Pseudoisidorské dekretálie je označení pro středověký podvrh kanonického práva, který je tvořen jak autentickými dekretály z Collectio Hispana, tak četnými falsy – celkem jde o asi stovku velmi zdařilých fals, pro jejichž vytvoření bylo použito některých pravých právních sbírek a k zvýšení dojmu jejich autenticity byla do nich včleněna ještě řada dalších pravých textů. Konkrétně zahrnují 115 zcela nepravých dokumentů a 125 původně autentických, zfalšovaných až pozdějšími úpravami. Autor, nebo možná skupina autorů, není znám, sám sebe v díle označuje jako Isidor Mercator, který byl po objevení dekretálů ztotožněn s Isidorem Sevillským, zesnulým roku 636, ovšem opravdový vznik se klade mezi roky 847–852. Tyto dokumenty byly „objeveny“ v remešské diecézi a za důvod jejich vzniku bývá označována snaha remešských diecézních biskupů (sufragánů) o obranu jejich práv proti svévolnému jednání jejich nadřízeného arcibiskupa, remešského metropolity Hinkmara, a případně i proti usnesení lokálních synod. Za jediného oprávněného rozhodčího ve všech větších sporných církevních záležitostech je v dokumentech označován římský biskup, neboli papež, který jediný má být oprávněn soudit biskupy a bez jehož schválení nemají mít platnost usnesení regionálních synod. Dále jsou v dokumentu postulovány zásady o nejvyšší moci papeže nad světskými panovníky a nezávislosti církve s odkazem na rovněž padělanou Konstantinovu donaci (zde je také dochován její nejstarší rukopis). Toto byly důvody, proč se k pseudoisidorským dekretáliím odvolávali papežové, údajně v dobré víře v jejich pravost, při boji o emancipaci církve vůči světské moci. Části dekretálií byly pojaty do různých středověkých sbírek kanonického práva, např. do vlivné Gratiánovy sbírky církevních předpisů.RIEGER, František Ladislav, ed. Slovník naučný. 4. díl. V Praze: Kober a Markgraf, 1865. 1470 s. cnb000704174. S. 91.
Tyto falsifikáty dodávající legitimitu papežským mocenským nárokům poprvé zpochybnil teprve Ota III. (vládl 995–1002), ale účinně proti tomuto podvrhu vystoupil až v 15. století Mikuláš Kusánský a posléze protestanti. Až do odhalení tohoto falsa měly dekrety velký vliv na utváření představ o papežské moci a o jejím poměru k moci světské – do značné míry se o ně v politickém ohledu opírají mocenské nároky středověkého papežství. Přes odhalení nepravosti těchto dokumentů byly mnohé z nich i v církevním zákoníku Codex Iuris Canonici z roku 1983.
Agostino Marchetto dospěl k závěru, že kánony 220 a 222 Kodexu kanonického práva z roku 1917 byly inspirovány dekretály Pseudo-Isidora, které se zabývaly absolutní autoritou papeže nad koncily; tato ustanovení byla začleněna do Kodexu z roku 1983 jako kánon 338.
Odkazy Reference
Literatura ALEŠ, Pavel. Cirkevné dejiny. 2. Prešov: Pravoslavná bohoslovecká fakulta, 1973. 130 s. [Kapitola „Sfalšované dokumenty a ich význam v rozdelení kresťanskej cirkvi„ na str. 26–30.] (slovensky)
Související články Sbírky starověkých kánonů
Externí odkazy
Kategorie:Náboženství v 9. století Kategorie:Kanonické právo Kategorie:Dějiny církve Kategorie:Historické dokumenty Kategorie:Padělky