Porta nepřijme do měsíce příměří, každá ze stran smlouvy vyšle svého konzula do Nafplia, hlavního města Řecké republiky a tím poskytne de facto uznání povstalecké vládě, což do té doby žádná mocnost neučinila.Treaty of London (1827) Additional Clause (I)

Stejná klauzule oprávnila signatáře ve vzájemné shodě instruovat své námořní velitele ve Středomoří k přijetí všech opatření, které budou okolnosti vyžadovat (to jest včetně vojenské akce) k prosazení požadavku spojenců, pokud by Turci selhali a nevyhověli v daném časovém limitu dané výzvě. Nicméně tato klauzule zároveň dodávala, aby se spojenečtí velitelé drželi v konfliktu stranou.Treaty of London (1827) Additional Clause (II)

Smlouva byla v tomto protikladný dokument, odrážející protichůdné priority signatářů, kdy Rusko požadovalo tvrdší postup proti Turkům než zbývající spojenci. Volala po vyjednání dohody, ale s již předurčeným konečným výsledkem z těchto jednání. Nabízela zprostředkování, ale hrozila použitím síly. Schválila do budoucna užití síly, ale zakázala zapojení do probíhajících válečných akcí. Především, ačkoli to bylo vyjádřené neutrálním jazykem, ve skutečnosti byla preferovaná řecká pozice. Kritický bod je v tom, že zavázala evropské síly k ozbrojené intervenci a účinně zaručila úspěšný výsledek pro řecké povstání. Byla podepsán právě včas, neboť její architekt Canning zemřel v kanceláři jen o několik týdnů později.

Předehra náhled|upright|vpravo|Viceadmirál Sir Edward Codrington, spojenecký vrchní velitel v bitvě u Navarina náhled|upright|vpravo|Ibrahim paša, syn etnického odpadlíka a řecké matky z Trácie, jako dítě byl adoptován egyptským vladařem Muhammadem Ali, později si vzal jeho matku a stal se muslimem. Velel egyptské výpravě na Peloponés (1825–8). Za krutosti spáchané jeho silami proti nativnímu řeckému obyvatelstvu si vysloužil odsouzení celé Evropy. Byl ale schopný generál a později (1831–9) způsobil zdrcující porážku v Sýrii jeho absolutnímu vladaři, tureckému sultánovi Mahmudovi II.

Dne 20. srpna 1827 britský námořní vrchní velitel v Středomoří (tj. velitel „Modré“ floty), viceadmirál Sir Edward Codrington (1770–1851), veterán se 44 roky zkušeností na moři a oblíbený hrdina díky své účasti v bitvě u Trafalgaru, dostal vládní instrukce týkající se prosazování smlouvy. Pro takový úkol, který vyžadoval velký takt, nebyl nikdo méně vhodný než Codrington. Sloužil v královském loďstvu od 13 let jako lodní poddůstojník a vypracoval se nahoru pouze díky svým vlastnostem a statečnosti. Impulzivní bojovný námořník, který zcela postrádal diplomatickou obratnost, kvalitu, kterou pohrdal a posměšně připsal svému francouzskému protějšku, admirálu H. de Rigny. Také sympatizoval s řeckou věcí, maje spojení s londýnským filhelénským výborem.Woodhouse (1965) 32-4

Instrukce zněly uzavřít a prosadit příměří na obou stranách a zamezit proudu posil a dodávek z Malé Asie a Egypta pro turecké síly v Řecku. Sílu měl použít pouze jako poslední východisko z nouze.Letter to his senior officers from Codrington Sept 8 1827 reproduced in James (1837) 473 (London, 1837)

29. srpna, když Porta formálně odmítla Londýnskou smlouvu, došlo k odeslání spojeneckých zástupců do Nafplia. Řecká prozatímní vláda přijala příměří 2. září. To uvolnilo Codringtona k soustředění se k nátlaku na tureckou stranu.Woodhouse (1965) 58-60 Záliv Navarino je velký přírodní přístav na západním pobřeží Messenia (jz. Peloponés). Je přibližně 5 km dlouhý (mezi výběžky) a 3 km široký. Je chráněn před širým mořem dlouhým, úzkým ostrůvkem (Sphacteria). Tento ostrůvek zanechává dva vstupy do zálivu. Severní je kvůli písčině velmi úzký a mělký, 100 m široký a jen 1 m hluboký, nesplavný pro velké lodě. Jižní je mnohem širší, 1500 m, s efektivní pasáží 1000 m šířky kvůli skalám. Jižní vstup byl v té době hlídán tureckou pevností v Navarinu (Pylos). Během řecké vzpoury byl záliv užíván tureckým loďstvem jak základna hlavní činnosti na Peloponésu.

Velká turecko-egyptská flota, která byla varovaná Brity a Francouzi, aby se vyhýbala Řecku, odplula z Alexandrie 5. srpna 1827 a spojila se s další turecko-egyptskou jednotkou v Navarinu 8. září.Woodhouse (1965) 56 Jako odezva připlul k Navarinu Codrington se svoji flotou 12. září. Při jednání 25. září Ibrahim paša a turecký admirál dali slovní slib, že zastaví ofenzívní operace na souši i na moři.Woodhouse (1965) 75-81 Po těchto jednáních Codrington odplul na blízký ostrov Zante (Zakynthos), kontrolovaný Brity a zanechal fregaty mimo Navarino, aby sledovaly tureckou flotu.

Ale Turci brzy dojednání porušili. Ibrahim byl pobouřený tím, že zatímco se očekával jeho povel k zastavení palby, Codrington zdánlivě dovolil Řekům pokračovat v armádních operacích, při kterých by nenarazili na žádnou překážku. Řekové pod britským velením útočili na vstup do strategicky životně důležitého Korintského zálivu. Jejich armáda oblehla turecký přístav Patras, zatímco Cochrane organizoval vzpouru za tureckými liniemi v Epiru. Na moři Hastingsova parní válečná loď Karteria v noci z 29. na 30. září vyplula na odvážnou noční plavbu u Itea na severním pobřeží zálivu, tísněna devíti tureckými dělovými čluny. Problém pro Codringtona byl v tom, že tito důstojníci působili na vlastní pěst, velkou měrou ignorujíce často protikladné směrnice jejich zaměstnavatele, řecké prozatímní vlády. Protože apelovat u vlády by bylo neúčinné, Codrington poslal pomocníky přímo k britským velitelům s požadavkem na zastavení operací, ale s malým výsledkem.Woodhouse (1965) 82-3

Po marném protestu u Codringtona se Ibrahim rozhodl jednat. 1. října vyslal námořní flotu k posílení pevnosti Patras. Eskadra byla zachycena Codringtonovou flotou a přinucena vrátit se do Navarina, sledována Codringtonem. Ibrahim to znovu zkusil v noci z 3. na 4. října, tentokrát velel eskadře osobně. Využil tmy a podařilo se mu nepozorovaně proklouznout kolem britských hlídkujících plavidel, ale nemohl pokračovat dál pro silný protivítr. Jeho flota byla donucena zakotvit v závětří mysu Papas a tam přečkat bouři. To dalo Codringtonovi čas dohonit tureckou flotu a britská flota, po celém dni boje s větrem, dorazila k mysu Papas večer 4. října. Codrington vypálil série varovných výstřelů a Ibrahim se neochotně rozhodl vrátit.Woodhouse (1965) 83-6 Mezitím na souši pokračovala Ibrahimova taktika spálené země. Ohně z hořících vesnic a polí byly zřetelně viditelné z aliančních lodí na volném moři. A Britové na pevnině hlásili, že obyvatelstvo Messenia je těsně před hromadnou smrtí hladem.Report to Codrington from Capt Hamilton (HMS Cambrian), reproduced in James (1837) VI.476

13. října se Codrington spojil mimo Navarino se svou spojeneckou podporou, francouzskou eskadrou pod vedením De Rignyho a ruskou flotou pod velením L. Heydna. 18. října, po marných pokusech o kontakt s Ibrahimem pašou, Codrington po poradě se spojeneckými veliteli přijal osudové rozhodnutí vplout do zálivu a zakotvit své lodi u turecko-egyptské floty. Bylo tak rozhodnuto, neboť se blížila zima, kdy bylo neproveditelné efektivně blokovat Navarino a aby bylo ochráněno obyvatelstvo Peloponésu.Protocol of conference of Allied commanders 18 Oct 1827 reproduced in James (1837) VI.489 Ačkoli šlo o vysoce provokativní akt, Codrington tvrdil, že tam nebyl žádný záměr vyprovokovat bitvu, ale šlo o demonstraci síly, která by Turky přiměla respektovat příměří a upustit od krutostí proti civilnímu obyvatelstvu.Codrington's report on battle to Admiralty 21 Oct 1827 reproduced in James (1837) VI.486-8

Spojenci

Bitva u Navarina

Źródło i licencja